Gruzie: Evropské prapory pod tlakem Ruska

Je to jako z jiného světa, moderní bílá budova, která zvenčí připomíná trs hub syrovinek, je plná lidí. U automatů si vyzvedávají pořadová čísla a postupně přecházejí mezi nízkými plůtky a bílými prosvětlenými stěnami k úředníkům. Žádné klasické přepážky tu ale nenajdete, všichni na všechny vidí a jsou si rovni. Takhle vypadá transparentnost veřejné správy v praxi. Čekací doba tu navíc prý nepřekročí pět minut. U některých počítačů sedí lidé na barových židličkách, jinde u klasických stolů. Nechybí ani koutek pro děti.

Obrovský, prosvětlený a vzdušný prostor připomíná moderní kanceláře progresivních firem, které vědí, že zaměstnanci se musejí v práci cítit dobře. Jenže tohle není pobočka Googlu, nýbrž magistrát gruzínské metropole Tbilisi. I přes to, jak je uvnitř živo, je zde klid a příjemná atmosféra. Na terase luxusně působící bílé kavárny na rohu budovy popíjí několik lidí kávu.

Vlajky EU, kam se podíváš

Z druhé strany moderní stavby, u hlavního vchodu, kde postávají desítky lidí, hrdě vlaje na stožáru bíločervená gruzínská vlajka. Není tu ale sama. Těsně vedle ní na druhém stožáru dává jasný signál všem okolo i velký prapor Evropské unie. Vítejte v Gruzii, nejvíce proevropské zemi kontinentu. Větší počet evropských vlajek než v téhle kavkazské republice není snad ani v samotném Bruselu. Návštěvníky vítají nejen na letišti, cestou z něj, na policejních stanicích, ale i ve vesnicích vysoko v horách.

Modernímu sídlu magistrátu ve Tbilisi se přezdívá Mushroom House.

„Hlavně mladí jsou velmi proevropští, stejně tak i naše vláda. U starší generace to už není tak jednoznačné, někteří podporují snahy přiblížit se Evropské unii, druhá část ale vidí naši budoucnost v užší spolupráci s Ruskem,“ říká gruzínská novinářka Edita Badasyanová. Každopádně oficiální politika téhle víc než čtyřmilionové republiky intenzivně usiluje o úzké vztahy se Západem.

Před rokem podepsala gruzínská vláda dlouho vytouženou asociační dohodu s Evropskou unií a prezident Giorgi Margvelašvili se nechal slyšet, že „politicky a historicky se má Gruzie do EU dostat a nakonec v ní bude“. Tahle dohoda ovšem není zdaleka jen symbolická záležitost, kterou by Tbilisi demonstrativně ukazovalo záda Rusku. Zemi, již dlouho sužuje vysoká nezaměstnanost hlavně mladých lidí, má přinést i citelnou a tak potřebnou ekonomickou vzpruhu. Smlouva totiž obsahuje také úmluvu o volném obchodu, která umožní odstranit množství cel a konečně začít ve velkém obchodovat i s jinými než jen sousedními zeměmi, vedenými právě Ruskem.

A nová kapitola v evropsko-gruzínských vztazích nese výsledky: jen za poslední rok už gruzínský export do unie stoupl o deset procent. Silné evropské trhy pro tuhle zemi znamenají velkou naději. V posledních dvou letech sice tamní hrubý domácí produkt roste víc než tříprocentním tempem, což se ve srovnání se střední nebo západní Evropou může jevit jako parádní výkon, oproti vývoji před válkou v roce 2008 je to ale dramatický propad (z dvojnásobných hodnot). Navíc se letos do gruzínského hospodářství velmi negativně promítlo oslabení rublu a vůbec problémy ruské ekonomiky, na niž dolehly jak evropské sankce, tak i nízké ceny ropy.

Nejde ale jen o Rusko samotné, jeho problémy se totiž „přelily“ i do okolních zemí, a tak poptávka po gruzínském zboží výrazně klesla i u dalších nejdůležitějších obchodních partnerů Tbilisi.

Úplatky? Ne, děkujeme

„Jsou tu pořád ještě velké problémy, ale cítíme, že jsme na dobré cestě a věci se zlepšují,“ podotýká s úsměvem Daria Kholodilina, která se do Tbilisi přestěhovala před pár lety z východní Ukrajiny. Sama sem přišla ještě předtím, než vypukl v její domovině konflikt s Ruskem. Táhla ji sem láska k téhle zemi i lidem.

„Prarodiče mi tehdy říkali, abych do Gruzie neodcházela, že se tady pořád válčí. A vidíte, teď je válka u nás,“ dodává se sarkastickým úšklebkem Daria. Dnes v Tbilisi jejích krajanů přibývá. Některé firmy, jež měly pobočky na východě Ukrajiny, musely kvůli válce s Ruskem hledat nové lokality. Část z nich se přitom přesouvá do Gruzie. Ostatně i Dariina matka nyní žije v Tbilisi, odešla sem za prací z Doněcku.

Ukrajinská komunita v Gruzii tak i přes všechny hospodářské problémy v poslední době roste, přibývá ale i expatů ze Západu. Jak říká Daria, která žila dlouhou dobu v Německu, všechno tu totiž funguje – hlavně v porovnání s Ukrajinou –, jak by mělo. A na mysli má zejména korupci, kterou se tu vládě podařilo během posledních pár let téměř vymýtit. V mezinárodních žebříčcích si v hodnocení míry korupce vede Gruzie lépe i než Česko.

Policejní kontroly, jejichž jediným smyslem bývalo získat úplatek a které ještě před pár lety patřily k běžnému koloritu života, jsou už minulostí. Očista proběhla radikálně: na 16 tisíc policistů dostalo výpověď, nově přijatí získali vyšší mzdy, aby neměli tak velkou motivaci říkat si o úplatky. Za korupci nejen hrozily, ale i padaly tresty vězení. „Dneska tak má každý někoho v rodině nebo okruhu svých přátel, kdo kvůli úplatkům seděl ve vězení,“ tvrdí gruzínský novinář Giorgi Janelidze.

Ještě před deseti lety byla Gruzie v žebříčcích indexu korupce horší než třeba Uganda. To se ale změnilo a jedním ze symbolů téhle radikální očisty a transparentnosti je právě i zmíněný „houbičkový“ magistrát v Tbilisi. Podobných prosklených úřadů má v zemi vzniknout další víc než desítka.

Bezpečnostní riziko

Jenže k přilákání zahraničních investic ani tak výrazný posun kupředu zatím moc nepomohl. Firmy ze Západu se pořád spíš obávají toho, aby se neopakovala situace z roku 2008, kdy se Gruzie najednou ocitla ve válce s Ruskem. Ačkoli je dnes bezpečnostní situace v zemi na první pohled klidná, separatistické provincie Abcházie a Jižní Osetie, které podporuje Moskva a jež vyhlásily nezávislost, pořád představují bezpečnostní riziko.

Ostatně i dnes, sedm let od začátku téhle války, která Západ zaskočila podobně jako ruská invaze na Krym, se separatisté pokoušejí posouvat hranice okupovaného území dále do vnitrozemí. Už dnes přitom stojí pouhých 40 kilometrů od gruzínské metropole a pokračují dál. „V poslední době se tak například dostaly pod jihoosetskou kontrolu další části strategického ropovodu Baku–Supsa,“ upozorňuje analytik výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Václav Lídl. A jak tvrdí vláda ve Tbilisi: za těmito provokacemi stojí Rusko.

Není tedy divu, že západní investice tu jsou i přes velký potenciál trhu a vládní heslo „Gruzie coby most mezi Evropou a Asií“ zatím ještě slabé. To platí i pro ty české, kterých je v zemi stále poskrovnu. Naprostou výjimku přitom představuje svitavská společnost EnergoPro, která v Gruzii vlastní 15 vodních elektráren, má zhruba milion zákazníků, a je tak lídrem na tamním trhu dodávek elektrické energie. Nyní však společnost hledá pro svá aktiva v zemi kupce a údajně kvůli nízkým výkupním cenám elektřiny zde chce svou činnost omezit. Investovala tu ale i skupina KKCG Karla Komárka, která před třemi lety koupila pozemky pro těžbu ropy a zemního plynu.

Ani přes pouhých pár investic nejde v zemi „českou stopu“ moc přehlédnout. Ať už to jsou škodovky, které se tu ve velkém využívají jako oficiální vozy na ministerstvech, nebo tradičně pivo. Lídrem tu je Kozel. Slunečníky se značkou piva a obrázkem kozla jsou vidět nejen v Tbilisi, ale i v menších městech. „Gruzie je z pohledu exportu našeho piva jedním z nejrychleji rostoucích trhů. Jen během uplynulých tří let si pivo Kozel získalo srdce místních milovníku piva a stalo se třetím nejoblíbenějším prémiovým pivem v zemi,“ potvrzuje mluvčí Plzeňského Prazdroje Kateřina Krásová. Prazdroj přitom do Gruzie nevyváží jen pivo, ale i vlastní koncepty restaurací, jako je Kozlovna.

Víno jako marketing

Přitom zrovna potravinářství tu může být pro zahraniční investory velmi zajímavé. Ačkoli stále zhruba polovina lidí pracuje v agrárním sektoru, na 80 procent potravin se musí do země dovážet ze zahraničí. Potenciál tu už rozpoznal italský potravinářský obr Ferrero, který v Gruzii investoval šest milionů eur. Koupil za ně obrovské pozemky na západě země, kde nyní pěstuje ořechy. Byť to může znít zvláštně, tahle kavkazská země, která má subtropické klima, patří mezi největší producenty ořechů na světě.

Starobylé obranné věže v oblasti Svanetie, které patří na seznam světového dědictví UNESCO, lákají do gruzínských hor rok od roku více zahraničních turistů.

Mnohem známější je ale díky svému vínu. Jak ostatně nezapomene zmínit každý Gruzínec, na kterého člověk narazí, tahle země je kolébkou vína. Vyrábí se tu prý už osm tisíc let. Export gruzínského vína do Evropy je ještě slabý, ale také to by se mělo díky asociační dohodě změnit. Zatím se tak daří z vinařské tradice udělat alespoň úspěšné marketingové lákadlo pro zahraniční turisty.

Vinobraní a degustace vína patří vedle krásných hor, Stalinova rodiště Gori a Černého moře k největším atrakcím, které do Gruzie přitahují rok od roku více návštěvníků. Vláda pochopila, že turistický potenciál země, a tedy i možných velkých příjmů je obrovský, proto investuje do podpory cestovního ruchu, jak jen to v rámci omezených možností jde.

A výsledky jsou vidět: zatímco před deseti lety sem přijelo méně než 600 tisíc turistů za rok, loni už to bylo 5,5 milionu. A podle dosavadních statistik se zdá, že i letos by mohl padnout nový rekord. Ačkoli nejvíc lidí přijíždí z okolních zemí, pomalu se zvyšují i počty cestovatelů ze Západu. To se týká také Čechů. Zatímco v roce 2005 jich přijelo do Gruzie jen něco přes tisíc, loni už to bylo téměř šestkrát víc.

Zatím se sem jezdí hlavně v létě a na podzim, investice do nových lyžařských areálů ale mají přilákat turisty i v zimě. „Příští rok tady už budou jezdit lyžaři. Tohle bude devítikilometrová sjezdovka,“ hrdě ukazuje na rozbagrovaný svah jeden z dělníků nedaleko horského městečka Mestia. Desítky dalších mezitím jezdí okolo v nákladních autech a bagrech a pokračují v impozantní stavbě skiareálu Tetnuldi.

Na obřím kopci vypadají jako mravenci. Jenže na první pohled dobrý záměr možná část západních turistů spíš odradí. Opuštěné hory totiž už nebudou takovým koncem světa, jaký tu někteří hledají. Pro místní to ale představuje naději, jak zkrotit vysokou nezaměstnanost a přiblížit se Evropě nejen smýšlením a vlajkami, ale i hospodářskou situací.