Počátkem května známý lékař a politický glosátor Jan Hnízdil v rozhovoru pro ČESKOU POZICI řekl: „Prezidentem by měl být člověk, který jím být nechce, u kterého lidé znají jeho charakter, výsledky jeho práce a on je vůbec nemusí přesvědčovat, ale naopak – lidé půjdou za ním a poprosí ho, aby byl tak laskavý, zanechal dočasně svojí práce a pomohl prezidentskému úřadu i naší zemi vrátit těžce poškozenou prestiž.“
Hle, koncept prezidentství jako pokorné služby, oběti bezmála vynucené mravním vědomím odpovědnosti a povinnosti. Nyní jej, zdá se, máme fakticky na výběr.
O zvolení se bude ucházet Táňa Fischerová, bývalá poslankyně za Unii svobody, občansky aktivní žena, členka či podporovatelka řady sdružení a hnutí (Hnutí Duha, STUŽ, Máme otevřeno atd.), mimo jiné předsedkyně Klíčového hnutí. V pondělním rozhovoru pro iHNed uvedla:
„Už nejméně rok jsem byla oslovována z různých stran různými lidmi s různou naléhavostí, abych do toho šla. Já jsem se tomu opravdu rok bránila. Věděla jsem, že to pro mě není ani z osobních důvodů, ani z jiných nic, po čem bych toužila. Mám pocit, že přímá volba by měla umožnit lidem z občanské společnosti, aby kandidovali. Jinak to je vlastně úplně zbytečné, pokud by se o funkci ucházela pouze ta stejná jména, která kandidovala předchozí formou. Pak je to ztracená šance. Protože se zatím nikdo takový nevyskytl, řekla jsem ,dobře, já to tedy zkusím‘.“
A dále řekla: „Budou-li to chtít, je jejich mandát skutečný a má to cenu. Když ne, pro mě to není žádná ztráta. Já to nedělám z osobních důvodů. Nemám ambici sedět na Hradě.“
Přijměme cvičně tento náhled, stojí aspoň za drobnou poznámku, přičemž v první řadě nejde o osobnost paní Fischerové.
Prezidentský ideál
Co nabízí Táňa Fischerová do služby? S jejími politickými názory či s názory Klíčového hnutí, v jehož čele stojí, se lze podrobněji seznámit například na webových stránkách hnutí. Pro řadu občanů budou přitažlivé.
Lze také říci, že aktivní paní Fischerová by do značné míry vyhověla i prezidentskému kritériu podle jiného z uchazečů: „Dobrý prezident pro dnešní nepohodlnou dobu musí být pevný ve svých postojích a pilný v jejich prosazování.“ (Vladimír Dlouhý, Lidové noviny, 19. července 2012.)
Co se politického myšlení týká, osobnost paní Fischerové patrně odpovídá i dalšímu z požadavků na osobnost prezidenta, jak jej vyslovil profesor Vladimír Franz, jenž do jisté míry sdílí její úděl, jsa hlasem z Facebooku nabádán k prezidentské kandidatuře. Mimo jiné míní, že být prezidentem v České republice „je především cesta za lidským rozměrem odtrženého mechanismu zvaného stát, za lidským a duchovním rozměrem občana, neboť jinak se utopí v obecném marasmu“.
Takového prezidenta by si uprostřed rozkladu důvěry a sounáležitosti přál kdekdo. Ale je to jen úlomek prezidenta. Z tohoto politického Olympu zpátky na zem. Prezident, i přes omezené pravomoci, bude nejen mravní, potažmo intelektuální autoritou, nota bene vyzbrojenou legitimitou přímé volby. To je pouze jeden rozměr role. Bude též standardní politickou figurou nadanou určitou mocí, jež se podílí přinejmenším na měnové, bezpečnostní či zahraniční politice státu. A má-li za sebou politickou sílu a ovládá-li dostupné nástroje, může být i v nejpřízemnější politice ještě mnohem vlivnější. I o to se kandidáti de facto hlásí, lhostejno, zda si to přejí, či nepřejí. Tudíž by mohli nabízet i jisté garance.
Může takovou vysněnou celistvou bytostí být osobnost, jež deklaruje, že vlastně nemá osobní ambice být hlavou státu?Jde o to, zda věříme, že takovou vysněnou celistvou bytostí může být osobnost, jež deklaruje, že vlastně nemá osobní ambice být hlavou státu. Není ono prosté „Chci to!“ pramenem, z nějž se začíná odvozovat v praktické rovině nejvyšší odpovědnost osobní, institucionální, společenská? A posléze tedy právo občanů na takové odpovědnosti trvat?
Objevují se kandidáti, kteří na první pohled vyhlížejí a) sympaticky skromně, když se tedy nikam nehrnou, b) nadějně, neboť jako by přicházeli zachraňovat tu politickou bídu odněkud zvenčí, následníci jistého Přemysla Oráče, kteří zanechají svého pluhu (zda dočasně, jak myslí doktor Hnízdil, je nejisté). K tomu možná patří upejpavost ve stylu postavičky z jedné populární knížky. Když jste si tedy na mě vzpomněli, že bych mohl být něčím prospěšný, tak jestli by to třeba někomu nevadilo, dobrá. Kdoví, jak to bylo tenkrát ve Stadicích. Chvíli podobně „ijáčkoval“ dokonce Miloš Zeman, jestli mu to někdo věřil.
To skoro vypadá jako role anděla-spasitele. Jenže hledáme-li státníka, čekal bych, že si o postavení hlavy státu přesvědčivě řekne, nabídne své konkrétní schopnosti do služby, nepostrádá ambici podílet se na moci, odvahu spojit s ní svůj osud a v případě selhání bude připraven se zastřelit.
Konec cvičné úvahy. Naproti tomu existuje myšlenka, že by možná nebylo špatné prezidentský úřad demytizovat a hledat prostě jen nejlepšího z úředníků… K čemu se přiklonit, přiznávám, nevím. Čest všem přihlášeným.