Francouzské noční ulice od července trochu pohasnou. Ministerstvo ekologie přišlo se zákazem svítit v nebytových objektech a to nejpozději od jedné hodiny ranní. Píše to na svých stránkách například deník Le Parisien . Zákaz se bude týkat radnic, železničních stanic, kanceláří, kde by měl zhasnout zaměstnanec, který odchází poslední, ale i výloh obchodů. Výjimkou bude veřejné osvětlení, hotely a centra některých měst (například Paříž, Marseille, Nice, Lyon). Zákaz nebude platit o svátcích, především o Vánocích. Důvodem zákazu jsou podle ministerstva úspory energie a omezení takzvaného světelného smogu, který se nese nad všemi městy do vzdálenosti mnoha kilometrů a má negativní vliv na spánek a lidskou psychiku.
Pozoruhodná mi však nepřipadá jen tato zpráva, ale i reakce, které jsem mohl zaznamenat. Soudě z diskuzí pod články francouzských deníků, se ve Francii nad striktním zákazem nikdo příliš nepohoršuje. Čtenáři diskutují spíše nad praktickými dopady: zda se nezhorší kriminalita, jestli by se neměl čas ještě o hodinu posunout dopředu, či dozadu... Někdo to považuje za dobrý nápad, jiný za zbytečnost. Co jsem však mohl zaznamenat, téměř žádný z diskutujících Francouzů se nerozhořčuje, že vláda lidem zasahuje do soukromí.
Diskutéři pod články samozřejmě nejsou reprezentativní vzorek, ale jako člověk, který ve Francii pobýval, musím dosvědčit, že s podobným přístupem se lze setkat často. Francouzi sice demonstrují snad při každé příležitosti, kdy jim stát sáhne na platy či sociální jistoty, ale ostatní zákazy, přestože je často omezují v životních zvycích, přijímají bez většího povyku – ať přijdou z Bruselu nebo od vlády. Připomeňme například zákaz kouření ve všech restauracích a barech. Francouzské kavárny bývaly bez cigarety takřka nepředstavitelné. Dnes kuřáci prostě kouří před kavárnami, jejichž tržby neklesly.
Na svobodu mi nesahejte!
A nyní si představme, jaký povyk by taková regulace s největší pravděpodobností vyvolala v Česku. Okamžitě by se ozvaly svazy obchodníků, kteří by se obávaly zlodějů. Firmy by si stěžovaly, že v noci není vidět na reklamní poutače. Dodavatelé elektřiny by počítali ztráty zisku a pak by v tichosti zdražili proud. Ochránci svobody a volného trhu, by proti zákazu bojovali prostě proto, že jde o zákaz a o zásah do soukromí či svobody podnikání. Asi by vznikaly různá sdružení, lobbistické organizace a webové stránky: „Nechceme tmu“, „Máme právo svítit“, „Budiž světlo.“ Články v médiích by se vršily, stejně jako „urážky na cti“ v diskuzích pod nimi...
Ještě větší pozdvižení by zákaz vyvolal, kdyby měl snad nedejbože přijít z Evropské unie
Stačí pečlivě sledovat nejrůznější reakce na zmíněnou snahu zakázat kouření v restauracích nebo pokusy regulovat dopravu ve městech zatížených smogem.
Ještě větší pozdvižení by zákaz vyvolal, kdyby měl snad nedejbože přijít z Evropské unie. V takovém případě by se veřejných prostor plnil hesly a titulky popisujícími zlou unii, která omezuje svobodu podnikání, občanům suverénní země zase něco nesmyslně přikazuje či zakazuje, protože nějakou činnost si eurobyrokraté vymyslet musejí. (Vzpomeňme však na kauzu zahnutých banánů či okurek. Málokdo ze spravedlivě rozhořčených hleděl na fakt, že toto „zahnutí“ si zprvu nevymyslela Evropské komise, ale nápad přišel od členských států, které se takto snažily chránit své producenty a obchodníky. Regulaci tedy paradoxně vyžadovali sami aktéři volného trhu, kterým se liberálové ohánějí. Rovnější okurky či banány se totiž lépe skladují a prodávají.)
Jsme hákliví na jakékoli zákazy. Jednoho by napadlo, že je to kvůli rokům prožitým v totalitě, kdy se zakazovalo leccos; argumenty o svobodě jsou vždy po ruce.
Jestli podobný nápad brzy přijde i k nám, stálo by za to zkusit obrátit tuto logiku. Než začneme obratem bojovat za svobodu, zkusit zamyšlení nad praktickými důsledky a racionálním jádrem opatření státu. V tomto případě regulace prokazatelně přinese úspory energií a sníží intenzitu zdraví škodlivého světelného smogu. Přitom stačí zhasnout.
