Gaza zůstává břemenem Izraele

Před deseti lety vyvrcholila nucená evakuace židovských osadníků z okupovaného pásma. Tehdejší premiér Ariel Šaron sbíral body jako překvapivý mírotvorce. Odpovědnost za Gazu ale židovský stát zcela nesetřásl.

Palestinský demonstrant vykřikuje protiizralská hesla po bombardování Gazy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Palestinský demonstrant vykřikuje protiizralská hesla po bombardování Gazy | foto: Reuters
Palestinský demonstrant vykřikuje protiizralská hesla po bombardování Gazy

Plakaly tehdy děti, ženy i dospělí muži – a to nejen mezi kolonisty, kteří byli nuceni opustit své domovy v židovských osadách Gazy, ale nezřídka i mezi policisty, kteří je měli přimět k odchodu. „My aspoň můžeme svým potomkům hrdě říci, že věříme v to, za co bojujeme,“ vyčítala jim tehdy se slzami vzdoru v očích jedna z osadnic. „Vy svým dětem můžete nanejvýš popisovat, jak jste vyháněli druhé Židy z jejich domovů,“ snažila se je uvést do rozpaků.

Izrael udělal vše pro to, aby evakuaci Gazy zúročil v očích mezinárodní veřejnosti coby důležitý krok k urovnání vztahů s Palestinci.

Část osadníků hrála na city programově – na oděvy si připínali Davidovy hvězdy, jen nebyly žluté jako v nacisty ovládané Evropě, ale oranžové. Někteří radikálové dokonce i fyzicky napadali novináře a jejich děti žurnalistům alespoň naostřenými šroubováky propichovaly pneumatiky. Mnozí osadníci přitom z Gazy vůbec nebyli, ale přijeli místním na pomoc ze Západního břehu Jordánu.

Emotivní scény hýbaly nejen izraelskou společností, ale i konzumenty světových médií. Izrael totiž udělal vše pro to, aby evakuaci Gazy zúročil v očích mezinárodní veřejnosti coby důležitý krok k urovnání vztahů s Palestinci. Na místě tak byly hýčkány stovky žurnalistů z celého světa, izraelská armáda je zdarma vozila svými konvoji do jednotlivých osad a americká lobbistická organizace The Israel Project rozdávala reportérům ruční ventilátorky na baterie, aby se snad při práci v rozpálené Gaze nepřehřáli.

Abbás: 38 let zpoždění

Dvě desítky osad s 8000 obyvateli a vojenské zóny zabíraly do té doby 40 procent rozlohy Gazy, zatímco ve zbytku Pásma se tísnilo 1,2 milionu Palestinců. „Izraelci vystavěli osady na území, které jim nepatří a které zabrali v roce 1967, takže jejich dnešní stahování má zpoždění 38 let,“ řekl mi tehdy palestinský prezident Mahmúd Abbás.

„Zabráníme tím vzniku palestinského státu, diskusím o uprchlících, o hranicích Jeruzaléma. Celá záležitost s palestinským státem bude uložena k ledu,“ vysvětloval Šaronův tým.

Vyklizení Gazy poprvé avizoval na sklonku roku 2003 tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron. „Přemístěny budou osady ležící na území, s nímž se pro Izrael nepočítá v rámci žádného trvalého ujednání (s Palestinci),“ oznámil Šaron. Jeho poradce Dov Weisglass později dodal, že jedním z cílů stažení je zmrazení mírového procesu s Palestinci. „Zabráníme tím vzniku palestinského státu, diskusím o uprchlících, o hranicích Jeruzaléma. Celá záležitost s palestinským státem bude uložena k ledu,“ vysvětloval Šaronův tým, jenž čelil ostrým výpadům ze strany radikální pravice, včetně dnešního premiéra Benjamina Netanjahua, který na protest proti odchodu z Gazy rezignoval v srpnu 2005 na post ministra financí v Šaronově vládě. „To už i levičák Šimon Peres by byl lepší premiér než Šaron,“ diktoval mi před deseti lety do notesu osadnický vůdce Eran Steinberg. „Peresovy názory jsou sice naprosto nepřijatelné, ale jsou pořád stejné a Peres na rozdíl od Šarona nikoho nezradil a neobelhal.“ Šaron totiž v 70. a v 80. letech patřil k průkopníkům osadnického hnutí.

V roce 2003 však k poměrům v Palestině prohlásil: „Možná se vám to slovo nelíbí, ale jde o okupaci a já si myslím, že držet pod okupací 3,5 milionu Palestinců je velmi špatná věc a nemůže to trvat věčně,“ varoval premiér. Loni v únoru Šaron po osmi letech v kómatu zemřel, takže je možné pouze spekulovat, nakolik by jeho další kroky skutečně vedly ke spravedlivému uspořádání s Palestinci - a také o tom, jak by se postavil ke kritice svého projektu stažení z Gazy. Argumentů je k ní přitom celá řada.

Nastupuje Hamástán

V lednu 2006 se v Palestině konaly parlamentní volby a poprvé do nich vstoupil i Hamás, jenž na rozdíl od mainstreamového hnutí Fatah a Organizace pro osvobození Palestiny nepřistoupil na mírový proces s Izraelem. Hamás přitom – zejména kvůli své popularitě v Gaze – volby regulérně vyhrál, ale Izrael a Západ v rámci hesla „s teroristy se nejedná“ začaly tlačit, aby vznikající palestinská vláda byla bez vítězných islamistů.

V červnu 2007 v Gaze vypukl otevřený ozbrojený střet mezi ozbrojenci a bezpečnostními složkami loajálními Fatahu a Hamásu, v němž nechybělo ani shazování aktivistů Fatahu ze střech.

Mezi oběma palestinskými křídly navíc přibývalo sporů – ve Fatahu například působilo mnoho bezpečnostních činitelů palestinské samosprávy, kteří v 90. letech ve spolupráci s Izraelem zavírali členy Hamásu (a v řadě případů je i brutálně mučili). Činitelé Fatahu naznačovali, že Hamás zbaví moci. „Nebude to dlouho trvat,“ řekl mi v roce 2007 palestinský představitel a v amerických médiích se po čase objevily zprávy, že na puči proti Hamásu se měly podílet i tajné služby USA. V červnu 2007 v Gaze vypukl otevřený ozbrojený střet mezi ozbrojenci a bezpečnostními složkami loajálními Fatahu a Hamásu, v němž nechybělo ani shazování aktivistů Fatahu ze střech.

To, co mělo být operací vedoucí k odstavení islamistů, však skončilo protipučem, po němž se Hamás zcela chopil celého přímořského pásma. Abbásův aparát a jeho „umírněná vláda“ od té doby ovládají jen samosprávné palestinské ostrůvky na Západním břehu Jordánu (60 procent tohoto území je stále pod plnou kontrolou Izraele).

Právě triumfální nástup Hamásu v Gaze a dvě velké války, které pak v oblasti Gazy přišly (přelom 2008 a 2009 a léto 2012), a hlavně tisíce raket odpálených na Izrael se staly hlavní municí kritiků izraelského stažení z Gazy. Realita je přitom taková, že rakety Kasám z Pásma Gazy létaly i předtím, už od roku 2001 jich do evakuace bylo na tři tisíce, takže ani silná přítomnost izraelské armády přímo v Gaze těmto útokům nezabránila. Od té doby jich ještě značně přibylo, ostřelování už je však vedeno „jen“ proti Izraeli - do léta 2005 měli povstalci a teroristé na mušce i osady často umístěné jen pár set metrů od palestinských sídel.

„Bez mučedníků, jako byli mí synové, bychom ničeho nedosáhli a Židé by tu byli navěky.“

„Bez mučedníků, jako byli mí synové, bychom ničeho nedosáhli a Židé by tu byli navěky,“ řekla mi před deseti lety v palestinské Gaze 55letá Umm Nidálová. „Lidé jako (prezident) Abú Mázin svými mírovými rozhovory nedosáhli vůbec ničeho, Židé odcházejí kvůli ozbrojenému odporu.“ Jeden z „mučednických“ synů této Palestinky - 17letý Muhammad - byl přitom zlikvidován v osadě Acmona, kde ještě stačil zabít pět studentů vojenské náboženské přípravky. Prvorozený syn - 32letý Nidál - zahynul při „pracovní nehodě“ během testování bezpilotního letadla pro bombové útoky, přičemž už předtím tento technik patřil k hlavním konstruktérům raket Kasám.

Břemeno zůstává

Deník Jediot Achronot nedávno zveřejnil článek, podle kterého na riziko vzniku „Hamástánů“ po stažení Izraelců upozorňovali už předem někteří izraelští bezpečnostní experti. Údajně však nebyli vyslyšeni - a hlavně byli se Šaronovým plánem seznámeni jako s hotovou věcí.

Ačkoli už Izrael nemá v Gaze trvalé žádné vojenské jednotky, OSN ho pořád formálně považuje za okupační mocnost.

Přetrvávají i jiné problémy. Dlouho se například v Izraeli nedařilo začlenit část přesídlených osadníků, mnozí žili i po letech v provizorních karavanech.

A výhru nepřinesla politika vůči Gaze židovskému státu ani na mezinárodní scéně. Ačkoli už Izrael nemá v Gaze trvalé žádné vojenské jednotky, podle mezinárodního společenství nese za dění v této enklávě stále velký díl odpovědnosti a OSN ho pořád formálně považuje za okupační mocnost.

Nevalné výsledky

Židovský stát totiž kontroluje vzdušný prostor i pobřeží Gazy, nadále neumožňuje obnovu a provoz tamního přístavu a letiště. Od roku 2006 také zavedl obchodní blokádu Gazy, kterou sice postupem času zmírňuje, ale hlavně v prvních letech zahrnovala zákaz dovozu nejen materiálů zneužitelných ozbrojenými skupinami a teroristy, ale i předmětů denní potřeby civilního obyvatelstva, od některých hygienických potřeb až po desítky druhů potravin; k tomu se váže značné omezení vývozu zemědělské produkce z Gazy (a to i na Západní břeh), které rovněž nemá žádné bezpečnostní opodstatnění, ale zato silně ovlivňuje životní úroveň v Gaze. I z těchto důvodů je tak Izrael pod mezinárodním tlakem, ačkoli výklad jeruzalémské vlády zní, že za Gazu už odpovědnost nenese. „Pásmo Gazy není v žádném smyslu okupováno od roku 2005, kdy se z něho Izrael kompletně stáhl, zrušil všechny tamní osady a vojenské základny,“ řekl loni LN tehdejší mluvčí izraelské diplomacie Jigal Palmor.

Ať tedy mělo stažení židovské armády a osadníků z arabského území pomoci Palestincům, Izraelcům, nebo oběma znesvářeným táborům zároveň, výsledky jsou z řady důvodů i po deseti letech více než tristní, a to pro obě strany. Šaronův nejbližší spolupracovník - mluvčí a důvěrník Ra’anan Gisin - mi v době evakuace řekl: „Ti, kdo dnes premiérovi spílají, mu budou za deset patnáct let vyjadřovat vděk za to, co pro budoucnost této země dělá.“ K úplnému ověření Gisinovy předpovědi zbývá pět let, ale zdá se, že její přesnost se od srpna 2005 s každým rokem dramaticky snižuje.

Počet příspěvků: 1, poslední 21.8.2015 10:35 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.