Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Francie: Strmý vzestup popularity Marine Le Penové

Evropa

  12:43

Radikální pravicový guláš s levicovými ingrediencemi šéfky Národní fronty vážně vyzkoušejí volby do místních zastupitelstev letos na jaře.

Krajně pravicová Národní fronta, jejíž šéfkou je Marine Le Penové, je jedinou velkou francouzskou politickou stran, která má v programu vystoupení z eurozóny a z Evropské unie. foto: REUTERSČeská pozice

Francouzský politický myslitel a historik Alexis de Tocqueville (1805–1859) ve své knize Starý režim a revoluce z roku 1856 napsal:

„Na konci 18. století byli Francouzi rozděleni jako nikdy v minulosti na vůči sobě nevraživé a lhostejné jedince, zájmové skupiny.“

Tocqueville za příčinu této situace považuje děsivý stav státních financí, centralizaci moci a byrokracii. Výsledkem byla bída – dnešními slovy zadluženost, ekonomický úpadek, nezaměstnanost a pokles kupní síly obyvatel.

Tehdejší francouzský král Ludvík XVI. (vládl v letech 1774 až 1792) proto jmenoval hlavním kontrolorem financí Jacquese Turgota, barona z Laulne, aby zjednal pořádek. V srpnu 1774 od něho obdržel dopis, v němž mu nastiňoval ozdravný program. Lze jej shrnout do tří bodů:

  • žádné bankroty;
  • žádné zvyšování daní;
  • žádné půjčky.

Baron Turgot v dopise mimo jiné napsal:

„Výdaje státní pokladny musejí být nižší než příjmy. A to o dost nižší, abychom mohli splatit staré dluhy. Jen tak zavládne v zemi klid, prosperita a budou si nás považovat i v zahraničí.“

Turgot v tomto postu zůstal necelé dva roky – byl odvolán, protože chtěl zrušit privilegia. Společenský chaos a hospodářský propad země tudíž pokračovaly. A jejich následek – Francouzská revoluce – na sebe nenechal dlouho čekat.

Není žádnou náhodou, že dle průzkumů Evropské unie i OSN už mnoho let Francouzi patří k nejvíce pesimistickým národům na světěVíce než dvě stě let poté je situace Francie podobná. Ve své nejnovější knize L’identité malheureuse (Nešťastná identita) ji skoro stejně jako Tocqueville popsal na postojích a chování dnešních Francouzů filozof Alain Finkielkraut. Příčinami nezdravého prostředí jsou dle něho obrovská zadluženost státu, ekonomická stagnace, nezaměstnanost, pokles kupní síly obyvatel spojený s velkým daňovým zatížením, nejistota a nedůvěra v budoucnost.

To vše umocňuje napětí kvůli imigrantům. Není proto žádnou náhodou, že podle průzkumů Evropské unie i Organizace spojených národů už mnoho let Francouzi patří k nejpesimističtějším národům na světě.

Tristní stav morálky i ekonomiky

Z tohoto tristního stavu morálky i ekonomiky se pokoušely dostat polovičatými či nedotaženými reformami poslední pravicové vlády. A také ta současná levicová. Novodobí „baroni z Laulne“, pokud se na politické scéně objeví, však končí jako hlavní kontrolor Ludvíka XVI.

Buď se politici – už v ministerských postech – zaleknou nabízených nepopulárních návrhů stejně jako předloni v létě zprávy odborníka Louise Galloise o příčinách a možnostech změny stagnující ekonomiky, jež skončila v šuplíku, nebo takové návrhy smete se stolu rozzlobená ulice obávající se ztráty privilegií štědrého sociálního státu. To je i důsledek nekonečných stávek státních zaměstnanců či různých zájmových skupin.

Je to kvadratura kruhu. Pokud se objeví odvaha a vůle vlády k reformám, odmítne ji lid. Z hlediska francouzských dějin se zdá, že neudržitelnou situaci dříve či později musí vyřešit nějaká další revoluce, aby byl zase na chvíli klid. Ostatně, jak odstartovala ta, kterou zmiňuje Tocqueville? V Paříži to už vřelo, ale Ludvík XVI. se ve Versailles věnoval svému koníčku – opravám zámků u dveří.

Podobně bezstarostně působí i současný francouzský socialistický prezident François Hollande, byť s každým novým průzkumem veřejného mínění vytváří historický rekord nepopulárnosti hlavy státu. Navzdory tomu Francouzům neustále opakuje, že „ve vzduchu cítí změnu k lepšímu“.

Z hlediska francouzských dějin se zdá, že neudržitelnou situaci dříve či později musí vyřešit nějaká další revoluce, aby byl zase na chvíli klidTěžko ji však přinesou vládní opatření, jako jsou další daně, jež mají oživit ekonomiku. Proti nim se totiž nedávno vzbouřila celá Bretaň, což pátá republika rovněž nepamatuje. Hrozí tedy Francii v blízké budoucnosti útok na novou Bastilu? Zdá se, že zatím nikoli.

Ne, děkujeme

V zemi totiž strmě stoupá hvězda Marine Le Penové a její strany Národní fronta (FN), která oproti socialistům i tradiční pravicové straně Unie pro lidové hnutí (UMP) není pošpiněna mocí, neschopností, korupcí. Částečně tato situace připomíná sympatie Čechů a Moravanů svého času k Věcem veřejným, nebo nejnovějšími volbami potvrzenou oblibu hnutí ANO 2011 Andreje Babiše.

Proč nezkusit nový a vládnutím nezatížený subjekt, když tradiční francouzské politické strany zklamaly? Dle nejčerstvějších průzkumů veřejného mínění by FN volilo 25 procent Francouzů, čímž zaútočila na pozici nejsilnější politické strany. Ve Francii to však není náhoda ani z jiného hlediska.

Jak už bylo zmíněno, tradiční levice u moci neoslňuje a její radikální odnož Levicová fronta nabízí další verzi jakobínské utopie rovnostářského zřízení. Král už byl popraven, proto to tentokrát zkusíme bez svobodné politické soutěže, Parlamentu a prezidenta, kde veškerou moc spravují výbory lidové vůle. No, merci, říkají Francouzi.

Tradiční vládní ekvivalent socialistů – pravicovou UMP – zase u jejího elektorátu ruinuje nechutný bratrovražedný boj o nástupnictví po Nicolasi Sarkozym. Ten je navíc okořeněný nejistotou, kdy a jak se bývalý prezident do veřejného dění vrátí. A on se vrátí.

Role evropské integrace

Důležitá je však i další skutečnost. Mnoho francouzských politologů a komentátorů se shoduje, že nedůvěra k tradičním politickým stranám narůstá od začátku devadesátých let. Co se tehdy natolik zásadního stalo? Zvyšovala se integrace EU – nejprve přijetí Maastrichtské smlouvy o volném pohybu osob, zboží, kapitálu a poté proces uvolňující cestu společné měně euro.

Mnoho francouzských politologů a komentátorů se shoduje, že nedůvěra k tradičním politickým stranám narůstá od začátku devadesátých letJenže tehdy i dnes se to dělo proti vůli nezanedbatelné části společnosti. Francouzi totiž nikdy nebyli nadšenými stoupenci těchto forem evropské integrace. V referendu o Maastrichtské smlouvě v září 1992 ji francouzská společnost přijala těsnou většinou 51 procent hlasů. A to se tenkrát spekulovalo, nakolik tomuto výsledku pomohla v předvečer hlasování zveřejněná zpráva o rakovině tehdejšího prezidenta Françoise Mitterranda.

Třináct let se proto vládní politici obdobné konfrontaci s lidem v evropských otázkách bránili, z čehož sedm byla u moci pravice a šest socialisté – máslo tedy teče oběma na hlavách rovným dílem. Teprve v roce 2005 se odhodlali k referendu o evropské ústavě, a Francouzi ji 55 procenty hlasů odmítli. Oficiální vládní politiku to však nijak nezměnilo.

Dvojí metr

„Od politiků přes média byla tato legitimní většina pohrdavě přirovnávána k reakcionářům, zpátečníkům, nacionalistům, jako by jedinou pravdu měli věční pokrokáři. Navzdory tomu se jejich hlasy po referendu v roce 2005 staly menšinové,“ řekl ČESKÉ POZICI historik a politolog Pierre Manent o situaci, kdy další evropskou integraci ve Francii schvaloval pouze parlament ovládaný pravicovými či levicovými pokrokáři.

Kvůli ekonomické a finanční krizí se nedůvěra Francouzů k těmto procesům i evropským institucím ještě zvýšila. A právě v tomto ohledu se francouzská politická elita chytila do pasti, protože pokračovala stejným směrem i se stejnými způsoby.

V týdeníku Marianne o tom politolog Emmanuel Todd prohlásil: „Naši lídři z UMP nebo ze socialistické strany vždy patřili k neochvějným zastáncům pouze dvou možností evropského vývoje – volné ekonomické výměny a eura. A prosazují je nadále, přestože všichni víme, že se přežily a jsou zastaralé.“ A pro dnešní Francii nevýhodné.

Doma francouzští politici vedou silné řeči, v zahraničí je však vystřídá souhlasné kývání hlavouUkazuje to nejen propad exportu, odchod významných společností do zahraničí a ztráta kupní síly Francouzů po přijetí eura, ale i například neustálý příchod chudé rumunské populace, s nímž si Francie neví rady. (Imigranti z bývalých kolonií jsou ryze francouzským problémem.) V tomto ohledu Toddovi „lídři“ své voliče zklamali především politikou dvojího metru, což je i případ socialisty Hollanda.

Ten se během své prezidentské kampaně dušoval, že kvůli francouzským zájmům nechá znovu projednat Lisabonskou smlouvu. Poté, co se však stal prezidentem a přijel do Bruselu, ustoupil od všech svých předvolebních slibů. Doma francouzští politici vedou silné řeči, v zahraničí je však vystřídá souhlasné kývání hlavou. Kvůli nedostatku odvahy a falešné politické korektnosti se oficiální diskurz dlouhá léta vyhýbal i ožehavým domácím tématům, například imigrace, nárůstu kriminality mladistvých či školství.

Podstatná změna Národní fronty

Z těchto důvodů se voliči tradičních politických stran obracejí k Marine Le Penové. A potvrzují to i průzkumy veřejného mínění – největší přírůstek nových hlasů či sympatizantů vykazuje FN mezi dělníky a střední třídou. A současně ukazují, že 32 procent dotazovaných Francouzů s Le Penovou naprosto souhlasí a pro 47 procent FN demokracii nijak neohrožuje.

Ještě před třemi lety byla tato čísla skoro o polovinu nižší. Proto se nelze divit, že v nedávných kantonálních doplňovacích volbách ve Villeneuve-sur-Lot i v Brignoles kandidáti FN získali dvakrát více hlasů než ti UMP a třikrát více než levicoví. Popularita Národní fronty se však nezvyšuje jen kvůli frustraci voličů tradičních stran.

Oproti původní Národní frontě Jeana-Marieho Le Pena, která byla uzavřeným klubem stárnoucích nostalgiků, se nynější FN podstatně změnilaOproti původní Národní frontě Jeana-Marieho Le Pena, která byla uzavřeným klubem stárnoucích nostalgiků po království, bývalých koloniích, francouzské imperiální velikosti i po vichistických prioritách „rodina, práce, venkov“, se nynější FN podstatně změnila – žádné antisemitské či rasistické projevy jako za časů ultrakatolického otce-zakladatele a veterána alžírské války s vystřeleným okem a záští k homosexuálům.

Hlavní programové body

V čele dnešní FN je elegantní rozvedená matka tří dětí, jež není proti interrupcím ani gayům a která se hlásí k sekulární státní škole i k hodnotám páté republiky. Říká to však teď, kdy není u moci.

Hlavními programovými body Marine Le Penové jsou boj s imigrací z arabského světa, bezpečnost ve městech a ochrana francouzské ekonomiky – nové projednání evropských dohod, vystoupení Francie z eurozóny, rozpočtová politika v režii francouzského parlamentu a nezávislé bankovnictví.

Vábničkou pro voliče je i slib referenda jako nástroje k mimovolebním konzultacím s lidem. To vše jsou naopak tradiční pilíře bývalého stranického programu otce Marine Le Penové. Ten v ekonomice prosazoval co největší odstátnění podniků, deregulaci, snížení daní, privatizace či potlačení role odborů.

Žádná záruka konce starých démonů

V tomto ohledu jde jeho dcera Marine zase opačným směrem. Nedávno zveřejněný ekonomický program FN se značně podobá tomu francouzské socialistické strany – například o dvě stě eur zvýšit zákonem stanovenou nejnižší mzdu, okamžitě snížit ceny plynu a elektřiny o pět procent, odchod do důchodu v 60 letech či nižší daně na úkor dalšího zdanění bohatých.

Nedávno zveřejněný ekonomický program Národní fronty se značně podobá tomu francouzské socialistické stranyTento radikální pravicový guláš ochucený o levicové ingredience poprvé vážně otestují voliči letos na jaře, kdy se ve Francii uskuteční volby do místních zastupitelstev. Nestoupají z něj však jen libé a přitažlivé vůně pro všechny, což bylo jeho cílem.

Jeden z kandidátů FN se před časem ve Štrasburku nechal slyšet, že by zavedl útočné psy, aby byl ve městech nastolen pořádek, obnovil tělesné tresty ve školách a žebrající Rumuny odvezl na rumunskou ambasádu. Kandidátka FN v Ardenách zase přirovnala současnou ministryni spravedlnosti Christiane Taubirovou původem z Guineje k opici.

Vedení Národní fronty se sice od obou kandidátů distancovalo, ale pravdou také zůstává, že nové tváře nemusejí být zárukou konce starých démonů. Podobně jako je tomu v případě současných českých komunistů.

ČESKÁ POZICE se Marine Le Penové věnovala v článcích:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!