Lidovky.cz

Hollande zvítězil. Ale to je jen první díl francouzské politické změny.

Evropa

  14:39

Chce-li nový prezident Francie prosadit svůj program a opřít se o levicovou vládu, musejí mít socialisté většinu v Národním shromáždění.

„Jsem hrdý na to, že jsem vzbudil takové velké naděje!“ byla první slova nově zvoleného prezidenta Françoise Hollanda, sedmého v dějinách francouzské páté republiky. foto: © ReutersČeská pozice

První díl politické změny ve Francii završilo druhé kolo prezidentských voleb. Ani tentokrát se dlouhodobé průzkumy veřejného mínění nemýlily. Zvítězil socialista François Hollande. Se ziskem 51,62 procenta hlasů však odstupujícího prezidenta Nicolase Sarkozyho (48,38 procenta) a kandidáta parlamentní pravicové většiny Unie pro lidové hnutí (UMP) neporazil natolik přesvědčivě, jak se očekávalo. Dle některých průzkumů totiž měl být zvolen do Elysejského paláce až s osmiprocentním rozdílem hlasů.

Francouzi po 17 letech vlád pravicových prezidentů Jacquese Chiraka (1995 až 2007) a Nicolase Sarkozyho (2007 až 2012) tedy hlasovali pro levicového prezidenta. Chce-li však Hollande prosadit svůj program a opřít se o levicovou vládu, musejí socialisté získat většinu v Národním shromáždění. To by měl být druhý díl francouzské politické změny. Dvoukolové volby do parlamentu se uskuteční 10. a 17. června.

Střet dvou vyrovnaných kandidátů

„Jsem hrdý na to, že jsem vzbudil takové velké naděje!“ byla první slova nově zvoleného prezidenta, sedmého v dějinách páté republiky. Jeho těsné vítězství však vypovídá spíš o něčem jiném. Sarkozy bojoval do poslední chvíle a Hollandův náskok neustále snižoval. Ve Francii tedy nebyla smetena nepopulární hlava státu, jak tvrdila levice, ani razantně odmítnuta politika spojená s finanční krizí a rozpočtovými problémy jižního křídla Evropské unie, což zažili premiéři Řecka, Španělska či Itálie.

Ve druhém kole francouzských prezidentských voleb se spíš střetli dva vyrovnaní kandidáti. Jak upozorňují francouzští komentátoři, Sarkozy sice prohrál, ale ti, kdo ho volili, podporují jeho program. To však o Hollandovi neplatí. Kromě levicových příznivců totiž dostal i velký počet hlasů od lidí, kteří by ho za normálních okolností nevolili – od centristů i stoupenců tradiční pravice, jež zklamalo Sarkozyho excentrické vládnutí.

Sarkozy sice prohrál, ale ti, kdo ho volili, podporují jeho program. To však o Hollandovi neplatí.

Právě to by však mohlo hrát podstatnou roli v parlamentních volbách, protože by v nich neměly převažovat osobní animozity. Proto bude důležité, kdo francouzskou pravici povede. Zatím by to mohl buď oblíbený premiér François Fillon, generální tajemník UMP Jean-François Copé nebo ministr zahraničí Alain Juppé.

Sarkozyho šance do budoucna

Odstupující prezident Sarkozy tuto roli ve svém včerejším projevu vyloučil. Necelou půl hodinu po oznámení výsledků telefonicky poblahopřál Hollandovi k vítězství a před svými příznivci v pařížském sále Mutualité vzal veškerou odpovědnost za prohru na sebe. A mimo jiné vyzval k jednotě vládní pravice, což je dle něho jediná šance, jak může v parlamentních volbách uspět.

Svůj další osud nastínil větou: „Stanu se obyčejným občanem, Francouzem jako každý jiný Francouz.“ Média ji interpretovala jako jeho oznámení odchodu do politického důchodu. A tato věta odpovídala i Sarkozyho předchozím výrokům před novináři, v nichž možnost volební porážky spojoval například s následujícím: „V tom případě budu mít víc času na svou rodinu a vydělávání peněz. Už o mně zkrátka neuslyšíte.“

Jeho totální prohra se však neodehrála a čestný výsledek tomuto nesmírně ambicióznímu politikovi šanci do budoucna přece jen dává. Dle některých komentátorů může sice z politické scény na čas zmizet, ale za dva tři roky se v roli zachránce pravice vrátit.

Unavená Francie

Od neděle 6. května večer je tedy v čele Francie na pět let politik, který o této eventualitě zhruba před rokem ani nesnil. Hollandův vzestup totiž nastartoval pád Dominiqua Strausse-Kahna, horkého kandidáta socialistů do Elysejského paláce, jenž začal 14. května 2011 událostmi v newyorském hotelu. Ty připravily tehdejšího předsedu Mezinárodního měnového fondu nejen o tento post, ale především jimi zcela přišel o důvěru francouzských socialistů.

„Spíše nejprve naslouchám svému okolí, než že bych zbrkle a egoisticky rozhodoval,“ prohlásil Hollande na začátku své prezidentské kampaně

Do té doby nevýrazný a málo viditelný Hollande, považovaný za nutný kolorit k blížícím se stranickým primárkám, ucítil příležitost. Pravdou však také je, že bývalý dlouholetý první tajemník socialistické strany se na tuto možnost pečlivě připravoval už od roku 2009. Tehdy byl z jeho iniciativy založen v bretaňském městě Lorient think thank, v němž se mělo diskutovat o problémech Francii a o alternativním programu k vládnímu. Ti, kdo se v Lorientu pravidelně scházeli, se posléze stali vůdčími osobnostmi úspěšných Hollandových volebních kampaní. Po první kampani loni na podzim zvítězil v primárkách, druhá skončila v pátek 4. května večer.

Co způsobilo, že stranický aparátčík, jemuž kvůli nerozhodnosti a snaze vyhýbat se konfliktům nesvěřil ministerskou funkci jeho milovaný guru prezident François Mitterrand ani pozdější premiér Lionel Jospin, se nakonec stal prezidentem? „Francie je unavená z energií překypujícího Sarkozyho a z jeho neustálého exhibování. Touží po normálním prezidentovi. Jsem takový, jakého mě vidíte – jednoduchý a přímočarý. Spíše nejprve naslouchám svému okolí, než že bych zbrkle a egoisticky rozhodoval,“ prohlásil Hollande na začátku své prezidentské kampaně.

Podcenění

Jednoduchost, přímočarost a skromnost sice asi nebyly tím nejdůležitějším, ale Francouze si jimi získal. O jeho vítězství po deseti letech pravicových vlád především rozhodly setrvalé problémy Francie, například obrovský veřejný dluh, vysoká nezaměstnanost, ztráta konkurenceschopnosti firem i kupní síly obyvatel. To vše navíc v rámci nejistoty vyvolané finanční krizí ve světě i v členských zemích eurozóny.

Zanedbatelné ani nebylo, že po pádu Strausse-Kahna, jejž Sarkozy považoval za hlavního soupeře, odstupující prezident novou hvězdu socialistů dlouhou dobu podceňoval. „Je vlastně nijaký, není osobností a nemá ani charisma, ani vládní a ministerské zkušenosti jako já. Navíc je nekompetentní v mezinárodní politice, což Francouzi dobře vědí. Volby budou procházkou růžovým sadem,“ ubezpečoval sebejistý Sarkozy své okolí ještě na začátku tohoto roku. Dnes však balí v Elysejském paláci kufry a 15. května, kdy končí jeho prezidentský mandát, by měl Hollandovi oficiálně předat moc.

Co si Francouzi v osobě nového prezidenta zvolili? V každém případě jednodušší a méně bolestné řešení – víc se spoléhat na stát než na sebe.

Co si Francouzi v osobě nového prezidenta zvolili? V každém případě jednodušší a méně bolestné řešení – víc se spoléhat na stát než na sebe například při vytváření nových pracovních míst, zachování různých sociálních výhod či vrácení hranice odchodu do důchodu na 60 let. Řečeno jinak, nadále se bude utrácet.

Politické plány

Levicový prezident Hollande však zároveň slíbil vyrovnaný rozpočet v roce 2017 a snížení veřejného dluhu, což by mělo zajistit zdanění bohatých lidí i finančních transakcí, a zejména hospodářský růst. Toho chce Hollande dosáhnout ve spolupráci s evropskými partnery, především s Německem. Do Berlína také zamíří na svou první zahraniční návštěvu, aby Angelu Merkelovou o této své strategii přesvědčil. Německá kancléřka mu však vzkázala, že nové projednávání smlouvy o rozpočtové a fiskální odpovědnosti členských zemí EU vylučuje.

Jeho další cesta povede 18. května na setkání G8 v americkém Camp Davidu a dva dny poté na vrcholnou schůzku NATO v Chicagu. Na ní by měl spojencům především vysvětlit, jak a proč chce do konce letošního roku Francie oproti původním plánům stáhnout své vojáky z mise v Afghánistánu.

Pokud bude výsledek hlasování do Národního shromáždění proporčně stejný jako v prvním kole prezidentských voleb, je jedinou možností koaliční vláda

Co se týče Francie, nový prezident po převzetí moci určitě okamžitě jmenuje vládu. Její premiérkou by se měla stát buď nynější předsedkyně socialistické strany Martine Aubryová, nebo věrný spojenec už z dob diskusí v Lorientu Jean-Marc Ayrault. Vydá-li se však Francie ve směru Hollandova plánu, rozhodnou voliči ve zmíněných červnových parlamentních volbách.

Podpora menšinové vlády?

Na jedné straně by bylo nelogické, kdyby Francouzi poté, co zvolili levicového prezidenta, vzápětí hlasovali pro pravicovou vládu, na druhou by to nebylo nic nového. Pátá republika takzvanou cohabitation, soužití politicky odlišného kabinetu a prezidenta, zažila už třikrát. Poprvé za socialistického prezidenta Mitterranda a pravicových premiérů Jacquese Chiraka a poté Édouarda Balladura. Naposledy řídil vládu socialista Jospin za prezidenta Chiraka.

Obdobná nejednotnost na nejvyšší státní úrovni by však dnes, kdy svět, EU i finanční trhy očekávají od Francie jasnou, byť z hlediska zahraničí riskantní politiku, představovala pro francouzské partnery a spojence nebezpečnou nejistotu. První kolo prezidentských voleb však ukázalo, že v červnovém hlasování do Národního shromáždění budou mít velký vliv voliči předsedkyně Národní fronty Marine Le Penové, jež získala 17,9 procenta hlasů. Přitom hranice pro postup do druhého kola parlamentních voleb je 12,5 procenta.

Pokud bude výsledek hlasování do Národního shromáždění proporčně stejný jako v prvním kole prezidentských voleb, je jedinou možností koaliční vláda. S le penisty však zatím nikdo vládnout nechce. V tom případě by nový prezident musel vládnout s podporou menšinové vlády.

Françoise Hollanda tedy po nedělním vítězství čeká ještě měsíc plný napětí. A na jeho konci je docela dramatický otazník.

Francouzským prezidentským volbám se ČESKÁ POZICE věnovala v článcích:

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.