Nastupuji do letadla společnosti Aeroflot, směr Moskva-Šeremetěvo. Ke čtení si beru ruské noviny, abych se – zatím v teple letadla – ponořil do tamní reality. A z deníku Kommersant na mne zírá komentátor Michail Serov. V úterním vydání (5. března) píše o nervozitě plynárenského gigantu Gazprom, který je v Evropě vytěsňován levným černým uhlím, dováženým ze Spojených států. Díky boomu těžby břidlicového plynu teď totiž mají Američané uhlí přebytek a zaplavují jím starý kontinent.
Král mezi ruskými korporacemi má problémy a zdá se, že to od ruských novinářů docela schytává. Jaký kontrast oproti dojmům z loňské návštěvy Moskvy! Z té mi utkvěla v paměti sebevědomá televizní reklama Gazpromu: „Jsme světovou jedničkou v zásobách i těžbě plynu!“
„Take or pay“ je přežitek
Nyní beru do rukou další noviny – Vědomosti. Redakční komentář se pozastavuje nad společností, která vyžaduje platby za nedodané zboží. O kom je asi řeč? Hádáte správně…
Kdo potřebuje dodavatele, který vyžaduje platby za zboží na mnoho let dopředu a k tomu účtuje výrazně vyšší ceny, než jsou ty tržní? Tak se ptají Vědomosti.Dlouhodobé kontrakty podle pravidla „take or pay“, kdy zákazník Gazpromu plyn buď odebere, nebo ho stejně zaplatí, jsou podle Vědomostí historickým přežitkem. „Kdo dnes potřebuje dodavatele, který vyžaduje platby za zboží na mnoho let dopředu a k tomu ještě účtuje ceny, které jsou výrazně vyšší než ty tržní?“ ptají se sugestivně Vědomosti.
List se věnuje sporům a jednání o dodávkách plynu s Ukrajinou a varuje, že Kyjev v této situaci bude nezadržitelně snižovat závislost na ruských surovinách.
No, nevím, jestli se to podaří zrovna Ukrajincům, ale varování je logické. Pokud se Gazprom nepřizpůsobí novým poměrům v éře břidlicového plynu, zkapalněného zemního plynu a stále konkurenceschopného uhlí, hrozí mu postupné vytlačování z Evropy.
Přesto mám paradoxní pocit, že bych pro argumenty Gazpromu snad našel více pochopení než ruští novináři. Dlouhodobé kontrakty přece jen přinášejí určitou jistotu do nejistého světa a Gazprom peníze potřebuje – musí investovat do nových nalezišť, těžit surovinu v podmínkách pro nás téměř nepředstavitelných za severním polárním kruhem.
O pár hodin později už ale sleduji bombastickou televizní reklamu, která se tentokrát týká „velikosti“ Gazpromněfti – ropné větve plynárenské korporace. A vůbec se nedivím, že jsou někteří ruští novináři v pokušení takové nadšení brzdit.
