Francie: Marasmus pravice a Nicolase Sarkozyho

Ztráta důvěry v demokratickou pravici je pro francouzskou demokracii nebezpečná. Aritmetickým součtem hlasů volí Francie stále napravo. Jenže stále méně UMP jako důvěryhodnou demokratickou alternativu k levici. Ruce si mne někdo jiný – zejména extrémní Národní fronta Marine Le Penové.

Ilja Kuneš 26.8.2014
Nicolas Sarkozy opouští 2. července pařížský dům. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nicolas Sarkozy opouští 2. července pařížský dům. | foto: APČeská pozice
Nicolas Sarkozy opouští 2. července pařížský dům.

Pohled na francouzskou demokratickou pravici není v poslední době příliš vábivý. Média hovoří o jejím rozkladu a socialistickému prezidentu Françoisi Hollandovi působí větší starosti rebelové ve vládní většině než opoziční poslanci.

Fungování francouzské demokracie je narušené, protože stojí na jedné noze. Otvírá se prostor demagogům z obou extrémů politického spektra. Jaké jsou důvody, které přivedly francouzskou pravici do dnešního žalostného stavu?

Genetická chyba

Ještě před 2,5 lety tehdejší vládní pravicová Unie pro lidové hnutí (UMP) měla v sobě od počátku zakódovanou genetickou vadu. Strana vznikla v roce 2002 ze zcela pragmatických důvodů. Francouzské volby jsou většinové a volební zákon umožňuje postoupit do druhého kola kandidátům, kteří získali určité procento hlasů všech zapsaných voličů. Obvykle se proto v druhém kole střetávali zástupci levice a pravice.

Idylická doba trvala do okamžiku, než začala růst extrémní Národní fronta (FN). Pokud mohla, své kandidáty ve druhém kole ponechala. Vznikly takzvané „volební trojúhelníky“, které znamenaly téměř automatické vítězství levice i ve volebních obvodech, kde získala méně než polovinu hlasů.

Ještě před 2,5 lety tehdejší vládní pravicová Unie pro lidové hnutí (UMP) měla v sobě od počátku zakódovanou genetickou vadu

Lékem na tradiční roztříštěnost pravice do stran a straniček měla být právě UMP. Cílem bylo postavit jediného kandidáta hned v prvním kole, který na sebe stáhne všechny pravicové hlasy, a tím zabrání „trojúhelníkům“. Organizačně se skutečně podařilo dostat pod jednu střechu dravé gaullisty, konzervativce, křesťanské demokraty, centristy všeho ražení a i hrstku liberálů, kteří ve Francii navzdory všemu přežívají.

Programově, ideologicky ani možná lidsky sjednocení úspěšné nebylo. Už jen proto, že se rozmanitý politický střed dostal pod politickou kuratelu jediného proudu – neogaullistů. Tuto vrozenou vadu se dařilo skrývat, dokud měla pravice jednoznačného a nepopiratelného lídra, ať už jím byl Jacques Chirac či Nicolas Sarkozy.

Cesta do politických hlubin

Sarkozy nejrychleji pochopil, že UMP je především stroj na volební vítězství, a navzdory Chirakovu odporu se v roce 2004 zmocnil jejího vedení. O tři roky později ho strana dostala do Elysejského paláce. Po Sarkozyho porážce v prezidentských volbách v roce 2012 a odchodu do politického ústraní se ukázalo, že UMP kromě vůdce nic nespojuje.

Strana zastřešující francouzskou demokratickou pravici nastoupila cestu do politických hlubin loni v říjnu

Strana zastřešující francouzskou demokratickou pravici nastoupila cestu do politických hlubin loni v říjnu, kdy se po stranických primárkách prohlásil za jejího generálního tajemníka sarkozysta Jean-François Copé. Vnitrostranické volby byly zfalšované v míře, jakou Francie dosud nezažila.

Rozladění straníci vyjadřovali v médiích znechucení a potápějící se loď začali opouštět první pasažéři. Centristé si na začátku letošního roku vytvořili vnitrostranickou frakci. Do evropských voleb šli už pod vlastní značkou ve spojení s hrstkou kolegů, kteří v době založení UMP její ochranou náruč odmítli.

Sarkozyho comeback

Nejistota ohledně Sarkozyho politické budoucnosti a záměrů uvolnila stavidla ambicím. Po červnovém odstranění Copého z vedení strany ji řídí tři bývalí předsedové vlády, kteří se těší posledním zbytkům důvěry členů UMP. Předpokládá se, že se lídr strany bude ucházet o nejdůležitější post ve francouzském politickém systému – o úřad prezidenta republiky.

S triumvirátem ale nemá pravice vyhráno. Jean-Pierre Raffarin o to nestojí. François Fillon by rád, ale vleče s sebou skutečnost, že byl pět let premiérem rozporuplného Sarkozyho a dnes se od něho distancuje. Alain Juppé, premiér Jacquese Chiraka, by snad šance měl. Ve výzkumech veřejného mínění je na špici pravicových politiků. Jenže váhá.

Francouzský exprezident Nicolas Sarkozy má v poslední době na krku mnoho afér, které jeho politickou budoucnost přinejmenším ohrožují

Za nimi se tlačí generace ambiciózních čtyřicátníků a padesátníků, kteří cítí příležitost a stranu by rádi využili jako odrazového můstku. Nikdo z nich přitom není dostatečně silnou osobností, aby stranu sjednocoval. S o to větším gustem si hází navzájem klacky pod nohy. Za nastalé situace sílí volání po Sarkozyho návratu.

Více než dvě třetiny značně prořídlé členské základny si přeje, aby vystoupil z politického ústraní a udělal ve straně pořádek. Sarkozy pravděpodobně podobný scénář očekával a na svůj politický comeback v roli záchrance se připravoval. Věc má ale háček: v poslední době má na krku mnoho afér, které jeho politickou budoucnost přinejmenším ohrožují.

Kauza na pováženou

Podezření provázela Sarkozyho již v době, kdy byl francouzským prezidentem. Nutno přiznat, že žádné vyšetřování nepřekročilo stupeň obvinění vyšetřujícím soudcem, které předchází obžalobě prokurátorem. Řada kauz byla zastavena kvůli nedostatku důkazů. Poslední kauza je ale na pováženou. Z odposlechů vyplývá, že se Sarkozy pokoušel jako prezident získat od vysokých funkcionářů justice informace z probíhajících vyšetřování za slib povýšení. Prokáže-li se to, vstoupí do historie jako první prezident, který to dopracoval až před soud.

Sarkozy si pravidelně stěžuje na „justiční štvanici“. Francouzská média mu se stejnou pravidelností připomínají, že ve svém rozhořčení zachází s pravdou, jak se mu hodí. Na část pravicových voličů sice stále platí energie, která z něho při každém veřejném vystoupení vyzařuje, není ale jisté, zda pravice potřebuje ke své záchraně politika s houfem vyšetřujících soudců v patách. Jako by nestačilo, že potenciální záchrance UMP má potíže s policií, vyšetřovatelé si podávají ruce i v sídle strany. Aféra má dvě stránky.

Jako by nestačilo, že potenciální záchrance UMP Sarkozy má potíže s policií, vyšetřovatelé si podávají ruce i v sídle strany

Interní audit nařízený dnešním vedením odhalil překvapivé manýry bývalého předsedy Copého. Nejenže zaměstnal ve straně příbuzné včetně manželky, ale do placených postů jmenoval také řadu Sarkozyho stoupenců. Stranickými stanovami, které omezují mzdy na maximální částku pět tisíc eur hrubého měsíčně včetně předsedy, si hlavu nelámal. Některým funkcionářům platila strana i dvojnásobek.

A to za situace, kdy Copé organizoval vybírání darů od straníků, aby se zaplatily Sarkozyho výdaje na prezidentskou volební kampaň, které mu Nejvyšší účetní dvůr odmítl schválit. Šlo o téměř deset milionů eur. Po posledních odhaleních žádají mnozí ze štědrých dárců vrácení příspěvku.

Druhá stránka aféry

Druhá stránka je obecnější povahy. Po skandálech s financováním politických stran přijali francouzští zákonodárci soubor zákonů, který měl tuto oblast zprůhlednit a nastavit pevné mantinely včetně příspěvku z veřejného rozpočtu. Je s podivem, jakou nápaditost projevují francouzští politici při obcházení zákonů, které si sami odhlasovali.

Za příklad slouží případ PR agentury Bygmalion, který byl poslední kapkou Copého předsednictví. Copé domluvil se zmíněnou agenturou zajímavý deal – agentura bude straně fakturovat imaginární akce a přiměřeným způsobem sníží faktury za akce v rámci prezidentské volební kampaně, aby strana dodržela zákonný limit výdajů. Věc však praskla. Strana má dnes více než 80 milionů eur dluhů a materiálně je přímo ohrožena její existence.

Je s podivem, jakou nápaditost projevují francouzští politici při obcházení zákonů, které si sami odhlasovali

Copého pád přinesl zbylým straníkům další rozčarování. Odvolaní funkcionáři se začali mstít a vytahovat špinavé prádlo. UMP se dnes topí v morálním marasmu. Málokdo věří, že podzimní mimořádný kongres přinese slibovanou obrodu. Kritické hlasy upozorňují, že obrozovat se stejnými lidmi je předem odsouzeno k nezdaru. S radikálním řešením přišel bývalý předseda UMP Xavier Bertrand. Chce na kongresu stranu rozpustit a založit novou s jinými pravidly fungování.

V UMP nejsou funkcionáři a vedoucí pracovníci voleni, nýbrž jmenováni výkonným výborem, a to od ústředí až po vedoucího stranické organizace v poslední vesnici. Bertrand chce volby na všech úrovních, aby členská základna získala hlavní slovo. Je ale otázkou, zda není pozdě. Není totiž jisté, podaří-li se udržet pod jednou střechou všechny současné složky UMP. Dvanáctiletý pokus o sjednocení francouzské pravice by tím neslavně skončil.

Ztráta důvěry v demokratickou pravici je pro francouzskou demokracii nebezpečná. Aritmetickým součtem hlasů volí Francie stále napravo. Jenomže stále méně UMP jako důvěryhodnou demokratickou alternativu k levici. Ta důvody k jásotu nemá. Ze žalostného stavu pravice volebně nijak netěží, což prokázaly letošní komunální a evropské volby. Ruce si mne někdo jiný – nejvíce extrémní Národní fronta Marine Le Penové.