Když Paul Krugman, americký ekonom a laureát Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008, dospíval, četl sci-fi sérii Nadace (Foundation) od amerického spisovatele ruskožidovského původu Isaaka Asimova (1920–1992). Uchvátila ho: „Vyrůstal jsem s touhou být stejný jako Hari Seldon a použít svoji znalost matematiky popisující lidské chování k záchraně civilizace.“
Hari Seldon je fiktivní vědec, který objeví matematické zákony popisující dynamiku společnosti. Vypočítá, že konec civilizace se blíží a nastane 30 tisíc let temna, válek a hospodářského úpadku. Podaří se mu však na opuštěné planetě založit základnu Foundation (do české verze knihy chybně přeloženo jako Nadace), jejímž úkolem je zachránit výdobytky civilizace a obnovit ji, až přijde čas.
Krugmanova teorie je uznávána jako platné rozšíření klasické teorie britských ekonomů Adama Smithe (1723–1790) a Davida Ricarda (1772–1823) |
Kdyby Krugman měl literární ambice, možná mohl na Asimovovu heptalogii navázat, ale měl jiné priority – to, o čem četl ve fantastické literatuře, chtěl aspoň částečně uskutečnit. Inspirován Nadací šel studovat ekonomii, vědu, která má k fiktivní „psychohistorii“ relativně nejblíže. Tento příběh je skutečný a potvrzuje jej i sám Krugman.
Dnes je Krugman světově proslulý ekonom, který napsal více než 20 knih a stovky odborných článků, a autor inovativní teorie mezinárodního obchodu, za niž obdržel Nobelovou cenu. Krugmanova teorie je uznávána jako platné rozšíření klasické teorie britských ekonomů Adama Smithe (1723–1790) a Davida Ricarda (1772–1823). Dokáže například vysvětlit – pomocí úspor z rozsahu a síťových efektů–, proč právě česká ekonomika tolik vyniká v automobilovém průmyslu nebo proč Finsko mělo v uplynulých letech potíže s exportem.
Slabost pro alternativní dějiny
Niall Ferguson je světově uznávaný britský historik a profesor Harvardovy univerzity. Nemá ve zvyku hovořit o svých oblíbených knihách z období dospívání, ale je možné, že i on měl rád fantastickou literaturu. Vždy měl totiž slabost pro alternativní (kontrafaktuální) dějiny, což je disciplína, kterou historici tradičně opovrhovali. Otázka „co by bylo, kdyby se určitá historická událost odehrála jinak“ nepatřila do akademického prostředí.
Například Fergusonova interpretace první světové války možná nebudí univerzální souhlas, ale všichni se shodnou na originalitě výkladu |
Ferguson ji však považuje za nevyhnutelnou, pokud historik nemá dějiny jen popisovat, ale analyzovat. Například Fergusonova interpretace první světové války možná nebudí univerzální souhlas, ale všichni se shodnou na originalitě výkladu. Stručně řečeno, my, Britové, jsme vůbec neměli zasahovat do první světové (Velké) války, ale ponechat kontinentální spory kontinentu samotnému. Němci by vyhráli a založili by Evropskou unii o několik desítek let dříve, aniž by se odehrála druhá světová válka a holokaust. Britské impérium by ušetřilo milion lidských životů a Británie samotná by neměla státní dluh převyšující 160 procent hrubého domácího produktu. Všichni by na tom byli lépe!
V odborném světě je Ferguson uznáván pro originalitu svého výkladu historie a pro své znalosti financí, které nejsou v oboru běžné. Jeho monografie o rodu Rothschildů je považovaná za nepřekonatelnou. Ekonomové ho uznávají jako jednoho z mála historiků, kteří opravdu rozumějí finančnímu a hospodářskému mechanismu a jeho vlivu na světové dění. Laická veřejnost zná Fergusona díky jeho četným populárním knihám, z nichž mnohé vyšly i v češtině. Včetně titulu Nešťastná válka, který pojednává o první světové válce.
Jedovatý propagandista
Paul Krugman má ale i druhou tvář, trochu jako pan Jekyll a pan Hyde. Zatímco v akademické sféře je ztělesněním serióznosti, na stránkách amerického deníku The New York Times (a ještě více na internetu) se mění v zaujatého, pichlavého a jedovatého propagandistu. Krugman je odmalička liberál (v americkém prostředí toto slovo označuje socialistu) a je na to hrdý. Jednu ze svých knih nazval The Conscience of a Liberal (Svědomí socialisty). Stejný titul má i jeho novinový sloupek.
Krugmanovy ekonomické názory – vynecháme-li teorii mezinárodního obchodu, kde je originální – jsou celkově spíše konvenční. Jeho myšlenkovým zdrojem je anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) |
Krugmanovy ekonomické názory – vynecháme-li teorii mezinárodního obchodu, kde je originální – jsou celkově spíše konvenční. Jeho myšlenkovým zdrojem je anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946), respektive to, co z něho udělaly generace jeho následovníků. Stručně řečeno, vláda se musí starat o vyrovnaný hospodářský růst a zaměstnanost, což učiní nejlépe prostřednictvím zvýšených vládních výdajů, neboť, jak ví každý student ekonomie po prvním semestru, výdajový multiplikátor je vyšší než daňový. Proto je lepší zvyšovat výdaje než snižovat daně.
Je zajímavé, že zatím žádný významný ekonom neupozornil na nenápadnou, ale podstatnou chybu při odvození obou multiplikátorů, které se dopustili Keynesovi následníci. Všichni zřejmě považují tradiční učebnice za svaté knihy.
Krugman je pochopitelně velmi kritický k politice rozpočtových úspor. Nikdy nekritizuje vlády kvůli vysokým daním, vždy jen kvůli nízkým rozpočtovým výdajům. Zde je rovněž zajímavé, proč tak málo ekonomů upozorňuje na jediný a zřejmý důvod výdajových škrtů – protože před úsporami byla dlouhá léta či desetiletí nadměrných výdajů. Ale to již Krugman nevidí nebo spíše nechce vidět.
(Ne)předpověď finanční krize
Po odborné stránce Krugman musel hodně slevit ze svých mladistvých snů o psychohistorii, která dokáže předpovědět vývoj společnosti na několik tisíc let dopředu |
Po odborné stránce Krugman musel hodně slevit ze svých mladistvých snů o psychohistorii, která dokáže předpovědět vývoj společnosti na několik tisíc let dopředu. A v roce 2008 musel spolknout hořkou pilulku. Ani on sám, ani nikdo z jeho kolegů totiž nedokázali předpovědět finanční krizi, která přišla. A co horšího, pokud ji některý ekonom přece jen předpovídal, byla to jiná krize, která měla být způsobena jiným mechanismem. Ekonomická věda selhala absolutně a na celé čáře.
Jak se s tím psychologicky vypořádal Paul Krugman? V duchu hesla „vždy se dívej na svět z té lepší stránky“. Několik let po krizi o modelu IS-LM (tradiční učebnicový model v duchu Keynesovy tradice) napsal:
- „Ekonomové, kteří vzali tento model vážně dejme tomu v roce 2009, byli terčem posměchu, neboť jejich tvrzení šla proti intuici. (Šlo o spor, zda velké rozpočtové deficity v USA a v Británii způsobí, či nezpůsobí vysokou inflaci – pozn. red.) Ale jejich předpovědi vyšly. Tedy ano, je možné, aby sociální věda měla sílu předpovídat události a aby možná vedla k lepší budoucnosti.
Zajisté je velký rozdíl mezi schopností předpovídat víceméně správně úrokové sazby ve střednědobém horizontu a mezi predikcí civilizačního vývoje na stovky let do budoucnosti. Asimovova psychohistorie evidentně integruje ekonomii s politologií a sociologií, což jsou mnohem obtížnější disciplíny. Ekonomie koneckonců pojednává převážně o lakomství, zatímco jiné sociální vědy musejí řešit mnohem složitější emoce.
Existují skvělí a moudří politologové a sociologové, ale jejich disciplíny ještě nedosáhly jistého minimálního stupně intelektuální integrace, který umožňuje provozovat ekonomii alespoň někdy na úrovni možná podobné velmi ranému stadiu psychohistorie Hariho Seldona.“
Snílek versus imperialista
Jako většina historiků dává Ferguson přednost faktům, na matematické modely si nepotrpí. Ani stopa po ambici předvídat budoucnost na stovky let dopředu. |
To je typický Krugman – romantický fantasta, který sní o prosperující budoucnosti, kdy světové hospodářství bude řízeno centrální institucí s využitím geniálních matematicko-ekonomických metod. Než tohoto kýženého cíle bude dosaženo, je třeba stimulovat ekonomiku prostřednictvím rozpočtových deficitů a nízkých úrokových sazeb. Slabá náhražka za psychohistorii, ale aspoň něco. A protivníky, kteří pošetile hodlají vzdorovat dějinné nutnosti, je třeba řádně rozcupovat, přinejmenším na stránkách deníku The New York Times.
V tomto ohledu se jen obtížně najde odlišnější osobnost, než je Niall Ferguson. Nikdy neměl sebemenší sympatie k socialismu. Napsal knihu o britském impériu (vyšla česky), v níž zcela proti dnes převládajícímu duchu politické korektnosti nachází na imperiální minulosti řadu kladných stránek. Jako většina historiků dává přednost faktům, na matematické modely si nepotrpí. Ani stopa po ambici předvídat budoucnost na stovky let dopředu. Ze všech podobností i rozdílů je zřejmé, že Krugman a Ferguson se musejí nesnášet. A opravdu. Fergusonova pozice jeho vlastními slovy:
- „Nejsem ekonom. Jsem ekonomický historik. Ekonom se snaží zjednodušit svět do matematických modelů – v Krugmanově případě vybudovaných na základech, které položil John Maynard Keynes. Ale z hlediska historika, který má průpravu studovat svět, jaký skutečně je, ekonomův model se dvěma osami a dvěma protínajícími se hladkými křivkami je nepřípustným zjednodušením. Historikův svět je složitý systém plný nelineárních vztahů, zpětných vazeb a zlomových bodů. Je zde více chaosu než jednoduchých příčinných souvislostí. Více nejistoty než vypočitatelného rizika.“
Krugmanova a Fergusonova nevraživost začala v roce 2009, kdy Ferguson vyjádřil názor, že americký rozpočtový deficit bude mít za následek růst úrokových sazeb. Niall Ferguson se tehdy mýlil, což Paul Krugman neváhal mnohokrát triumfálně opakovat. Kromě toho označil Fergusona za pozéra, který se ani neobtěžuje pochopit základní ekonomické zákonitosti.
Krugmanova a Fergusonova nevraživost začala v roce 2009, kdy Ferguson vyjádřil názor, že americký rozpočtový deficit bude mít za následek růst úrokových sazeb |
Ferguson odpověděl sérií článků, v nichž rozebral různé Krugmanovy předpovědi z minulosti a usvědčil ho z řady omylů. Například v říjnu 2010 Krugman předpovídal, že „nejpravděpodobnější odhad ohledně britské ekonomiky je, že v roce 2011 bude vypadat jako v roce 1931 (v době hospodářské krize – pozn. red.), anebo USA v roce 1937 (kdy se Velká deprese vrátila – pozn. red.), anebo jako Japonsko v roce 1997 (podobný případ – pozn. red.). Řečeno jinak, předčasná úsporná opatření povedou k návratu ekonomického poklesu“.
V květnu 2012 Krugman předpovídal, že „rozhodnutí Cameronovy vlády pokračovat v předčasných úsporných opatřeních se stává historickou a politickou katastrofou“. Ve skutečnosti se žádná katastrofa nestala, což Ferguson neváhal s chutí a opakovaně zdůraznit. Konstatoval, že Krugmanovy znalosti britské ekonomiky nepřesahují úroveň průměrného turisty.
A přidal poznámku: „Jeho neschopnost debatovat o problému bez urážek oponenta může znamenat hlubokou nejistotu, která může být důsledkem nějakého traumatu z dětství.“ Nato Krugman v jednom ze svých sloupků poznamenal, že když někoho označí za nebezpečného idiota (a mendacious idiot), pak skutečně jde o nebezpečného idiota.
Věčný konflikt
Krugmanův spor s Fergusonem sice v poslední době pomalu slábne, především z Fergusonovy strany, ale Krugman si stačil vychovat řadu nástupců |
Krugmanův spor s Fergusonem sice v poslední době pomalu slábne, především z Fergusonovy strany, ale Krugman si stačil vychovat řadu nástupců. Ekonomové Dean Baker, Josh Barro, Brad DeLong, Matthew O’Brien, Noah Smith, Matthew Yglesias nebo Justin Wolfers občas neváhají sáhnout po ostřejším slovu, když jde o označení oponentů a jejich názorů: cockroach (šváb), delusional (bludný), derp (blb), dope (blb), fool (blázen), knave (hajzlík), whiner (ufňukánek), případně inane (nejapný).
Těžko říci, co by na toto moderní rozšíření ekonomické terminologie řekl John Maynard Keynes. Ať už jeho teorie přijímáme, nebo nepřijímáme, nikdo mu nemůže upřít, že to byl gentleman ze staré školy. Nicméně spor obou učenců se týká celé společnosti. Je to spor mezi tím, jak by svět měl vypadat, a tím, jaký ve skutečnosti je. Spor, který je pravděpodobně věčný.