Ke konci se chýlí rok, kdy jsme vzpomínali sto let od začátku první světové války. Francie nezůstává stranou ani při oslavách 25. výročí velkého převratu, jímž se země střední Evropy osvobodily – podle Timothyho Gartona Ashe – „za deset měsíců, deset týdnů nebo deset dnů“ ze 40leté izolace v „té druhé Evropě“.
Proto 8. prosince odlétá předseda francouzské vlády Manuel Valls na dva dny do Prahy, aby připomněl snídani, na kterou 9. prosince 1988 francouzské velvyslanectví pozvalo během státní návštěvy prezidenta Françoise Mitterranda v tehdejším Československu představitele disentu, včetně Václava Havla.
S tragickou výjimkou bývalé Jugoslávie se tyto státy obrátily na víceméně vynucenou cestu tržní demokracie a zahájily dlouhou pouť, jež je měla dovést k členství v Evropské unii, což se většině z nich před deseti lety podařilo. Na Západě tento nečekaný obrat vedl ke geopolitickému zvratu především pro Německo, rozdělené a posléze sjednocené, a pro malé Rakousko, kterému se nečekaně vrátilo jeho místo ve středu Evropy.
Mylná interpretace
Jakmile zmizela rovnováha mezi oběma velmocemi, udržovaná od poválečného období, Francie přišla o záviděníhodné postavení, které prezident Charles de Gaulle důmyslně udržoval svou politikou „Grandeur“, k níž patřila odstrašovací jaderná síla.
Bývalé země sovětského bloku v optice francouzského programu patřily do vlivové sféry Německa, jehož „leadership“ Francie považovala za nevyhnutelný |
Bez tohoto zlatého dolu, z nějž těžila jako vítěz světového konfliktu a bývalá velmoc, ale ještě více díky světové rovnováze, která jí pomohla udržovat iluze o svém postavení bez nutnosti zajišťovat kolektivní bezpečnost západní Evropy, Francii zůstal pouze statut střední evropské mocnosti.
Prezident François Mitterrand záhy pochopil, že jeho zaujatost vůči znovusjednocení Německa a celé Evropy v jiné podobě než „společný dům“ vývoji událostí nijak nezabrání, a proto jako protihodnotu po Německu požadoval, aby se vzdalo své měny – nástroje poválečného zvelebení. Vytvořením jednotné měny a posílením francouzsko-německé osy se Francie snažila zabránit jakémukoli pokusu o hegemonii v nové Evropě.
Bývalé země sovětského bloku však v optice francouzského programu patřily do vlivové sféry Německa, jehož „leadership“ Francie považovala za nevyhnutelný. Tato nadmíru mylná interpretace implikací nového vystředění na východě Evropy přetrvává dodnes.
Zaměření na kulturní oblast
Německému průmyslovému komplexu se sice podařilo chopit příležitostí, jež se mu v zemích střední Evropy nabízely, a začlenil je do svého výrobního potenciálu, ale nebyl ani zdaleka jediný – totéž udělalo Rakousko, Nizozemsko a Itálie, zatímco Švédsko prosadilo svůj regionální model v Pobaltí.
Francie se v devadesátých letech zaměřila na oblast kulturní spolupráce, ale nesnažila se včlenit kandidátské země na vstup do EU do svého ekonomického prostoru |
Francie se v devadesátých letech zaměřila na oblast kulturní spolupráce, ale kromě oblíbených odvětví excelence se bohužel nesnažila včlenit kandidátské země na vstup do EU do svého ekonomického prostoru, natož do sféry politického vlivu. Nadále pro ni představovaly součást imaginární „Mitteleuropy“.
A to natolik, že mluvila o jazykovém a kulturním propojení Německa se zeměmi většinově slovanskými, jejichž vztah s velkým sousedem byl stále poznamenán pozůstatky války a odsunem deseti milionů vlastních Němců v letech 1945 až 1946. V tomto krátkozrakém přístupu nastal záhy nečekaný posun.
Zásluha výmarského trojúhelníku
Střední Evropa, která se dosud považovala za proněmeckou, dostala po roce 2000 nálepku zemí „atlantických“. Francie nejen zastírala realitu státního socialismu navzdory volání svých antitotalitních myslitelů, ale po roce 1989 dokonce podcenila touhu po kolektivní bezpečnosti zemí tohoto regionu.
Středoevropský region se nestal mrtvým úhlem francouzské diplomacie jen díky výmarskému trojúhelníku |
Proto nepochopila, proč se Václav Havel přiklonil k americké intervenci do Iráku, ani proč se ultrakonzervativní vláda bratrů Kaczyńských tolik snažila získat americký protiraketový štít. Toto neporozumění vyvrcholilo během obou rozšíření EU na východ.
Francouzské politické elity z celého politického spektra žily v přesvědčení, že se rozpadá sen o EU schopné naplnit francouzské ambice, a projevovaly vůči novým členským státům pohrdání, které jasně vyjádřil prezident Jacques Chirac svým příkazem „mlčet“.
Středoevropský region se nestal mrtvým úhlem francouzské diplomacie jen díky výmarskému trojúhelníku, manželství ve třech, k němuž se Francie propůjčila jen proto, aby nenechala Německo s Polskem samotné.
Vážná hrozba
Dnes, o deset let později, se potýkáme s nejvážnější hrozbou na evropských hranicích od konce studené války, kterou znovu přinesl vývoj v „okrajových oblastech“, k nimž má Francie zjevně málo co říct. Tato krize v očích Berlína, Londýna i Paříže částečně rehabilituje skepticismus většiny středoevropských hlavních měst vůči partnerství s Ruskem a jejich potřebu záruk kolektivní bezpečnosti.
Dnes se potýkáme s nejvážnější hrozbou na evropských hranicích od konce studené války, kterou znovu přinesl vývoj v „okrajových oblastech“, k nimž má Francie zjevně málo co říct |
Zatímco Maďarsko Viktora Orbána ukazuje, že se Evropa stále nezbavila nacionalistických a protidemokratických démonů posílených ruskými úspěchy a kapitálem, Polsko teď místo pověstných instalatérů vyváží realismus ve vztahu k putinovským ambicím, snahu o pevné propojení Ukrajiny s EU, a EU právě přineslo jejího druhého prezidenta v osobě bývalého premiéra Donalda Tuska.
Není tedy od věci konstatovat, že návštěva francouzského premiéra Vallse v Praze připadá na okamžik, kdy se EU nachází na křižovatce vztahů s východní částí kontinentu. Nabízí francouzské diplomacii vítanou příležitost skoncovat se čtvrt století udržovaným odmítavým postojem k nové geopolitické rovnováze uvnitř unie. Unie pro Středomoří, tato osamocená iniciativa, která uvízla v písku „arabských podzimů“, je jeho posledním symptomem.
Výzkum současnosti a budoucnosti
Je více než načase, aby Francie státy střední Evropy, jejich rozmanitost, obavy a nebezpečí začala konečně brát vážně. Možná, že stojí za to připomenout, že ona sama vytyčila hranice některých z nich na konci prvního světového konfliktu, a pak, když vypukl ten druhý, je odmítla zajistit za iluzorní cenu vlastní bezpečnosti.
Bylo by skvělé, kdyby Francie a její vláda přetvořily francouzské středisko v Praze v místo, kde se bude znalecky zkoumat současnost a budoucnost středovýchodní Evropy |
Rozsáhlá budova, která byla postavena v roce 1928 ve stylu art deco pro Francouzský institut a již v roce 1993 s velkou slávou znovu otevřeli François Mitterrand a Václav Havel, se dnes podobá přízraku pohřbených ambicí Francie v této části Evropy. Přitom v ní sídlí jedno z mála francouzských středisek výzkumu ve společenských vědách v zahraničí, jehož osud visí na budoucích rozpočtových škrtech.
Bylo by skvělé, kdyby Francie a její vláda toto středisko přetvořila na to, čím se mělo stát při svém založení v roce 1991 – místem, kde se bude znalecky zkoumat současnost a budoucnost středovýchodní Evropy, z čehož by se inspirovala informovaná a rezolutní diplomacie. A našim elitám by tím zprostředkovala informace o realitě a výzvách současné Evropy.
