Smrtí Otty von Habsburga 4. července ve věku 98 let, jeho pohřbením tuto sobotu 16. července do Kapucínské krypty ve Vídni, kde leží jeho předkové, končí nejdelší a nejvýznamnější historické spojení se starým řádem v Evropě. Srdce zesnulého bude v urně převezeno do benediktinského opatství v Pannonhalmě v Maďarsku Jako by to symbolizovalo současný úpadek procesu sjednocování Evropy. Otto von Habsburg byl totiž téměř celý život, tedy 20. století, vedle například Roberta Schumana, Paula-Henrika Spaka a Konrada Adenauera jedním z jeho největších evropských protagonistů.
Jeho vizí byl jednotný křesťanský evropský stát, přičemž tento křesťanský idealismus měl původ v silné katolické víře. Z tohoto hlediska je dnešní Evropská unie spíše dědicem Francouzské revoluce než Rakouska-Uherska. Možná, že i to je důvod jejích současných obrovských problémů, ne-li konce.
Růzností k jednotě
Otto von Habsburg prosazoval rozšiřování EU a současně i zachování místních vlád a decentralizaci. Často zdůrazňoval, že sjednocovací evropský projekt může mít úspěch jen prostřednictvím různosti. Jeho heslem bylo „růzností k jednotě“. Tato habsburská různorodost však vyžadovala oddanost křesťanské víře, kterou považoval za základ občanské svobody.
V roce 2007, kdy vedoucí představitelé EU dokončovali Lisabonskou smlouvu, Otto von Habsburg v jednom televizním rozhovoru varoval: „Nemůžete mít lidská práva bez Boha –bez nejvyšší autority. Podrobování se měnícím většinám, jak je zvykem v demokracii, není v žádném případě projevem autority.“ Nechtěl sice, aby v této smlouvě bylo zmiňované konkrétní náboženství, ale vyzýval k nějakému přiznání se k „nejvyšší moci, Bohu nebo k něčemu podobnému“. To totiž dle něho „má zásadní význam, protože židé, muslimové a křesťané se mohou společně modlit a mluvit společnou řečí“.
Otto von Habsburg: Nemůžete mít lidská práva bez Boha - bez nejvyšší autority.
Otto von Habsburg tento boj prohrál. Lisabonská smlouva se odvolává jen na kolektivní evropské náboženské a humanistické dědictví. Židovské a křesťanské tradice v celé Evropě upadají a muslimská populace, jejíž počet se v Evropě zvyšuje, se stále víc od hlavní společnosti odděluje. Současně však vedoucí představitelé Evropské unie vycházejí z předpokladu, že trhy neříkají pravdu o evropských financích a že pouze pravidla EU dokážou zvládnout fiskální krize a geopolitické turbulence.
Život v emigraci
Otto von Habsburg se narodil 20. listopadu 1912 u Reichenau v Dolním Rakousku. Byl nejstarším synem rakousko-uherského císaře Karla I., který v roce 1916 nastoupil na trůn po zesnulém Františku Josefovi I., a císařovny Zity. Po porážce Rakousko-Uherska v první světové válce musela rodina v roce 1919 odejít do exilu, Rakousko a Maďarsko se staly republikami. Korunní princ Otto se dostal do pozice hlavy rodiny a uchazeče o trůn v devíti letech, když Karel I. zemřel na ostrově Madeira.
Stále si však dělal nároky na rakouský i maďarský trůn. V nástupu na ten druhý mu však bránil regent Miklós Horthy. V roce 1935 dokončil studium na Lovaňské katolické univerzitě v Belgii. A na konci třicátých let ho odpor vůči anexi Rakouska Hitlerem zavedl do emigrace ve Spojených státech, protože jinak by ho nacisté zavraždili. V USA kvůli vlastní bezpečnosti žil v letech 1940 až 1944 a udržoval styky i s tehdejším prezidentem Franklinem Delanem Rooseveltem. V roce 1943 se na Quebecké konferenci setkal s Winstonem Churchillem, který podporoval jeho vizi poválečné konzervativní federace ve střední Evropě.
Po druhé světové válce se v roce 1947 zúčastnil zakládajícího setkání Montpelerinské společnosti ve Švýcarsku, která sdružovala v té době nejvýznamnější ekonomy volného trhu, protože měl dobré vztahy s jejím zakladatelem Friedrichem A. Hayekem. V roce 1951 se oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou, která zemřela loni a s níž měl sedm dětí –Andreu (1953), Moniku (1954), Michaelu (1954), Gabrielu (1956), Walburgu (1958), Karla (1961) a Georga (1964).
Boj proti každé tyranii
V roce 1961 Otto von Habsburg odmítl všechny nároky na rakouský trůn a prohlásil se za loajálního občana rakouské republiky. Návrat do rodné vlasti mu však byl umožněn až v roce 1966. V roce 1961 mu také španělský diktátor Francisco Franco nabídl, aby se po jeho smrti stal v jeho zemi králem, což Otto von Habsburg odmítl. Později však Franka pochválil za to, že pomáhal za druhé světové války uprchlíkům z Německa a nazval ho „diktátorem jihoamerického typu, nikoli však totalitním, jako byli Hitler nebo Stalin“.
Ludwig von Mises v dopise Ottovi von Habsburg: Nejlepším a nejvhodnějším řešením rakouské otázky je monarchie s dědictvím rakouské tradice.
Jeho boj proti jakékoli tyranii, tentokrát komunistické, se projevil v roce 1956 během maďarského povstání, kdy vyzýval vlády západních zemí, aby je podpořili. V roce 1989 – 19. srpna – pomáhal uspořádat v maďarské Šoproni Panevropský piknik, který udělal první trhlinu do železné opony před jejím definitivním zhroucením. V jeho důsledku byly na několik hodin otevřeny maďarsko-rakouské hranice, což umožnilo zhruba šesti stovkám východních Němců utéct na Západ.
Skutečný aristokrat
Otto von Habsburg byl skutečným evropským aristokratem, který bojoval celý život za vizi sjednocené Evropy a hovořil vedle rodné němčiny čtrnácti dalšími jazyky, mezi nimiž byla i čeština. Proto již v roce 1936 vstoupil do Panevropské unie, kterou o čtrnáct let dříve založil Richard Coudenhove-Kalergi a jejímž prezidentem se po jeho smrti v roce 1972 stal a byl jím až do roku 2004. V období 1979 až 1999 byl také členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU. Podstatné je však spojení Panevropského hnutí se zmiňovanou Montpelerinskou společností.
Otto von Habsburg se velmi dobře znal s jejími zakládajícími členy, ekonomy Friedrichem A. Hayekem, Wilhelmem Röpkem a Ludwigem von Misesem. Posledně jmenovaný také v roce 1942 během společné emigrace v USA pomáhal vytvářet Richardu Coudenhove-Kalergimu ekonomický program Panevropského hnutí. Spojovala je vize panevropského řádu, který by se neopíral o struktury byrokratické oligarchie, ale o duchovní dědictví, které formovalo západní civilizaci. Byli přesvědčeni, přestože Hayek a Mises nebyli věřící, že pouze v přívětivém stínu křesťanství mohou svobodné instituce a volný trh dlouho přežít. A navzdory tomu, že tito tři slavní ekonomové byli neochvějnými zastánci volného trhu, věděli, že pouze přimknutí ke křesťanským hodnotám dokáže člověku zajistit důstojnost, která mu náleží. A také, že skutečná lidská důstojnost je možná jedině v rámci židovské-křesťanské kultury.
O vztahu Ludwiga von Misese k Ottovi von Habsburgovi svědčí tato věta z dopisu, který mu Mises poslal v roce 1942 v USA: „Nejlepším a nejvhodnějším řešením rakouské otázky je monarchie s dědictvím habsburské tradice.“ A je otázkou, zda toto monarchistické řešení by nebylo i nejlepším řešením současné krize nejen pro Evropskou unii, ale i pro celý Západ. Snad i proto, aby čeští monarchisté během svého každoročního tříkrálového pochodu mohli i po smrti Otty von Habsburga volat: „Lepší Otto nežli toto.“
