Historik Tomáš Bursík: Opravdová reflexe komunistické minulosti teprve přijde

Mladý historik Tomáš Bursík v rozhovoru říká, že se dosud příliš neujalo vzít na sebe zodpovědnost. Paternalismus přetrvává a dlouho bude.

Jan Brabec 25.3.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ISIFA, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Po všemožných politických či společenských kotrmelcích, obrovské korupci a úspěchu komunistů v letošních krajských a senátních volbách si mnoho lidí začíná myslet, že 17. listopadu není co slavit, protože jsme listopadový náboj ztratili a promarnili. Navzdory tomu řada mladých lidí jej nadále považuje za úctyhodný. Patří k nim příslušník mladé generace historiků, 33letý Tomáš Bursík.

Připomíná však, že jsme jedinou bývalou komunistickou zemí, která se s komunisty nedokázala vyrovnat, a upozorňuje: „Jsem přesvědčen, že u nás existuje strana, která se hlásí ke stejné komunistické totalitní a zločinecké ideologii jako komunisté před listopadem 1989.“ Uzavření historického účtu nás patrně teprve čeká.

ČESKÁ POZICE: Je z hlediska historika 17. listopad stále tím, čím byl před 23 lety? Změnil se nějak názor na něj?

BURSÍK: I po těch letech je to pro českou společnost významné datum, stejně jako všechny události, jež jsou s ním spojené. A jeho význam bychom měli nahlížet také v kontextu událostí a posunů v tehdejší východní a střední Evropě. V rámci dějin 20. století šlo o dějinný zlom, který zasáhl celý svět. Proto jeho symbolický význam i po určitém vystřízlivění a ztrátě iluzí přetrvává. Pro náš národ a celou Evropu to bylo obrovsky důležité.

Sedmnáctý listopad v sobě nese symboliku změny, což je jeho poselstvím. Tehdy jsme získali znovu možnost vlastní volby a jít si svou cestou.

Tehdejší drama totiž znamenalo pád železné opony a otevření se světu. Řada lidí si tyto události stále připomíná, a to nejen generace tehdejších studentů. Dobrý pocit převažuje nad vcelku pochopitelným zklamáním, které není zase natolik výjimečné. Určitá deziluze totiž přichází po jakémkoli vzedmutí energie a tužeb. Sedmnáctý listopad v sobě nese symboliku změny, což je jeho poselstvím. Tehdy jsme získali znovu možnost vlastní volby a jít si svou cestou. Co víc si můžeme přát. Z hlediska historika však existuje mnoho otázek, které nejsou dodnes zodpovězené a vyřešené.

ČESKÁ POZICE: Které otázky to jsou?

BURSÍK: Třeba objasnění role údajně zabitého studenta Martina Šmída, jaký vliv měly na tehdejší události KSČ a Státní bezpečnost (StB) či proč zásah vypadal, jak vypadal. Stručně řečeno, co za tím vším z pozice komunistické moci bylo. Tyto otázky, byť se je asi nikdy úplně nepodaří objasnit, budou u spousty lidí přetrvávat. Nakonec je to ale možná dobře, protože tím zůstávají určitou výzvou.

Každý historik na ně bude nahlížet jinak, což by mělo být pro nás zajímavé. Na významu 17. listopadu se tím ale nic nemění. Z tohoto hlediska není vůbec důležité a bude záležitostí už jen historiků, co, kdo, kdy, kde a jak dělal, či nedělal.

ČESKÁ POZICE: Mnoho záležitostí už bylo popsáno. Co je pro mladého historika v naší minulosti ještě zajímavé? Co zůstalo nedořečené či neodkryté?

BURSÍK: V určitých detailech je to pořád lákavé a bohaté téma. Třeba průběh samotné listopadové revoluce. Bylo by zajímavé se kompletněji dozvědět, co se vlastně v hlavách tehdejších 20letých studentů dělo. Na co mysleli, jak to prožívali. Vždyť byli najednou postaveni před dramatickou situaci, kterou si možná nikdo z nich nedokázal nikdy dřív představit. Nahlédnout listopadové události v kontextu připravenosti, či nepřipravenosti naší společnosti na takové změny, například jaká byla očekávání, či jaké měli lidé priority.

Bylo by zajímavé se kompletněji dozvědět, co se vlastně v hlavách tehdejších 20letých studentů dělo. Na co mysleli, jak to prožívali.

Vždyť tady byli na jedné straně reformní komunisté z roku 1968, takzvaná Obroda, a na druhé apolitičtí lidé z Charty 77 či občanské iniciativy, jako jsou České děti, které si, v nadsázce, přály návrat monarchie. Každý z nich tu dobu vnímal po svém a najednou měli postupovat společně. A to třeba i v dodnes se neustále opakující se otázce: Zrušit, či nezrušit KSČ? A tím vlastně rozhodnout o roli, kterou má hrát v naší budoucnosti. To nebyly pro tehdejší aktéry a jejich zázemí jednoduché otázky a nebyly na ně jednoznačné odpovědi.

ČESKÁ POZICE: Je, či není komunistická strana hlavním problémem? Měla se, nebo neměla postavit mimo zákon?

BURSÍK: Mně tehdy bylo deset let, navzdory tomu se z hlediska oněch 23 let domnívám, že měla. V rámci takzvaného vyrovnávání se s minulostí máme právně kodifikovanou definici, dle níž byl komunistický režim zločinecký. Je však absurdní, že máme jeho pohrobka ve formě KSČM.

Je velkým problémem, že komunistická strana dosud existuje. To nakonec bylo vidět i v nedávných krajských a senátních volbách. Není dobré, že právě ona dostávala takzvané protestní hlasy. Obecně totiž zapomínáme, čím komunisté byli a stále jsou. Buďme si jistí, že si jdou tvrdě za svým.

ČESKÁ POZICE: Není však existence KSČM odrazem skutečného stavu společnosti? Nebyl by její zákaz v rámci vyrovnání se s minulostí příliš jednoduchou obezličkou pro společnost, která s ní několik desetiletí víceméně v míru žila a mnohdy požívala všelijakých výhod?

BURSÍK: Asi máte na mysli současnou korupci a návyk z doby komunismu si přilepšovat třeba nějakým tím pytlíkem cementu. Všichni si přece pamatují zaklínadlo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Korupce tady ale byla vždy, nejen v současnosti. Ač jsme si „první republiku“ značně zidealizovali, korupce byla i v ní. Například mnoho tehdejších periodik vlastnily politické strany. A asi si vůbec neumíme představit, co tehdejší korupční prostředí dělalo s politikou a společností.

Jsem přesvědčen, že u nás existuje strana, která se hlásí ke stejné komunistické totalitní a zločinecké ideologii jako komunisté před listopadem 1989. Stačí pozorně sledovat jejich deník Haló noviny či si přečíst projevy na sjezdech či ústředního výboru. Jejich náchylnost k Číně či Severní Koreji není náhodná ani exotická.

ČESKÁ POZICE: To ale nemusí nic dramatického znamenat.

BURSÍK: Není ale příjemné vidět jejich sympatizanty, jak se pomalu ale jistě derou do vlády. Tím chci jen říct, že jsou stále stejní, a kdyby mohli, uvrhnou nás opět tam, kde jsme už jednou byli. A to myslím naprosto vážně.

Jsem přesvědčen, že u nás existuje strana, která se hlásí ke stejné komunistické totalitní a zločinecké ideologii jako komunisté před listopadem 1989Jejich současné volání po stmelení celého politického spektra proti korupci mi připomíná takzvanou Národní frontu v letech 1945 až 1948. A to nedopadlo, jak známo, příliš dobře. Je pozoruhodné, že jim na to třeba sociální demokraté skáčou. Jako by si neuvědomovali, že až komunisté dosáhnou svého, tak je jako už jednou v minulosti schramstnou.

Byl bych značně obezřetný, a asi bych se s nimi ještě nebavil. Za těch víc než 40 let totálního zla a zničených lidských životů si to nezaslouží.

ČESKÁ POZICE: Jsou stále stejně nebezpeční?

BURSÍK: Jsou. Vždyť to mají i ve svých stanovách a programovém prohlášení. Stále stejné teze o třídním boji, socialismu a komunismu. Vezměte si, kolik aparátčíků z osmdesátých let se díky existenci KSČM vrací na úrovni krajů do významnějších postů, byť jen do řízení krajských nemocnic. S takovou ideologickou výbavou to může být problém.

Ostatně, jsme jedinou bývalou komunistickou zemí, která se s komunisty nedokázala vyrovnat. Všude jinde, například v Polsku, se buď proměnili či transformovali do jiného levicového uskupení nebo se stali v rámci politického spektra naprosto marginální. Jen u nás stále existují v nezměněné podobě. Asi nikoli náhodou jezdí šéf KSČM Vojtěch Filip na návštěvy do Běloruska, kde se kamarádí s prezidentem Alexandrem Lukašenkem.

ČESKÁ POZICE: Jak jsme se tedy vyrovnali s minulostí?

BURSÍK: Upřímně řečeno, tomuto pojmu příliš nerozumím a nemám jej rád. Na to přece neexistuje jednoznačná odpověď, a každý mu rozumí jinak. Jinak jej používají politické strany, a jinak historici. Pokud se však na celých těch 23 let podíváme z hlediska jurisdikce, máme pozitivní reakci na dobu minulou, především ve formě lustračního zákona. Potěšitelné je, že i když se to na politické úrovni přelévá zprava doleva, zrušen nikdy nebyl a dodnes existuje.

Jsme jedinou bývalou komunistickou zemí, která se s komunisty nedokázala vyrovnat

Dalším významným opatřením je zákon o protiprávnosti komunistického režimu – i vznik úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu a v neposlední řadě i badatelského ústavu pro zkoumání totalit. Institucionálně jsme na tom skvěle, je však otázkou, jak tyto instituce fungují. Nemusí to však vůbec nic vypovídat o myšlení či o způsobech chování celé společnosti, třeba právě o korupci.

ČESKÁ POZICE: Příliš viníků ale potrestáno nebylo.

BURSÍK: Ač máme zákony, bohužel naším opravdovým problémem je justice. A například její fungování v letech 1948 až 1989 či roli prokuratury historici a právníci zatím nezpracovali. Pro potrestání zločinů komunismu se toho příliš neudělalo, bylo „souzeno“ jen několik pohraničníků a příslušníků StB. Těm největším hybatelům, komunistickým pohlavárům – lidem zodpovědným za celý ten marasmus – se až na výjimky podařilo potrestání uniknout.

Nejsem sice právník, ale zdá se mi, že kontinuita socialistického práva nebyla dobrým nápadem. Navíc dodnes působí na soudech lidé spojení s minulou dobou a nebyl vyvinut žádný výrazný tlak na jejich razantní výměnu. Řada dosud působících soudců soudila v sedmdesátých a osmdesátých letech, někteří z nich dokonce posílali na politickou objednávku nevinné lidi do kriminálů či se podíleli na smrti disidenta Pavla Wonky. Je ale také třeba vidět, že se věci posunují kupředu.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

BURSÍK: Justice se pomalu ale jistě obměňuje a omlazuje. A generační výměna je asi tím nejdůležitějším, jak s ní pohnout. Na soudy postupně přicházejí lidé, kteří studovali až po roce 1989, což je velká naděje. A právě díky mladým, minulostí nezatíženým soudcům se daří některé záležitosti rozhýbat, což třeba v devadesátých letech nebylo myslitelné.

Nejsem sice právník, ale zdá se mi, že kontinuita socialistického práva nebyla dobrým nápadem

Stačilo k nim přistoupit jinak než s kontinuálním myšlením soudce-komunisty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Příkladem může být soudce Petr Braun, který v roce 2007 pohnal k zodpovědnosti prokurátorku z padesátých let Ludmilu Polednovou-Brožovou. Možná proto nelze hovořit o definitivní prohře. Pokud přijmeme, že to byly zločiny proti lidskosti, pak ty nejsou nikdy promlčitelné. Záleží jen na tom, jak se na celou tuto dobu bude nahlížet v budoucnu a jak se takový pohled ujme v české justici.

ČESKÁ POZICE: Takže opravdová a ničím nezatížená reflexe naší minulosti teprve přijde?

BURSÍK: Pokud se na to podíváme na základě zkušeností z jiných zemí, pak asi ano. Třeba v Německu se v rámci denacifikace nejvíc stalo až v šedesátých letech. Přišli mladí lidé a nekompromisně a bez emocí se začali ptát: Dědečku, co ti to visí ve skříni za uniformu? Co jsi dělal za války? A stejně je třeba začít klást otázky svým blízkým u nás, a tím minulost bezprostředně a bez zábran otevřít. Co byla Státní bezpečnost? Dědo, co jsi dělal v sedmdesátých letech? Co byly Lidové milice? Byl jsi v nich?

Stručně řečeno, začít se dozvídat o celé době i z jiného hlediska než jen na základě justice či zločinců. Jak se na ní konkrétně podílela moje rodina? Kolik úsilí naopak musela vyvinout, když si chtěla trvat na svém, jaká vnitřní dramata za zo musela podstoupit či jaké oběti přinést? Doufejme, že se jako Němci dočkáme knih, jako je Předčítač, Na příkladu mého bratra či Obyčejní muži o podílu wehrmachtu na zvěrstvech. To jsou skvělé ukázky toho, jak dobu zajímavě reflektovat a odkrývat.

Jsem nadšený například z diskusí s pamětníky na školách, jež pořádá organizace Člověk v tísni. Děti zajímají konkrétní příběhy, jež jim představují zlo v reálné, bezprostřední podobě.

ČESKÁ POZICE: Jaká jsou pro vás jako historika zajímavá, a dosud nefrekventovaná témata?

Dodnes nemáme detailně a ze všemožných úhlů uceleně zpracované dějiny KSČ, což mě docela štveBURSÍK: Dodnes nemáme detailně a ze všemožných úhlů uceleně zpracované dějiny KSČ, což mě docela štve. Nejsme schopní ani dát dohromady encyklopedii, v níž by byli uvedena jména soudců, kteří posílali lidi na smrt. A také například to, z jaké rodiny pocházeli, jakou měli povahu, čím žili, odkud vyvěrala jejich ochota někoho připravit o život, zda soudili za první republiky či byli novými kádry. Zajímavé by bylo se i dozvědět, jak vznikal a fungoval mechanismus kádrování, či co lidé museli všechno udělat, aby někam mohli vycestovat nebo se dostat na dobrou školu.

ČESKÁ POZICE: Byl už dostatečně zachycen svět odpůrců komunismu a jejich příběhů?

BURSÍK: Nebyl. Řada lidí má dojem, že už bylo o protikomunistické rezistenci, perzekuci a obětech řečeno dost. Tak tomu však není. Je třeba ještě mnoho věcí popsat. Například příběhy nositelů mravnosti a slušnosti, lidí, kterých bylo na kdejaké vesnici desítky, možná stovky, o všech ani nevíme. Žili si svůj život ve vlastním mikrosvětě i bez osvíceného či intelektuálního prostředí. Věděli, co je bílé a co černé.

Z takových osudů se tvoří dějiny a je třeba se vydat po jejich stopě. Vcítit se do pocitů těchto lidí a čemu všemu museli v dané vesnici téměř osamoceně čelit. Nejsem přítelem vytváření stále nových teorií či diskurzů, protože je vytvářejí historici pro historiky, přestože i jejich práce je důležitá. V tomto ohledu je zajímavá kniha historika Michala Pullmanna Konec experimentu. Mladé lidi však mnohem víc zajímají příběhy konkrétních lidí.

Řada lidí má dojem, že už bylo o protikomunistické rezistenci, perzekuci a obětech řečeno dost. Tak tomu však není.

Dodnes také nemáme dějiny Charty 77 ani Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). A mám pocit, že v poslední době spíš kloužeme po povrchu v podobě výročí či známých osobností. Při vší úctě k nim mediálně se věnujeme jen slavným případům či symbolům, jako byla hudební skupina Plastic People of Universe, bratři Mašínové či Václav Havel. Zajímavých skupin a lidí bylo ale mnohem víc a určitě by jejich příběhy, například politických vězňů, měly co říci. Známe jen několik slavných osudů, v kriminálech však byly desítky tisíc lidí.

ČESKÁ POZICE: V listopadu 1989 vám bylo deset let. Jak problém či dobu komunismu vnímáte?

BURSÍK: Naše rodina pochází venkova, otec byl topenář, maminka pracovala v kravíně a starali se o tři děti. S „vymoženostmi“ komunistického režimu neměli nikdy nic společného. Určité události jsem však vnímal, třeba atmosféru v době svatořečení Anežky – až jakousi posvátnost u nás doma. I jako dítě jsem z rodičů a prarodičů vycítil, že se nejen pro ně osobně odehrává něco významného. Nebo když jsem viděl za revoluce v televizi nějakou komunistku říkat, že všechno bylo špatně. Také na mne na začátku prosince 1989 zapůsobila paní učitelka, která prohlásila: „Už mi nemusíte říkat soudružko.“

Jako historika mě to drama přitáhlo – ono strašné utrpení a takřka bezvýchodný vzdor. A také to, že i když se popravovalo, lidé vzdorovali. Už od střední školy jsem věděl, že chci být historikem, že ti lidé jsou mým vzorem a že není možné na ně zapomenout. Neumím si představit nic horšího, než co se u nás dělo – popravy v padesátých letech a odporná a nudná šeď normalizace v sedmdesátých a osmdesátých. Totální bezmoc, hrůza.

ČESKÁ POZICE: Proč však Češi často na komunismus vzpomínají v dobrém?

BURSÍK: To je asi naše zvláštnost. Ať je to dnes jakkoli nepříjemné a řada lidí zklamaná, není to jako tenkrát. Dnes totiž věci můžeme změnit. To není fráze, tu volbu má každý.

Neumím si představit nic horšího, než co se u nás dělo – popravy v padesátých letech a odporná a nudná šeď normalizace v sedmdesátých a osmdesátých

Mám třeba kamaráda na vesnici v Nedrahovicích u Sedlčan – učitele a milovníka bonsaí –, který začal dělat politiku jen proto, aby jeho obec vypadala lépe. Založil místní uskupení, jež vyhrálo volby, a on se stal vcelku úspěšným starostou. Má sice spoustu starostí a všechno nefunguje, jak si představuje, navzdory tomu něco pro změnu dělá. To je do budoucna velká naděje.

ČESKÁ POZICE: Kde se Česko 23 let od listopadu 1989 nachází? Jsme už vyspělou západní společností, jak jsme si přáli?

BURSÍK: Je obrovským úspěchem, že jsme se během několika let ocitli v evropských a Severoatlantických strukturách jako rovnocenní partneři. V občanské rovině je to však horší. Ať chceme, nebo nechceme, komunismus nás vedle všemožné bídy i všechny bohužel vychovával. A naučili jsme se spoustu nepěkných věcí.

Třeba to, že se stát o nás musí postarat a všechno za nás zařídit. Vzít na sebe zodpovědnost se dosud příliš neujalo. Paternalismus, že za mé potíže může někdo jiný než já sám, je nepěkným dědictvím po komunismu. A ten přetrvává a dlouho ještě asi přetrvávat bude. Možná, že právě tímto alibismem se lišíme od západních společností. Navzdory tomu jsem přesvědčen, že jdeme správným směrem. Jsem totiž optimista.

Tomáš Bursík (33)

Patří k mladé generaci historiků. Zabývá se především dějinami Československa po druhé světové válce – represí, odbojem a odporem. Působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Ústavu pro studium totalitních režimů, Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v Oddělení novodobých dějin Národního muzea.

V odborných periodicích a sbornících publikoval řadu článků o málo známé totalitní minulosti, například o trestně pracovních táborech na Hornoslavkovsku, násilné kolektivizaci na Sedlčansku v první polovině padesátých let či o spolupráci sociálních demokratů s komunisty. Spolupodílel se na výstavě Z vězeňských spisů o příbězích bezpráví i na dalších, například o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K 231 či o procesu se členy VONS v roce 1979, který s historikem Petrem Blažkem publikoval knižně.

Publikoval také knihy:

  • Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961,Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009;
  • Ztratili jsme mnoho času… Ale ne sebe! Životy politických vězeňkyň v československých věznicích v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, Úřad dokumentace vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2007;
  • Osud odbojové organizace Černý lev 777. Příspěvek k historii ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu,Odbor archiv bezpečnostních složek, Praha 2007.

Počet příspěvků: 32, poslední 2.12.2012 03:50 Zobrazuji posledních 32 příspěvků.