Lidovky.cz

Herman Melville: Slovo harpunáře

  17:33

Román Bílá velryba by měl být výzvou k poznání ostatní Melvillovy tvorby. Je příkladem usilovného kroužení okolo posedlosti, již nelze vyslovit.

Americký spisovatel Herman Melville (1819–1891) napsal dostatečný počet pozoruhodných knih, jež svědčí o tom, že jeho cesta od veleúspěšného autora přes zapomnění ke klasikovi světové literatury zahrnuje opravdovost tázání, zaujetí i nezdolné vytrvalosti. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Americký spisovatel Herman Melville (1819–1891), od jehož smrti 28. září uplynulo 120 let, zaujímá ve světové literatuře z mnoha důvodů jedinečné místo. Navzdory tomu je pro většinu lidí autorem jediné knihy, nebo, ještě hůř, scénáře úspěšného filmu Bílá velryba. Achabovo běsnění by však mělo být spíš výzvou k poznání ostatní Melvillovy tvorby, která je ukázkovým příkladem usilovného kroužení okolo posedlosti, již vyslovit nelze. Kolik je knih, jimž se 160 let daří utajit, je-li jejich tématem individuální hledání absolutna, nebo pád do hlubin kolektivního šílenství?

Melville napsal dostatečný počet pozoruhodných knih, jež svědčí o tom, že jeho cesta od veleúspěšného autora přes zapomnění ke klasikovi světové literatury zahrnuje opravdovost tázání, zaujetí i nezdolné vytrvalosti. Pohnuté okolnosti vzniku těchto knih jsou ve vzácné rovnováze s jejich obsahem a stávají se nevyčerpatelným zdrojem tajemství, které máme právo od muže Melvillova ražení očekávat.

Melvillovým hlavním přínosem je obrovský krok, jenž učinil, když upřel pohled na posádky velrybářských lodí a udělal z nich bytosti hodné stejné pozornosti jako rekové antických bájí. Posádky velrybářských lodí tvořili v jeho době nešťastníci, na něž lepší obživa nezbyla. Melville jim svým zaujetím vymohl důstojnost, kterou jim společnost upřela.

Bylo by chybou mu zazlívat, že tyto postavy idealizoval. Je na čtenáři, aby nalezl pochopení i pro jejich opilé řádění, surovosti a zpupnou, ničím nepodloženou nadřazenost, které z nich udělaly postrach Tichého oceánu. Velrybářská výprava trvala obvykle několik let a výdělek této dřiny nebylo obtížné propít v jednom větším flámu.

Tvrdé řemeslo

Když jsem v roce 1981 doplul na Azorské ostrovy, poštěstilo se mi zahlédnout poslední aktéry tohoto tvrdého řemesla. Při pohledu na vratké kocábky, váhu i rozměry harpun se mě zmocnila úcta k malým udřeným, ale houževnatým mužům. Zátoka červená krví čerstvě zdolaného kytovce – o zabití v tomto případě hovořit nelze –, porcování jeho tuku sekáči podobnými škrabkám na odstraňování sněhu z chodníků patří k mým nejsilnějším zážitkům.

Pečlivě jsem si prohlédl vozíky ne nepodobné hornickým, do nichž nakládali kostky tuku velikosti cihel a vozili je k pecím ke škvaření. Představa, že stejnou činnost bylo třeba vykonávat na kymácející se palubě kluzké mastnotou, se pochopitelně promítla i do četby tohoto spisovatele.

Teprve uprostřed Atlantského oceánu, kde jsem podobně jako on zoufale hledal loď, na niž bych se mohl dát najmout, jsem si uvědomil nejen velikost, ale i hloubku tohoto autora, příčiny gotické konstrukce a stylu, který si musel k vyslovení svého poselství ukout. Lepší bude začít od počátku.

Odchod na moře

Herman Melville spatřil světlo světa v New Yorku roku 1819. Pocházel ze staré novoanglické rodiny, která ho spoutala hustou sítí nároků, předpisů, povinností a představ o řádném životě, s nimiž se musel do smrti potýkat. Bylo mu třináct let, když mu zemřel otec, který po sobě zanechal jen neuskutečněné plány.

Své dlouhé putování započal Melville hromaděním řemesel. Byl například bankovním úředníkem, studentem, farmářem, tulákem, učitelem či nezaměstnaným. V té době také podnikl výpravu na Západ a po velkých jezerech, která mu o pár let později poslouží jako pozadí k románu The Confidence-Man.

Inspirován knihou Richarda Dany Dva roky na přední palubě, vyřešil odchodem na moře svou mnohovrstevnou bezradnost, jíž v té době propadal. V roce 1839 se nalodil jako pomocný stevard na loď St. Lawrence plující do Liverpoolu. O deset let později zpracoval své zážitky v knize Redburn (česky První plavba), o níž později prohlásí, že ji napsal jen proto, aby si mohl koupit tabák.

Na moře očividně nezanevřel a v roce 1841 recidivoval. Tentokrát se dal najmout na australskou velrybářskou loď Acushnet, s níž navštívil Brazílii, Chile a Peru. Stojí za připomenutí, že obeplutí Hornova mysu je dodnes považováno za námořnický doktorát. Acushnet zakotvil na Galapágách pouhých šest let po zastávce slavného Beaglu, na jehož palubě byl mladý Darwin, muž, který svými teoriemi Melvilla uvrhl do ještě větších rozporů.

Další verbování

Z tohoto zastavení Melville vytěžil poezii v próze v knize The Encantadas or Enchanted Isles (Očarované ostrovy). Podmínky na lodi byly natolik otřesné, že po příjezdu na Naku Hivu v souostroví Markézy dezertoval a nalezl útočiště u kanibalů. Svůj pobyt zúročil v takřka reportážní knize Typee (česky Taipi). A potulování po francouzské Polynésii popsal v knize Omoo (česky Tulák po ostrovech).

Mohu potvrdit, že jeho svědectví dodnes slouží jako jeden z nejlepších zdrojů informací o dějinách a tehdejším životě na těchto ostrovech. Jeho svědectví se má k řadě pozdějších zpráv asi jako Gaugainův obraz k pohlednici. Právě tyto knihy mu o pár let později vynesou úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Pochvalně se o nich vyjádřil dokonce i Walt Whitman, který se shodou okolností narodil stejného roku jako on a zemřel o pouhý rok později.

Další verbování, další loď. Tentokrát Lucy Ann, opět australská velrybářská loď, s níž se rozloučil na Havaji, kde se postavil na stranu domorodců v jejich potyčkách s misionáři. Do USA se vrátil na palubě válečné fregaty United States, kterou popsal v knize White-Jacket. Kromě detailního popisu života na tomto druhu plavidel spočívá její největší zásluha v tom, že přispěla ke zmírnění tělesných trestů v americkém válečném námořnictvu.

Pesimistická představa člověka

Po vydání prvních dvou románů byl Melville náhle tak slavný a bohatý, že se mohl dokonce oženit. Píše jak zběsilý, ale jeho knihy se prodávají čím dál hůř. Velikost důvěry, kterou Melville do svých knih vkládal a jež mezi řádky zřetelně prosvítá, umožňuje odhadnout i velikost zklamání, které musel zažívat, když u čtenářů jedna po druhé propadaly. Za deset let napsal jedenáct čtenářsky stále náročnějších knih, které svou originalitou snesou srovnání s literárními výboji o řadu desetiletí mladšími.

Zároveň se prohlubuje jeho pesimistická představa člověka. Navzdory tomu se znovu a znovu s achabovskou vervou pouští do nerovného boje s vlastní chimérou. Příliš předběhl svou dobu a byl příliš posedlý svou utkvělou představou, aby čtenářům servíroval to, co od něho očekávali. Stačilo by tak málo. Jenže právě toto málo nebyl ochoten poskytnout, což způsobuje, že zůstává živý dodnes.

Společenské objednávce se pokusil vyjít vstříc pouze v knize Israel Potter (česky Israel Potter). A není náhodou, že patří k jeho nejslabším. V tomto období také vzniká většina jeho nejlepších povídek. V roce 1856 podnikl z obav o duševní zdraví pětiměsíční pouť do Svaté země. Melville se nevzdal, ani když byl nucen z finančních důvodů přijmout místo celního úředníka. Teprve malé dědictví mu umožnilo odejít do důchodu.

Poslední tvůrčí zápas je už ve znamení čisté poezie: Battle Pieces and Aspects of the War (1866), Clarel: A Poem and Pilgrimage in the Holy Land (1876), John Marr and Other Sailors (1888), Timoleon (1891), Weeds and Wildings, and a Rose or Two (1924). Jeho poslední práce vyšly pouze jako soukromé tisky pro nejbližší přátele. Poslední dílo Billy Budd (česky Billy Budd a Benito Cereno) bylo nalezeno v pozůstalosti až v roce 1924, více než třicet let po jeho smrti v roce 1891.

Melville je rozkročený mezi mořem a pevninou, mezi úspěchem a neúspěchem, mezi výkony nejvyšší hodnoty a propady do nepochopitelných hlubin nesrozumitelnosti

Ušetřen nesnází nebyl ani v soukromém životě. Manželství, které trvalo 44 let a z nějž vzešly čtyři děti, nebylo příliš šťastné. Jeho 18letý syn Malcolm se zastřelil (nehoda, nebo sebevražda?), druhý, Stanwix, umírá v 35 letech v San Francisku na tuberkulózu.     

Komplementární rozpolcenost

Velikost autora se měří hloubkou zneklidnění, závažností otázek, které vyvolává, a spletí záhad, jež po sobě zanechává. Nahlíženo touto optikou patří Melville ke spisovatelům nejinspirativnějším. A je rozkročený. Výstižně tuto literárně plodnou, ale v soukromém životě nohy podrážející rozporuplnost vystihl Nathaniel Hawthorne: „Nedokázal ani věřit, ani se uvelebit v nevíře a byl příliš poctivý a statečný, aby nevyzkoušel obojí.“

Tím však jeho komplementární rozpolcenost zdaleka nekončí. Melville je rozkročený mezi mořem a pevninou, mezi úspěchem a neúspěchem, mezi výkony nejvyšší hodnoty a propady do nepochopitelných hlubin nesrozumitelnosti. A čtenář si říká, jestli se zbláznil autor, nebo  má-li v rukou text tak závratně inteligentní, že mu nemůže porozumět.

Melville se také zmítá mezi konkrétní věcností a mystickým deliriem, mezi smyslem pro banalitu a exaltovanou posedlostí nebo, proč ne, mezi heterosexualitou a homosexualitou, ať už nastíněnou, či nikoli. Nebylo by se co divit, kdyby příslušník puritánské rodiny snesl vše, vyjma přiznání vlastních sklonů. Václav Jamek o něm napsal: „Herman Melville možná ani sám sobě nepřiznává zapřené motivace svých postav, jejichž vnější příběhy se mohou odvíjet jako negativní otisky jejich nitra... Ze zázemí ještě horších hrůz fantasmatické sodomie vyrůstá incestuální drama jemného idealisty Pierra v románu Pierre aneb Nejasnost.“

Není tak důležité, jestli v posledním Melvillově díle Billy Budd vidíme homoerotický motiv, či nikoli, protože v tomto případě je skrytý důvod méně významný než umělecký výsledek. Příběh krásného, ale koktavého námořníka, který svou nevinností probouzí síly zla, se týká každého, komu jde o poznání mechanismů číhajících nejen v uzavřeném podpalubí.

Neuchopitelná znepokojivost

Melville dosahuje nejlepších výsledků, když pochopí vnitřní logiku nepatrného postřehu a rozvine ji do velikosti románu nebo povídky, přičemž neustoupí iracionálním běsům neustále číhajícím v pozadí. Když vychází z věcné reality, mají jeho texty váhu symbolu. Jakmile začne pomocí symbolů předávat poselství, řítí se do hlubin kazatelské satiry. David Herbert Lawrence správně postřehl: „Bílá velryba je pochopitelně symbol. Ale čeho? Pochybuji, že by to Melville věděl. A to je na tom právě nejlepší.“

Kdykoli se tomuto nočnímu pijanovi podaří proplout úskalím mezi mnohomluvností a oduševnělostí, je nedostižný. To je nejen případ Očarovaných ostrovů, ale i novel a povídek, jako je Písař Bartleby, Benito Cereno nebo Já a můj krb. Mezi nevydařené knihy patří třeba The Confidence-Man nebo Mardi and a Voyage Thither. Naštěstí Melville patří k těm vzácným autorům, u nichž nejen úspěchy, ale i neúspěchy a velikost rozporů se mohou stát podnětnými, protože jsou nedílnou součástí koherentního celku.

Celkový dojem z jeho četby je obtížné vyjádřit nikoli z nedostatku slov, ale protože vhodná slova jsou znehodnocena náboženskými konotacemi. Neuchopitelná znepokojivost, která v nejinspirovanějších momentech nabývá síly mýtu, nepochází ze spekulací, nýbrž z maximálního zkrácení vzdálenosti dělící slovo od věci.

Melville díky námořnickým zkušenostem věděl, jak nebezpečné je zaměňovat slovo za samotný objekt, nebo si pohrávat se slovy, jejichž obsah byl buď vyprázdněn, nebo překroucen. V jeho vnitřním světě slovo kormidlo magicky kormidlo nenahrazuje, ani není symbolem kormidla, ale název důležitého lodního zařízení, s nímž je třeba se dlouho učit zacházet. Slova ani nepřeceňuje, ani nepodceňuje, protože by tím ohrozil nejen vlastní život, ale i život celé posádky.

Ráj, nebo peklo? Neřešitelný problém, protože zbabělcovo peklo bývá cílem odvážného. Tam, kde zbabělec vidí jen pustinu vzbuzující hrůzu, dobrodruh vidí výzvu a nachází poklady. Hobbes, nebo Rousseau? Černá, nebo bílá? Jisté pouze je, že zde nevládne odpudivá šedivá a přechody jsou krkolomné.

Epizody ze života

O Melvillově velikosti nevypovídají pouze jeho knihy, ale i drobné, a o to zásadnější epizody z jeho života. Je dobré vědět o jeho pověsti jediného nezkorumpovaného člena newyorské celnice nebo o jeho účasti na vzpouře, za niž skončil ve vězení. Od takového člověka totiž lze očekávat poctivost i v tom, co píše.

Za povšimnutí stojí také jeho snaha spřátelit se s takovým zatvrzelým samotářem, jako byl Hawthorne. Je známo, že Melville k němu vzhlížel s úctou až nábožnou a považoval ho za autora rovného Shakespearovi. Jejich korespondence představuje dokument k pochopení souvislostí, které by jinak zůstaly utajeny. Když byl Hawthorne konzulem v Liverpoolu, Melville jej na své pouti do Svaté země navštívil.

Nathaniel si o tom poznamenal: „Melvillovo zdraví je už delší dobu chatrné. Má neuralgické bolesti hlavy i v údech, patrně z příliš velké literární námahy, která mu mnoho úspěchu v poslední době nepřinesla. Již delší dobu nesou jeho díla známky duševní poruchy. Pozval jsem ho k nám do Southportu na celou dobu, kterou může tomuto kraji věnovat. Přijel hned odpoledne a jeho zavazadlem byl uzlíček, v němž, jak se mi svěřil, měl pouze noční košili a zubní kartáček. Je to muž rafinovaných zálib, nepříliš dbající o spodní prádlo. Zůstal u nás od úterka do čtvrtka a při jedné z procházek jsme usedli v dunách, abychom si vykouřili doutník. Melville jako obvykle hovořil o Prozřetelnosti a budoucím životě a o všem, co přesahuje lidské chápání. Sdělil mi, že je ,víceméně smířen se svým zmizením v nicotě‘.“

Dobrodruh a spisovatel, který se v 37 letech vydá do Jeruzaléma se zubním kartáčkem a noční košilí, nemůže být vyhaslý. Člověk však nesmí prožít na moři příliš mnoho let, aby ho oceán neumlčel svou neproniknutelností. Herman Melville, podoben protagonistovi povídky Edgara Allana Poea Pád do Maelströmu, se pohybuje přesně po této hranici a čas pochyby jednoznačně vyvrátil. Proto je třeba mužně přijmout špatnou zprávu, že se jeho román Isle of the Cross ztratil.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.