Hongkongská společnost už není apolitická. Díky studentům.

Studentská blokáda v Hongkongu se od 28. září, kdy začala, vyznačovala především patem. Hongkongská vláda mlčela a mlčí a nevěděla a neví si evidentně rady, protože zřejmě nepředpokládala, že studenti vydrží tak dlouho protestovat. Nechtěla totiž si zadat ani s nimi, ani s jí nadřazenou vládou v Pekingu. A zatím nic nenaznačuje, že by v dohledné době měl nastat posun.

Vláda v Pekingu zase dává světu na srozuměnou, že nemá zasahovat do jejích vnitřních záležitostí. Příkladem za všechny je, že sdělila výboru pro zahraniční záležitosti britské Dolní sněmovny, který se již v červenci rozhodl ověřit, zda je v Hongkongu dodržována čínsko-britská smlouva a plánoval návštěvu na listopad, že jeho členům nebude na hongkongské území povolen vstup. Navzdory tomu, že Británie má stejně jako ostatní členské země Evropské unie s Hongkongem, nikoli však s Čínskou lidovou republikou (ČLR), bezvízový styk.

Neuspěla ani delegace hongkongských studentů, která odcestovala do Pekingu, aby Všečínskému shromáždění lidových zástupců Čínské lidové republiky, legislativnímu orgánu ČLR, předala protestní nótu. Na přechodu mezi Hongkongem a ČLR byli její členové zadrženi, vyslýcháni a vráceni.

Hongkongská vláda, jak se předpokládalo, jen čekala, až studenty demonstrace přestanou bavit, anebo spíš veřejnost. Ta si totiž stále častěji stěžovala, že více než dvouměsíční blokáda je příliš dlouhá a znepříjemňuje běžný život a že se studenti nechystali k odchodu a neměli žádný strategický plán.

Politický protest

Dopravní podniky a některé obchody, které za normálních okolností fungují v okupovaných zónách a jež v důsledku blokády utrpěly finanční ztráty, podaly stížnost k soudu. Ten rozhodl v jejich prospěch a dovolil jim, aby na vlastní náklady daly blokovaná území vyklidit, přičemž mohly požádat o dohled policie, nikoli však o její přímou pomoc, pokud by demonstrující použili násilí.

Několik aktivistů se proti rozsudku odvolalo s tím, že blokáda je politickým protestem, který by měla řešit hongkongská vláda a o jehož osudu by neměl rozhodovat výsledek občanskoprávního sporu. Soudce Thomas Au Hing-čcheung však odvolání zamítl, přestože se v podobném duchu jako aktivisté veřejně vyjádřili i jiní soudci, kteří v soudním procesu nevystupovali, a proto mohli svůj názor prezentovat jako soukromé osoby.

Vyklizení blokovaného území vyhlásil jeden z obvodních soudů v Hongkongu na pondělí 17. listopadu. Proto hongkongská vláda, která do té doby vyčkávala a doufala, že demonstranty dostane z ulic počasí (momentálně okolo 15 stupňů Celsia), využila tohoto občanskoprávního sporu a „umyla si ruce“.

Možná provokace

Nikdo však 17. listopadu blokované území vyklízet nepřišel. Namísto toho se plně ukázala nejednotnost protestujících. A na jedné z okupovaných zón bylo možné sledovat toto rozštěpení. Mezi účastníky blokády, kteří pokojně pokračovali v každodenní rutině v již zabydleném stanovém městečku, se najednou okolo půlnoci nenápadně vetřely osoby, jež začaly vybízet k útoku na nedalekou budovu hongkongské vlády.

Postupně nastaly roztržky mezi nimi a ostatními demonstrujícími, kteří násilí odmítali, jež vyústily ve rvačky a emotivní oboustranné výpady, které by za normálních okolností vyžadovaly zásah policie kvůli ochraně osobní svobody. V okolí budovy hongkongské vlády však v tu chvíli 17. listopadu žádný policista nebyl.

Situace vyvrcholila rozbitím skleněných dveří do vládní budovy a dvěma z těchto násilníků se dokonce podařilo do ní vniknout. Následně policie zasáhla, ale téměř všichni iniciátoři násilí uprchli. Následujícího dne se k útoku nepřihlásila ani jedna organizace, které studentské protesty pořádají, a přestože se od něj většina z nich distancovala, nevraživost veřejnosti vůči blokádě se ještě zvýšila. Je možné, že tento násilný útok aktivistů, ačkoli tato domněnka zatím nahlas nezazněla, byl provokací, jejímž cílem bylo studentské hnutí u veřejnosti ještě více zdiskreditovat.

Neuskutečněné vyklizení

V Hongkongu byl 17. listopad – shodou okolností stejně jako před 25 lety v tehdejším Československu – zlomový, nikoli však v pozitivním smyslu. Od tohoto dne se totiž začalo nahlas hovořit o rozštěpení aktivistů, a najednou se mezi nimi mnohem častěji ozývaly hlasy, že pokud se vláda nebude nějak angažovat, jedinou možností, jak ji k tomu přinutit, je násilí.

Důvod, proč 17. listopadu soudně nařízené vyklízení žalobci neuskutečnili, není jasný. Jako by se nikomu do něho nechtělo. Všichni doufali, že po vyhlášení rozsudku studenti odejdou sami. Blokovaná zóna v oblasti Mong Kok, která sice není v blízkosti vládní budovy, ale měla být vyklizená první, protože je nákupní, a tudíž nejvíce firem v ní má finanční ztráty, byla vyklizena až za deset dnů.

Vyklizení dalších dvou blokovaných zón, první v turistické oblasti Causeway Bay, a druhé, největší, v oblasti Admiralty přímo u vládní budovy, jejíž blokování znemožnilo provoz na osmiproudé magistrále v centru města, bylo nakonec naplánované až na 10. prosince. To se skutečně také den poté s pomocí policie uskutečnilo.

V této vyčkávací době začaly narůstat násilné akce demonstrantů, na něž policie brutálně zareagovala jak v již vyklizené zóně Mong Kok, kam se militantní aktivisté vrátili, tak v zóně Admiralty, kde se rozhodli opět obsadit prostor před budovou hongkongské vlády. Navzdory těmto jejich násilnostem byl policejní zásah nepřiměřeně tvrdý. Policie napadala, především obušky, přihlížející, novináře i dobrovolné zdravotníky, kteří ošetřovali zraněné.

Původní cíl

Jednání policistů i militantních demonstrantů je nepochopitelné, protože vyznívá v jejich neprospěch. Aktivisté úmyslným používáním násilí burcovali umírněné demonstranty k násilným akcím, přičemž se chránili štíty a helmami. Policisté si v potyčkách s demonstranty nepočínali jako profesionálové, ale jako by je ovládly emoce a vyřizovali si s aktivisty osobní účty.

Provokace ze strany policie, potažmo hongkongské vlády, je jediné, co nezaujatého pozorovatele napadá. Snad bylo záměrem nenápadně vyvolat změnu situace, aby policisté mohli ukázat svou sílu a aby se hongkongská vláda opět nemusela nijak angažovat.

Původním cílem blokády byla pasivní občanská neposlušnost, ke které se prvotní trojice organizátorů, nikoli studentů, ale osob ve středním a vyšším věku, nechala inspirovat akcemi, jež v minulosti organizovali indický Mahátma Ghándí a americký Martin Luther King. Demonstrace, již nazvali Occupy Central, se jim však vymkla z rukou.

Původně ji neplánovali poblíž vládní budovy, ale v oblasti Central, a měla trvat jen tři dny, tedy během „dlouhého“ víkendu okolo 1. října – zejména proto, aby jí nenarušili každodenní život obyvatel. Než se ale nadáli, připojila se k nim tři studentská hnutí, která vyhlásila bojkot vyučování, obsadila oblast Admiralty v okolí budovy hongkongské vlády a současně spontánně začala blokovat další dvě oblasti – Causeway Bay a Mong Kok, která je od ostatních dvou značně vzdálená.

Pokusy o nový přístup

Po prvním tvrdém zásahu policie vzniklo jako reakce na něj „deštníkové hnutí“, které spontánně pokračovalo v blokádě zmíněných tří oblastí. Čím déle trvala, tím více přibývalo demonstrantů vyššího věku a protestující nabyli pocitu, že když se jim tak dlouho daří, nepovolí a neodejdou.

Poté se dostavil 17. listopad a násilná akce demonstrantů. A pokud se prvotní trojice organizátorů hongkongské blokády – Occupy Central –, která s násilnými akcemi nesouhlasila, chtěla vůči tomuto vývoji vymezit, musela se pokusit o nový přístup. Ještě než se situace vyostřila, uvažovala tato trojice o dobrovolném vlastním udání, čímž by na sebe vzala odpovědnost za celou akci, což nakonec učinila. Tento její čin však neměl žádný efekt. Na policejní stanici byly jen zapsány jejich osobní údaje a poté byli propuštěni.

O další nový přístup se pokusil vůdce jednoho ze tří studentských hnutí Joshua Wong Čchi-fung, který vyhlásil protestní hladovku. Okamžitě se k němu připojili dva až tři studenti s tím, že všichni hladovku ukončí, pokud šéf správy Hongkongu Leung Čchun-jing s nimi začne vést dialog. Ten jim však sdělil, že s nimi nehodlá vyjednávat, a proto po sedmi dnech hladovku ze zdravotních důvodů ukončili.

Nová občanská neposlušnost

Situace v Hongkongu se neustále mění a popsané události jsou jen detaily. Důležité je, že hongkongská vláda, která jen vyčkává, to u mnoha občanů Hongkongu prohrála. Ať už byl konec blokády jakýkoli, Hongkong se díky ní změnil. Už to není bankovní ráj, nebo metropole, kam se v minulosti uchylovali uprchlíci z ČLR, aby si zajistili živobytí, přičemž je politika nezajímala.

Hongkongské studentské hnutí prý výrazně ovlivnilo výsledek voleb 29. listopadu na Tchaj-wanu, kde zvítězila Demokratická pokroková strana před Kuomintangem. V Hongkongu se zatím oficiálně nic nezměnilo, ale společnost, jež byla politicky apatická, díky více než dvouměsíční blokádě a „deštníkovému hnutí“ začala mít politické názory a ukázala, že si nadále nenechá všechno líbit.

Právě například začala nová akce občanské neposlušnosti. Její účastníci chodí masově nakupovat do oblasti Mong Kok, aniž by něco nakupovali. Prohlížejí si výlohy a skandují protestní hesla. Tentokrát policii nezbývá nic jiného než se dívat.