Když na konci roku 2015 byl na dně moře u kolumbijské Cartageny objeven vrak galeony San José, kterou v roce 1708 plně naloženou ukořistěným jihoamerickým zlatem potopilo anglické námořnictvo, přihlásilo se o něj jako svůj majetek Španělsko. Tento požadavek za Atlantickým oceánem krátkodobě rozvířil nechuť, kterou obyvatelé bývalých državy vůči potomkům svých kolonizátorů cítí. Sociální sítě byly plné prohlášení, že španělskému neokolonialismu se nesmí ustupovat.
Podobné krátkodobé a spíše virtuální protišpanělské nálady propukají v Latinské Americe každou chvíli. Letos třeba, když ředitel madridské televize RTVE vychvaloval své předky za kolonizaci světadílu, aniž by zmínil likvidaci místních vyspělých kultur nebo vyhlazování etnik, která se invazi z druhého břehu Atlantického oceánu postavila.
Odvádění pozornosti
Latinskoameričtí populisté, potřebují-li odvést pozornost od vlastních prohřešků u moci, do Španělska šťouchnou, protože tím nemohou udělat chybu. Mistrem tohoto oboru byl zesnulý lídr venezuelského socialismu Hugo Chávez, který se s oblibou navážel především do premiéra Mariana Rajoye.
Latinskoameričtí populisté, potřebují-li odvést pozornost od vlastních prohřešků u moci, do Španělska šťouchnou, protože tím nemohou udělat chybu |
Španělsko jihoamerickým levicovým politikům také poslouží, je-li třeba tepat Západ a současně z toho z nějakého důvodu vynechat USA, jež kritizují nejčastěji. Tak se choval Chávezův nástupce a současný venezuelský lídr Nicolás Maduro na začátku Trumpova mandátu, kdy ještě nevěděl co od nového amerického prezidenta čekat a nechtěl ho zbytečně provokovat.
Právě ve Venezuele, kde budování socialismu 21. století skončilo hospodářským zhroucením, se zdá, že se Španělsku vracejí jeho dávné velmocenské instinkty, které ve 20. století ztratilo. Co chvíli se tam objevují bývalí premiéři, aby v rozbouřené zemi na pokraji občanské války dělali prostředníky mezi opozicí a režimem.
„Je to falešný dojem. Není za tím žádná promyšlená politika. Téma venezuelských politických vězňů si vzal za své bývalý premiér Felipe Gonzáles, který je ve španělsky mluvícím světě levicovou ikonou,“ říká sociolog Rafael Roncagliolo, který byl v letech 2011 až 2013 peruánským ministrem zahraničí.
Konec sebezahledění
Maduro pro svůj veřejný obraz potřeboval socialistu, který by Gonzálese vyvážil a vedl nikam nesměřující jednání mezi diktaturou a opozicí. Objevil ho v dalším španělském expremiérovi Josém Luisovi Zapaterovi, který je k režimu výrazně méně kritický. Oba vysloužilí politici se za výsledky svého venezuelského působení veřejně napadají v médiích, takže z pokusu o předvedení diplomatického vlivu je spíše ostuda.
Španělsku u Latinoameričanů uškodilo, že celé 19. století nedokázalo zkousnout samostatnost jejich republik. Pak se téměř 40 let izolovalo za režimu Franciska Franka. Teprve na počátku devadesátých let, kdy se zbavilo sebezahledění z dob diktatury, nasadilo do vztahů úsměv a přišlo s ideou každoročních iberoamerických summitů. |
„Jinde na kontinentě se velké události poslední doby obešly bez španělské účasti. Například tání mezi USA a Kubou za Obamovy administrativy zprostředkovaly Kanada a Vatikán. Mír po 50 letech války mezi kolumbijským státem a marxistickými povstalci z FARC jako mezičlánky zařídily Norsko a Kuba,“ připomíná Roncagliolo, který působil i v postu velvyslance Peru v Madridu.
Španělsku u Latinoameričanů uškodilo, že celé 19. století nedokázalo zkousnout samostatnost jejich republik. Pak se téměř 40 let izolovalo za režimu Franciska Franka. Teprve na počátku devadesátých let, kdy se zbavilo sebezahledění z dob diktatury, nasadilo do vztahů úsměv a přišlo s ideou každoročních iberoamerických summitů. Měly se podobat jednání Commonwealthu, kde se setkávají nejvyšší představitelé Velké Británie a jejích bývalých kolonií.
V Latinské Americe se s velkým ohlasem nesetkaly, prezidenti na ně místo sebe posílají ministry zahraničí. Tomu odpovídá i malý zájem médií o tato setkání. Proto po čase dostaly dvouletou periodicitu. Ale ani po této změně se jich neúčastní všechny nejvyšší šarže. „Víte, kolik takových summitů by měl peruánský prezident ročně navštívit? Sedm. A to je moc. Na to nemá čas. Vybere si jen dva nejdůležitější, kterých se účastní americký nebo čínský prezident,“ vysvětluje Roncagliolo.
Latinskoamerický lobbista
Nenaplňuje se tedy vize amerického politologa Samuela Huntingtona, který ve své knize Střet civilizací jako jednu z nich jmenoval latinskoamerickou, jež by navzdory zeměpisné vzdálenosti mohla mít v čele Španělsko.
Kolumbijský politolog José Germán Burgos Silva, který se mezinárodním vztahům věnuje na bogotské Národní univerzitě, se při této připomínce Huntingtona ušklíbne: „Centrum Latinské Ameriky dnes není v Madridu, ale ani ve Ciudad de México. Limě nebo Buenos Aires. Je v Miami. Tam se potkávají její společenské elity. Sem utíkají disidenti i stíhaní korupčníci.“ A dodává: „Španělsko není žádnou mocností. Názor Madridu na mezinárodní otázky tady nikoho nezajímá. Všichni se sledují jen to, co přijde z Washingtonu.“
Na starém kontinentě Španělsko působí jako latinskoamerický lobbista, který má v rámci nepsané dělby práce mezi evropskými těžkými váhami západní polokouli na jih od Rio Grande na starosti |
Zároveň však pro Latinskou Ameriku není Španělsko jen evropskou zemí středního významu. Koloniální pouta, která se rozvolnila při vyhlášení nezávislosti republik před dvěma stoletími, se úplně nerozvázala a nejspíše ani nikdy zcela nerozváží. Ve vzletných projevech proto politici obou stran mluví o bratrství. Jako bratři se sice často škorpí, ale když je třeba, pomohou si.
Na starém kontinentě Španělsko působí jako latinskoamerický lobbista, který má v rámci nepsané dělby práce mezi evropskými těžkými váhami západní polokouli na jih od Rio Grande na starosti. Když před dvěma lety EU zrušila vízovou povinnost pro občany Kolumbie a Peru, bylo to na nátlak Madridu, který to v Bruselu i u jednotlivých členů osmadvacítky vyargumentoval.
Obě státům tak splatilo otevřenost pro mladé Španěly, kteří za Atlantickým oceánem hledali práci, když se v roce 2009 království propadlo do hluboké krize. Obrátil se tak migrační pohyb, když do tradičně vystěhovalecké země v osmdesátých a devadesátých letech proudily z Latinské Ameriky – především z Ekvádoru, Kolumbie a Bolívie – ekonomičtí migranti. Před prasknutím bubliny žilo ve Španělsku na 2,5 milionu Latinos, s krizí však mnozí z nich ztratili práci a vrátili se.
Nadstandardní zájem
V jejich domovinách sice lze občas zaslechnout historky o rasismu vůči „sudacas“, jak Jihoameričané především s indiánskými rysy bývají na Pyrenejském poloostrově nazýváni, ale integrace díky společnému jazyku i náboženství byla v podstatě bezproblémová. Nakonec se ve vymírajícím národě stali demografickou protiváhou migrantů z arabských a subsaharských oblastí, jejichž začlenění do společnosti představuje podstatně větší problém.
Španělsko má o Latinskou Ameriku nadstandardní zájem, což například ukazuje přímé letecké spojení Madridu téměř se všemi metropolemi kontinentu. A pro ministerstvo zahraničí vedle EU představuje druhý pilíř jeho politiky. |
Španělsko má o Latinskou Ameriku nadstandardní zájem, což například ukazuje přímé letecké spojení Madridu téměř se všemi metropolemi kontinentu. A pro ministerstvo zahraničí vedle EU představuje druhý pilíř jeho politiky. Odráží se to i v rozvojové pomoci. Žádná jiná evropská země jí neposílá tímto směrem tolik.
Přitom z pragmatických důvodů je pro iberskou monarchii rozumnější investovat v Africe, již má ze svých pláží na dohled, takže její problémy se jí mohou dotknout mnohem palčivěji než dění pod Andami nebo v pampě. Pro Latinskou Ameriku zůstává bývalá koloniální velmoc referenčním bodem ve všemožných záležitostech.
Na rozdíl od zbytku světa zde není nejsledovanější fotbalovou soutěží anglická Premier League, nýbrž španělská La Liga. Když jsem pracoval v Peru na článku o ochraně předkolumbovských památek, dozvěděl jsem se, že se zákonodárci při zavádění nových pravidel inspirovali ve Španělsku. Pří výzkumu největšího domorodého jazyka kečuánštiny pak srovnávali respondenti její postavením s baskičtinou či katalánštinou vůči dominantnímu jazyku.
Kulturní brána do světa
Burgos Silva to nevidí stejně: „Tvůrci právních norem se inspirují tam, kde studovali. Někteří v USA, jiní v Německu, další ve Francii. Třeba my politologové nečteme odbornou literaturu ve španělštině, ale v angličtině.“ Naopak Rocangliolo vliv Španělska na latinskoamerické zákonodárství považuje za logický kvůli společné právní tradici a historickým podobnostem.
Řeč hraje v sounáležitosti regionů, které dělí Atlantický oceán, zásadní roli. Španělsko nadále slouží Latinské Americe jako kulturní brána do světa. |
„Frankova diktatura skončila o několik let dříve, než v Latinské Americe začaly padat vojenské režimy. Španělsko nás tehdy inspirovalo v přechodu k demokracii. Podle něho jsme definovali postavení ústavního soudu či převzali post ombudsmana,“ říká s tím, že důležité je, že zákony jsou napsány stejným jazykem.
Řeč hraje v sounáležitosti regionů, které dělí Atlantický oceán, zásadní roli. „Španělsko nadále slouží Latinské Americe jako kulturní brána do světa. Můj syn je spisovatel. Kdyby publikoval v Peru, nikdo by si jeho knih nevšiml. Díky tomu, že je vydává v Madridu, je více na očích a ze zahraničí ho žádají o povolení k překladu,“ říká Roncagliolo.
Obráceně to neplatí. Španělské umění nemá do Latinské Ameriky snadnou cestu. Nejlépe je to vidět na filmech. Například díla Pedra Almodóvara jsou událostmi jen v klubech pro intelektuály. Do běžné produkce se nedostanou. Může za to nejen dominance distribučních firem z USA nad latinskoamerickými trhy, ale i nechuť ke „kastilštině“.
Trenažér pro expanzi
Původní španělština s výrazným šlapáním si na jazyk při vyslovování sykavek tahá Paraguayce či Kostaričany za uši. Někteří dokonce tvrdí, že filmům dabovaným v Evropě kvůli trochu odlišnému přízvuku nerozumějí. Paradoxně se největší španělské hvězdy, jako je Antonio Banderas, Javier Bardem či Penélope Cruzová, na jih od Rio Grande staly známými, až když uspěly v anglofonním Hollywoodu.
Latinská Amerika byla pro většinu španělských firem trenažérem pro expanzi do světa. V kulturně a jazykově blízkém prostředí získaly zkušenosti, než vyrazily dobývat trhy do regionů se silnější konkurencí. |
Španělština má více než 400 milionů rodilých mluvčích, což je druhý nejvyšší počet po uživatelích mandarínské čínštiny, ale hlavní slovo v jejím směřování udržuje její evropská kolébka, kde žije jen zhruba desetina z nich. Madrid chápe řeč jako nástroj své zahraniční politiky a podporuje celosvětovou síť Instituto Cervantes, kde se vedle výuky jazyku lze seznámit nejen se španělskou, ale i latinskoamerickou kulturou.
Španělsko má navzdory dosud nepřekonané hospodářské krizi navrch i ekonomicky – patří k největším světovým investorům v Latinské Americe. Jeho firmy pronikly do všech odvětví. „Právě v tom se nejvíce objevují výtky o neokolonialismu. Nejde o to, že bychom tu španělské značky nechtěli, ale o to, jak se firmy chovají. Zatímco v Evropě dodržují podmínky, tady vykořisťují lidi i přírodu,“ rozčiluje se především nad těžebními společnostmi Burgos Silva.
A dodává: „Firmy sem mohly přinést evropský standard, místo toho se chovají k zákazníkům stejně špatně jako jejich domácí konkurence. Třeba banky vybírají poplatky, které by si v Evropě nedovolily nasadit.“ Latinská Amerika byla pro většinu španělských firem trenažérem pro expanzi do světa. V kulturně a jazykově blízkém prostředí získaly zkušenosti, než vyrazily dobývat trhy do regionů se silnější konkurencí.
Nepřiznaná blízkost
S rostoucí hospodářskou silou Latinské Ameriky se to děje i opačně. Chce-li kolumbijský kávový řetězec Juan Valdez proniknout do Evropy, začne své pobočky budovat od Madridu. A platí to o veškerém podnikání, kde Španělsko slouží jako odrazový můstek při rozšiřování sítě po starém kontinentu. Například řada španělských bank má dnes mezi svými vlastníky boháče z druhé strany Atlantického oceánu.
Španělsko a Latinská Amerika mají k sobě blíž, než si jsou ochotné připustit |
Tajného dárce má za ním údajně i levicová strana Podemos, která se především na počátku svého působení v roce 2014 netajila inspirací chávezovskou Venezuelou. Třetí nejsilnější strana, která v posledních volbách v červnu 2016 v koalici s dalšími krajně levicovými stranami získala 21 procent hlasů, čelí obvinění, že její start financoval venezuelský režim. Toto podezření jen ukazuje, že Španělsko a Latinská Amerika mají k sobě blíž, než si jsou ochotné připustit.