Proč věční rebelové Francouzi, kteří jsou schopní kdykoli zablokovat zemi stávkami, nezplodili v době rozhořčení nad západní demokracií, Evropskou unií, nadvládou finančních trhů a ratingových agentur, protestní hnutí podobné například americkým Occupy Wall Street či španělským Indignados? Komu zklamaní francouzští voliči v předvolební prezidentské kampani stále víc naslouchají?
Zdá se, že na tyto otázky v minulých dnech odpověděli sami Francouzi. V průzkumech veřejného mínění totiž nečekaně narostla obliba obhájce rázného rozchodu se současným systémem: bývalého trockisty, socialisty a nyní vůdce Levicové fronty (Front de gauche) Jeana-Luka Mélenchona. Ten chce zrušit všechny dosavadní struktury moci a založit šestou republiku. A jak jinak v této zemi než revolucí. Lídr krajní levice proto volá po občanském povstání. A zdá se, že jeho volání Francouzi slyší.
Třetina voličů podporuje radikály
V době loňských Vánoc se Mélenchonovy volební vyhlídky na francouzského prezidenta pohybovaly okolo pěti procent. V nejnovějším průzkumu veřejného mínění se však již dotáhl na centristu Françoise Bayroua a blíží se třinácti procentům. Pokud k nim připočteme preference předsedkyně strany Národní fronta Marine Le Penové, o níž a jejím programu už ČESKÁ POZICE psala, tito dva kandidáti krajní levice a pravice mají celkově 30 procent hlasů. Téměř třetina francouzských voličů tedy akceptuje myšlenky radikálů.
Komentátor týdeníku Le Point Claude Imbert o tom napsal: „Occupy Walt Street jsou naše permanentně nespokojené odbory. Indignados pak levicové či pravicové extrémy. Navíc jsou celostátně dobře organizované a s patřičným zázemím, a proto dokážou ventilovat jakékoli rozhořčení a nesouhlas. Jsou patřičně hluční, často ideologicky zaslepení a iracionální, ale jinak naprosto legitimní.“
Myšlenky radikálního levicového a pravicového kandidáta na prezidenta – Jeana-Luka Mélenchona a Marine le Penové – akceptuje celkově téměř třetina francouzských voličů
A dodal: „Moc korumpuje i největší demokraty a oni ji svým křikem můžou korigovat. Kdy se taková hnutí promění v opravdové nebezpečí? Jakmile volič tradičních stran zjistí, že korupce, nepotismus, chamtivost a arogance proměnily jím zvolené zástupce v oportunistické cyniky a populisty, kteří si nechtějí přiznat chyby a podívat se pravdě do očí. Dveře různým radikálním řešením a fantasmagoriím se tím otvírají, neboť zklamaný volič jim čím dál víc naslouchá.“
Zrušit privilegia kapitálu
Jean-Luc Mélenchon, kandidát krajní levice na francouzského prezidenta, se narodil v roce 1951 v marockém Tangeru a je francouzsko-španělského původu. Gymnázium absolvoval ve městě Besançon, nedaleko švýcarských hranic. Tam ho zastihl bouřlivý studentský květen 1968 a stal se členem trockistické Organisation communiste internationaliste (OCI). A později předsedou tohoto hnutí pro region Franche-Comté, kde skoro deset let organizoval studentské a dělnické stávky.
Mezi tím vystudoval filozofii a francouzštinu, živil se jako korektor, středoškolský profesor a novinář. „Nikdy jsem nevěřil na hlavní zásadu leninismu, revoluční předvoj ve formě strany, úzké avantgardy,“ uvádí dnes Mélenchon na svých webových stránkách důvod, proč byl z OCI vyloučen. Jeho cílem údajně byla spontánní občanská revoluce.
Co tento pojem znamená, Mélenchon nedávno vysvětlil na svém předvolebním mítinku v neděli 18. března před téměř stotisícovým davem na pařížském náměstí Bastily: „V případě volebního vítězství bude svoláno Ústavodárné shromáždění. A to formou referenda Francouzům navrhne rozpustit současné mocenské struktury, převést pravomoci na reprezentativní občanské výbory, nezávislost justice garantovanou parlamentem, zrušit privilegia kapitálu a zavést občanskou spoluúčast v bankách a společnostech.“
Rozchod se socialisty
K uskutečnění takových snů a plánů v sedmdesátých letech potřeboval Mélenchon stranické zázemí. V roce 1977, okouzlen obdobnými iluzemi Françoise Mitterranda, proto vstoupil do socialistické strany, jež tenkrát byla v opozici. Poté, co se však Mitterrand stal prezidentem, Mélenchona zklamal. Jeho první vláda po nastartovaném znárodňování a tažení proti kapitalismu rychle zařadila zpátečku. Francouzské ekonomice v letech 1981 až 1983 totiž následkem odlivu domácího kapitálu i zahraničních investic hrozil totální kolaps.
Kandidát Levicové fronty na francouzského prezidenta Jean-Luc Mélenchon prohlásil: „Boj teprve začíná. Za pět let budeme ještě silnější!“Mélenchonem obdivovaný Mitterrand navíc později souhlasil s francouzskou účastí v první válce v Perském zálivu. Dle bývalého trockisty tím socialisté ideově nepřípustně změkli. To mu však nezabránilo, aby za tuto stranu dlouhou dobu byl senátorem a ve vládě Lionela Jospina dokonce ministrem školství.
Mélenchonova revoluční netrpělivost však neustále narůstala. A vyvrcholila v roce 2005. Tehdy se postavil proti stranické direktivě a v referendu o přijetí takzvané Ústavy Evropské unie hlásal kategorické ne. Definitivní rozchod se socialisty na sebe nenechal dlouho čekat – dveřmi praštil po sjezdu v Reims v roce 2008. Poté založil Levicovou stranu (Parti gauche). Za ni a další miniaturní strany různých ekologických, antikapitalistických, trockistických, dělnických a vůči systému alternativních hnutí pak kandiduje v letošních prezidentských volbách.
Boj teprve začíná
Sdružení se jmenuje Levicová fronta (LF) a Mélenchona v boji o Elysejský palác podporují i francouzští komunisté. Co je kromě odmítání kapitalismu, globalizace, privilegií mocenských elit a diktátu Bruselu spojuje? Všichni se považují za jediné a opravdové dědice levicových tradic, například Francouzské revoluce (1789), Pařížské komuny (1871) nebo meziválečné Lidové fronty. K tomuto dědictví se však hlásí i socialisté, jejichž priority se v mnoha záležitostech podobají programu LF.
Nenávist k současnému prezidentu Nicolasi Sarkozymu, který jako proslulá sovětská karikatura tlustého burziána s doutníkem a penězi napěchovanými kapsami ztělesňuje svět financí a privilegovaných kast, zavazuje
Navzdory tomu je stoupenci opravdové levice hanlivě nazývají „levicový kaviár“. Důvodem je historická bezzásadovost nejen Mitterrandovy první vlády, ale i dalších kabinetů socialistů. Původní předsevzetí se rozcházejí s následnými činy. „Nevěřme jim!“ skandoval na náměstí Bastily stotisícový dav poté, co se Mélenchon pustil do hlavní předvolební strategie kandidáta socialistů Françoise Hollanda, dle níž je nepřítelem číslo jedna svět financí a bohatých. Proč to Mélenchon činí, jestliže také prohlašuje, že „se společností založené na moci peněz je nutné skoncovat“?
Na rozdíl od něho Hollande bez problémů navštívil Londýn, kde kvůli uklidnění znejistělých finančních trhů bez rozpaků tvrdil, že ve Francii největší privatizace a liberalizaci uskutečnily socialistické vlády. Současně však pro Hollanda z průzkumů veřejného mínění, pokud jde o LF, vyplývá jedna důležitá pozitivní věc. Nedostane-li se Mélenchon do druhého kola prezidentských voleb, což se zřejmě stane, voliči LF dají svůj hlas právě jemu.
Nenávist k současnému prezidentu Nicolasi Sarkozymu, který jim jako proslulá sovětská karikatura tlustého burziána s doutníkem a penězi napěchovanými kapsami ztělesňuje svět financí a privilegovaných kast, totiž zavazuje. Navíc kandidát Levicové fronty na francouzského prezidenta Jean-Luc Mélenchon prohlásil: „Boj teprve začíná. Za pět let budeme ještě silnější!“
Francouzským prezidentským volbám se ČESKÁ POZICE věnovala v článcích: