Lidovky.cz

Hlavní ideje a důvody vzniku NATO i po 70 letech stále platí

  16:04
Severoatlantická aliance, která vznikla po druhé světové válce a právě slaví sedmdesátiny, nebyla „americkým výmyslem“. První výzva přišla ze západní Evropy. A zdá se, že navzdory problémům, neshodám, proroctvím o brzkém zániku či volání po zrušení je NATO v dobré kondici.

NATO foto: WikiCommons

Sovětský svaz či sovětské Rusko nebylo ani zdaleka jediným důvodem, proč Severoatlantická aliance před 70 lety vznikla. Její primární cíl byl prostý, i když nelehký, a zrod NATO a pohnutky k němu jsou prozíravé a platí dnes stejně jako v budoucnu. Období těsně po druhé světové válce je proto klíčové. A lze na něm a na několika tehdejších událostech ukázat, co za úspěchem Aliance, jenž je částečně dílem náhody, stojí.

Podle amerického historika Lawrence Kaplana šlo o dva revoluční činy, které vzešly z druhé světové války. V případě USA jím bylo upuštění od dlouhodobého izolacionismu. V případě Evropu šlo o snahu pohřbít nešťastnou minulost a vytvořit společenství do té doby soupeřících národů. „Po druhé světové válce provedli Američané unikátní obrat ve své bezpečnostní politice,“ říká politolog Břetislav Dančák.

Do té doby si USA zajišťovaly bezpečnost samy. Vznik Aliance pro ně znamenal významné snížení rizika, že budou muset znovu zasahovat v Evropě, která se navzdory proklamacím nijak nepoučila z první světové války. „A vzápětí rozpoutala další katastrofální konflikt. Poté, co po první světové válce Američané rychle z Evropy odešli, museli se vrátit, přičemž zjistili, že návrat je mnohem nákladnější,“ konstatuje Dančák.

Dohoda o bezpečnosti

Američané byli dlouho přesvědčeni, že Evropané se nikdy nemohou ekonomicky ani vojensky postavit na nohy bez jejich masivní pomoci. Tou byl Marshallův plán, který se však rozbíhal pomalu, protože Evropané nebyli schopní se domluvit na společných projektech pro americké investice.

Evropané záhy zjistili, že jen skutečná transatlantická dohoda o bezpečnosti může odradit rostoucí sovětskou agresivitu, zabránit oživení evropského militarismu a vytvořit prostředí pro politickou integraci Evropy

Washington se navíc po zkušenostech po první světové válce obával, že pokud nezajistí v Evropě alespoň částečnou bezpečnost, Evropané vydají peníze spíše na zbrojení než na oživení ekonomiky. Zpočátku americká vláda ani nechtěla věřit, že hlavním bezpečnostním problémem se na dlouhá desetiletí stane Sovětský svaz, jak upozorňovali někteří evropští lídři.

Záhy se však o tom přesvědčil celý svět. Komunisté podporovaní Sovětským svazem začali ohrožovat zvolené vlády v Evropě. Například v Československu v únoru 1948 komunistická strana s tajnou podporou sovětů odstranila vládu a v červnu Moskva odstartovala blokádu Berlína rozděleného po válce do čtyř okupačních sektorů.

Spojenci v čele s USA proto vytvořili letecký most a odříznuté město více než rok zásobovali. Až v únoru 1949 Moskva uznala, že blokáda není účinná a přistoupila na jednání. V květnu pak byla zrušena a zanedlouho byla na území západních okupačních zón založena Spolková republika Německo.

Evropané záhy zjistili, že jen skutečná transatlantická dohoda o bezpečnosti může odradit rostoucí sovětskou agresivitu, zabránit oživení evropského militarismu a vytvořit prostředí pro politickou integraci Evropy.

Stejné hodnoty

Evropanům se i podařilo upoutat pozornost Američanů – Britové navrhli na tajném setkání v Pentagonu vznik spojenectví a po dlouhých jednáních se dohodli na alianci s USA a Kanadou. Následně byly pozvány i další státy, přičemž dvanáct zakládajících zemí NATO se 4. dubna 1949 domluvilo jen na deklaraci politického spojenectví založeného na stejných hodnotách.

Britové navrhli na tajném setkání v Pentagonu vznik spojenectví a po dlouhých jednáních se dohodli na alianci s USA a Kanadou. Následně byly pozvány i další státy, přičemž dvanáct zakládajících zemí NATO se 4. dubna 1949 domluvilo jen na deklaraci politického spojenectví založeného na stejných hodnotách.

„Američané zpočátku viděli NATO především jako politiku psychologického ujištění, která dává Evropanům důvěru a poskytuje jim deštník, pod kterým se mohou integrovat,“ prohlásil bývalý mluvčí NATO Jamie Shea. Důkazem je odpověď tehdejšího amerického ministra zahraničí Deana Achesona při slyšení v Kongresu na otázku, zda podpis smlouvy může znamenat opětovné vyslání amerických vojáků do Evropy: „Má odpověď je kategorické ne.“

Sověty podporovaná severokorejská invaze do Jižní Koreje v červnu 1950 situaci změnila. Obavy, že korejská válka bude předehrou k sovětskému útoku na „západní Německo“, byly velké, a proto Aliance začala budovat vlastní vojenskou strukturu. Podle prvního generálního tajemníka lorda Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi“.

Zajímavá hra sovětů

V roce 1952 vstupují do NATO Řecko a Turecko, v roce 1955 je přijata Spolková republika Německo a v reakci na to sověti vytvářejí Varšavskou smlouvu. V roce 1949 ji ještě nepotřebovali, ale Stalinův nástupce Nikita Sergejevič Chruščov se chtěl NATO zbavit a nabídl rozpuštění Varšavské smlouvy výměnou za rozpuštění NATO.

Z odtajněných dokumentů Aliance pak vyplývá, že v roce 1954 požádal Kreml tajným dopisem o vstup do NATO. Experti jsou přesvědčení, že šlo o jednu z nejzajímavějších studenoválečných her Sovětského svazu, jež nebyla myšlena vážně, a šlo o jen zkoušku mezí spojenců.

Z odtajněných dokumentů Aliance pak vyplývá, že v roce 1954 požádal Kreml tajným dopisem o vstup do NATO. Experti jsou přesvědčení, že šlo o jednu z nejzajímavějších studenoválečných her Sovětského svazu, jež nebyla myšlena vážně, a šlo o jen zkoušku mezí spojenců.

Lord Ismay si tehdy v hotelu v Miláně napsal: „V první řadě preambule smlouvy zavazuje všechny partnery, aby dodržovaly hodnoty včetně svobody jednotlivce a demokratického způsobu života. Mohl by Sovětský svaz podepsat, že v to věří?“ A sovětský požadavek vstupu do NATO přirovnal „k žádosti nepolepšitelného zloději o vstup do policejního sboru“.

Tajná skupina Live Oak

Díky americkému bezpečnostnímu deštníku politická stabilita v západní Evropě sílila, a že s bezpečností souvisí i prosperita, ukazuje její poválečný hospodářský zázrak. V šedesátých letech se status quo začal měnit. Znovu se ozval problém Berlín, a opět se potvrdilo, že spojenectví v NATO je pevné.

Na jaře 1959 Británie, Francie a USA založily přísně tajnou skupinu Live Oak, jež měla připravit plán pro pozemní i vzdušné operace, které by zajistily volný přístup spojenců do západního Berlína, a poodhalit záměry Moskvy s Berlínem. V září 1960 byly závěry této skupiny představeny ostatním spojencům s tím, že otázka západního Berlína se týká i NATO.

Volný pohyb mezi východním a západním Berlínem vedl v padesátých letech k odchodu východoněmeckých obyvatel na Západ – „bránou ke svobodě“ jich odešlo více než 2,5 milionu, zpočátku jen podnikatelé a živnostníci, později i vysokoškolsky vzdělaní odborníci a studenti. A to ohrožovalo nový východoněmecký stát. Proto komunistický vůdce Německé demokratické republiky (NDR) Walter Ulbricht vyzval Moskvu, aby zakročila, třeba silou.

Chruščov v listopadu 1958 poslal západním mocnostem ultimátum, ve kterém jim vyhrožoval, že pokud do šesti měsíců z Berlína neodejdou, uzavře Sovětský svaz s NDR jednostrannou mírovou smlouvu. Tím by zaniklo oprávnění západních mocností k pobytu v Berlíně, celé město by se dostalo pod správu východoněmeckého režimu a bylo by fakticky začleněno do NDR.

Na jaře 1959 Británie, Francie a USA založily přísně tajnou skupinu Live Oak, jež měla připravit plán pro pozemní i vzdušné operace, které by zajistily volný přístup spojenců do západního Berlína, a poodhalit záměry Moskvy s Berlínem. V září 1960 byly závěry této skupiny představeny ostatním spojencům s tím, že otázka západního Berlína se týká i NATO.

Krize vrcholí

Severoatlantická rada, nejvyšší orgán tehdy patnáctičlenné Aliance, proto pověřila Vojenský výbor, aby připravil plán na „záchranu“ Berlína. Z odtajněných dokumentů i korespondence vyplývá, že spojenci byli připraveni nejen na pozemní a vzdušné operace k zásobování odříznuté části města, ale počítali i s námořními akcemi na celém světě a dokonce s odstrašujícím použitím jaderných zbraní.

V noci na 13. srpna 1961 sovětská vojska a východoněmečtí pohraničníci uzavřeli všechny přechody do západního Berlína a obehnali jej nejprve ostnatým drátem a poté vysokou betonovou zdí. Krize vrcholila.

„USA jsou rozhodnuty ve spolupráci se svými spojenci udržet svobodu obyvatel západního Berlína a uhájit spojenecké pozice ve městě, na jejichž setrvání tato svoboda v podstatě závisí,“ uvádí se v dopise americké delegace při NATO ze 7. června 1961 generálnímu tajemníkovi NATO.

V noci na 13. srpna 1961 sovětská vojska a východoněmečtí pohraničníci uzavřeli všechny přechody do západního Berlína a obehnali jej nejprve ostnatým drátem a poté vysokou betonovou zdí. Krize vrcholila. Zdálo se, že Sověti mají Západ v „hrsti“, protože spojenci se kvůli hrozbě třetí světové války „zmohli“ jen na oficiální odsouzení srpnové akce a Američané do města poslali pouze 1500 vojáků.

Odtajněný archív NATO ale ukazuje, že spojenci okamžitě zvýšili bojovou pohotovost jednotek a zrychlili přípravy na válku. V roce 1962 schválila Aliance vojenské plány, které by použila na záchranu Berlína, kdyby selhala diplomatická jednání.

NATO, 70 let.

Nebezpečí nezaniklo

V průběhu roku 1962 se napětí okolo Berlína postupně „vytrácelo“ díky intenzivní americké diplomacii. Chruščov nakonec ustoupil a jednostrannou mírovou smlouvu s NDR neuzavřel. Především se však na mezinárodní scéně objevila mnohem „nebezpečnější“ hrozba poté, co americký prezident John F. Kennedy dostal snímky sovětských raket středního doletu na Kubě. Vypuká Karibská krize, během níž dělil svět od atomové války jen krůček.

Zesnulý historik Vladimír Nálevka už v roce 2004 předvídal: „Fakt, že zmizela hrozba v podobě Sovětského svazu, ještě neznamená, že zaniklo i nebezpečí. Nepřichází století nudy.“

Rozdělený Berlín se ale na dlouhá desetiletí stal symbolem studené války a rozdělení světa na Západ a Východ. Plány tajné skupiny Live Oak a NATO však navzdory uvolňování vztahů se Sověty zůstaly s úpravami platné až do znovusjednocení Německa v roce 1990. To už je ale jiná kapitola stejně jako rozpad Sovětského svazu, kdy ruský prezident Boris Jelcin „šokoval“ výrokem, že „jeho nově nezávislá země bude usilovat o členství v NATO“.

Dva revoluční činy, které vzešly z druhé světové války, však i dnes udržují transatlantické spojenectví. USA mají vztahy s Evropou hluboce zakořeněné ve své zahraniční politice. A stabilní Evropa a nárůst její integrace pod deštníkem NATO svědčí o úspěchu druhého činu. Zesnulý historik Vladimír Nálevka už v roce 2004 předvídal: „Fakt, že zmizela hrozba v podobě Sovětského svazu, ještě neznamená, že zaniklo i nebezpečí. Nepřichází století nudy.“

Jinou Alianci vytvořit nedokážeme

Roli USA coby lídra, který nedává přednost žádnému spojenci, není schopná nahradit žádná velká evropská země, říká politolog Břetislav Dančák.

ČESKÁ POZICE: Je NATO v historickém kontextu úspěšné?

DANČÁK: Je to úspěšné spojenectví. Historicky jediná aliance, která se dokázala po studené válce přizpůsobit změně situace, kdy sice skončilo bipolární rozdělení světa, ale nadále garantuje bezpečnost bývalým členským zemím i rozšiřuje a poskytuje tyto záruky dřívějším nepřátelům. To je obrovský úspěch.

Jde o unikátní vazbu v transatlantickém prostoru, jíž se přivazuje bezpečnost USA k Evropě. To zde nikdy před vznikem NATO nebylo, aby se USA trvale zavázaly k obraně Evropy nebo jiného kontinentu a současně vlastního území. Z toho profituje nejen Severní Amerika, ale i evropští členové spojenectví.

ČESKÁ POZICE: Jak může Aliance vypadat za několik desetiletí?

DANČÁK: Jsem optimista. Aliancí nejvíce otřásl konec studené války a adaptace na změnu bezpečnostního prostředí vytvořila dynamiku, která dává naději, že si tuto schopnost zachová i v příštích desetiletích. Podstatné je kolektivní vnímání bezpečnosti. Pokud budou členské země schopné identifikovat prioritní a zásadní hrozby, Aliance má budoucnost zajištěnu.

ČESKÁ POZICE: Pokud by se rozpadla, existovala by k ní alternativa?

DANČÁK: Ne. Jinou adekvátní bezpečnostní organizaci vytvořit nedokážeme. USA hrají v této architektuře specifickou roli lídra. Nejsou sice evropským státem, ale přinášejí evropským zemím klid a směr. To nemůže zajistit žádný jiný evropský stát kvůli odlišné historii, zkušenosti, kultuře a zájmům.

Tím, že USA v Aliance hrají silnou a přesvědčivou roli, a současně nedávají přednost jednomu z evropských států, evropským partnerům umožňují se k nim přimknout. Nedovedu si představit, že by tuto unikátní roli dokázala nahradit třeba Británie, Francie či Německo.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.