Historie varuje: Úspěch s vlastní měnou se neodpouští

Zdařilé experimenty s místními měnami v Rakousku a Německu pozdvihly na čas ekonomiku, narazily však na odpor centrálních úřadů.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Jiří BušekČeská pozice

Další díl seriálu o místních měnách věnuje ČESKÁ POZICE historickým příkladům jejich nasazení. Neoficiálním či alternativním platidlům se nejlépe daří v době válečných konfliktů či hospodářských obtíží. Potvrzují to četné příklady, kdy funkci doplňkových měn přejaly určité typy zboží, služeb či různé dobropisy, které namísto oficiálních bankovek plnily roli prostředků směny.

Kromě známých případů komoditních peněz, ať již cigaret, plátna či mušlí, šlo například o válečné úpisy americké vlády během občanské války. Zatímco však většina těchto platebních prostředků přejala svou novou roli v podstatě živelně, existují také příklady promyšleného nasazení lokálních peněz. K nejúspěšnějším patří experiment s názvem wära a pokus s certifikáty z rakouského městečka Wörgl.

Autory experimentu wära byli němečtí ekonomové Hans Timm a Helmut Rödinger inspirovaní teorií svobodného hospodářství Silvia Gesella. V říjnu 1929 – tedy současně s krachem burzy v New Yorku, jež způsobila Velkou hospodářskou krizi – založili v Erfurtu společnost Wära vydávající stejnojmenné kupony o hodnotě 0,5, 1, 2, 5 a 10 říšských marek. Měsíčně ztrácely jedno procento své nominální hodnoty a ztráta byla vyrovnávaná nalepováním zakoupených kolků.

Jak znovu rozjet zkrachovalý důl

Ohlas iniciativy byl velký. Již v roce 1931 bylo v celém Německu více než tisíc prodejen přijímajících kupóny wära a v řadě měst vznikly jejich směnárny. K nejúspěšnějším pokusům s wärou patří experiment z bavorské vesničky Schwanenkirchen. Zde fungoval hnědouhelný důl, který ale v důsledku německé poválečné krize zkrachoval. Přesto byl důl jediným místním průmyslem a pracovala tam velká část 500 obyvatel Schwanenkirchenu.

V roce 1931 bylo v celém Německu více než tisíc prodejen přijímajících kupóny wära a v řadě měst vznikly jejich směnárnyV roce 1929 koupil důl v dražbě inženýr Max Hebecker. Když nezískal úvěr na obnovení těžby u místních bank, obrátil se na společnost Wära z Erfurtu. Ta iniciovala vznik skupiny investorů, kteří Hebeckerovi obratem půjčili 50 tisíc říšských marek. Většina sumy byla denominována ve wäře. Hebecker již v roce 1931 mohl znovu zaměstnat 60 dělníků, kterým mzdu vyplácel z jedné třetiny v markách a zbytek ve wäře. Zároveň zřídil důlní kantýnu, která odebírala zboží jen od obchodníků přijímajících wäru a také udělovala slevu pět procent odběratelům platícím kupony.

Wäru začali následně přijímat místní obchodníci a Schwanenkirchen i okolí zažívaly hospodářský rozmach. Experiment přitáhl velkou pozornost a informovalo o něm 50 německých i zahraničních deníků. Publicita ale zaujala i úřady, které začaly Hebeckera vyšetřovat a používání wäry ve Schwanenkirchenu i na řadě dalších míst Německa na podzim 1931 zakázaly. Následně musel Hebecker většinu dělníků zase propustit a nakonec zavřít i důl a celý region znovu ekonomicky upadl.

Tyrolský zázrak

Experimentem ze Schwanenkirchenu se inspirovalo i rakouské městečko Wörgl. Tyrolská obec se čtyřmi tisíci obyvateli zažívalo počátkem třicátých let 20. století těžké období. Prudce se tam zvyšovala nezaměstnanost a místní radnici se rychle propadaly příjmy z daní. Starosta města se rozhodl v červenci 1932 vydat pracovní certifikáty o hodnotě 1, 2 a 5 šilinků. K zachování jejich platnosti bylo nutné každý měsíc nalepit kolek a zároveň bylo certifikáty možné přeměnit na šilinky za 98 procent jejich nominální hodnoty.

Ekonom Irving Fisher navrhl americké vládě, aby s hospodářskou krizí bojovala vydáním podobných certifikátů jako ve WörgluNavíc radnice uložila šilinky v hodnotě vydaných certifikátů do místní spořitelny, což jednak zajistilo všem držitelům jistotu a navíc městu přinášelo úroky. Zároveň se prostřednictvím certifikátů daly platit daně. Díky tomu je začali místní obchodníci okamžitě přijímat a Wörgl zažil silné hospodářské oživení. Nezaměstnanost poklesla během čtrnácti měsíců trvání experimentu z 21 na 15 procent, zmizely daňové nedoplatky a ve městě se mohutně stavělo a investovalo. Odhady hovoří o vykonaných veřejných projektech v hodnotě přes sto tisíc šilinků.

Tisk popisoval experiment jako „zázrak z Wörglu“ a tyrolské maloměsto začali navštěvovat zahraniční státníci. Ekonom Irving Fisher dokonce navrhl vládě USA, aby s hospodářskou krizí bojovala vydáním podobných certifikátů jako ve Wörglu. Jen v Rakousku se téměř dvě stě obcí rozhodlo příklad tyrolské obce následovat. To se však nestalo, protože kvůli stížnosti Rakouské národní banky bylo pokračování experimentu i pokusy o jeho napodobení zakázané. V samotném Wörglu definitivně skočilo používání certifikátů kvůli hrozbě nasazení armády v září 1933. Následně začala místní ekonomika stagnovat a nezaměstnanost se opět zvýšila.

První díl seriálu o místních měnách si můžete přečíst v článku: