KOMENTÁŘ Jana Schneidera / O víkendu skončil kongres ODS, jemuž bylo věnováno podobně pozornosti, jako kdysi sjezdům jiné vedoucí strany ve státě. Kongres se ukázal být pouhou bublinou, nic nevyřešil a ničemu nepomohl, pouze prodloužil stranickou a vládní agónii. Média věnovala čas a pozornost jistým pikantnostem, samozřejmě, že oprávněně. „Dekmotrizace“ strany se nekonala, to bylo vidět už jen z těch kmotrovských registračních značek na autech před místem konání kongresu.
Přesto je hoden pozornosti vlastní obsah řečí, které vrcholní představitelé pronesli. Televize Nova si dokonce dala práci a udělala paralelní sestřih některých Nečasových frází z tohoto a z posledního kongresu ODS. Moc pěkná taškařice, ale Nova za to nemůže.
Naprosto nezaslouženě však zapadl nominační projev na místopředsedu ODS současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka. A věru, že stojí za to si ho pozorně přečíst. Dlužno předem podotknout, že při jeho studování lze chvílemi nabýt dojmu, že člověka šálí smysly. Nikoliv, vycházíme z přepsaného znění projevu, publikovaného na stránkách ODS. Co tak pozoruhodného řekl právník Blažek?
Polistopadové zklamání
Blažek nejprve ocitoval své dva a půl roku staré upozornění, že ODS „nemůže stačit pouze návrat ke kořenům“, protože „buďto žádné nejsou, nebo jsou již v dnešní době překonány“ a že se „nesmí stát jen stranou státního rozpočtu“ a je nezbytné „přihlásit se k nějaké ideologii“. Můžeme-li to interpretovat tak, že tento ambiciózní politik má za to, že strana je vykořeněná a že její ideologií je mamon, pak jde o docela pronikavý vhled do reality.
Podle Blažka lidé „hlavně očekávali stát, který bude nezávislý, lidsky spravedlivý, stranicky neelitářský a demokratický“
V projevu odvážně boří mýtus, že po roce 1989 lidé snili pouze o nějaké lepší ekonomice. Postuluje, že lidé „hlavně očekávali stát, který bude nezávislý, lidsky spravedlivý, stranicky neelitářský a demokratický“.
Ministr však plete příčinu a následek, když praví, že následné zklamání lidí je „jednou ze základních příčin úpadku obou dvou stran, které tento stát měly na starosti, to jest ODS i ČSSD“. Nikolivěk, je tomu přesně naopak. Úpadek polických stran je příčinou zklamání lidí.
Pravdu však má Blažek v tom, že „dorostla nová generace, která na naše vzpomínky na komunismus není zrovna zvědavá“. Pak by snad mohl výslovně dovodit, proč nejsou antikomunistické mobilizační řeči starých zbrojnošů účinné před volbami, ani jindy.
Pak se Blažek pustil do politologie, a tady je dobrý důvod k soustředění. V projevu konstatoval, že „jsme si mysleli v roce 1989, že demokracie, kapitalismus a svoboda jsou takoví nějací tři přátelé, kteří jdou spolu, a že je možné, aby šli spolu a dosáhlo se všech tří. Není to pravda a o tom jsou i poslední roky“.
Šok v přímém přenosu
Takže, ještě jednou: demokracie, kapitalismus a svoboda nejsou přátelé. Co s tímto polotovarem Blažek udělal, jak ten spor vyřešil?
„Realita je taková, že hlásíme-li se jako strana zejména liberální k ochraně svobody, nezbývá nám než občas, a to je otázka dnešní doby, bránit dalšímu pokračování demokratizace a budeme muset tam, kde je to nutné – myslím, že to děláme právě na těch místech, kde to není nutné – regulovat i to, čemu se říká kapitalismus.“
Nu, z těchto nesourodých referenčních znaků již čouhají čertovská kopýtka. K čemu se Blažek dostal dál?
„Problém demokracie je kromě jiného v tom, že tam chybí nějaký vykladač, který by měl autoritu. To znamená, že nám chybí nějaký papež, který je v církvi, který říká, jak to má být. To znamená, že si každý vezme do pusy, jak se mu co hodí, a podle toho s tím nakládá.“
Takže demokracii podle Blažka chybí vykladač, autorita, papež. A co vedoucí úloha strany? Vůdce? Neříkalo se před rokem 1989 také „demokratizace“, „konstruktivní kritika“ a „demokratický centralismus“?
„Problém toho, co nazývám demokratizace, spočívá také v tom, že lidé chtějí efektivní stát, a přílišná demokratizace vede často k tomu, že některé státní instituce nefungují, nefunguje samospráva, jak by měla. Důsledkem v dějinách byla vždy jedna jediná věc – volání po pořádku, řádu a silnější ruce. I o tom byly tentokrát volby.“
Sláva vítězům, volby dopadly dobře. Nebezpečí však není zažehnáno. Stále bude trvat lákání, že vám věci vysvětlíme, bez přehnané demokratizace rychle zúřadujeme, jen když nám dáte do ruky moc. Menšiny prominou.
„Věřte tomu, až budete všechno vědět vy o mně, také šťastní nebudete,“ naznačil na kongresu ODS Blažek
„Řeknu vám příklad, do kterého jsme se (...) zapojovat neměli. (...) Je to to, čemu v Americe začali říkat sunshine laws, neboli různé typy zákonů, které se snaží neustále něco osvětlovat, pronikat, neustále zdůrazňovat právo veřejnosti na ty či ony informace. (…) A to je levicový sen, že bychom měli žít ve společnosti, kde všichni o sobě všechno víme, a budeme šťastní. Já nebudu šťastný, až o vás budu všechno vědět. A věřte tomu, až budete všechno vědět vy o mně, také šťastní nebudete.“
Klasik by to nedovedl říci lépe. Nezbývá než dodat: Pavle Blažku, my jsme nešťastní už teď! Leč Blažek nic nedbal a pokračoval.
„Důsledkem těchto sunshine laws (...) je tyranie menšiny. Neboli, jestli do stavebních řízení (...) může každá menšina mluvit, pak je potřeba si uvědomit, že ono se to dělá takzvaně pro veřejnost a pro většinu, ale ta na to nemá čas. Pak vám vznikají organizované skupiny (...) se tomu věnují a dostávají se čím dál tím dál. Důsledkem je, že dnes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to všichni hned dozvědí.“
Shrnuto, sečteno: my jsme vám umožnili do všeho mluvit a teď abychom v důsledku toho utajovali hlasování na vládě, protože se bojíme!
Náznak řešení?
„A všimněte si jednoho znaku, který se odehrává. Největší úctu, a to je paradox, dnes mají ty instituce, kde se nevolí. Tedy soudy, státní zastupitelství, a chcete-li, ústavní soud. Je to mimo jiné právě proto, že se nepodbízejí, nepodlézají. A tahle strana měla 30 procent tehdy, když se nepodbízela a nikomu nepodlézala. Nedaří se nám, aby lidé mohli předvídat, co vlastně budeme dělat, když se dostaneme do nějakých funkcí. Plyne to právě z toho, že nejsme úplně schopni reagovat na požadavky nové doby.“
Svatá pravda. Nejdříve to vypadalo, že se Blažek přikloní ke zrušení voleb a určení vedoucí úlohy ODS zákonem, aby konečně získala důvěru. Nakonec z toho vybruslil nejen elegantně, ale i pravdivě. O přežilé fixaci na „předvolební program“ coby smlouvy s voličem a o důrazu na předvídatelnost chování strany mluví Jiří Payne, ale ten kvůli tomu z ODS odešel.
Strana a vláda obyvatelstvo pojednávala jako účetní jednotku, což je distingovaně vyjádřený pocit lidu, že se ho vláda snaží sedřít a vyšťavit
Proč ODS podle Blažka dostala výprask? Je to prý tím, že strana a vláda obyvatelstvo pojednávala jako účetní jednotku, což je distingovaně vyjádřený pocit lidu, že se ho vláda snaží sedřít a vyšťavit. Jinak se ovšem o obyvatele ODS nestarala, naopak veřejnost zahlcovala svými a vnitrokoaličními spory, čehož občané mají už plné zuby i břicho, aniž by si toho politici ráčili všimnout. A teď se hrozně diví, že jsou lidem protivní.
Blažek sebekriticky poukázal na to, že vláda takzvané pravice znesnadnila samosprávě fungování špatným zákonem o veřejných zakázkách, který způsobuje více trablů, než aby pomohl učinit tuto oblast transparentní.
Hezky též Blažek pohovořil o nutnosti malého, avšak efektivního státu. „Malý stát neznamená,“ pointoval odvážně, „že ho necháme rozkrást.“
Vsuvka s TGM
Téměř se tomu ani věřit nechtělo, že Blažek v projevu zmínil i T. G. Masaryka a sociální otázku. Nenavázal na obsedantní a plytké pseudopravicové žvásty o závisti. Připustil, že „lidé začínají pociťovat, že vzniká nerovnost, které často nerozumí, nerozumí, proč vzniká. (...) Lidé odpustí Tomáši Baťovi, když vydělává vlastní hlavou. (...) Co ale neodpustí, je, když vidí (...) nezasloužené bohatství (...) různé bafuňáře toho či onoho typu, kteří se prohánějí v drahých vozech, a nikdo je nikdy neviděl něco pořádného dělat a hlavně pro někoho něco udělat.“
Zajímavá slova, ausgerechnet na kongresu ODS. Kéž by se k odkazu TGM znala ODS i v otázce církevních restitucí!
Co dělat dál s ODS?
Blažkovo východisko, co si počít, je dosti přelomové:
„Myslím si, že liberalismus jen tak bez dalšího už jen tak nestačí, také mimo jiné proto, že ho v podstatě úplně stejně má i ČSSD ve svém programu a některé jiné strany.“
Takže to nebyl dojem, nebyly to bonmoty: máme dvě sociální demokracie, které si ke všemu ještě občas prohazují pozice.
Zajímavou výpůjčku učinil Blažek z Jamese Madisona: „Vláda musí být schopna vládnout a musí být schopna ovládat sama sebe. Tím je řečeno vše. Nemyslím, že se nám to úplně dařilo.“ Naprostý souhlas. Nebyl to dojem, vládě se to opravdu nedařilo, zvládnout sama sebe, své animozity a nízké pudy. Bude toto poznání stačit? Asi samo o sobě ne, ale pro začátek je bezpodmínečně nutné.
Pak však Blažek, aby potvrdil rozkolísanost a nekonzistentnost svého projevu střídající zajímavé a podnětné pasáže s naprosto otřesnými a brutálními náznaky, zapadl zase do totalitnějšího tónu.
„Pokud jde o ochranu demokracie (...) budeme se muset vážně zabývat otázkou médií (...) myslím internet a podobně, protože to se stává vážnou hrubou hrozbou demokracie (...) chybí vyváženost svobody slova a ochrany osobnosti. (...) U starých Germánů se platil za zabití tzv. Vergelt. Nebudeme nikoho zabíjet, ale myslím, že je velmi nutné zamýšlet se nad tím, aby když vás někdo zabije tím, že vás nepravdivě pomluví, abyste měli rychle nárok na tzv. Vergelt.“
Je to jenom žvanění odrážející vnitřní zmatky a nekonzistentnost Blažkovy osobnosti?
Nu, doufejme, že nás nestihne Vergelt. Vše, co je v tomto textu citováno, jsou totiž Blažkova ipsissima verba. Pomluvit by se tedy mohl jen sám sebou, a taktéž by se sám mohl bleskově odstíhat. To pro případ, kdy by se cítil být sám zabit nepravdivou pomluvou. A to ještě visí ve vzduchu otázka, jak by tomu bylo v případě pravdivé pomluvy?
Tento symptomaticky zmatený konec projevu zřejmě svým způsobem ilustruje náročnost kongresového jednání, ale měl by ještě jednou připoutat pozornost ke zmínkám o omezování demokratizace, o potřebě někoho jako papeže a o nutnosti bleskové ohlávky na média. Co to všechno znamená? Je to jenom žvanění odrážející vnitřní zmatky a nekonzistentnost Blažkovy osobnosti? Nebo tu prosakuje cosi nebezpečného na povrch? Co když se o Blažkovi dozvíme všechno? Naskočí nám – slovy loupežníka Sarky Farky – husí kůže po celém těle a do smrti smrťoucí veselí nebudeme?