Francie: Marasmus socialistů a Françoise Hollanda

Francouzská levice dnes ovládá všechny mocenské páky v zemi – od prezidenta přes vládu s parlamentní a senátní většinou až po regionální či departementální rady. Nic jí tedy nebrání, aby uskutečnila svůj program. Ale jaký? Co se za jejími předvolebními sliby skrývá? Odpovídá Ilja Kuneš.

Ilja Kuneš 10.9.2014
Francouzský prezident François Hollande. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský prezident François Hollande. | foto: Reuters
Francouzský prezident François Hollande.

V roce 1981 se François Mitterrand dostal do Elysejského paláce slibem „rozchodu s kapitalismem“. A to v době, kdy se celý svět naopak rozcházel s plánovanou ekonomikou. Výsledek na sebe nenechal dlouhou čekat.

O dva roky později měli Francouzi devizové přísliby, lidi s kufry franků na hranicích se Švýcarskem a devastující propad zahraničního obchodu. Vládní levice zařadila zpátečku. Jaké poučení z minulých veletočů mezi realitou a sny si vzala dnešní francouzská levice?

Levý okraj – trockisté

O francouzské levici lze mluvit pouze v množném čísle. Pokud jde o její levý okraj, Francie má zřejmě rekordní počet trockistických stran, oficiálně celkem tři. První – Dělnický boj (Lutte ouvrière) – funguje jako sekta. Druhá mění – zřejmě kvůli zmatení nepřítele – název po každém svém kongresu. Je označovaná za „lambertisty“ podle svého zakladatele a dlouhodobého lídra. Navzdory volebním ziskům okolo půl procentního bodu pronikla do podvědomí francouzské veřejnosti, protože praktikuje takzvané „pronikání“ do struktur systému.

Pokud jde o levý okraj fravcouzské levice, Francie má zřejmě rekordní počet trockistických stran, oficiálně celkem tři

Lionel Jospin, bývalý socialistický předseda vlády, byl právě tímto úkolem pověřen a dodnes se francouzská média dohadují, nakolik se jej zhostil. Další „pronikatel“ je například dnešní první tajemník socialistické strany Jean-Christophe Cambadélis  či Jean-Luc Melanchon, o kterém bude ještě řeč. Prostor pro různé spiklenecké teorie je otevřen. Největšího úspěchu svým pronikáním dosáhli „lambertisté“ ovládnutím odborové ústředny Dělnická síla (Force ouvrière, FO), původně založené z příspěvku CIA jako protiváha komunistických odborů CGT.

Nejméně uzavřená světu je Liga revolučních komunistů založená v bouřlivých šedesátých letech jako reakce na zbyrokratizování tehdy nejsilnější francouzské strany, kterou byli komunisté. Francouzští voliči poskytovali překvapivě vysoký počet hlasů (až šest procent) charismatickým představitelům „revolučních komunistů“, jako byl jejich zakladatel Alain Krivine, či nejpopulárnější francouzský listonoš Olivier Besancenot, aniž by tím přijali jejich program. A pěšáci revolučních komunistů pašovali do komunistického Československa obětavě cokoliv, aniž by to ideologicky cenzurovali.

Tyto tři strany chtějí současný systém zničit. Problémy mají čtyři:

  • největší část energie věnují vzájemnému obviňování z úchylek;
  • jejich revolučnímu katechismu téměř nikdo nerozumí;
  • „dělnická třída“ neodpovídá jejich příručkám;
  • svět se nevyvíjí podle jejich prognóz.

Levicová fronta a Jean-Luc Melanchon

Radikálním slovníkem je ke krajní levici blízké nové uskupení Levicová fronta (Front de gauche). Zahrnuje skomírající komunistickou stranu, Stranu levice (Partie de gauche), již zmíněného Melanchona a řadu různých straniček a hnutí. Vynikající řečník a debatér Melanchon je zajímavou postavou. Původně trockista se v socialistické straně propracoval až na ministra v Jospinově vládě. Poté socialisty opustil a obvinil je ze zrady levicových ideálů.

Jean-Luc Melanchon své prohry bral natolik vážně, až mu někdo poradil, aby podle německého levicového dramatika Bertolta Brechta „vyměnil lid“

Je příznivcem jednoduchých a rázných řešení, aniž se zajímá o důsledky. Předlužené Francii navrhuje po „leninsku“ zahraniční dluh nesplácet. Francouzský stát však žije každý rok od 1. listopadu na dluh a v případě neplacení by mu sotva kdo nadále půjčoval. Melanchon se takovým detailem nezabývá, přesněji řečeno, navrhuje zabavit peníze bohatým. Pravděpodobně by brzy neměl kde brát, protože již dnes před přehnanými daněmi prchá z Francie jeden majetek za druhým.

Melanchon se léta cítil na koni a za cíl si dal porážet extrémní Národní frontu. Osobně se postavil proti Marine Le Penové v jejím volebním obvodě jak v prezidentských, tak parlamentních a komunálních volbách. Pokaždé neuspěl a své prohry bral natolik vážně, až mu někdo poradil, aby podle německého levicového dramatika Bertolta Brechta „vyměnil lid“. V politické kocovině koncem srpna oznámil, že se stahuje z vedení strany a bude „v klidu přemýšlet“.

Komunisté a zelení

Komunisté, kdysi nejsilnější francouzská politická strana, dnes živoří mezi jedním až třemi procenty. V Levicové frontě rádi používají silná slova, ale v praxi Melanchona rozčilují svým pragmatismem, tedy cynismem. Několik poslanců a pár radnic drží jen díky shovívavosti socialistů, a také si dávají velký pozor, aby nepřekročili bílou čáru.

Komunisté, kdysi nejsilnější francouzská politická strana, dnes živoří mezi jedním až třemi procenty

Podobně se chovají francouzští zelení, kteří se z kdysi živého hnutí změnili ve zbyrokratizovanou stranu ovládanou klany. Jejich přežívání ve sférách vysoké politiky zcela závisí na dobré vůli socialistů, proto silná slova jejich předáků nikdo nebere vážně.

Dnešní vedení okolo bývalé ministryně Cécile Duflotové vytvořilo ve straně takovou atmosféru, že z ní halasně odešlo několik jejích zakladatelů a neskrývaný odstup zaujal i velice mediální rebel z osmašedesátého roku Daniel Cohn-Bendit.

Tři podobná vládnutí socialistů

Zůstávají socialisté, kteří drží mocenské páky. Jediní na levici otevřeně usilují o vládní odpovědnost a jsou ochotní nést s tím spojená rizika. Francouzská socialistická strana vznikla počátkem sedmdesátých let 20. století na troskách bývalé „Francouzská sekce dělnické internacionály“ (SFIO). Nesocialistovi a podle mnoha ani ne levicovému politikovi Françoisi Mitterrandovi se podařilo sloučit pod jednu střechu řadu různých levicových straniček a hnutí. Strana dodnes funguje jako konglomerát různorodých proudů a frakcí.

Na rozdíl od sociálnědemokratické strany v Německu neprošli francouzští socialisté nikdy ideologickým „aggiornamentem“

Tehdy se ve Francii nosila marxistická frazeologie, takže Mitterrand děsil soudruhy ze Socialistické internacionály slovníkem, v němž se to hemžilo třídním bojem, znárodňováním a revolucí. Na rozdíl od sociálnědemokratické strany v Německu neprošli francouzští socialisté nikdy ideologickým „aggiornamentem“. Označení za sociálního demokrata bylo ve straně urážkou a Marx uctívanou autoritou. Revoluční diskurz vždy vyléčila až realita vládní odpovědnosti.

Od roku 1981 vládli socialisté ve Francii celkem třikrát. A všechna tato období si jsou podobná. V první etapě se začne uplatňovat levicový program připravený v opozici shrnutý do předvolebních slibů a založený na keynesiánské podpoře poptávky. Do dvou let se země ocitne na pokraji zhroucení, pragmaticky se proto zařadí zpátečka a přistoupí ke krokům, které vše potichu odbourají.

Pro druhou fázi je příznačná naprostá schizofrenie mezi oficiálními projevy a tím, co všichni vidí na vlastní oči. Realita vždy nad ideologicky motivovaným programem zvítězila, a proto je s podivem, jak tvrdohlavě francouzští socialisté postupují pokaždé stejně.

Demagogické zdanění

Mitterrand v roce 1981 znárodnil, co se dalo, prudce zvedl mzdy a všem prodloužil dovolenou na pět týdnů. Vrcholem bylo zřízení ministerstva volného času. Za dva roky nastalo vystřízlivění, utahování opasků, jaké země dosud nezažila, a privatizace, o kterých se liberálům ani nesnilo. Vše pod rouškou levicového slovníku, kdy se popíralo evidentní.

Lionel Jospin musel v roce 1997 brát ohled na pravicového prezidenta Jacquese Chiraka. Navzdory tomu v první euforické fázi prosadila jeho vláda zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně při stejné mzdě. Ve druhé fázi pak byla nucena připustit takové množství výjimek, že následujícím pravicovým vládám nestálo ani za to, aby zákon o délce pracovní doby zrušily.

Francouzský prezident Hollande si neodpustil demagogické zdanění ve výši 75 procent všech výdělků přesahujících milion eur ročně

François Hollande v roce 2012 jakbysmet. Prezident země, která přežívá jen díky půjčkám na finančních trzích, označil „svět financí“ za svého nepřítele a prudce zvedl daně. Pravda, jeho pravicový předchůdce Nicolas Sarkozy zadlužil Francii jako nikdo před ním a státní pokladna byla prázdná. Hollande si ale neodpustil demagogické zdanění ve výši 75 procent všech výdělků přesahujících milion eur ročně.

Výsledkem byl prudký nárůst takzvaných „daňových emigrantů“, tedy bohatých Francouzů, kteří dnes platí své daně v Belgii, Lucembursku či Monaku místo v Paříži. Nedomyšlené opatření málem položilo francouzský profesionální fotbal. Na herce Gérarda Depardieu se snesla vlna odsuzující kritiky a tehdejší předseda vlády Jean-Marc Ayrault přispěl se svým moralizováním. Kupodivu právě v den, kdy Hollande vyznamenával v Elysejském paláci francouzský daviscupový tým. Ani jeden jeho člen neplatí daně ve Francii…

Zády ke zdi

Letos v lednu nastal pověstný obrat. Nejprve se prezident Hollande v televizním rozhovoru označil za „sociálního demokrata“. Pro francouzské socialisty to byl šok. Dále přehodil výhybku a přišel s ekonomickým programem podpory nabídky, tedy podniků a podnikání. V březnu vystřídal nevýrazného premiéra Ayraulta energický Manuel Valls, který se netají sociálně liberální orientací. Levicové proudy ve straně začaly hrozivě bublat a zelení odmítli nabízená ministerstva.

V srpnu si opět pustil pusu na špacír fanfarónský ministr hospodářství Arnauld Montbourg, který se proslavil přirovnáváním Angely Merkelové k Bismarckovi, nadáváním zahraničním investorům a snahou znárodňovat uzavírané podniky. K jeho velkému překvapení mu to tentokrát neprošlo. Valls podal demisi, Hollande ho obratem pověřil sestavením nové vlády, ze které zmizel Montbourg a poslední zástupci levicových proudů ve straně.

Hollande je zády ke zdi. Dluh Francie přesahuje 90 procent HDP a do dvou let přesáhne sto procent.

V té to vře a okolo 40 socialistických poslanců se pravidelně zdržuje hlasování. Pozorovatelé se ale nedomnívají, že by vnitrostranická opozice vládu položila. Její pád by znamenal nové volby a při dnešní (ne)popularitě socialistů by o dobře placená místa přišli i buřiči. Socialistická vládnutí se sice navzájem podobají, ale jeden rozdíl existuje.

V době Mitterrandova obratu dosahovalo zadlužení země necelých 40 procent HDP a i Jospin měl pořád ještě kde brát. Hollande je zády ke zdi. Dluh Francie přesahuje 90 procent HDP a do dvou let přesáhne sto procent. A navíc bdí Brusel a Evropská centrální banka. Francouzský prezident proto nemůže použít devalvaci, která vždy ve Francii představovala pohodlnou, byť krátkodobou cestu z průšvihu. Jeho manévrovací prostor je dramaticky omezený.

Mezi utopií a realitou

Na francouzskou socialistickou stranu se lze dívat jako na tu, v níž probíhá neustálý boj mezi přitažlivou utopií a realitou. V opozici vítězí utopie, v níž dle francouzského liberálního filozofa Jean-François Revela (1934–2006) „žádný ideolog nemůže mýlit“. Všechny sny se v ní zdají proveditelné. Při vládnutí jsou ale rozhodující fakta, často nepříjemná a drsná. Lámat skutečnost podle utopie vždy končí katastrofou.

Lámat skutečnost podle utopie vždy končí katastrofou

Podaří-li se Hollandovi s Vallsem přeměnit francouzskou socialistickou stranu v moderní sociální demokracii evropského typu, zúží se jí možná členská základna a v jejím programu ubude místa pro snění. Zato budou její předvolební sliby důvěryhodnější a při vládnutí nebude muset přehazovat pověstnou výhybku.

Počet příspěvků: 1, poslední 10.9.2014 09:38 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.