V Polsku se oba hlavní politické tábory – první okolo vládní strany Občanská platforma a druhý, který se identifikuje s opoziční stranou Právo a spravedlnost – vůči sobě čím dál víc uzavírají. Chovají se naprosto zatvrzele a vůbec spolu nemluví. Místo smysluplné diskuse na sebe jen házejí špínu a snaží se promlouvat jen ke svým příznivcům. To všechno vyplývá z toho, že společnost nedůvěřuje politické elitě. To je obvyklý problém v postkomunistických zemích, jehož původ tkví v neblahé minulosti. Lidé nevěří vládnoucí moci ani jeden druhému. Pokud nějaký politik něco udělá či řekne, všichni jen hledají, co se za tím skrývá. Vůbec je nenapadne, že nechce udělat nic špatného.
V polských médiích se objevily nové hlasy a tváře. Drží krok se změnami médií a zároveň zlepšují dobré jméno polské žurnalistiky, zatímco staří velikáni ho spíš diskreditují. Jedním z význačných představitelů této nové vlny je Igor Janke, přední novinář konzervativního deníku Rzeczpospolita. Janke pravidelně publikuje i v týdeníku Uważam Rze (Myslím, že), jemuž se za jediný rok existence podařilo získat značné renomé (první číslo vyšlo 7. února 2011). Krom toho vede vlastní, hojně navštěvovaný blog Salon24. Maďarský korespondent ČESKÉ POZICE Gábor Stier vedl rozhovor s Jankem o proměně médií, krizi demokracie a moderním konzervatismu.
ČESKÁ POZICE: Je zarážející, kam až zachází jeden z idolů polské žurnalistiky po změně režimu Adam Michnik! Jak může být hodnověrný názor publicisty, který pravidelně řeční na akcích jedné politické strany?
JANKE: Hodnověrnost médií je dnes vůbec problematická. I u nás chtějí čím dál víc dělat politiku, místo aby kontrolovala a zprostředkovávala. Co se týče Michnika, je to bezesporu výjimečná osobnost. Není to však novinář, nýbrž důležitá postava polského veřejného života. Jsem přesvědčen, že zastává mimořádně důležitou roli, ale už dávno překročil hranici mezi novinářem a politikem.
To se dnes děje často. Média si drží čím dál méně odstup od moci. Když k tomu přičteme, že tradiční média se nacházejí v hluboké krizi, klesají jim náklady a snižují příjmy z reklamy, situace není příliš růžová.
ČESKÁ POZICE: Tištěná periodika, která jsou v čím dál těžší situaci, zoufale hledají své místo v měnícím se světě. V tomto směru možná ukazuje cestu Uważam Rze, který se se 140tisícovým nákladem stal za pouhého půl roku z ničeho nejoblíbenějším, a co je důležitější, skutečně respektovaným týdeníkem. Jaký je tedy recept, jak přežít? Exkluzivita, zajímavost, a přitom vyvážený přístup? Jak vidíte budoucnost?
JANKE: Tištěná média jako taková jsou na vymření. Tento proces se dnes ještě zrychlil. Náklady každoročně klesají o deset a příjmy z reklam o jedenáct až patnáct procent, a nedokážu odhadnout, kde by se tento pokles mohl zastavit. Největší polský politický deník Gazeta Wyborcza vycházel ještě nedávno v půlmilionovém nákladu, dnes je to sotva o něco víc než tři sta tisíc. Ale i náklad deníku Rzeczpospolita, pro nějž pracuji, klesl z dvou set na sto dvacet tisíc.
Tradičním médiím dochází dech, a jejich krizi kromě obchodního tlaku, kterému jsou vystavena, zvětšuje to, že se čím dál víc zaplétají do politiky
Zdá se, že tradičním médiím dochází dech, a jejich krizi kromě obchodního tlaku, kterému jsou vystavena, zvětšuje to, že se čím dál víc zaplétají do politiky. Rozlet týdeníku Uważam Rze je ojedinělý. Je to však spíš výjimka, která potvrzuje pravidlo. Podařilo se mu prorazit, protože na trhu bylo prázdné místo. V Polsku sice existují další čtyři týdeníky, jenže všechny jsou levicově-liberální. Podobný umírněně konzervativní list, který však jasně prezentuje své stanovisko, prostě chyběl. Navíc se pro tuto myšlenku podařilo získat relativně známé autory.
ČESKÁ POZICE: Vedle tohoto týdeníku působíte také jako jeden z předních novinářů deníku Rzeczpospolita. Navzdory tomu jako byste utíkal spíš k internetu. Díky svému blogu Salon24 oslovíte sám víc lidí než prostřednictvím obou zmíněných periodik dohromady. Že by se právě v tom skrývala budoucnost?
JANKE: Jednoznačně. Není pochyb, že svět tradičních médií má čím dál menší váhu, zatímco tato nová forma komunikace a zpravodajství je na vzestupu. Budoucnost patří novým médiím. Nezaniknou však ani tištěné noviny. Podaří se jim nějak přežít i tuhle krizi, ale budou mít čím dál nižší obrat, a proto bude nutné mnoho novinářů propustit. Budou také nižší platy, v důsledku čehož se logicky bude zhoršovat i kvalita.
Zmizelo v minulosti...
ČESKÁ POZICE: Je nesporné, že se média mění, a také způsob i prostor komunikace. Současně však s neustále se zrychlujícím tempem bude mít nadále opodstatnění důvěryhodný výběr, prostě a jednoduše, noviny vycházející v jakékoli podobě. I na nová média navíc na internetu číhají tradiční nebezpečí, například politický tlak. Ani internetová média nejsou zaplavená inzercí. Nebo se mýlím?
JANKE: Nemýlíte. Na politický tlak je citlivý i internet. Ale například Salon24 funguje s natolik nízkým rozpočtem, že si svou nezávislost dokáže chránit mnohem snadněji. Podle mne má tento obchodní model větší šanci na úspěch. Forma komunikace doznává změn.
Až dosud mohli oslovovat společnost jen ti s přístupem do největších médií, zatímco v několika minulých letech to už může kdokoli. Může si založit svůj blog, nicméně k desítkám tisíc lidí se může dostat i prostřednictvím vlastního účtu na Twitteru nebo na Facebooku.
ČESKÁ POZICE: To je sice pravda, ale společně s tím se objevuje další problém – tyto informace mají velmi proměnlivou kvalitu…
JANKE: To je fakt. Kvalita je proměnlivější než v případě kteréhokoli politického deníku, neboť ji už nikdo nekontroluje. Ale zase se mohou častěji ozvat odborníci, kteří rozumějí určitému tématu lépe než novináři. Tato vrstva, například burzovní analytik, zasvěcený bývalý vojenský důstojník nebo marketingový pracovník, který se dokonale orientuje ve svém oboru, získala prostředek, s jehož pomocí zvítězí nad tradičním tiskem. Samozřejmě za předpokladu, že má dobrý styl. Je sice pravda, že na internetu je také spousta mizerných textů nízké úrovně, ale nezapomínejme, že i v trafice je zhruba 80 procent novin rovnou na vyhození.
ČESKÁ POZICE: A co důvěryhodnost, kterou by bylo možné v nejednom případě silně zpochybnit?
JANKE: To máte pravdu. V tradičních novinách procházejí texty rukama několika redaktorů, nicméně čím dál nápadnější je i to, že novinář často dělá, jako by danou skutečnost jen komentoval, a přitom se snaží události formovat, čímž překračuje vlastní okruh působnosti. Bloggeři oproti tomu ihned otevřeně přiznávají, jaké zastávají stanovisko, čí jsou příznivci, z pověření jaké firmy rozbor provádějí.
ČESKÁ POZICE: To je dnes jasné i v případě tištěných listů. Z toho, co tu zaznělo, však vyplývá, že pojetí médií anglosaského typu už patří minulosti. Souhlasíte?
JANKE: A dodejme, že to v sobě nese mimořádné riziko s ohledem na demokracii! Mně je blízký model ztělesňovaný BBC a doufal jsem, že tuto funkci bude v Polsku zastávat veřejnoprávní televize. Ta je však už 20 let vláčena sem tam a ničena politiky, a proto není schopná plnit svůj úkol. To ovšem není pouze problém Polska nebo Maďarska.
V Polsku takřka nikdo nekritizoval vládnoucí Občanskou platformu, jelikož většina médií je levicově-liberálního zaměření
Komunikační metody se mění v celém světě, a proto je třeba jinou formou kontrolovat také politiky. V Polsku například takřka nikdo nekritizoval vládnoucí Občanskou platformu, jelikož většina médií je levicově-liberálního zaměření. Několik tisíc konzervativních bloggerů jí už však dokáže držet nůž na krku. Nekontrolují ovšem pouze vládnoucí moc, ale i nás novináře.
Dřív jsem si mohl psát, co jsem chtěl. Když jsem se mýlil, nanejvýš někdo napsal do redakce a hotovo. Teď to však okamžitě zachytí a hned mě konfrontují s tím, že bych třeba před rokem měl na věc přesně opačný názor. To všechno je však dobré proto, že čím větší je kontrola, tím silnější je demokracie.
Demokracie v krizi
ČESKÁ POZICE: Ta by se nám hodila, neboť minulých 20 let jsme snili přece jen trochu o něčem jiném a vystřízlivění je čím dál větší…
JANKE: Demokracie je dnes ve velmi vážné krizi. Svůj podíl na tom mají také média, která vypadla ze své role. Mluvme však také o politicích, kteří přicházejí s dalšími a dalšími pohádkami. To, o co dnes jde, už vůbec není obsah jejich slov či program, ale jejich vystupování a komunikace.
Podíváme-li se však na to z druhé strany, je pravda, že jednotlivé vlády – a to se týká i USA – mají dnes čím dál menší moc a jsou čím dál méně schopné krizi jakkoli ovlivnit. Kvůli globalizaci hrají v našem životě čím dál větší roli velké nadnárodní firmy, investiční banky nebo ratingové agentury. Dvě tři takovéhle velké firmy dokážou svým rozhodnutím vyvolat v určité zemi krizi nebo položit vládu. Berlusconiho také neodstavili Italové, ale ratingové agentury.
Jednotlivé vlády – a to se týká i USA – mají dnes čím dál menší moc a jsou čím dál méně schopné krizi jakkoli ovlivnit
Nevěřím v konspirační teorie a pohádky o tajné vládě, která řídí svět, nicméně toto je iracionální. Krom toho svědčí o krizi i to, že evropské elitě momentálně není po chuti, aby jednotlivé země rozhodovaly o jistých důležitých otázkách v referendu. Nechtějí nechat rozhodovat lidi, přitom právě od nich pochází i jejich moc.
ČESKÁ POZICE: Několikrát jste se zmínil o umírněném konzervatismu. Jaký je podle vás moderní konzervatismus 21. století?
JANKE: To nedokážu říct. Tradiční výklad konzervatismu prochází změnami, nicméně k jeho nové formulaci zatím nedošlo. Žiji v zemi, která je považovaná za dost konzervativní, načež třetí nejsilnější strana (Palikotovo hnutí – pozn. red.) prorazila díky proticírkevně laděné kampani. Ale mohl bych se zmínit také o tom, že dvě největší strany (vládní Občanská platforma a opoziční Právo a spravedlnost – pozn. red.) jsou určitým způsobem definované jako konzervativní, ovšem jako obyčejný člověk se nedokážu ztotožnit ani s jednou z nich. Nevidím v Polsku žádnou politickou sílu, která by měla pro mne přijatelný konzervativní program.
Například vládní strana Občanská platforma (PO) zaštiťuje lidi s různými názory, mezi nimiž jde jen těžko najít společného jmenovatele. Ministr spravedlnosti zastává otevřeně velmi konzervativní postoj, zatímco ministr zdravotnictví byl ještě nedávno levicovým aktivistou. Tuskově straně se už dokonce podařilo přetáhnout spoustu lidí z postkomunistické strany. Opoziční strana Právo a spravedlnost je sice napravo od OP, ale co se týče jejích ekonomických představ, bylo by ji možné považovat spíš za levicovou.