Lidovky.cz

Francouzi vystřízlivěli z jarní euforie. Probudí se i François Hollande?

  7:16

Ve Francii vládne „blbá nálada“ mnoho let. Nový prezident v předvolební kampani tvrdil, že ví, jak ze slepé uličky. Situaci však podcenil.

foto: © Reuters, Česká Pozice, UrbČeská pozice

Obálky významných francouzských levicových i pravicových týdeníků z prvního zářijového týdne, například Le Nouvel Observateur, Le Point, L’Express či Marianne, si jsou podobné. Je na nich francouzský prezident François Hollande nebo jeho vláda s titulky: „Probuď se!“ „Jsou opravdu kompetentní a na úrovni?“ „Měl Sarkozy pravdu?“ „Pohni se – hoří!“ Přidáme-li k tomu v dějinách páté republiky nevídaný propad popularity nové hlavy státu o 13 až 15 procent ve všech průzkumech veřejného mínění po prázdninách, je zřejmé, že Francouzi vystřízlivěli z jarní euforie kvůli změnám, které prezident se svou socialistickou vládou sliboval.

Týdeníky chválí prezidenta a jeho ministry za snížení svých platů během dluhové krize a za úspory ve služebních cestách a v oficiálních recepcích. Samotného Hollanda pak za uklidnění politiky, umírněná gesta i prohlášení a za projev hodný státníka. Prchlivý a často chaotický Sarkozy, jehož Francouzi přirovnávají k přehřátému papiňáku, je dosud v živé paměti. V tom změna nastala. Tím však výčet kladů končí.

Po nadšení deziluze a kritika

Za necelé čtyři měsíce od nástupu k moci nelze od Hollanda a jeho vlády čekat zázraky. Je tu však velké ale, neboť je Francouzi čekali. Jasný signál, že prioritou nové vlády i prezidenta bude snaha zastavit ekonomický úpadek Francie, který se projevuje nejen ztrátou kupní síly obyvatel, ale i nejistotou z budoucnosti zatížené astronomickými dluhy země a trvalým růstem nezaměstnanosti. Řečeno jinak, ve Francii vládne „blbá nálada“ už mnoho let.

Francouzi čekali jasný signál, že prioritou nové vlády i prezidenta Hollanda bude snaha zastavit ekonomický úpadek Francie

Hollande v předvolební kampani tvrdil, že ví, jak z této slepé uličky. Jeho zázračným lékem mělo být výrazné oživení skomírající francouzské ekonomiky. „Hospodářský růst vytvoří prostředky nutné ke splácení dluhů i k boji s nezaměstnaností, aniž by byl ohrožen sociální stát,“ prohlásil například Hollande ve svém stěžejním lednovém projevu v Le Bourget u Paříže. Nikdy však nevysvětlil, jak tohoto růstu dosáhne.

Populismus každého levicového politika je založen na tom, že růst zaplatí bohatí. A budoucí francouzský prezident Hollande hrozil světu boháčů, financí a kapitálu nesmiřitelným bojem. Jeho hlavním trumfem bylo 75procentní zdanění příjmů přes milion eur ročně, což u radikální levice vyvolávalo revoluční nadšení. Dnes ho však vystřídaly deziluze a tvrdá kritika, zejména od vůdce Lidové fronty Jeana-Luka Mélenchona. Ten socialistickému prezidentovi vyčítá neschopnost a zradu ideálů. Realita se často liší od plamenných slibů z předvolební tribuny.

Hysterie vládních politiků

Vláda totiž do superdaně započítala i dva sociální poplatky povinné pro všechny Francouze, což zdanění snižuje na 67 procent. Navíc se nebude týkat prémií, dividend, a akcií, jež většinou představují hlavní část vysokých příjmů. A byli od ní oproštění i špičkoví sportovci, slavní umělci a podnikatelé prodávající svou společnost. Nejdůležitější je však její časová omezenost. Rekordní evropská daň by měla platit jen v letech 2013 a 2014, kdy se předpokládají největší úspory ve státním rozpočtu kvůli snížení jeho deficitu ze 4,5 na tři procenta.

Rekordní evropská daň by měla platit jen v letech 2013 a 2014, kdy se předpokládají největší úspory ve státním rozpočtu kvůli snížení jeho deficitu ze 4,5 na tři procenta

O těchto úlevách a omezeních Hollande v předvolebních projevech nemluvil. Jeho vláda si však spočítala, že 75procentní zdanění by jí sice ročně přineslo 300 až 400 milionů eur, ale současně i riziko odchodu některých bohatých Francouzů do zahraničí, což by tuto částku nejen snížilo, ale státní pokladnu připravilo o další finanční prostředky. Tyto úvahy potvrdila hysterie vládních politiků týkající se čtvrtého nejbohatšího člověka na Zemi, Francouze Bernarda Arnaulta. Majitel společnosti LVMH sdružující média, hotely a luxusní módní značky, například Louis Vuitton či Christian Dior, totiž nedávno požádal o belgické občanství.

Arnault sice prohlásil, že své podnikatelské aktivity ani daňové povinnosti z Francie zatím nepřesune, ale signál vládě byl nepřehlédnutelný. Navíc od člověka, který státu mnoho let odvádí na daních několik desítek milionů eur ročně. Určitě by nebyl sám. Sousední Švýcarsko je totiž k podnikatelům podobně vstřícné jako Belgie. A britský premiér David Cameron po nástupu Hollanda francouzským podnikatelům vzkázal, že pokud se budou chtít přestěhovat do země Jejího Veličenstva, natáhne jim přes kanál La Manche rudý koberec. Prý šlo o nevinný žert…

Opatření k hospodářskému růstu

Nechme však žerty stranou a vraťme se k tomu, jaká opatření francouzská vláda provádí, aby dosáhla slibovaného hospodářského růstu:

  • Přijímá nové státní zaměstnance. Během pěti let by jich mělo být zhruba 65 tisíc.
  • Připravuje 150 tisíc pracovních míst pro mladé, jimž by měl stát po dobu tří let hradit dvě třetiny mzdy.
  • Určitým kategoriím snížila odchod do důchodu na 60 let a zablokovala prodloužení pracovního věku.
  • Opět zdanila přesčasové hodiny zaměstnancům i zaměstnavatelům.
  • Od nového roku zvyšuje sociální odvody firmám i poplatky za zdravotní a sociální pojištění.
  • Už zvýšila daň z majetku.
  • Netknutý zůstává 35hodinový pracovní týden i pracovní trh, který je kvůli přísným zákonům neflexibilní.

Člověk nemusí být ekonom, aby pochopil, že něco nehraje. Některé evropské země zasažené podobnou dluhovou a ekonomickou krizí totiž provádějí pravý opak. Například Portugalsko prodloužilo pracovní týden ze 40 na 44,5 hodiny a snížilo počet svátků. Itálie v čele s premiérem Mariem Montim zase po vzoru Německa do roku 2018 postupně prodlouží odchod do důchodu na 66 let, o deset procent snižuje počty státních zaměstnanců a usnadňuje podmínky k přijímání a propuštění ze zaměstnání.

Přežitý socialistický model

Ve Francii dosud vládne přinejmenším 30 let přežitý socialistický model, který prozíraví levicoví lídři, jako byl bývalý německý kancléř Gerhard Schröder (1998–2005) či britský expremiér Tony Blair (1997–2007), dávno opustili. To si obyčejní Francouzi na rozdíl od politiků uvědomují. Po mnoha letech průzkumy veřejného mínění ukazují, že jsou ochotní něco ze svých sociálních výsad a pracovních výhod obětovat, aby se situace Francie zlepšila. A proto jsou rozčarovaní.

Za sto dnů u moci totiž Hollande a jeho vláda nenaznačili ani úmysl vydat se třeba úspěšnou cestou německé Agendy 2010 – provést strukturální reformy francouzského systému, jež ve své nejnovější knize Le déni français, les derniers enfants gâtes de l’Europe (Francouzské odmítání, poslední rozmazlené děti Evropy) popsala šéfka pařížské redakce týdeníku The Economist Sophie Pedderová:

„Kvůli zastavení francouzského úpadku je životně důležité, aby vláda vytvořila prostředí, které podporuje zdravou ekonomickou konkurenci tím, že sníží daňovou zátěž pro francouzské podniky a současně zpružní rigidní pracovní trh. Je rovněž nutné prolomit tabu nedotknutelnosti státních sociálních výdajů a podpor. Není normální, aby lidé, kteří dobře vydělávali, ale přišli o práci, dostávali podporu až šest tisíc eur, což se ve Francii děje. Je normální, aby Francouzi odcházeli do důchodu mnohem dřív než občané jiných evropských států? A aby země, která hlásá rovnost, protežovala svými zákony určité pracovní skupiny, například státní zaměstnance, neuvěřitelnými sociálními výhodami a nemožností ztráty zaměstnání?“

Údaje, ze kterých jde strach

François Hollande určitě věděl, že působení v Elysejském paláci nebude snadné, dle francouzských komentátorů z jeho nedostatečné reformní aktivity ale vyplývá, že situaci Francie podcenil. Napovídá tomu i to, že několik týdnů po převzetí prezidentské funkce odjel na třítýdenní dovolenou. „Nový šéf podniku, který je v kritické situaci, by před zaměstnanci asi obtížně obhájil, že si po dvou měsících od nástupu do zaměstnání potřebuje odpočinout,“ napsal Hervé Gattegno z týdeníku Le Point.

Zatímco se prezident i vláda rekreovali, Francouzský statistický úřad pracoval. A po prázdninách zveřejnil údaje, z nichž jde strach:

  • Francouzský státní dluh dosáhne na konci roku 90 procent HDP.
  • Deficit zdravotního pojištění se dostal nad historických deset miliard eur.
  • Záporná bilance zahraničního obchodu ve výši 1,7 miliardy eur ve druhém čtvrtletí zvýšila celkový rozdíl v dovozu a vývozu na 35 miliard eur.
  • Nezaměstnanost v létě vzrostla o 41 tisíc lidí, čímž je ve Francii tři miliony lidí bez práce. Připočtou-li se k tomu dlouhodobě nezaměstnaní, kteří se ve statistikách neuvádějí, a ti se sníženou pracovní schopností, je to celkem 4,453 milionu lidí v aktivním věku, kteří jsou doma nebo pracují na poloviční či sezonní úvazek.

„Rozměr krize je opravdu výjimečný,“ reagoval na tyto údaje Hollande ve svém projevu v Châlons-en-Champagne. Uvidíme, zda se inteligentní a vzdělaný prezident probudí, jak mu radí titulky, a začne provádět reformy, po nichž volá mnoho Francouzů, ale ke kterým jejich politici zatím nenašli odvahu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.