Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Gerald Ford a Jimmy Carter: Prezidentský zmar republikánů i demokratů

Jimmy Carter, 39. prezident USA. foto: History.com

Po republikánských malérech v první polovině sedmdesátých let 20. století se otočilo štěstí k demokratům, kteří toho však nedokázali využít. Ve druhé polovině se stal prezidentem USA republikán Gerald Ford a poté demokrat Jimmy Carter.
  9:18

Gerald Ford (1913–2006). Tak zní jméno dnes už pozapomenutého amerického prezidenta, jenž si sice v Bílém domě pobyl jen dva a půl roku, zato drží zajímavý primát – je jedinou hlavou Spojených států amerických, která se dostala do postu, aniž by prošla řádnými volbami. Jak se to mohlo stát? V roce 1973 si republikáni byli stále jistí – i když deník Washington Post neustále vydával články o aféře Watergate, trvalo to již nějakou dobu a ještě to nikoho příliš nevzrušovalo.

Jenže se objevil jiný skandál: daňové úniky a další podezřelé finanční machinace viceprezidenta Spira Agnewa (1918–1996), který musel pod tíhou důkazů jako první a dosud jediný viceprezident rezignovat. Richard Nixon (1913–1994) si za jeho nástupce vybral právě Geralda Forda, dlouholetého člena Sněmovny reprezentantů za stát Michigan, a jeho volbu schválily i obě komory Kongresu.

Netrvalo dlouho a v srpnu 1974 podobně bezprecedentně odstoupil i Nixon – a z Forda byl najednou prezident. Jako na viceprezidenta si ukázal na newyorského guvernéra Nelsona Rockefellera (1908–1979), který se po několika porážkách v primárkách konečně dočkal alespoň nějaké funkce v Bílém domě, a najednou stáli v čele země dva muži, z nichž ani jeden neprošel volbami.

Souboj v primárkách

Gerald Ford nezačal své vládnutí šťastně – tím, že udělil Nixonovi amnestii ohledně Watergate, rozhněval i spoustu spolustraníků a definitivně podepsal republikánům ortel pro příští volby. Tohle mu Američané nezapomněli.

Ford stihl v postu třeba dokončit stažení amerických vojáků z Vietnamu, přežil dva pokusy o atentát (oba spáchaly ženy v průběhu pouhých tří týdnů, jednou z nich byla Lynette Frommeová, někdejší členka „rodiny“ sektáře Charlese Mansona) a v jeho vládě se objevila zajímavá jména – ministrem zahraničí byl populární i proklínaný Henry Kissinger, ministrem obrany Donald Rumsfeld, šéfem Bílého domu Dick Cheney (oba si pamatujeme z nedávné doby) a ředitelem CIA George Bush starší (1924–2018).

Na rozdíl od jiných let, kdy jsou primárky vládnoucí strany formalitou, a všeobecně se předpokládá nominace současného prezidenta, musel Gerald Ford svést velmi vyrovnaný boj se svým kritikem z konzervativního křídla Republikánské strany, bývalým kalifornským guvernérem Ronaldem Reaganem

Ford si navzdory tomu věřil i na další volby, ale na rozdíl od jiných let, kdy jsou primárky vládnoucí strany formalitou, a všeobecně se předpokládá nominace současného prezidenta, musel svést velmi vyrovnaný boj se svým kritikem z konzervativního křídla Republikánské strany, bývalým kalifornským guvernérem Ronaldem Reaganem (1911–2004). Ten měl na Forda spadeno od začátku, kritizoval ho prakticky okamžitě po uvedení do postu a velká část republikánů s ním souhlasila.

Primárky byly napínavé až do konce – podpora se přelévala z jedné strany na druhou a dlouho nebylo jasné, kdo z nich zvítězí. Ford uspěl hned na začátku v New Hampshire nebo na Floridě, vzápětí mu Reagan vypálil rybník v Severní Karolíně nebo v některých klíčových velkých státech, jako je Texas. Zmatky do primárek vnesl i viceprezident Rockefeller, když oznámil, že už se o svůj post znovu ucházet nehodlá.

O všem proto rozhodoval až celonárodní republikánský sjezd, na němž nominaci nakonec těsně získal Ford. Jako running mate alias kandidáta na viceprezidenta si vybral senátora za stát Kansas Boba Dolea a vyhlížel vyzývatele.

Obrovské překvapení

Demokratická strana zbrojila, protože tušila, že její šance jsou po osmi republikánských letech velmi dobré. Jenže jejím problémem bylo, že nedokázala vygenerovat schopného a silného kandidáta. K obrovskému překvapení se totiž na konci závodu o demokratickou nominaci na stupni nejvyšším objevil neznámý baptistický kazatel a guvernér z Georgie Jimmy Carter. Ten vytušil, že jeho postavení outsidera mu bude po aféře Watergate hrát do karet, a postupně eliminoval všechny silné soupeře.

Osm kandidátů vyhrálo primárky alespoň v jednom státě, ale Carter je všechny setřásl. Byli to staří známí jako guvernéři Alabamy a Kalifornie George Wallace (1919–1998) a Jerry Brown, poslední neúspěšný viceprezidentský kandidát Sargent Shriver (1915–2011) nebo největší favorit, senátor Henry Jackson (1912–1983). Navzdory tomu byl Carterův úspěch natolik překvapivý, že když doma své rodině oznámil, že bude kandidovat na prezidenta, jeho matka se bezelstně zeptala: „Na prezidenta čeho?“

K obrovskému překvapení se na konci závodu o demokratickou nominaci na stupni nejvyšším objevil neznámý baptistický kazatel a guvernér z Georgie Jimmy Carter. Ten vytušil, že jeho postavení outsidera mu bude po aféře Watergate hrát do karet, a postupně eliminoval všechny silné soupeře.

Carter si vzal k ruce jako running mate dlouholetého senátora z Minnesoty Waltera Mondalea a v kampani se prezentoval jako politický reformátor nezasažený dosavadními skandály. Pro spoustu voličů byla tato čerstvá krev atraktivní, znechucení z Fordova generálního pardonu Nixonovi bylo stále příliš živé. Po demokratickém sjezdu dokonce podle průzkumů Carter vedl o 33 procent! Jenže pak si jeho politická nezkušenost začala vybírat daň a málem o všechno přišel.

Nejprve v interview pro časopis Playboy přiznal, že i když své manželce byl vždy věrný, „v srdci pomyslel“ i na jiné ženy – a jeho podpora v křesťanských kruzích a u staromódních žen prudce klesla. Poté se s Fordem účastnil televizní debaty, první od roku 1960, kde protřelejší prezident Cartera drtivě porazil, což ho stálo další procenta. Naštěstí pro Cartera i Ford udělal velké přehmaty – například prohlásil, že nevěří v sovětský vliv na východní Evropu, či že by se Polsko cítilo pod kontrolou SSSR, jako by železná opona nebyla.

Výsledky voleb rozdělily Ameriku přesně napůl – Carter s Mondalem dobyli východ, Ford a Dole západ. Obhajující prezident si dokonce připsal vítězství ve více státech, získal jich 27, pro Cartera však hlasovalo o milion a půl voličů víc, a především získal s většími státy víc volitelů – 297 oproti Fordovým 240. Na další čtyři roky se měli do Bílého domu vrátit demokraté.

Poohlížení se po silnějším lídrovi

V současnosti se na prezidentství Jimmyho Cartera pohlíží jako na poměrně neúspěšné. Sice se mu podařilo zprostředkovat mír mezi Egyptem a Izraelem v roce 1979, ale to byl poslední světlý moment jeho vlády. Nejvíc mu zavařila íránská revoluce a pád proamerického šáha Pahlavího (1919–1980). Důsledkem byl nejen ropný šok a pokles ekonomiky, ale i zajetí několika desítek Američanů na americkém velvyslanectví v Teheránu, přičemž operace na jejich záchranu v dubnu 1980 naprosto ztroskotala.

Americká veřejnost začala Jimmyho Cartera považovat za slabého prezidenta a koncem jeho čtyřletého volebního období se poohlížela po silnějším lidrovi. A jeden takový se našel. Ronaldu Reaganovi unikla republikánská nominace před čtyřmi lety jen o fous, a proto v roce 1980 už nehodlal ponechat nic náhodě.

Do toho Sovětský svaz napadl Afghánistán a Carter se zmohl jen na podporu tamních mudžahedínů a bojkot olympiády v Moskvě. Domácí veřejnost ho proto začala považovat za slabého prezidenta a koncem Carterova čtyřletého volebního období se poohlížela po silnějším lidrovi. A jeden takový se našel. Ronaldu Reaganovi unikla republikánská nominace před čtyřmi lety jen o fous, a proto v roce 1980 už nehodlal ponechat nic náhodě.

Hned na začátek sice prohrál primárky v Iowě, což překvapilo všechny včetně samotného vítěze George H. W. Bushe, ale vzápětí se naladil na vítěznou vlnu a primárky zcela ovládl. Další potenciální kandidáti jako Bob Dole nebo člen Sněmovny reprezentantů John B. Anderson (1922–2017) tvořili jen stafáž. Anderson to nevzdal, ještě to zkusil na vlastní pěst – a při všeobecném hlasování získal pět milionů hlasů, které paradoxně ubíral víc demokratům než svému republikánskému kolegovi.

Ronald Reagan se k politice dostal od filmu, kde však žádnou zářivou kariéru neudělal. Sice hned při svém debutu na stříbrném plátně ztvárnil hlavní roli ve snímku Love Is on Air a celkem má za sebou na 50 rolí kovbojů a jiných drsných chlápků, v padesátých letech ale seznal, že lépe mu bude za úřednickým stolem. Dvakrát stál v čele hereckých odborů, jeho ambice však mířily mnohem výš.

Pesimistická kampaň

Nejprve patřil k podporovatelům demokratického prezidenta Franklina Delano Roosevelta (1882–1945), ale pod vlivem druhé manželky Nancy (Reagan byl prvním prezidentem, který se před výkonem prezidentské funkce rozvedl a oženil podruhé – druhým byl až Donald Trump, který se postu ujal jako potřetí ženatý) se přiklonil k republikánům a nakonec stanul v čele jejich konzervativního křídla.

Osm let byl guvernérem v Kalifornii, v soubojích o prezidentskou nominaci neuspěl v letech 1968 a 1976 – ale o čtyři roky později už zamířil do Bílého domu ve velkém stylu. Paradoxně mnohem nejasnější situace panovala u demokratů, jakkoli měli k dispozici mandát obhajujícího prezidenta. Poznámky o Carterově slabosti se ozývaly i uvnitř strany, hledal se jeho schopný náhradník.

Do volební kampaně vytáhl Carter opět s Walterem Mondalem, zatímco Reagan s Georgem W. H. Bushem. Carter vsadil na útočnou pesimistickou kampaň, kterou známe i ze současnosti – všude vykládal, jak jeho soupeř rozvrátí sociální program, celé hospodářství a podobně.

Možnost zajistit si nominaci prováhal například Jerry Brown, který v úřadu kalifornského guvernéra vystřídal Reagana. Do primárek se zapojil pozdě, až v dubnu, a navzdory své velké popularitě už zpoždění nedokázal dohnat. Tak pozdě se přitom do stranického souboje vydal proto, že si nevěřil proti jinému Carterově sokovi, senátoru Tedu Kennedym (1932–2009), mladšímu bratrovi zavražděných Johna Fitzgeralda a Roberta.

Aureola jeho bratří Tedovi prošlapávala cestičku celou politickou kariéru, navíc se mohl opřít o finanční zázemí bohaté rodiny, což Brownovi chybělo. Nicméně jeho vstupem do primárek ubylo hlasů pro Kennedyho – a vítězem se stal stejně jako před čtyřmi lety Jimmy Carter.

Do volební kampaně vytáhl Carter opět s Walterem Mondalem, zatímco Reagan s Georgem W. H. Bushem (původně stál o bývalého prezidenta Forda, což však příliš nenadchlo jeho spolustraníky, proto ukázal na mezinárodně zkušeného Bushe). Carter vsadil na útočnou pesimistickou kampaň, kterou známe i ze současnosti – všude vykládal, jak jeho soupeř rozvrátí sociální program, celé hospodářství a podobně.

Nezahořknutí po porážce

Reagan oproti tomu mířil na budoucnost, sliboval oživení ekonomiky a pod vlivem Carterových mezinárodních neúspěchů i posílení vojenské síly USA. Mezi legendární se zařadil jeho výrok, jímž v jedné debatě Cartera naprosto sestřelil: „Bylo mi řečeno, že nemám používat slovo deprese. Dobře, řeknu vám definici. Recese je, když váš soused ztratí práci, deprese je, když vy ztratíte práci. A obnova je, když Jimmy Carter ztratí svou práci.“

Do Bílého domu se po demokratickém intermezzu vrátili republikáni. Na dlouhých dvanáct let. Carterovi budiž útěchou, že po porážce nezahořkl. Veřejně se angažoval v oblasti charity, pomáhal jako prostředník při mírovém řešení válečných konfliktů a nakonec v roce 2002 získal Nobelovu cenu za mír.

Carterovu kampaň navíc kalil problém s rukojmími v Teheránu, což také nahrávalo Reaganovi, tehdejší novináři se ale shodovali, že jakkoli šlo o důležité téma, Carterova neschopnost poradit si s inflací, nezaměstnaností a nestabilitou trhu s ropou vedoucí k dlouhým frontám před benzinovými stanicemi byla pro americké voliče důležitější. Kdykoli se Reagan na jakémkoli shromáždění občanů zeptal „Máte se lépe než před čtyřmi lety?“, měl vítězství v kapse.

A finální výsledky tomu odpovídaly. Reagan získal více než 50 procent hlasů, zatímco jeho demokratický rival jen 41, což je v absolutních číslech téměř 44 milionů oproti 35 milionům hlasů. Ale především, Ronald Reagan získal 44 států (Carter pouhých šest plus District of Columbia), což znamenalo 489 volitelů oproti 49.

Do Bílého domu se tak po demokratickém intermezzu vrátili republikáni. Na dlouhých dvanáct let. Carterovi budiž útěchou, že po porážce nezahořkl. Veřejně se angažoval v oblasti charity, pomáhal jako prostředník při mírovém řešení válečných konfliktů a nakonec v roce 2002 získal Nobelovu cenu za mír.

Autor: