Lidovky.cz

Francouzští národovci hledají novou vizi na pokrokové globalisty

Liberalismus. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Iniciativa Convention de la Droite (Pravicová smlouva) se snaží shromáždit francouzskou intelektuální opozici proti prezidentu Emmanuelovi Macronovi i liberalismu a globalizaci.
  10:50

Francouzská politika se zdá na dlouhou dobu zablokovaná. Prezident Emmanuel Macron sice není populární, ale pravděpodobně se bude ucházet o přízeň voličů i pro příští pětileté funkční období. Klíč k jeho úspěchu je jednoduchý – neexistuje opozice, která by ho ve volbách porazila. Národní fronta může vyhrát první kolo prezidentských voleb, jenomže ve druhém, kdy všichni budou proti ní, zvítězit nemůže. Jedním z důvodů je špatná pověst, již změna názvu na Národní shromáždění neodstraní.

Situace tradiční pravice se od příchodu Macrona k moci zhoršila. Proevropské křídlo přešlo do jeho strany Vpřed! – například premiér Édouard Philippe byl dlouho členem Republikánské strany. Macron pod rouškou liberalismu sjednotil francouzskou politiku okolo středu, čímž v podstatě eliminoval své levicové i pravicové protivníky. Zatlačil oponenty do extrémních pozic, z nichž budou obtížně skládat většinovou vládu.

Navíc republikáni v posledních evropských volbách vsadili na konzervativního kandidáta, který zůstal za očekáváním, když získal pouze osm procent, proto předseda strany Laurent Wauquiez odstoupil. Francouzská pravice je v rozkladu.

Ménardova skepse

Iniciativa Convention de la Droite (Pravicová smlouva) se snaží shromáždit intelektuální opozici nejen proti Macronovi, ale i proti liberalismu a globalizaci, proto se 28. září v Paříži konalo setkání pravice, jehož se zúčastnily více než dva tisíce lidí, promluvilo na něm několik osobností a odehrály se dvě veřejné debaty. Tři hlavní řečníci dostali na projev nejvíc času – 45 minut.

Starosta města Béziers Robert Ménard byl skeptický k projektu Convention de la Droite – obdobné setkání konzervativních intelektuálů uspořádal ve svém městě před třemi roky, ale jeho výsledek byl v podstatě nulový

Naděje konzervativců Marion Maréchalová, která odmítla používat příjmení Le Penová po matce, představila pět výzev pro francouzskou společnost. Přední francouzský publicista Eric Zemmour, autor několika bestselerů o francouzské politice, několikrát soudně stíhaný za podněcování k rasové nenávisti, se zaměřil na bílého heterosexuálního muže-katolíka. A Raphaël Enthoven, filozof a vlivný představitel francouzského progresivismu, hrál roli názorového oponenta. Dle něho je konzervatismus mrtvý a nostalgický.

Následovali řečníci, kteří měli na projev pouze deset minut, a dvě třičtvrtěhodinové debaty. Emotivní projev pronesl starosta města Béziers Robert Ménard, který je známý ve Francii tím, že na své radnici vystavil o Vánocích jesličky a nechal analyzovat školáky dle etnického původu. Tyto a podobné akce mu přinesly 28 soudních procesů, jež však všechny vyhrál. Béziers s více než 70 tisíci obyvateli je stejně jako mnoho dalších měst této velikosti ponecháno napospas současným civilizačním problémům, jelikož francouzské politiky zajímají jen velkoměsta.

Ménard si stěžoval na politickou izolaci. Jednak se politici z velkoměst a krajů o starosty nezajímají, jednak jako nezávislý, který kandidoval s podporou Národní fronty a pravicové strany Debout la République, nenachází spojence u velkých stran, protože jejich politici sledují pouze vlastní prospěch. Ménard byl skeptický k projektu Convention de la Droite – obdobné setkání konzervativních intelektuálů uspořádal ve svém městě před třemi roky, ale jeho výsledek byl v podstatě nulový.

Utopické návrhy

Ménard prohlásil, že je třeba řešit konkrétní problémy, jež jsou všem známé – islám a uvolnění společenských mravů. Pro Ménarda neznamená islám diskusi o ohrožení kulturní identity, ale to, že ve svém městě nechce další prodejnu kebabu či bistro, do kterého nesmějí ženy. Návrhy některých konzervativců, jako je návrat přistěhovalců do jejich zemí, jsou utopické. Navíc by vyvolal konflikt, který by mohl přerůst v občanskou válku, což si žádný současný politik neumí představit.

Tuto situaci Ménard ukázal na případu, kdy za ním přišli představitelé městské policie, že v „citlivých“ čtvrtích si jejich obyvatelé nepřejí její přítomnost v průběhu ramadánu, protože je to uráží. Ménard dále řekl, že na příští setkání nepřijde, protože je třeba místo schůzování jednat. A vyzval všechny v sále, aby se aktivně účastnili politiky.

Návrhy některých konzervativců, jako je návrat přistěhovalců do jejich zemí, jsou utopické. Navíc by vyvolal konflikt, který by mohl přerůst v občanskou válku, což si žádný současný politik neumí představit.

Pravice podle něho potřebuje především šéfa, za nímž se všichni semknou, aby dobyli Elysejský palác. Jiné aktivity nemají smysl. Ménard muselo zklamat, když za několik dní Maréchalová, na niž se obracel, odmítla účast v příštích prezidentských volbách. Proti vlastní tetě Marine Le Penové by se jí prý obtížně kandidovalo, navíc je mladá a může počkat na další volby. Otázkou je, zda Francie může tak dlouho čekat.

Spisovatel Laurent Obertone v krátkém projevu promluvil o bezpečnosti francouzských občanů. Autor knihy La France orange mécanique (Francie jako mechanický pomeranč) zdůraznil, že od jejího vydání v roce 2013 se situace nezlepšila. Hlavním důvodem je, že politici a vrcholní státní úředníci nechtějí spojovat násilí s migrací, proto jsou všechna opatření bezzubá. Co se týká bezpečnosti, Francie se rychle přibližuje Alžírsku.

Dalším důvodem jsou přeplněné věznice, což vede k promíjení nízkých trestů. Francouzské úřady nezvládají recidivu, výjimkou nejsou recidivisté s 50 a více trestnými činy. Svůj projev zakončil přáním, aby se k bezpečnosti začalo přistupovat apoliticky.

Vliv islámské kultury

První debata se týkala islámu ve Francii. Řešení tohoto problému je podmíněno zejména suverenitou Francie, přičemž vzniká nová otázka: Jak má Francie řešit problém islámu, který je v ní specifický, aby to bylo v souladu s politikou Evropské unie? To je jeden z největších posunů, protože situace se změnila, a objevují se otázky, které dříve nebyly kladeny – například jak přitvrdit migrační politiku, když Německo v roce 2015 přijalo vysoký počet uprchlíků.

Politický poradce Frédéric Saint Clair považuje islám ve Francii za kulturní, nikoliv politický fenomén. Terorismus je jen jeho důsledkem, navíc jej relativně dobře mohou řešit bezpečnostní složky. Stát však nedokáže změnit myšlení francouzských občanů a zabránit prorůstání muslimských zvyků do francouzské kultury.

Vliv islámské kultury lze obtížně změřit, ale je o to nebezpečnější, že proti němu lze jen obtížně bojovat. Otázkou navíc je, nakolik jde o nezvratný proces. Jakákoliv veřejná debata na toto téma je odsouzena k nezdaru, protože je považovaná za islamofobní.

Mnoho francouzských starostů přeje svým spoluobčanům příjemný ramadán a na muslimské svátky připravuje společenské akce. Tento vliv islámské kultury lze obtížně změřit, ale je o to nebezpečnější, že proti němu lze jen obtížně bojovat. Otázkou navíc je, nakolik jde o nezvratný proces. Jakákoliv veřejná debata na toto téma je odsouzena k nezdaru, protože je považovaná za islamofobní.

Novinářka Élisabeth Lévyová se pokusila zmírnit tento kulturní boj poukázáním na to, že se o tomto problému v médiích mluví a existují debaty, ve kterých kritika islámu zaznívá. Kdyby byl fundamentalistický islám ve Francii silný, podobné veřejné diskuse by nebyly možné a všichni jejich účastníci by skončili ve vězení. To se neděje, proto je islám ve Francii daleko od uchopení moci.

Lévyová upozornila, že ve Francii se svoboda projevu vykládá jako možnost říkat špatné věci o muslimech a islámu, což však neznamená někoho urážet. Navíc se v ní chybně chápe svoboda, protože neexistují liberálové, kteří by usilovali o individuální svobodu na úkor státu.

Tři hrozby

Reakcí na tento názor bylo, že dialog muslimských a republikánských hodnot je v podstatě nemožný. Nikoli proto, že by chyběli diskutující, ale protože islámské právo je v rozporu s francouzskými hodnotami. Otevřený konflikt dosud nenastal jen díky flexibilnímu kapitalisticko-liberálnímu přístupu. Důležité je také rozlišovat mezi islámem a migrací, protože ne všichni migranti jsou muslimové.

Islám není ani tolik problémem bezpečnostním jako civilizačním a je první ze tří hrozeb, které ohrožují současnou západní civilizaci. Druhou představuje velký příliv migrantů z Afriky a třetí současný ekonomický model, který funguje na růstu zadlužení.

Současný francouzský politický systém ukazuje velkou sílu, protože se zatím dokázal s těmito problémy vyrovnat. Nová řešení a pohledy na migraci a islám budou možné, až tento systém začne kolabovat a většina francouzské populace bude muset k těmto problémům zaujmout vyhraněný postoj. Debata skončila konstatováním, že většina Francouzů si tuto hrozbu nepřipouští, a proto je obtížné hledat řešení.

Islám není ani tolik problémem bezpečnostním jako civilizačním a je první ze tří hrozeb, které ohrožují současnou západní civilizaci. Druhou představuje velký příliv migrantů z Afriky a třetí současný ekonomický model, který funguje na růstu zadlužení. Ve Francii se bude obtížně znovu zavádět průmyslová výroba. Deindustrializace bude pokračovat, přičemž chudnutí může vyvolat krizi. Nelze však předpovědět, jak se situace vyvine a jak dlouho se současný politický systém udrží, protože neexistuje alternativa, která by jej nahradila.

Národní stát a moderní technologie

Tématem druhé diskuse byl vztah národního státu a globalizace. Chirurg a spisovatel Laurent Alexandre označil za klíčové slovo 21. století hranice a jak je vnímat v digitálním světě. Podle něho vize státu, jak jej stanovila vestfálská mírová smlouva z roku 1648, je mrtvá.

Národní státy, například Francie, dnes nemají moderní technologie, proto nemohou konkurovat USA nebo Číně ani firmám, jako je Amazon, který do výzkumu investuje 30 miliard eur ročně. Technologické problémy nelze řešit na státní úrovni, proto je třeba hledat nové nadnárodní struktury. Nejde o to odmítnout vizi národního státu, ale vymezit jeho kompetence a co může řešit.

Národní státy, například Francie, dnes nemají moderní technologie, proto nemohou konkurovat USA nebo Číně ani firmám, jako je Amazon, který do výzkumu investuje 30 miliard eur ročně. Technologické problémy nelze řešit na státní úrovni, proto je třeba hledat nové nadnárodní struktury. Nejde o to odmítnout vizi národního státu, ale vymezit jeho kompetence a co může řešit.

Novinář Ivan Rioufol upozornil, že v mainstreamovém myšlení se slovo národ prakticky nevyskytuje. Dle něho Hnutí žlutých vest znovu objevilo francouzský lid, na který se zapomnělo a o němž si francouzské elity myslely, že vyhynul. Ekonom Olivier Babeau o národním státu prohlásil, že svět má před sebou dvě cesty – buď balkanizaci, kdy se národní státy budou stále víc drobit, nebo státy jako korporace.

Američtí technologičtí giganti disponují tím, co tvoří stát, tedy mocí nad informacemi – Google –, nad obchodními transakcemi – Amazon – a nad vztahy mezi lidmi – Facebook. Tuto moc už národní státy nemají. Před 20 lety jsme si mysleli, že moderní technologie a sociální sítě odstraní nerovnosti ve společnosti, ale stal se opak – střední třída mizí. Navíc se společnost nově rozdělila na ty, kdo jsou a nejsou připojeni k internetu. Ten měl umožnit úspěch i malých firem a více otevřít konkurenční trhy. Skutečnost je opačná – deset procent firem ovládá 80 procent trhu.

Podle Babeaua oproti minulosti moc mají technologické firmy s malým počtem zaměstnanců – Facebook jich má mnohem méně než General Motors nebo Walmarts. Internet také nepřispěl ke kultuře diskuse – na sociálních sítích nelze diskutovat bez urážení. Babeau vidí cestu ve vzniku technozofie, dovednosti rozumně nakládat s moderními technologiemi. Hlavním cílem národních států by měla být kontrola toku informací, a jak ji občané mohou ovlivňovat.

Ztráta schopnosti přemýšlet

Filozof Fabrice Hadjadj zdůraznil, že způsob této debaty ukazuje, že do ní pronikly technologie. Diskutující mluví rychle a jasně a připomínají spíše protestantské kazatele. Hadjadj s nimi souhlasil, že velký problém současnosti představují moderní technologie, jež změnily nejen myšlení, ale i politiku, přičemž tuto obrovskou společenskou změnu málokdo reflektuje. Současný politický systém se hroutí, protože pokroku nikdo nevěří – pouze zamlžuje osud, který si západní civilizace vybere.

Technologičtí lídři nemají vztah k jazyku, proto ztrácejí schopnost přemýšlet do hloubky. Lidé, kteří používají nové komunikační prostředky, se nedokážou soustředit více než deset vteřin. Ztratili trpělivost myslet, a tím i schopnost inovovat a objevovat nové.

Místo odpovědi na otázku o smyslu národního státu se Hadjadj sókratovsky zeptal diskutujících. V projevech často zaznívalo, že je třeba mít moc. Otázkou je, čemu má sloužit a co by se s její pomocí mělo uskutečnit. Co máme v globálním světě bránit? A zmínil římského historika Tacita (56–120), jenž obdivoval germánské válečníky, kteří když bojovali, měli za sebou své ženy a děti, a tudíž značně odhodlaně, protože měli co bránit. Co máme dnes bránit? Jazyk? Kulturu?

Další problém představují inovace. Současná společnost v důsledku pokroku ničí rozvoj. Technologičtí lídři nemají vztah k jazyku, proto ztrácejí schopnost přemýšlet do hloubky. Lidé, kteří používají nové komunikační prostředky, se nedokážou soustředit více než deset vteřin. Ztratili trpělivost myslet, a tím i schopnost inovovat a objevovat nové. Dle Hadjadja se naděje skrývá v Amiších, kteří odmítli technický pokrok a dodnes používají koňské povozy. Návrat z přetechnizovaného světa nastane, až člověk vystřízliví z moci, již získal díky technologiím.

Eric Zemmour

Zemmoura překvapila velká účast na setkání, přestože příští prezidentské volby zřejmě skončí stejně jako ty předchozí – ve druhém kole se střetnou Macron a Le Penová. Otázkou je, zda existuje věrohodná alternativa k progresivismu, který omlouvá aktuální neúspěchy historií, především kolonizací. Progresivisté nechtějí vidět, že globalizace ochuzuje západní Evropu ve prospěch Číny a Indie. Na tvrzení, že bílý dělník je obětí systému, se odpovídá, že měl díky staletím kolonizace výhody. Každý však má období, kdy mu přeje štěstí.

Podle publicisty Erika Zemmoura progresivismus je mesianistický. Dělí společnost na dobré a špatné, přičemž špatné je třeba vyhladit, protože jen dobří se mohou těšit ze svobody. Současná levice vyměnila třídní boj za boj za práva menšin. Jediným nepřítelem francouzské společnosti je bílý heterosexuální muž-katolík, protože je zodpovědný za kolonizaci, ekologické katastrofy a domácí násilí.

Toto vysvětlení je absurdní a ukazuje nízkou úroveň debaty. Proto se Zemmour vrátil k tradičnímu způsobu debat, kdy se nejprve vyjasní a definují pojmy, a progresivismus definoval jako náboženství pokroku, které zbožšťuje jednotlivce a z jeho vůle a rozmaru dělá právo a Boží vůli. Je zbožštěným materialismem, který věří, že člověk je jen hmota bez pohlaví, umělý výtvor, jejž je možné rozebrat.

Progresivismus je mesianistický. Dělí společnost na dobré a špatné, přičemž špatné je třeba vyhladit, protože jen dobří se mohou těšit ze svobody. Současná levice vyměnila třídní boj za boj za práva menšin. Jediným nepřítelem francouzské společnosti je bílý heterosexuální muž-katolík, protože je zodpovědný za kolonizaci, ekologické katastrofy a domácí násilí. Není dnes napadán, protože je silný, ale slabý. Podle Zemmoura si progresivisté myslí, že tím zabraňují boji tříd a národů.

Islám používá boj za lidská práva ke svému šíření a bojovníci za ně v tomto střetu civilizací znemožňují obranu. Dvě doktríny – liberalismus a islám – utlačují ostatní, aby se nakonec střetly. Zemmour toto spojenectví přirovnal k paktu nacistického Německa se stalinistickým Sovětským svazem. Dnes se Západ nachází ve stejné situaci jako ve třicátých letech 20. století.

Otázka identity

Omylem progresivistů je víra, že budoucnost je daná především ekonomickými křivkami a grafy. Vítězí však populační křivka. Evropa v minulosti demograficky expandovala, díky čemuž mohla kolonizovat. Dnes to je Afrika, proto lze předpovědět, kde vzniknou příští kolonie a komu budou patřit. Navíc je v ní stále populárnější islám. Ve Francii je migrace problémem například v bydlení, sociálním systému, zdravotnictví, školství, vězeňství, nezaměstnanosti či v drogách. Všechny francouzské problémy zhoršuje migrace a islám.

Francouzskou identitu je nutné obnovit, protože je v podstatě v troskách. Otázka identity je o to závažnější, že ovlivňuje řešení ekonomických i společenských problémů. Francouzům se v historii nikdy nestalo, že by byli menšinou ve vlastní zemi.

Otázkou je, zda mladí Francouzi chtějí, či nechtějí žít ve vlastní zemi jako menšina. Pokud ano, tuto situaci si zaslouží, pokud nikoliv, musejí s ní bojovat. Francouzský lid se musí znovu vytvořit v boji proti globalistům, kteří se cítí víc doma v New Yorku než ve Francii, a proti islamizaci. Francouzskou identitu je nutné obnovit, protože je v podstatě v troskách.

Otázka identity je o to závažnější, že ovlivňuje řešení ekonomických i společenských problémů. Francouzům se v historii nikdy nestalo, že by byli menšinou ve vlastní zemi. Zemmour ukončil svůj projev výzvou: Nevěřte optimistům, že nejde o neřešitelné problémy. Podobají se pacifistům mezi první a druhou světovou válkou, kteří nechtěli vidět německé válečné přípravy.

Raphaël Enthoven

Filozof Enthoven z opačného myšlenkového proudu než většina vystupujících se hlásí k progresivismu a je jednou z výrazných mediálních postav, dle nichž pokrok společnost osvobodí. Domnívá se, že je zpátečnické se této síle vzpouzet, a společnost by měla usilovat o ještě více pokroku. Vyznává morální relativismus a měl románek s Carlou Bruniovou, současnou manželkou bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Podle filozofa Raphaëla Enthovena by se pravice měla nad sebou zamyslet, protože jí hrozí zánik. Dnešní politická scéna se dělí spíše na globalisty a národovce. Problémem pravice je, že nemůže být založena jen na národovectví, proto obtížně dosáhne nadpoloviční většiny, která jí umožní vládnout. Nachází se ve slepé uličce a toto setkání jen stěží najde únikovou cestu.

Enthoven zdůraznil, že věděl, že jeho přítomnost vyvolá nevoli. Přišel prý především proto, aby ukázal, že konzervativci nejsou ostrakizovaní. Považuje však konzervatismus za mrtvý, intelektuálně sterilní a na setkání se dostavil, aby dokázal, že lze snadno vyvrátit. Takové setkání pravice považuje za dobré, nikoliv však pod vlajkou konzervatismu.

Pravice by se měla nad sebou zamyslet, protože jí hrozí zánik. Dnešní politická scéna se dělí spíše na globalisty a národovce. Problémem pravice je, že nemůže být založena jen na národovectví, proto obtížně dosáhne nadpoloviční většiny, která jí umožní vládnout. Nachází se ve slepé uličce a toto setkání jen stěží najde únikovou cestu.

Druhý důvod neúspěchu konzervatismu spočívá podle Enthovena v nostalgii. Konzervativci chtějí pouze přežít. Boj o přežití však nestačí, aby znovu získali společnost pro konzervativní hodnoty – motivuje pouze konzervativní aktivisty, nikoliv společnost jako celek.

Nepřiznané chyby

Progresivismus má jednu výhodu – jeho hodnoty jsou účinné a mají výsledky. Společnost se má materiálně dobře, a dokud to tak zůstane, bude hlavní ideologií – je nevyléčitelně liberální. Pokrok nikdo nezastaví – potraty, manželství homosexuálů a blížící se povolení eutanazie nelze zrušit. Tyto změny jsou nevratné. Existuje jediná možnost – změnit radikálně současný politický systém. Nikdo se však neodváží novou svobodu lidem vzít.

Tradiční rodina se neosvědčila, jinak by se nehledaly nové formy rodinného soužití. Pokud by byla dokonalá, snažili bychom se ji chránit, nikoliv změnit. Konzervativci si nedokážou přiznat své chyby a ctí spíše chiméru než skutečnost, když říkají, že mají rádi Francii a konzervativní společnost.

Konzervativci věří v lidskou přirozenost, jež však není společenskou normou. Tradiční rodina se neosvědčila, jinak by se nehledaly nové formy rodinného soužití. Pokud by byla dokonalá, snažili bychom se ji chránit, nikoliv změnit. Konzervativci si nedokážou přiznat své chyby a ctí spíše chiméru než skutečnost, když říkají, že mají rádi Francii a konzervativní společnost. Člověk svou zemi miluje mnohem víc, když dokáže přiznat její nedokonalost.

Enthovenův projev byl několikrát přerušen pískotem. Enthoven tuto reakci čekal a dokonce z ní měl škodolibou radost. Po zakončení svého projevu setkání opustil, ale někteří účastníci na něho stále reagovali. Například, že zaměňuje konzervatismus za puritánskou morálku, že na témata, jako je islám a migrace, vůbec nereagoval a nemluvil o nich a že konzervativce považuje především za hnutí proti potratům, což je demagogie.

Marion Maréchalová

Marion Maréchalovou mnozí považují za výraznou postavu francouzského konzervatismu a prezidentskou kandidátku, která by mohla porazit Macrona, přičemž její výhodou je nízký věk. Poté, co opustila vrcholnou politiku, se věnuje své škole v Lyonu, která má vychovávat vrcholné manažery. Má mnoho času, a proto může potenciální voliče seznamovat se svým pohledem na svět. Navíc rozumí mladé generaci a je jí blíž než třeba Macron.

Maréchalová svůj projev začala upozorněním, že nevěří na předem daný smysl dějin, protože ty vždy překvapí. Každý historický zvrat se připravuje dlouho a je možný jen díky ostrůvkům, které odolávají hlavní ideologii. Za takový ostrůvek považuje účastníky této akce, přičemž popíchla citací italského komunisty Antonia Gramsciho (1891–1937), že nemá rád netečné.

Podle Marion Maréchalové, prezidentské naděje konzervativců, chybou současné pravice je, že dala přednost expertům na účetnictví. Politiku ovládá ekonomika, což je špatně, a mělo by být naopak. Někteří politici podlehli pocitu, že nejde nic změnit, a nechají se unášet ekonomickými zájmy

Netečnost a pasivita totiž byly dlouho znakem politických konzervativců. Ti by však měli být aktivní a nebát se zakládat spolky a neziskové organizace. Tato činnost má smysl především pro ně, protože si uvědomí, že nejsou sami. Následně Maréchalová ocenila, že na setkání přišli zástupci Národní fronty i republikánů, z čehož vyplývá, že je třeba hledat novou vizi bez lpění na stranické příslušnosti – společenské problémy totiž často přesahují tradiční politické rozdělení.

Podle Maréchalové chybou současné pravice je, že dala přednost expertům na účetnictví. Politiku ovládá ekonomika, což je špatně, a mělo by být naopak. Někteří politici podlehli pocitu, že nejde nic změnit, a nechají se unášet ekonomickými zájmy, přičemž připomněla výrok francouzského filozofa Gustava Thibona (1903–2001), že být zmítaný větrem je ambicí spadaného listí.

Být konzervativní a hrdý na svůj národ znamená společenskou aktivitu. Člověk se nemá za své názory stydět. Konzervativní postoje jsou však často nepopulární a jejich zastáncům se spílá do reakcionářů, na což Maréchalová nabídla recept – konzervatismus není tradicionalismus a otázka zní: jsme realisté, nebo ideologové?

Pět výzev

Realismus přináší pět výzev, s nimiž se Francie bude muset vyrovnat, které však mnoho mainstreamových politiků nevidí nebo je odmítá. První je velké nahrazení, o němž hovoří francouzský spisovatel Renaud Camus, kdy se původní obyvatelstvo stává ve vlastní zemi menšinou. Přílivu migrantů je třeba čelit posílením vlastní identity, zejména navázat na křesťanský původ evropské civilizace.

Realismus přináší pět výzev, s nimiž se Francie bude muset vyrovnat, které však mnoho mainstreamových politiků nevidí nebo je odmítá. První je velké nahrazení, druhou pokles životní úrovně mladé generace v důsledku migrace, třetí ekologie, čtvrtou změna antropologie a pátou ekonomická válka.

V důsledku migrace klesá životní úroveň mladé generace, pro niž dnes není nájemní bydlení v Paříži či jiném francouzském velkoměstě dostupné, o koupi bytu nemluvě, a je otázkou, jak založí rodiny. Třetí výzvou je ekologie. Tyto problémy by měly být centrem politiky, nikoli ideologické, již předvádí Greta Thunbergová, ale jež usiluje o změnu návyků a povede k šetrnému používání přírodních zdrojů. Maréchalová je optimistická – vědecký vývoj toto používání zlepší a zefektivní.

Čtvrtou výzvou je změna antropologie. Díky technologickému pokroku mohou mít děti i lidé, kteří je dříve mít nemohli. Jak se změní pohled na člověka, půjde-li vše včetně mateřského lůna koupit? Pátou výzvou je ekonomická válka. Většina politiků vězí v paradigmatu tradiční války, dnes se však vede ekonomická o přírodní zdroje, z čehož především vyplývá ochrana vlastních trhů a důraz na soběstačnost. Jak však zabránit, aby firmy opouštěly Francii a Evropu kvůli levnější pracovní síle? Dnešní konzervatismus spočívá v ochraně a rozvoji místní spotřeby a výroby.

Setkání nabídlo asi to nejlepší na současné francouzské pravicové a konzervativní scéně. Cílem pořadatelů je setkat se znovu za rok a získat více zahraničních hostí, například konzervativce z celé Evropy. Vybudování hráze proti progresivismu je však dlouhodobou záležitostí, přičemž francouzská společenská debata se stále víc podobá americké a politické rozdělení na pravici a levici ztrácí smysl. Zřejmě vzniká nové rozdělení na konzervativce s národním cítěním a pokrokové globalisty.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.