Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Fukušima rok poté. Seriózní informace stále chybějí.

  6:49

„Fukušimské ticho“ trvá, píše z Japonska Ondřej Hýbl. Nedostatek informací dnes ubližuje těm, již havárii pomáhají likvidovat.

Zahraniční novináři mohli navštívit Fukušimu 28. února. Jaderná elektrárna je již ve stavu studené odstávky, zejména díky úsilí bezejmenných dělníků, kteří při likvidaci havárie riskovali své zdraví. foto: © REUTERSČeská pozice

Jaderná elektrárna po havárii je velmi specifické místo. Nikdo se na ně nedostane, téměř nikdo tam nechce, všichni ale chtějí vědět, co se tam děje. Někdo bohužel musí na odstranění havárie fyzicky pracovat. Provozovatel elektrárny, když už tedy má na místě své techniky, měl by mít rovněž aktuální informace. A tyto informace prostě musí podávat dál. Minimálně proto, že jaderná katastrofa nekonečně přesahuje míru jeho možné odpovědnosti vůči nejen nejbližšímu okolí...

Seriózní informace o Fukušimě od společnosti Tepco však nebyly a nejsou ani dnes. Základní ponaučení tedy zní: spoléhat po havárii jaderné elektrárny na informace, jež poskytuje tiskový mluvčí jejího provozovatele, rozumné není. Bohužel, ani v Japonsku.

„Sanace Fukušimy se všude prezentuje jako celojaponské téma, jako příklad sounáležitosti celého národa. To ale není pravda. Každá firma, která má s Fukušimou cokoli společného, se snaží především ochránit sama sebe. Podle toho to ve Fukušimě vypadá,“ uvádí Tomohiko Suzuki, nezávislý novinář, který ve Fukušimě inkognito pracoval pět týdnů.

Podle jeho zjištění informace o stavu reaktorů po havárii nesdílely ani firmy, které se na konstrukci zařízení podílely. Toshiba a Hitachi i během havárie nadevše preferovaly ochranu firmy s odkazem na 30 let staré duševní vlastnictví. Všem zainteresovaným tiskovým mluvčím možná křivdíme. Stále více to totiž vypadá, že ve dnech bezprostředně po havárii neměl kompletní informace vůbec nikdo, a ani premiér nebyl schopný si je na průmyslových gigantech vydupat.

A „fukušimské ticho“ trvá. Dnes již sice nehrozí nečekaná eskalace problému, ale nedostatek informací velmi ubližuje těm, kteří riskují zdraví a havárii pomáhají likvidovat. Z mediálního vakua naopak těží provozovatel elektrárny. Beze svědků může „uklízet“ co nejlevněji.

Tomohiko Suzuki (45 let)

Nezávislý novinář, který se dlouhodobě věnuje fenoménu zločinných syndikátů jakuza. Když sháněl informace o zapojení jakuzy do náboru pracovníků pro likvidační práce, jeden z jeho zdrojů mu nabídl zaměstnání ve Fukušimě zprostředkovat. Suzuki chtěl jít „pracovat“ do Fukušimy již dříve a oslovil tři personální agentury, jež prokazatelně měly napojení na podsvětí, ale byl odhalen a odmítnut. Úspěšný byl až na čtvrtý pokus.

Suzuki v poškozené elektrárně pracoval pro firmu Toshiba na čištění kontaminované vody loni od 13. července do 22. srpna, kdy byla jeho identita prozrazena. Své poznatky shrnul v knize „Jakuza a atomová energie“, kterou uvedl na trh na konci loňského roku. Za svoji práci „dělníka“ ve Fukušimě pobíral plat 15 – 20 tisíc jenů (3500 až 4600 korun) za den. Celou svou fukušimskou mzdu ale následně věnoval postiženým městům v těsné blízkosti elektrárny. Přišlo mu morálně problematické mít za jednu práci dva příjmy – mzdu za práci v elektrárně a honorář za novinářské texty.

Suzuki se zaměřil zejména na problém, kdo a za jakých podmínek ve Fukušimě pracuje a kdo z této práce profituje.

Pozn.: V dalším textu jsou využity citace Suzukiho výroků z videozáznamu tiskové konference, kterou 15. prosince 2011 pořádal The Foreign Correspondents Club of Japan.

Jakuza – personální agentura pro Fukušimu

Kdo a odkud přicházel do Fukušimy pracovat, bylo do loňského podzimu prakticky nezjistitelné. Na vrcholu řetězce subkontraktorů stálo Tepco, pod ním se vršila pyramida personálních agentur, některých evidentně napojených na jakuzu. Ještě v květnu, tedy v době, kdy práce na konsolidaci havárie vrcholily, mluvčí Tepco na tiskové konferenci prohlásil: „Ne, nové regule zakazující obchodní kontakt a propojení osob s firmami napojenými na zločinné spolky v našich smlouvách zahrnuté nemáme. A nekontrolujeme ani nevyžadujeme, aby tyto standardy dodržovaly personální agentury, které nám dělníky dodávají. Nicméně v budoucnosti zavedení těchto pravidel do praxe zvažujeme.“

Tepco dokonce odmítalo uvést, se kterými personálními agenturami a náborovými firmami spolupracuje – s odkazem na zákon o ochraně osobních údajů. V některých případech bylo mezi zadavatelem a konkrétním pracovníkem až deset subkontraktorů, přestože japonský zákoník práce to výslovně zakazuje.

Tepco, které tehdy bojovalo o finanční podporu od státu při boji s havárií, sice formálně normu zakazující obchodní kontakt s nátlakovými skupinami do svých smluv zavést muselo, o jejím dodržování si však nikdo nedělá iluze.

Pokud firmě Tepco položíte otázku ohledně působení jakuzy v náboru zaměstnanců, všechno popře. Pokud předložíte i důkazy, řeknou vám, že s tím nemají nic společného a nemohou kontrolovat všechny své subkontraktory lidských zdrojů.“

Ve Fukušimě jde především o čas. A jestli se někde prolínají zájmy vládních institucí se zájmy Tepco, pak právě tady. V čem? V cíli mít Fukušimu vyřešenou, uklizenou a uzavřenou co nejdříve. Tepco tedy opravdu nemělo důvod obávat se příliš detailních kontrol státních institucí.

Trvající podezření, že dělníky na sanační práce do poškozené elektrárny dodává jakuza za tichého souhlasu všech zúčastněných, je momentálně asi nejdiskutovanějším bodem kauzy. Fakt, že většina hrubých prací ve Fukušimě stále nevyžaduje odborné vzdělání a na úklid se dnes může nechat najmout téměř kterýkoli Japonec, jakuze i jiným pochybným personálním agenturám situaci dost ulehčuje. První kolo náboru vytipovaných pracovníků se často odehrává toliko ústně.

„Spolky jakuzy seženou pracovníky personální agentuře, ale mezi jakuzou a personální agenturou neexistuje žádná smlouva ani žádná vysledovatelná obchodní transakce, tedy žádný důkaz. Navzdory tomu tvrdím, že ve Fukušimě je díky náboru jakuzy minimálně deset procent pracovníků.“

Podle Suzukiho odhadů tedy jakuza do Fukušimy dodala asi pět set z dosavadních pěti tisíc pracovníků. Najít ale konkrétní propojení jedince s daným klanem jakuzy jednoduché není. Zejména ne v prefekturách, jako je Ósaka nebo Tokio, které přistupují k nové legislativě boje proti jakuze přísněji. Naopak, v severovýchodních prefekturách, zejména pak v Tóhoku, kde se k novému zákonu úřady stavěly mírně řečeno vlažně, je obdobné vyhledávání mnohem jednodušší.

Podle Suzukiho je to k neuvěření, ale osoby uvedené na seznamech zločinných spolků tam ještě dnes najdete, figurují v představenstvu nejedné firmy. Novinář též tvrdí, že minimálně tři lidi ze slavné „padesátky samurajů“, která ve Fukušimě pracovala bezprostředně po havárii, byli na práci delegováni právě prostřednictvím jakuzy.

„Ve Fukušimě pracovali již před havárií. Vím pro jakou firmu, i na jakém místě. Nemám ale explicitní důkaz, a proto jejich jména uvést nemohu.“

Suzuki uvádí, že hlavním dodavatelem pracovní síly do Fukušimy je klan Sumijoši-kai, po Jamaguči-gumi druhý největší syndikát jakuzy, jenž sdružuje zhruba 20 tisíc členů a působí v Tokiu a přilehlém okolí.

Ve strukturách jakuzy samozřejmě fungují i ilegální banky a lichváři. Osoby, které nebyly schopné splácet půjčky, dříve musely dluh uhradit formou otrocké práce na rybářských lodích lovících tuňáky. V souvislosti s Fukušimou se samozřejmě rozšířily i spekulace, zda namísto rybolovu dnešní dlužníci nepracují právě ve Fukušimě.

„Ano, jsou tací, kteří nebyli schopní splácet úroky z půjček od jakuzy a náhradou jsou nuceni pracovat ve Fukušimě při likvidaci havárie, zatímco věřitel pobírá jejich plat. Podotýkám ale, že nejde o žádnou novinku. Forma ,splácení půjčky prostřednictvím práce s jaderným materiálem existuje již dvacet třicet let. Fukušima ji jen aktualizovala a myslím, že se opět vrací do kurzu.“

„Je jim většinou přes padesát. A pokud u nich propukne během následujících 20 let třeba leukemie, nikdo nebude zkoumat, co je příčinou.“

Mzda ve Fukušimě

Výše odměn agenturních pracovníků ve Fukušimě je dalším bodem, který obestírá řada spekulací a mlhy. Situaci opět nejvýstižněji popisuje Suzuki, proto mu dejme prostor:

„Nejvyšší plat v mém okolí bral mladík – bylo mu tak kolem 27 let. U likvidace havárie byl od samého počátku – řekněme, že to byl jeden z oné padesátky samurajů. Tenhle člověk bral asi 1 100 000 jenů měsíčně (cca 260 tisíc korun) a opravdu pracoval s nasazením vlastního života. Prezident firmy, která ho zaměstnávala, mu tento plat osobně přiřkl. Řekněme, že tak chtěl osobně ohodnotit jeho nasazení.

Ale platy jednotlivých pracovníků ve Fukušimě se lišily v závislosti na firmě, která je do Fukušimy poslala. Například Hitachi své zaměstnance používala ,intenzivně, ale krátce‘. Proslýchalo se, že zaměstnanci od Hitachi dostali každý na úvod bonus milion jenů. Já jsem našel ale jen tři, kteří mi to potvrdili. Naopak Toshiba měla přístup odlišný, pojmenujme to třeba ,ne až na limit, a ne až do rakve‘. Toshiba platila méně, ale snažila se, aby zaměstnance nevystavila maximálním dávkám záření a mohla je nechat pracovat co nejdéle.

Pracovníci, které do Fukušimy dodala jakuza prostřednictvím agentury spolupracující s úřadem práce v Iwaki, pobírali pouze asi 200 tisíc jenů měsíčně. Ono totiž velice záleží na tom, přes jaké prostředníky se pracovník do Fukušimy dostane. Těch zprostředkovatelů může být pět, sedm, ale klidně i deset subjektů si může předávat jednoho pracovníka. Vysledovat v té struktuře jasné napojení na jakuzu a kolik procent z platu si ponechává je samozřejmě problém. Pokud je známo, Tepco dodnes dělníkům nevyplácí příplatky za rizikovou práci, proto i prostor pro marži zprostředkovatelů je omezený.

Co vím, každý zprostředkovatel si nechává vyplatit zhruba 2000 jenů za každý odpracovaný den každého dodaného pracovníka. Minimální cena je 1000 jenů, maximální naopak kolem 2500 jenů. Záleží, na kterém článku řetězu daný zprostředkovatel, respektive jakuza, figuruje. V případě, že jakuza přímo spravuje odměny jimi dodaných pracovníků, záleží hodně na konkrétních pracovních dovednostech každého jednotlivce. Zatímco ,pracant‘ může dostat až 92 procent platu, který na jeho post Tepco uvolňuje, nešika může z denního příjmu 30 tisíc jenů odevzdávat jakuze i třetinu a více.“

ČESKÉ POZICI se podařilo dostat do kontaktu s osobou, která se podle svých slov na náboru dělníků během dubna a května osobně podílela. „Tři hodiny práce denně, doprava, jídlo hrazené, odměna 10 tisíc jenů (2300 korun) na hodinu. Pro nejnižší třídu skvělé podmínky. A pro Tepco také. Ti lidé nechodí na zdravotní prohlídky. Je jim většinou přes padesát. A pokud u nich propukne během následujících 20 let třeba leukemie, nikdo nebude zkoumat, co je příčinou. Pokud si toho tedy někdo vůbec všimne. Rozhodně se však neobjeví v žádné statistice a určitě nebudou nikoho žalovat.“

Na námitku ohledně etiky má zdroj také jasno. „Dobře, a koho bys tam pracovat poslal ty, chytráku? Půjdeš do toho sám? Pro ně je to, při vší té bídě, pořád terno job.“ Náš zdroj přes záruku anonymity rezolutně odmítá sdělit, pro kterou konkrétní firmu nábor zajišťoval. Rovněž rezolutně popírá, že on sám by byl součástí nebo spolupracoval s jakuzou. Asi to nebude otázka image. K pár letům stráveným ve vězení se zná zcela bez okolků.

Personální agentury. Horší než jakuza?

Pakliže jakuza do Fukušimy dodává zhruba deset procent pracovníků, na majoritní části trhu operují personální agentury. Nabídky práce ve Fukušimě se však objevily už i na úřadech práce. U personálních agentur je problém, že budoucí pracovník nepodepisuje smlouvu s koncovou firmou, ale s agenturou. Výše odměn a další podmínky bývají stanovené přesně, ale místo práce a konkrétní pracovní náplň bývá definována velice široce. Za normálních okolností dobrá věc, která zájemci o práci zvedá šance na kontrakt v mnoha oblastech. Dnes ho však tato praxe může dovést k práci s radioaktivním materiálem, aniž by to dopředu tušil.

Pakliže jakuza do Fukušimy dodává zhruba deset procent pracovníků, na majoritní části trhu operují personální agentury

Japonská soukromá regionální televize MBS před časem přinesla příběh 18letého absolventa střední školy, z hlediska japonských zákonů ještě dva roky nezletilého. V dokumentu vystupuje jako „pan A“. Během střední si našel zaměstnání, podepsal smlouvu a od 1. dubna 2011 měl nastoupit do práce. Udeřilo však zemětřesení a jeho budoucí zaměstnavatel přestal existovat. Naopak, otec utrpěl zranění a v původním zaměstnání pokračovat nemohl. „Pan A“ se tedy obrátil na pracovní agenturu. Jako absolvent střední školy bez praxe se s agenturou dohodl na mzdě 7000 jenů (1600 korun) za den a práci na státem financovaných rekonstrukčních projektech při opravě pozemních komunikací.

Po šesti týdnech ho však agentura delegovala na práci novou, ve výzkumném jaderném komplexu Tokaimura, který spravuje státní agentura Japan Atomic Electric Power. Po ujištění, že bude pracovat mimo prostory komplexu, pan A i jeho rodiče se změnou pracoviště souhlasili. Na místě ho však čekal šok. Pan A se měl podílet na celkové revizi zařízení po březnovém zemětřesení. Nafasoval ochranný oděv, kameru na dlouhé tyči, dozimetr – a po krátké instruktáži měl za úkol pořídit videozáznam stavu článků v bazénech s vyhořelým palivem.

V rozběhnutém soukolí se dle svých slov nezmohl na odpor. S přestávkami pracoval v desetihodinových směnách, ale stále za původně dojednanou odměnu 7000 jenů za den. Z Tokaimury ho odvezl otec a jeho spor s personální agenturou momentálně řeší soud.

MBS přinesla i další příběh. Jiný člověk, jiná agentura, scénář však podobný. Po čase původně dohodnutých prací přišla jistému pracovníkovi od agentury nabídka „úklidové práce ve Fukušimě, mimo prostor poškozené elektrárny“. Za původní plat plus rizikové příplatky. Oslovený pracovník práci vzal. Podle svých slov však ve Fukušimě nastala změna a náplní jeho práce byla příprava nejbližšího okolí reaktoru 1 na příchod odborníků a v zadaném prostoru rozmísťoval asi 20kilové olověné desky.

Svůj reálný plat na novém místě zjistil až po měsíci práce z výplatní pásky. Původně dohodnutá mzda čtrnáct tisíc jenů za den mu klesla na 11 400 jenů. Rizikové příplatky tedy žádné, naopak nová personální agentura si strhla svoji provizi – konkrétně 2600 jenů přímo z jeho mzdy. Reportáž MBS odhalila, že mezi tímto konkrétním zaměstnancem a firmou Tepco coby zadavatelem byl řetěz šesti personálních agentur, některé bez licence k této formě podnikání.

Bezpečnost práce versus bonusy

Tepco v rámci snahy o co nejrychlejší dosažení stavu „studené odstávky“ (cold shutdown) nabídlo pracovníkům systém bonusů za plnění plánu. Dělníci si pak často obraceli senzory dozimetrů k tělu a prodlužovali tím dobu, kdy mohli úkol splnit a na bonus dosáhnout. Sami sebe tím uvěznili v začarovaném kruhu. Těžko zpochybňovat zaměstnavatelem stanovenou normu, když jiní ji plnit dokážou.

„S dozimetry manipulovala spousta lidí ve snaze získat deset, patnáct minut navíc, a tím splnit plán. Jistě, ono by asi stačilo říct, že takový plán je nereálný a do doby, než vám zapíská dozimetr a vy musíte pryč, ho prostě splnit nelze. Tenhle problém ale musíte chápat v kontextu japonské kultury. Z pozice nájemné pracovní síly se nesluší označit plán zadavatele za nereálný. Člověk spíš hledá, co on sám dělá špatně, že se mu nedaří. Podobná stížnost může být i důvodem pro pozdější výpověď. Dotyčný si tedy raději dozimetr schová pod oděv, dá senzor k tělu nebo ho dá do kapsy a získá minuty navíc. To je ale stále ještě dobrá varianta. Řada pracovníků si dozimetry nechává v šatně a na pracoviště je nenosí vůbec.“

Podle Suzukiho za tento stav snad ani není přímo odpovědné Tepco nebo jakuza, ale sami dělníci. V rozhovorech se Suzukim se sami označovali za zbabělce, kteří prostě neměli sílu zaměstnavateli říct, že jeho plány za dodržení bezpečnostních podmínek uskutečnit nelze. Nikdo nedostává extra peníze za to, že nepoužívá dozimetr. Ale řada pracovníků díky „zapomenutí“ dozimetru dosáhne na úkolové bonusy, protože bez limitu na množství záření se jim úkoly daří plnit podle plánu. Momentálně je oficiálně evidovaných asi 200 pracovníků, kteří dosáhli úhrnné expozice nad limit 10 milisievertů.

Suzuki zmiňuje i další bezpečnostní rizika mimo radiaci. Někteří pracovníci používali tři vrstvy ponožek, troje gumové rukavice a též několik vrstev ochranného oděvu. Celoobličejovou masku si ke kapuci přilepovali speciální těsnící páskou. Na pracovišti pak manipulovali s předměty vážícími desítky kilogramů. V srpnu, kdy teplota ve Fukušimě dosahovala až 35 stupňů Celsia a v místnostech s potrubím odvádějícím horkou vodu stoupala teplota vzduchu až nad 40 stupňů. Na místě prý proto byla spousta kolapsů způsobených úpalem.

„Při takových podmínkách měl technicky platit zákaz práce. To pochopitelně nikdo nedodržoval. Naopak, byl jsem svědkem, jak si v horku pracovník na exponovaném pracovišti sundal obličejovou masku a zapálil cigaretu.“

Suzuki se také pozastavuje nad narychlo postaveným systémem potrubí, který sice provizorně chladí a ředí zamořenou vodu odváděnou z reaktorů, ale díky zbrklosti výstavby je trápí mnoho netěsností, čímž generuje mnoho průsaků. Vysoce radioaktivní voda v systému teď v zimě zamrzá a oprava každého úniku vody z potrubí vystavuje pracovníky zbytečné radiaci.

Řada pracovníků díky „zapomenutí“ dozimetru dosáhne na úkolové bonusy, protože bez limitu na množství záření se jim úkoly daří plnit podle plánu

Dalším rizikem jsou i použité ochranné oděvy. Většina pracovníků jde kvůli přestávkám na pracoviště za den až třikrát, což znamená tři nové soubory ochranných oděvů na osobu a den. Ty použité se pak hromadí na nedalekém fotbalovém hřišti. Kdo a jak použité ochranné oděvy likviduje, se ani Suzukimu zjistit nepodařilo.

Uloha médií v případě katastrofy

Jaká je role médií v podobné situaci a které zprávy brát jako relevantní, je těžká otázka, rozhodně nejen v Japonsku. Mainstreamová média s NHK v čele se po havárii buď stáhla, nebo přinášela pouze prohlášení oficiálních představitelů. O dění ve Fukušimě poměrně podrobně informovalo jen několik nezávislých, leč značně minoritních periodik. I když nakonec množství třaskavých témat přinesla i NHK, společnost začala být vůči Fukušimě značně letargická. Perfektní důkaz pravdivosti tvrzení o „pomalu uvařené žábě“. Mediální hladinu rozvířil až Suzuki. Revoluci sice nezpůsobil, ale téma Fukušima v jeho reportážích dostalo bolestně lidský rozměr.

„Japonská vláda deklarovala studené odstavení poškozených reaktorů. Ano, toho se dosáhnout podařilo. Ale tento stav bude nutné také po mnoho dalších let udržet. Pro mne se ohromný otazník vznáší právě nad tím, zda se to podaří bez dalších úniků radiace a také bez zbytečné expozice pracovníků.“

„Situace ve Fukušimě rozhodně vyřešená není a teprve nyní přichází čas na hledání skutečného řešení.“

„Fukušima stále potřebuje pozornost médií. Bohužel, ale média japonská se problému nevěnují s intenzitou, kterou situace vyžaduje. Jsem velice smutný, že o tohle musím žádat zahraniční novináře, ale prosím, na fukušimskou tragédii opravdu nezapomeňte a snažte se ji informačně pokrývat co možná nejpodrobněji. Jak dosavadní vývoj, tak i to, co bude následovat.“

Suzukiho novinářský počin k fukušimské tragédii opět přitáhl pozornost médií, bohužel ale spíše světových než japonských. Přitom japonská velká média by pro věc mohla udělat nejvíc. Závěr Suzukiho tiskové konference proto bohužel postrádal alespoň náznak nějakého budoucího happy endu. A to je škoda. Protože hořkosti už kolem Fukušimy bylo opravdu dost.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!