Václav Klaus byl od amnestie zasypán takovou sprškou direktů, že být boxerem, trenér by dávno hodil ručník do ringu a volal záchranku v naději, že nebude třeba rovnou velebníčka. Nezapomeňme však, že do pozice oblíbeného mediálního otloukánka se dostával mnoho let (počínaje „Sarajevem“, přes oposmlouvu, okolnosti svého zvolení prezidentem, eurounijní témata, globální oteplování až po legendární -ismy), až se po chrastavském atentátu a amnestii vynořuje bezmála obraz jakéhosi Pepka Vyskoče.
Ponechme nyní stranou oprávněnost této mediální transformace. Výsledkem je ovšem poměrně široce sdílená fikce, že Klaus je politicky mrtvý muž. Pokles popularity z 53 na 26 procent mezi prosincem 2012 a únorem 2013 je chápan jako k.o. Oněch více než 20 procent však není totéž, co nula. Klaus bude i nadále relevantním hráčem české politické scény. Jde o to, kde se nalézá jeho volič, a proč právě on.
Člověk vydaný napospas
Klaus je totiž se společností srostlý hlouběji než valná většina českých politiků. Představme si postavení člověka uprostřed globalizované společnosti: je vystaven obrovské změti neověřitelných informací valících se internetem a televizí, kapitál je globální (může se v libovolnou dobu přemístit za lepšími podmínkami), většina z pracovní síly je ale lokální – vydaná napospas rozhodnutím nevolených (nadvládních) subjektů, o jejichž existenci kolikrát nemá ani potuchy.
V čase ekonomické stagnace roste napětí. Když se recese prohlubuje, roste panika, neboť nikdo přesně neví, co se stane, zvláště když se jeho důvěra nemůže opřít o vládu a zvolené reprezentanty, jejichž počínání spíše prohlubuje nejistoty. Člověk je vržen do světa, ale nerozumí mu, ztratil pevný bod, ač má přístup k tolika informacím jako nikdy v historii.
Václav Klaus je ztělesněním jedné ze základních reakcí, jak se s nepochopitelným světem popasovat
Klaus je ztělesněním jedné ze základních reakcí, jak se s nepochopitelným světem popasovat – chcete-li, je na české poměry dokonce charismatickým reprezentantem této reakce. Ve zkratce totiž říká: Překročili jsme mez nepřekročitelného. Opouštíme vše, co našemu životu dávalo řád a také smysl: ničíme pomocí intelektuálních ekvilibristik postmodernismu a nesnesitelného diktátu racionality tradiční (Klaus by asi řekl přirozené) koncepty rodiny, národa, Evropy coby společenství národních států, ale třeba i zastupitelské demokracie na bázi politických stran jako formy správy věcí veřejných. Co pak ale zůstane z „nás“, z naší „identity“? Podle Klause nic moc: zůstaneme holými stromy vydanými napospas zkázonosnému větru.
Klaus chce totéž, co nostalgicky téměř každý člověk v nějakém koutku své mysli. Je představitelem staromilského ostrova v každém z nás: chce návrat toho dobře známého a přátelského světa, kde by znovu zavládly jistota a harmonie; světa, v němž by sice existovala osobní odpovědnost spjatá s dobrovolně přijímanými riziky, ale riziky předvídatelnými, „tradičními“.
Klaus to sice může místy přehánět, působit až absurdně, nicméně lze mu tento postoj věřit, sděluje jej soustavně a poměrně konzistentně. A je v tomto směru zbytečné sama sebe přesvědčovat, že návrat do „ztraceného ráje“ (metaforicky: do matčina lůna) není možný.
Ideje k použití
Ono matčino lůno je ale přesné pojmenování v jiném smyslu: Klausův myšlenkový postoj k popsanému světu je vlastně nepřátelský – to teď není myšleno pejorativně. Předkládá obecné heslo: Zastavme rozkladný vývoj! Globalizace, všechny moderní „-ismy“, devastace společenských tabu – to vše Klaus nepovažuje za osvobozující, ale za destruktivní rysy současné civilizace, nabourávající rámec, v němž se Klaus chce pohybovat: zastupitelskou demokracii na bázi politických stran.
Proti takovým novotám by byl, i kdyby žil v devatenáctém století nebo i dříve. Koneckonců by měl možná pravdu už tenkrát – výsledkem všech novot je totiž náš nepochopitelný svět, v němž už nic není svaté…
V jeho posledním novoročním projevu se mimo jiné objevila pasáž:
„Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle. (…) Těmto lidem o skutečné zlepšení života v naší zemi nejde. Jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní demokracie velmi váží.“
V této části Klausova projevu je uloženo jádro.
- Obhajuje status quo: nemůžeme si sice výskat („přešlapujeme na místě“), ale nežijeme v žádné katastrofě, ba naopak, lépe jsme si nikdy nežili. Odtud otázka: Proč to měnit?
- Vyloučí z „dobré společnosti“ všechny, kteří změnu chtějí: jsou to našeptávači, samozvaní spasitelé, kteří ji chtějí uvrhnout do bezhodnotového chaosu, zpochybnit demokratický systém. To jsou podle Klause vyznavači všech „ismů“, kterými i obohacuje český slovník.
Ngo-ismus – ten podle něj „nabízí alternativní mechanismus rozhodování o věcech veřejných“. (Z Klausova textu pro Reflex z roku 2005.)
Environmentalismus – „vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním“. (Z Klausova projevu před Kongresem v USA v roce 2007.)
Evropeismus – „je dnešní evropskou metaideologií, která je pro všechny jeho zastánce jakoby před závorkou a do které se vejde dočasně a utilitárně souhlasit i nesouhlasit s válkou v Iráku, chtít vyšší i nižší daně, smiřovat se i nesmiřovat se s masivními odposlechy občanů, chtít, či nechtít obchodovat s Čínou, podporovat, či nepodporovat registrované partnerství…“ (Z Klausova textu pro MF Dnes z roku 2006.)
To všechno jsou podle Klause vlastně stále stejné variace na odvěké téma: všechny „-ismy“ (z dalších homosexualismus, havlismus atd.) se nás snaží uvrhnout z ohrožené jistoty, že si „spravujeme věci sami“, do područí nevolených institucí, kterým jsme vydáni všanc. Základem, o nějž se opřít, je ale: Nežijeme si špatně, tak proč to měnit? - Obhajuje parlamentní demokracii: tuto obhajobu lze ale taky interpretovat jako volání po jistotách minulosti. Tato demokracie se skutečně změnila, a to nejen kvůli degeneraci politických stran a klientelismu (na čemž ostatně Klaus nemůže nemít svůj český podíl). Klasické mechanismy parlamentní demokracie, zvlášť malého státu, nejsou schopny hrát přiměřenou roli v globalizovaném světě. Vláda musí „jít na ruku“ velkým investorům (vytváří „netržní“ investiční prostředí), měna je potenciálně ohrožená ne přesně vypočitatelným „trhem“, rychlá dostupnost elektronicky šířených informací vytváří olbřímí prostor pro mediální manipulace... Čili: moc je tekutá a v globalizovaném světě vláda malého státu neoplývá zrovna velkou její částí; Klausovo volání je v tomto smyslu romantickým voláním po starých jistotách, kdy vláda opravdu vládla…
A tady je nutno hledat Klausův průnik se společností, zvláště tou její částí, která se cítí být ohrožená modernitou. Onou její „tekutostí“ (řečeno se sociologem Zygmuntem Baumanem), tedy jakýmsi rozpouštěním dosud pevných látek: hodnot a na nich vystavěných institucí (třeba i parlamentní demokracie).
Klaus, model 2013
Kromě všech praktických politických zájmů a záměrů Václav Klaus vždy ztělesňoval a odůvodňoval také něco tak nemoderního jako idejeKlausův hypotetický volič bude spíše člověk středního věku, možná i starší. Člověk, který – už vzhledem k věku – těžce ponese soumrak tradičních autorit, zneklidňuje ho, že mladí si žijí po svém, rozvádějí se, nebo dokonce žijí trvale nesezdaní, že úředník z „Bruselu“ říká, co máme dělat, že je tu příliš přistěhovalců z „východu“, že si tu třeba místní komunita muslimů bude chtít postavit mešitu s minaretem, že se gayové a lesby nestydí za to, že jsou gayové a lesby, že nevolený „ekoterorista“ bude mluvit do toho, čím máme topit, že jakýsi intelektuál si bude nárokovat větší vliv, než mu ve společnosti náleží, a tak podobně. A lhostejno, zda jsou, či nejsou tyto obavy a nevraživosti vedeny zaslepeností, zkostnatělostí či naopak prozíravostí.
Lidé, kteří je sdílejí, nejsou nutně ani pravicoví, ani levicoví. Primárně nevolají po sociální solidaritě (levice), ani po malém, ale efektivním státě (pravice). S dneškem se obyčejně nějak smířili, ale zítřku nedůvěřují. Po všech turbulencích, které prožili, touží po rozhodném a čitelném (byť i jen zdánlivě) vůdci, který by jim dal jistotu, že ten jejich malý, ale náš svět, malým, ale naším světem i provždy zůstane. A jejich reprezentantem je Václav Klaus – sice stárnoucí, ale stále charismatický politik, snad právě proto, že kromě všech praktických politických zájmů vždy ztělesňoval a odůvodňoval také něco tak nemoderního jako ideje. Ponechme nyní stranou, jak konzistentně, zda této své politické přednosti neužíval oportunisticky, nakolik je proměňoval ve vize a ve skutečnost. Ideje však spoluvytvořily obraz, jenž v očích některých lidí splývá s obrazem proroka.
Jistou Klausovu osovou nevyhraněnost, a vlastně odklon od „jeho“ ODS, lze doložit i na prezidentské volbě (může to sloužit i jako základ pro argumentaci, že Klausův vstup do ODS by pro současný kmen jejích voličů mohl působit možná i odpuzujícím dojmem). Výzkum, který provedla společnost Median ve spolupráci s Českou televizí, totiž mluví jasně: přestože Klaus transparentně podpořil Miloše Zemana, drtivá většina voličů ODS se rozhodla pro Schwarzenberga (pokud šla volit) – poměr byl 54 ku 12 procentům pro Schwarzenberga. A to přesto, že rozhodování mezi Zemanem a Schwarzenbergem Klaus označil za zásadní otázku pro budoucnost České republiky.
Klausova současná rétorika by sice mohla přinést ODS nějakých pět až osm procent, ale stejné procento voličů současných by také mohla odradit
Naopak Zemanův tábor s Klausovou podporou – podle stejné analýzy – oslovil drtivou většinu nejen sociálních demokratů, ale také komunistů, věkově interpretováno spíše těch starších. Podstatné také je, že skupina „soukromí podnikatelé“ (včetně OSVČ) volila jasně Schwarzenberga, nikoli Zemana (poměr 41 ku 26 procentům). A tato skupina obyvatelstva by měla být přirozeným jádrem jakékoli pravicové strany. Jinak řečeno: Klausova současná rétorika by sice mohla přinést ODS nějakých pět až osm procent, ale stejné procento voličů současných by také mohla odradit. Klaus „model 2013“ prostě není Klaus „model 1992“…
Kouzelné slovo prosperita
I Václav Klaus se vyvíjí, nicméně už v roce 1992 a dříve se dají nalézt počátky jeho dnešní rétoriky: například podpora českého faktoru v čase privatizace, bankovní sektor pod kontrolou státu, ale třeba už samotný název prvního programového provolání ODS na olomouckém kongresu strany v roce 1991. Svou symbolikou přímo vyzývá ke srovnávací analýze – „Cesta k prosperitě“. Jistěže v Klausově pojetí nelze striktně oddělovat prosperitu od svobody, ale porovnejme již pouze tento proklamativní název s názvem provoláním tehdejší Občanské demokratické aliance: „Cesta ke svobodné společnosti“...
Když historik Michal Pullmann ve svém hojně diskutovaném Konci experimentu na závěr přichází s tezí o jakémsi pokračování étosu normalizace i v porevolučních časech, má na mysli pokračování stejného typu společenského konsenzu, založeného na materiálních statcích (a politicky prodejného spíše pod značkou prosperity), nikoli na lidsko-právních tématech a svobodě, heslech, která byla vyvolávána na náměstích. (Tam se většinová společnost protla s aktivitami disentu podle Pullmanna jen krátce a celkem rychle se vrátila k materiálnu a k uctívání pověstné „půlky prasete“, jak normalizační konsenzus označil v knize Obnovení pořádku Milan Šimečka).
Pokud by se tedy Václav Klaus do stranického boje opravdu pustil, jeho šance dostat se do Poslanecké sněmovny a za příznivé konstelace se stát jazýčkem na vahách při sestavování koalice nejsou zanedbatelné. Lidí, kteří se mohou – a třeba i opravdově – obávat toho, co přijde, je mnoho. Ne všichni důvěřují právě Klausovi, ale ne všichni mu nedůvěřují.
Česká politická scéna po vzestupu subjektu s Klausem v čele byla dotvořena: na levici KSČM, ČSSD a SPOZ, na pravici ODS a TOP 09, ve středu by možná mohla uspět KDU-ČSL. Populistické hnutí napříč pravolevým spektrem by pak obsáhla formace právě Václava Klause – poté, co Jan Fischer selhal v prezidentské volbě a Tomio Okamura, zdá se, nebude schopen celorepublikovou politickou stranu založit. Jiná situace by nastala při variantě „Klaus v ODS“ (to jest: Klaus povolán částí straníků jako spasitel); pak by prostor pro jinou populistickou formaci zůstal zachován.
