Globálními energetickými trhy zmítají turbulence

Zdá se, že pravidla, jež platila pro obchodování s elektrickou energií, ropou, plynem, uhlím a uranovou rudou, jsou v celém světě minulostí. To by měli respektovat zejména tvůrci různých energetických koncepcí i energetických státních politik.

Energie a energetika | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Energie a energetika | foto: Česká pozice
Energie a energetika

Od těch letitějších lze občas zaslechnout: „Svět už není tím, čím býval.“ V tomto povzdechu často zaznívá nostalgie, někdy však konstatování systémových změn, které je možné posoudit až na základě znalosti toho, co platilo dříve.

Mnoho desetiletí platil axiom „tempo růstu hrubého domácího produktu je shodné s tempem růstu výroby či spotřeby elektrické energie“. Většina výzkumných či výzvědných institucí před i za ostnatými dráty se za minulého režimu snažila získat alespoň jeden z těchto údajů – ten druhý pak byl dopočítáván. Bylo to jednoduché, efektivní a zhruba vypovídající o faktech.

Tato jistota lineární závislosti se však začala hroutit v důsledku poslední ekonomické krize. Začalo to stagnací spotřeby, již mnozí vysvětlovali jako důsledek recese. Jak se však ukázalo, šlo o zlomový moment – navzdory postupnému růstu ekonomiky spotřeba elektřiny nejen nerostla, ale naopak klesala. Nastalo totiž rozpojení trendů vývoje hrubého domácího produktu (HDP) a spotřeby elektrické energie.

Axiom, který tak dlouho působil radost svou jednoduchou interpretací, přestal platit definitivně. To by měli respektovat zejména tvůrci různých energetických koncepcí, především však energetických státních politik.

Cena ropy

Druhý axiom platil také velice dlouho – jakmile někdo v některé z krizových oblastí světa vystřelil z flobertky, vyletěly okamžitě světové ceny ropy vzhůru. A nemusel ani nikdo střílet – stačilo, když se Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) dohodla na cenách a vyvolala dvě energetické krize.

Pokud vytvoříte „válečný“ graf, časově vymezený do roku 2012, zjistíte, že s intenzitou konfliktů v „ropných“ částech světa nápadně koreluje vývoj ceny ropy na světových trzích. Ostatně i krizové momenty v politických vztazích mocností či úroveň jejich strategických zásob se většinou projevily v cenách ropy.

V minulosti by za současných okolností cena za barel ropy značně přesahovala sto dolarů. Na světových trzích však klesla o 25 procent, což neodpovídá vývoji, na který jsme byli dosud zvyklí.

A sledujete-li současná média: konflikt Rusko a Ukrajiny s potenciálními následky na dodávky uhlovodíků pro členské země Evropské unie; Irák, Sýrie, Jordánsko, Libanon, tedy oblast, která mívala dominantní postavení v těžbě a prodeji ropy, připomeňme Libyi a Egypt. V minulosti by za takových okolností cena za barel ropy značně přesahovala sto dolarů.

Pokud se však v těchto médiích podíváte na ekonomické informace, zjistíte, že cena ropy na světových trzích klesla o 25 procent. To ale neodpovídá vývoji, na který jsme byli dosud zvyklí. Příčina je jednoduchá: spotřeba ropy neroste (alespoň v euratlantickém prostoru) a USA zahájily masívní těžbu vlastní ropy z břidlic. Přidejme velká a prokázaná podmořská naleziště břidlicové ropy na jihu Anglie, a zdánlivý rozpor mezi mírou světového neklidu a vývojem ceny ropy je zodpovězen.

V EU a USA klesla potřeba importu ropy, a to především kvůli poklesu spotřeby. Značné problémy vznikají v důsledku cenového pádu ropy v producentských zemích, zejména v Rusku. V něm vždy platilo pravidlo „ropu máme na peníze, plyn na politiku“. Co platí v současnosti, nevím.

Signifikantní je opakující se jev, kdy na sebemenší růst cen ropy okamžitě reagují ceny na benzinových pumpách, zatímco v případě dramatických poklesů se ceny motorových paliv dlouho drží na vyšších úrovních. Nemyslím, že by to byla česká specialita, ale toto opožďování poklesu ceny pohonných hmot za klesajícími světovými cenami ropy by se mělo stát předmětem pozornosti kontrolních orgánů.

Několik faktů o uhlí

Třetí axiom se týká uhlí. Je nepochybné, že na uhlí byla založena průmyslová revoluce v Evropě a že až do padesátých let 20. století v energetice dominovalo. Je však rovněž nepochybné, že sláva uhlí, „černého zlata“, se postupně stává minulostí. A je tomu tak, i když třeba v sousedním Německu podíly uhelných elektráren na výrobě elektřiny spíše rostou. Tvrzení o trvalém a nezadržitelném poklesu využívání uhlí v energetice vyplývá z několika faktů:

  • Většina uhelných ložisek v Evropě, například Porúří, alsasko-lotrinská pánev či britské doly, již byla vytěžena a jsou uzavřena. Dnes jsou hlavními oblastmi těžby slezská pánev (černé uhlí), respektive Podkrušnohoří, či trochu severovýchodněji německé doly – kvalitní lignit, zpravidla označovaný nesprávně za hnědé uhlí.
  • Import uhlí ze zámoří, a to z politicky a hospodářsky stabilních zemí, jako je Austrálie či USA. Toto uhlí je levnější, než jsou schopní produkovat evropští těžaři.
  • Dlouhodobý přebytek uhlí na světových trzích. Podle agentury Bloomberg se velkoobchodník s komoditami – anglicko-švýcarská firma Glencore – rozhodl zvýšit nabídku uhlí, přestože je ho dnes na trhu přebytek. Co to udělá s cenou uhlí, není těžké odhadnout. Ani co změna ceny uhlí udělá s evropskými těžebními společnostmi.

Rozhodující vliv na pokles spotřeby uhlí budou zřejmě mít společné evropské cíle v oblastech energetiky a produkce emisí. Ať už je dle Lisabonské smlouvy každý členský stát EU jakkoli svrchovaný v tvorbě vlastní energetické koncepce, rostoucí podíly obnovitelných zdrojů spolu s omezování spotřeby jakýchkoliv uhlovodíkových paliv představují pro uhlí pohromu. (V této souvislosti doporučuji článek Jana Žižky.) Podobný proces decentralizace energetiky čeká celou Evropu, jak je zřejmé z posledních dohod v Bruselu – vize do roku 2030.

České těžební limity

Jedna tuzemská poznámka k uhlí, a to hnědému. Otázka těžebních limitů není záležitostí ani prezidenta, ani vlády, ale báňského úřadu. Nikoliv těžaři, ale stát je vlastníkem zásob uhlí. Stát pouze vydává těžaři souhlas s těžbou, za což mu těžař platí takzvané „royalties“, tedy část výnosu.

Otázka těžebních limitů není záležitostí ani prezidenta, ani vlády, ale báňského úřadu

Potíž je v tom, že tato částka je v důsledku historického vývoje neúměrně nízká. Proto dnes ve vládě vede spor ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, jenž by chtěl poplatek zdvojnásobit, s ministrem financí Andrejem Babišem, jenž požaduje růst čtyřnásobný. Počkejme, zda vyhraje státní kasa nad uhelnou lobby, či naopak. Aby bylo možné těžební limity zrušit, bylo by třeba:

  • Změnit tu část horního zákona, jež podmiňuje těžbu nerostů souhlasem lidí, kteří by byli těžbou zasaženi.
  • Změnit Občanský zákoník, zejména část převzatou z Listiny základních práv a svobod o nezcizitelnosti majetku.

Pokud by se to někomu povedlo, ztrácím zcela a definitivně jistotu, že žiji v právním státě chránícím zájmy občanů. Politici ať si říkají, co chtějí. Na to jsme si už zvykli.

Těžba uranové rudy

Posuňme se k těžbě uranové rudy. V dobách, kdy havířské povolání náleželo k mimořádně protěžovaným, se o těžbě uranu příliš nemluvilo. Za prvé tam dřeli a umírali novodobí otroci komunismu a za druhé byl veškerý smolinec okamžitě odvážen do SSSR. Pokud to na německé straně Krušných hor mohlo být považováno za součást válečné reparace, na té naší to byla jedna z největších loupeží 20. století, která pokračovala devastací dříve rekreační oblasti Stráž pod Ralskem.

Těžba uranu u nás je za hranicí ekonomické efektivnosti – sny o otvírání nových ložisek jsou pouze sny

Chemická těžba, založená na podzemním loužení uranu koncentrovanou kyselinou sírovou, nejen ničila krajinu (takových krajin však u nás bylo zničeno mnohem více), ale především představovala dlouhodobou ekologickou zátěž, kdy pokračování ve vynucené, a tudíž neekonomické těžbě je nezbytné, aby kyselina v podzemí nepronikla do spodních vod.

Těžba uranu u nás je za hranicí ekonomické efektivnosti – sny o otvírání nových ložisek jsou pouze sny. Pokud by vznikly nové jaderné instalace – o čemž velmi pochybuji – nebyl by to náš uran, z nějž by bylo vyráběno palivo.

Budování obchodní „páté kolony“

Tím se konečně dostávám k plynu. Položíte-li mi otázku, zda lze očekávat „století plynu“, či zda ruská nevypočitatelnost růstu spotřeby plynu v Evropě dočasně zabrání, odpovím, že nevím. Na jedné straně je předpoklad, že plyn jako nejčistší fosilní palivo bude rozhodující měrou zabírat prostor vymezený uhlovodíkovým palivům, na druhé pak chování Ruska značně znejišťuje bezpečnost dodávek zemního plynu pro Evropu.

Je zřejmé, že Rusko buduje obchodní „pátou kolonu“, přičemž využívá liberalizace evropského trhu se zemním plynem

Strategie Ruska se přitom výrazně mění, a Evropská komise by si toho měla začít všímat. Již jsem zmínil, že Eurostat o dovozu plynu uvádí, že Rusko zaujímalo v roce 2012 asi 30 procent spotřeby EU. O rok později se oficiální objem vývozu snížil na 17,8 procenta, přestože ruský export byl v roce 2013 vyšší než o rok dříve. Zato nově vzrostl podíl „nespecifikovaného“ plynu, a to na 40 procent.

Je tedy zřejmé, že Rusko buduje obchodní „pátou kolonu“, přičemž využívá liberalizace evropského trhu se zemním plynem. Zde je nutno hledat striktní odpor ruského ministra energetiky Alexandra Novaka k návrhu eurokomisaře pro energetiku Günthera Oettingera, že Evropa bude nakupovat společně plyn (i pro Ukrajinu) na ukrajinsko-ruských hranicích.

Plyn, Rusko, Čína a Evropa

Nedávno Rusko a Čína podepsaly další exportní smlouvu na vývoz zemního plynu. Na rozdíl od smlouvy první, podle které má být exportováno až 80 miliard metrů krychlových plynu ročně z východosibiřských ložisek, nebyl objem plynu pro nový kontrakt zveřejněn. Nevím, jaký legrační název zvolí pro tento nový plynovod (ten první se jmenuje „Síla Sibiře“), důležité však je, že zásobování bude zajišťováno ze západosibiřských nalezišť, tedy z těch, jež také zásobují Evropu.

Závislost Evropy na dodávce ruského plynu je zatím značná, ale bude klesat. V případě Číny však jde o závislost Ruska na čínských odběrech.

Podle tiskového prohlášení šéfa Gazpromu Alexeje Millera by celkový export plynu do Číny mohl v budoucnu přesáhnout vývoz do Evropy. Nevím, pro koho je tato zpráva dobrá. Určitě pro Čínu, protože získá nejen levější plyn než Evropa, ale bude za něj platit v jüanech nebo dodávkami zboží. Závislost Evropy na dodávce ruského plynu je zatím značná, ale bude klesat. V případě Číny však jde o závislost Ruska na čínských odběrech. Tolik plynu, aby ohrozilo čínskou ekonomiku, Rusko nemá.

Když už jsem u Číny, rád bych se zastal prezidenta Miloše Zemana a jeho okouzlení Čínou. Poprvé v životě totiž viděl fungující kapitalistický hospodářský systém, jejž vede čínská „rudá“ strana, tedy něco, o co se léta snažil pražský Prognostický ústav. 

Počet příspěvků: 22, poslední 21.11.2014 10:33 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.