KOMENTÁŘ Přemysla Houdy / Naivnější pozorovatel by snad mohl propadnout pomyšlení, že jmenování Jana Fischera ministrem financí se stane tragickým omylem Miloše Zemana. Prohraje snad kvůli tomu svou první velkou hru ve funkci prezidenta republiky? Vedení sociální demokracie a komunistů našla ve Fischerovi působivou záminku, proč váhat s podporou vlády. Fischer je pro většinu veřejnosti červený hadr. Jestliže je však Fischer možná vůbec nejvíce zesměšňovaným mužem české politiky, Zemana by nebylo rozumné podceňovat.
Ať s prezidentem sympatizujeme, či nikoli, jedno mu přiznávají všichni: neobyčejně bystře se v politických vodách orientuje a manévruje bez velkých ohledů. Proč by se najednou dopustil tak předvídatelného kolapsu? Prvoplánově chápaný tah Fischerem jednoduše nezapadá do hry.
Zkusme angažování bývalého premiéra posuzovat tak, že nový ministr financí hraje od samého počátku roli pečlivě vykalkulovaného obětního beránka.
Fischer jako zboží
Zemanova divadelní hra drží pohromadě, má zápletku, diváci jsou zhnusení z padoucha – Fischera. A nakonec drama skončí šťastně: v závěrečném aktu bude Fischer nemilosrdně popraven a režisérovi se dostane potlesku. Kdy přesně se to stane, není koneckonců zásadní.
Obětování Fischera je pro Zemana maximálně výhodné: všechna média si z vicepremiéra dělají už vlastně jen legraci, pokud ne pouťový terč, valná část veřejnosti si mu navykla říkat želé. Fischerovo jméno se stalo synonymem nevkusu a bezpáteřnosti, parazitismu. Ale zároveň, a to je pro Zemanovu kalkulaci nejdůležitější: Fischer vůbec není těžkou vahou v politice. Je kdykoli lehce odvolatelnou loutkou. Ač se média i politici Fischerem dennodenně zabývají, není v podstatě důležitý pro žádnou z nejvlivnějších mocenských skupin – stal se politicko-mediální konstrukcí, která se hodí a ve vhodném momentě dobře poslouží.
Obětování Fischera zprůchodní některým stranám cestu k pozitivnějšímu přístupu vůči vláděStratég Zeman se od počátku své letní hry o politickou moc bezpochyby připravoval na kompromisy, ne něž bude muset přistupovat, aby jeho vláda měla naději. Nabízí se nikoli originální, ale o to spolehlivější scénář: nastrčím do vlády pořádně nestravitelnou postavu, dokonce tak nestravitelnou, aby se na ni soustředil takřka celý hlavní proud veřejné kritiky. Tím, že později Fischera obětuji, vytvořím schůdnou cestu některým politickým subjektům, aby mohly před veřejností obhájit pozitivnější přístup ke kabinetu.
Fischer je prostě Zemanem dobře připravené zboží. Může ho ve vhodnou chvíli účelně „zpeněžit“. Na takovou hru Fischerem jsou patrně připraveni přistoupit například sociální demokraté, kteří ho až nápadně a mnohokrát denně zmiňují div ne jako kruciální problém v Rusnokově týmu.
Potenciálním obětováním Fischera ostatně může Zeman zabít také druhou velkou mouchu, neboť by uhladil i cestu komunistům. Předseda jejich poslaneckého klubu Pavel Kováčik prohlásil jasně: Fischer „je spíše koulí na noze než nějakým balonem, který by nesl vládu nahoru“. Navíc komunisté mohou Fischera účinně torpédovat pro jeho výrok, že vládu s podporou komunistů by jako prezident nejmenoval.
Bez rizika
Oběť může být vykonána rafinovaně. Ministr financí ani nemusí být odvolán, může sám přijít se státotvorným prohlášením, že „v zájmu existence potřebné vlády“ rezignuje. Zemanovo zdánlivě nejslabší místo se tak rázem promění ve velkou přednost. Hlava státu bude říkat: já jsem Honzovi věřil, chtěl jsem mu dát šanci, ale platí padni komu padni, sponzorské dary nedokázal dostatečně vysvětlit. Zklamal, musí odejít. Tečka.
Hru Fischerem nemůže prezident prohrát, protože mu na novém ministrovi financí nijak nesejdeDlouhodoběji spojit své jméno s Fischerem by mohlo být pro Zemana nepříjemné – média, zběsile se současným ministrem financí zabývající, by totiž mohla časem přijít s dalšími skandály kolem jeho sponzorských darů. Zeman by se ho raději měl zbavit dříve než později.
Jinak ovšem hru Fischerem nemůže prezident prohrát, protože mu na novém ministrovi financí nijak nesejde: Dokud ho v nejpříhodnějších chvíli nepopraví (nezobchoduje), aby pak exekuci prezentoval jako státnický kompromis, může jím vesele dráždit veřejnost a jen zvyšovat hodnotu pozdější oběti. Nehledě k tomu, že Fischerův sponzorský skandál spolehlivě slouží k odvádění pozornosti od jiných problémů.
Může s ním dělat doslova cokoli. A nejkrásnější na tom je, že z Fischerovy strany prezidentovi vůbec nic nehrozí. Fischer musí být vděčný ve své situaci za všechno a vezme všechno, i kdyby se musel naučit aportovat. Protože pomoci mu po případném neslavném konci na ministerstvu financí může zase jen Zeman. Třeba tím, že ho jmenuje velvyslancem. Řekněme v Izraeli. Je to tak nepředstavitelné?
