Hlavním problémem ODS jako strany donedávna integrující českou pravici není ideologický směr – ten je daný a vcelku jasný –, ale chybějící charismatický pozitivní lídr, který dokáže stranu vnitřně sjednotit a s nímž by se následně mohli středopraví voliči identifikovat.
Dne 24. srpna uvedl Petr Štěpánek ve svém tiskovém prohlášení avizujícím vystoupení ze strany (které vzal o pár hodin později zpět), že je připraven se podílet na „renesanci pravicové politiky“ pod vedením Václava Klause a Mirka Topolánka, „ať již bude jejich zapojení jakékoliv“. Boris Šťastný při svém vystoupení z ODS prohlásil, že je „připraven kandidovat za jakýkoliv projekt, do jehož čela se Klaus postaví“.
Uvedená prohlášení není třeba dramatizovat, osobní pohnutky autorů mohou být jakékoliv. Nicméně symbolicky vyjadřují volání mnoha členů ODS – a nejen jich – po silném, charismatickém vedení.
Vůdce je nutný
Potřeba vůdců není sama o sobě ničím skandálním. Je stará jako lidstvo samo. Je nutná. Vypovídá o složitosti světa kolem nás, o potřebě jej uchopit, zjednodušit do základních axiomů; vůdce je zhmotnělým symbolem tohoto zjednodušení. Čím je charismatičtější, průbojnější, viditelnější, tím jasnější je ona idea o složitém světě, kterou ztělesňuje a nabízí milionům k následování.Potřeba vůdců není sama o sobě ničím skandálním. Je stará jako lidstvo samo. Je nutná.
Vůdcovství bylo ve 20. století silně zdiskreditováno totalitními kulty osobnosti, ovšem to nic nemění na jeho potřebě a hlubším přirozeném významu. A není pravda, že poptávka po lídrech pramení jen od lidí omezených. Dotýká se všech, včetně sebevědomých intelektuálů, byť každá skupina má o nich svoje představy a klade na ně různé nároky. Otázkou není, zda lídři ano, či ne, ale charakter vůdcovských rolí.
Demokratický lídr ztělesňuje nějakou myšlenku, za kterou své stoupence vede. Autokratický vůdce užívá ideologii jen jako nástroj, který mu pomáhá přivést lidi k sobě. Demokratický lídr se přiklání k určitým ideám, protože jsou správné samy o sobě, nechává se jimi řídit, v tom spočívá i riziko jeho omylnosti. Autokratický vůdce tyto ideje sám stanovuje a rozhoduje o jejich pravosti a čistotě, v tom tkví jeho neomylnost. Následovníci mu vystavují bianco šeky a následují jeho osobu kamkoliv, neboť jeho osoba stojí nad idejemi, je garantem jejich čistoty, nikoliv naopak.
Když to říká Klaus
Překračuje Klausovo charisma onu autoritativní červenou linii? V první polovině devadesátých let byl nesporně typicky silným demokratickým vůdcem, který šikoval stoupence za myšlenkou transformace do standardního tržního a politického systému. Jeho vize byla v místním kontextu originální, jasněji a silněji interpretovaná než vize jeho rivalů, proto měl úspěch.Pro jeho stoupence není až tolik podstatné, co říká Klaus, ale že to říká právě Klaus
V následujícím desetiletí už aktuálnost této myšlenky vyprchala, a proto si v rámci hledání dalších „velkých témat“ už jen vypůjčoval existující myšlenky, kterými chtěl přitáhnout pozornost k sobě samému – globální oteplování a boj proti Evropské unii. V této fázi se již autoritativnímu charakteru své role nebezpečně blíží, neboť pro jeho stoupence není až tolik podstatné, co říká Klaus, ale že to říká právě Klaus. On je „garantem“, „zárukou“, ať už čehokoliv, kvůli němu vystupují lidé ze strany, aby ho následovali „v jakémkoliv projektu“, i když jejich vůdce žádný v podstatě ještě ani nevytvořil.
To, co nejvíce ODS potřebuje pro své znovuzrození, je jasný charismatický vůdce. Pokud možno demokratický, v dlouhodobém zájmu strany. Petr Nečas jím – navzdory svým jiným nesporným kvalitám – nebyl. Dostal se k moci po letech voličské únavy z neustálých duelů dvou silných charismatiků Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Tato únava však nemá nikdy dlouhého trvání.
Za méně než rok začalo vnitrostranické pnutí v ODS dávat jasně najevo, že je „slušný úředník“ nemůže dlouhodobě krotit. Některé souboje sice s odřenýma ušima na kongresech přestál, ale ne natolik přesvědčivě, aby boje mezi frakcemi nedrolily stranickou akceschopnost v boji o přízeň voličů. Proto vznikaly Pravé frakce, někteří znechuceně vystupovali, jiní přestupovali k silnějšímu charismatikovi Klausovi, tisková prohlášení vedení se smrskla jen na komentáře vnitrostranických problémů a svoje zásadní téma – šturmování proti levici – ODS přenechala konkurenci TOP 09. Preference padaly.
Klaus není Berlusconi
To, nakolik spolehlivě funguje popsaná dynamika, bylo možno vidět v zahraničí na příkladu italské masové středopravicové strany Lid svobody (PdL). Po dlouhém vládnutí a únavě voličů se její preference propadly pod 20 procent a dále klesaly. Její charismatický zakladatel a lídr Silvio Berlusconi – obtěžkán vlastními problémy – uvažoval o konci kariéry a převzít žezlo měla dvojka PdL, „slušňák“ Angelino Alfano. Preference klesly na historická minima. To bylo na podzim 2012.
Pak stranická volební komise zvážila všechna pro a proti „starého, všemi mastmi provařeného vlka“ Berlusconiho a nominovala ho znovu do čela kandidátky. Za dva předvolební měsíce mobilizace proti levici a za „svobody občanů“ se Il Cavaliere postaral téměř o zázrak – naprosté volební vítězství mu po 15procentním nárůstu preferencí uteklo jen o několik desetin procenta.Návrat „vůdce Klause“ by ODS rozštěpil, protože současný Klaus je ideologicky jinou osobou než tehdejší Klaus-zakladatel
Z tohoto příkladu se nabízí automatická paralela s českým „otcem-zakladatelem“ Klausem. Znamenal by i jeho návrat pro rodnou stranu zásadní obrat k lepšímu? Tato paralela je však nepoužitelná z jednoho zásadního důvodu: Berlusconi své straně zůstal věrný a 20 let koexistentně zastával její středopravou (rozuměj umírněnou) proevropskou politiku. Klaus ze své strany vystoupil a rozešel se s ní ideologicky tím, že se sám odklonil od středopravé proevropské politiky (kterou ODS pod jeho vedením zastávala) k radikální národovecké protievropské doktríně (kterou později označil za jedinou „skutečnou pravicovou politiku“ a svoje konkurenty za „zrádce skutečné pravicové politiky“).
Z tohoto důvodu návrat „vůdce Berlusconiho“ jeho straně pomohl, zatímco návrat „vůdce Klause“ by jeho stranu rozštěpil, protože současný Klaus je ideologicky jinou osobou než tehdejší Klaus-zakladatel.
Václav Klaus nesporně schopným, zkušeným charismatickým vůdcem je. Ovšem v současnosti zastupuje ideologický směr, jenž má sice voličský potenciál pět až deset procent, avšak nehodí se pro masovou středopravicovou stranu v evropském regionu s ambicemi oslovit okolo 30 procent voličů, a tím se stát hlavní integrační silou pravicového spektra.
Může sehrát roli onoho charismatického vůdce-sjednotitele seriózní dáma Miroslava Němcová? Těžko. Mohla by však v následujících několika opozičních letech sehrát roli ještě důležitější – mostu, který nového charismatika pomůže najít. Pravděpodobně někde v regionech. A nechá ho vyrůst. Rozpoznat a přijmout takový úkol by samo o sobě už bylo činem svědčícím o formátu velkého politika.
