Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Francie po volbách: Socialisté, kam se podíváš

  4:40

Katastrofické vize o rudé totalitě ohrožující francouzskou demokracii je třeba brát s rezervou.

Z legislativního hlediska nic nebrání novému francouzskému prezidentu Françoisi Hollandovi splnit svůj předvolební slib – volební právo cizincům trvale žijícím ve Francii. K tomu je však třeba změnit francouzskou Ústavu. foto: © ReutersČeská pozice

Ve Francii se žádné překvapení neuskutečnilo. Volby do Národního shromáždění, jejichž první kolo se odehrálo 10. června a druhé o týden později, potvrdily vůli Francouzů po politické změně. Nová socialistická vláda premiéra Jean-Marka Ayraulta, již před měsícem jmenoval nově zvolený prezident François Hollande, proto bude pokračovat.

Navíc socialisté získali v parlamentu víc než 289 z 577 poslaneckých mandátů – celkově 314. To jim zaručuje hlasovací většinu nutnou k prosazení nových zákonů. Nebudou tedy muset složitě vyjednávat kompromisy se Stranou zelených (17 křesel) a zástupci Levicové fronty (LF) Jean-Luka Mélenchona (deset), čehož se obávali.

Zelení totiž mají úplně jiné představy než volbami potvrzená vládní strana například o budoucnosti francouzské jaderné energie. Levicoví radikálové by zase nejraději zrušili kapitalismus, a tím jednou pro vždy vyřešili astronomickou zadluženost Francie i evropskou finanční krizi.

Splnění předvolebního slibu

Počet socialistických poslanců je však významný i kvůli budoucímu Kongresu – společnému zasedání horní i dolní komory parlamentu –, jenž pouze může změnit francouzskou Ústavu. K tomu je nutná třípětinová většina z celkového počtu členů Kongresu, jíž po těchto volbách socialisté disponují. Senát totiž poprvé v dějinách francouzské republiky ovládli již loni. Z toho kromě jiného vyplývá, že z legislativního hlediska nic nebrání Hollandovi splnit svůj předvolební slib – volební právo cizincům trvale žijícím ve Francii. K tomu je však třeba změnit francouzskou Ústavu.

Katastrofické vize o rudé totalitě ohrožující francouzskou demokracii, které se objevily v evropských médiích, je třeba brát s rezervou

Prezident Hollande proto může být spokojen. K prosazení změn, jež Francouzům sliboval ve své prezidentské kampani, má většinu v parlamentu i v Senátu. Zanedbatelné ani není, že socialisté vládnou již několik let ve všech regionech a ve většině kantonů. Francie se tím stala po 17. červnu, po druhém kole parlamentních voleb, z hlediska rozložení politických sil – od Elysejského paláce až po nejnižší správní okrsek – socialistickou zemí.

Katastrofické vize o rudé totalitě ohrožující francouzskou demokracii, které se v této souvislosti objevily v evropských médiích, je však třeba brát s rezervou. Ve stejně příznivé vládní situaci totiž před pěti lety byl i Hollandův předchůdce Nicolas Sarkozy a jeho strana Unie pro lidové hnutí (UMP). Demokratický systém a jeho tradice to však nijak neohrozilo, o čemž svědčí i současná situace.Katastrofické vize o rudé totalitě ohrožující francouzskou demokracii, které se v této souvislosti objevily v evropských médiích, je však třeba brát s rezervou.

Podivná realita

Po 17letém působení pravicových prezidentů a deseti minulých letech vlád pravicových kabinetů získala UMP 215 poslanců. Tento propad se očekával. UMP ale dokázala odolat vábení po spojení se s Národní frontou (NF) Marine Le Penové, která je na vzestupu a jejíž dva poslanci poprvé od roku 1986 zasednou v parlamentu. Bylo by jich v něm mnohem víc, nebýt většinového volebního systému. V prvním kole totiž pro NF hlasovalo 13,6 procenta voličů, přičemž pro Levicovou frontu pouze 6,9 a zelené pět procent. Ty však budou mít v nově zvoleném Národním shromáždění už zmíněných deset, respektive17poslanců. Proč tomu tak je?

Ve francouzských parlamentních volbách postoupí do druhého kola jen strana, která přesáhne 12,5 procent z celkového počtu zapsaných voličů v konkrétním volebním obvodu. A rekordně nízká účast voličů – 42,77 procenta –, i to, že socialisté dodrželi smlouvu se svými ideologickými spojenci, zelenými a LF, a nepostavili své kandidáty v obvodech, v nichž měli šanci na zvolení příslušníci těchto dvou stran, jim pak pomohly tuto 12,5procentní hranici překonat.

Ve Francii stále platí nepsané pravidlo, že spolupráce s levicovým extrémem, kterým jsou straníci z Levicové fronty, je politicky korektní

„Ve Francii stále platí nepsané pravidlo, že spolupráce s levicovým extrémem, kterým jsou straníci z LF, je politicky korektní. Kdyby však kandidát UMP v zájmu svého vítězství vyzval ke spolupráci le penisty, bude pranýřován a v podstatě označen za fašistu. Podivná realita,“ napsal komentátor týdeníku Le Point Philippe Tesson.

Neúspěch významných politiků

Volby částečně překvapily pouze osobnostmi francouzské politiky, jež se do parlamentu nedostaly, především v případě lídra LF Jeana-Luka Mélenchona. Ten totiž přecenil své síly i nečekaný úspěch v prezidentském klání. V obvodu Hénin-Beaumont, v němž se v minulosti nikdy neangažoval, chtěl ukázat svou popularitu drtivým vítězstvím nad Marine Le Penovou, která v něm kandidovala. Vypadl však už v prvním kole. A ve druhém porazil šéfku NF socialista Philippe Kemel. Podobně se vedlo i lídrovi centristů Françoisi Bayrouovi. Pravicoví voliči mu nezapomněli výzvu k podpoře Hollanda ve finále prezidentských voleb, a proto se po 20 letech s Národním shromážděním loučí.

Nejvíc zklamaná však asi byla Ségolene Royalová, někdejší partnerka prezidenta Hollanda, s níž má čtyři děti. Ten sice prohlásil, že kampaně v parlamentních volbách ovlivňovat nebude, ale Royalovou otevřeně podporoval, a ani nic nenamítal proti její ambici stát se v případě vítězství předsedkyní Národního shromáždění. Voliči však dali své hlasy socialistovi Olivieru Falornimu, který navíc kandidoval bez stranického mandátu. Odmítnutí arogantní Royalové ucházející se o zvolení v obvodu La Rochelle, jen aby se stala předsedkyní parlamentu, však dostalo další a v médiích často probíraný rozměr.

Falorniho totiž podpořila současná Hollandova družka, první dáma francouzské republiky, Valerie Trierweilerová. Hollanda, který ve své nedávné prezidentské kampani sdělil, že je normální člověk, a proto nebude Francouze vtahovat do svého soukromého života, jako to činil Sarkozy, jenž se přímo před nimi nejprve rozváděl s Cecilií Ciganer-Albénizovou a poté oženil s Carlou Bruniovou, tím nečekaně rychle dostihla realita. Obě Hollandovy ženy si totiž vyměňovaly vzkazy plné záště a žárlivosti, což prezident přecházel mlčením. A trojúhelník Ségolene, François a Valerie zaměstnával Francouze víc než prezidentův plán, jak dostat Evropu z finanční a hospodářské krize, který poprvé navrhl minulý týden.

Paříž versus Berlín

Dvanáctistránkový návrh se nazývá Smlouva o ekonomickém růstu EU a Hollande ji chce prosadit formou memoranda během zasedání Evropské rady 28. a 29. června. Dle francouzského prezidenta je podmínkou oživení evropské ekonomiky 120 miliard eur, jež by měly ještě před koncem letošního roku „vytvořit stabilitu pro státy i banky v nepříznivé situaci“. Kde je chce Hollande vzít?

Trojúhelník Ségolene Royalová, François Hollande a Valerie Trierweilerová zaměstnával Francouze víc než prezidentův plán, jak dostat Evropu z finanční a hospodářské krizeZe strukturálních evropských fondů by mělo přitéct 55 miliard, dalších 60 miliard by měla půjčit Evropská investiční banka a zbytek hodlá francouzský návrh pokrýt z nově vytvořené daně z finančních transakcí. Tyto finance chce prezident použít na vytváření pracovních příležitostí zejména pro mladé a na budování infrastruktury. Reakce francouzských odborníků na tento návrh je zatím zdrženlivá. Například Patrick Artus, ředitel ekonomického výzkumného střediska Natix, prohlásil: „Tato opatření rozhýbají růst v řádu desetin procenta, což na splácení dluhů a zavedení rozpočtové disciplíny nebude ani zdaleka stačit.“

Podobně zareagovalo i Německo, kterému Hollandův plán jako úlitbu navrhuje posílení politické EU, harmonizaci fiskálních odlišností v eurozóně a především odstoupení Paříže od společných evropských dluhopisů. Německá kancléřka Angela Merkelová však francouzský návrh označila za „jednoduché a okrajové řešení“. A nepřímo pak Paříž kritizovala v televizní stanici ARD: „Měli bychom se také více zabývat vývojem ceny práce, jenž je původcem rozdílné konkurenceschopnosti v eurozóně.“ Řečeno jinak, reformami sociálního a pracovního trhu dle německé Agendy 2010, po nichž volá i většina francouzských ekonomů.

Dvojznačný přístup

To je však pro francouzské socialisty naprosto nepřijatelné. Premiér Ayrault označil vzkaz kancléřky Merkelové za „nic neříkající floskuli“. Ještě dál zašel ministr průmyslu Arnaud Montenbourg, jenž ji obvinil z „ideologického zaslepení“. Z toho je zřejmé, že se názorové nůžky mezi levicovou Paříží a konzervativním Berlínem navzdory úsměvům před televizními kamerami neustále otevírají.

Německá kancléřka Angela Merkelová označila francouzský návrh Smlouvy o ekonomickém růstu EU za „jednoduché a okrajové řešení“Potvrdilo to i bezprecedentní oficiální přijetí delegace německých sociálních demokratů na začátku minulého týdne v Elysejském paláci a následně shoda nejen na rozpočtové stabilitě, ale i na podpoře růstu, zdanění finančních transakcí či na zavedení Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Přitom po květnových volbách v Řecku Hollandova kancelář odmítla snahu šéfa řecké radikální levice SYRIZy Alexise Tsiprase o schůzku prohlášením, že francouzský prezident se setkává pouze s hlavami státu či vlád, a nikoli s vůdci opozice.

Podle deníku Le Monde lze v tomto dvojznačném přístupu spatřovat pokus o to, jak by německá opozice mohla dostat Merkelovou pod tlak a zablokovat ratifikaci již uzavřené dohody o finanční stabilitě. Deník se však ptá: „Chce snad prezident vytvářet evropskou politiku s někým jiným než se silným Německem? Například s Řeckem nebo Španělskem?“ Nejbližší dny a týdny na tuto otázku přinesou odpověď. Po francouzských parlamentních volbách má totiž François Hollande většinu poslanců, a proto bude moci Francouzům i Evropě ukázat, co zamýšlel svým volebním heslem ZMĚNA JE NYNÍ.