Francie a řecká a migrační krize: Stát nemá přátele, ale zájmy

V řecké krizi se Francie pokusila hrát vůdčí roli, na niž byla v minulosti zvyklá. Žádné její řešení však nebylo úspěšné. V případě uprchlické krize pak politika, kterou se Francie snaží prosadit na evropské úrovni, stojí na vratkých základech. Její řešení integrace slouží řadě evropských států jako odstrašující příklad.

Ilja Kuneš 15.11.2015
Hollande nevyloučil změny v podobě evropských institucí tak, aby mohla být... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hollande nevyloučil změny v podobě evropských institucí tak, aby mohla být... | foto: AP Photo/Michael ProbstČTK
Hollande nevyloučil změny v podobě evropských institucí tak, aby mohla být...

Poznámka: Tento text vznikl před teroristickými útoky takzvaného Islámského státu v Paříži, k nimž došlo na šesti místech večer v pátek 13. listopadu.

Teroristický útok v Paříži sledujeme na www.lidovky.cz.

Stejně jako ostatní evropské země byla letos také Francie konfrontována se dvěma vážnými krizemi, jednou vnitřní a jednou vnější. Řeč je samozřejmě o Řecku a současné migrační vlně. Francie jako světová mocnost sice patří k minulosti, ale v Evropě v tandemu s Německem stále hraje prim.

Až do poloviny července byl vlekoucí se řecký fejetón pro francouzská media tématem hraničícím s obsesí a vytlačil i populární cyklistický závod Tour de France. Řecko bylo všude, informační zdroje ho probíraly 24 hodin denně a média mu věnovala speciální přílohy. Debata byla nebývale vášnivá a často se měnila v kakofonii, kdy šlo jen obtížně rozeznat mezi fakty, názory, účelovými polopravdami, ideologickými výkřiky, zbožnými přáními a projevy potlačovaných frustrací. Řecko posloužilo za katalyzátor vyřizování domnělých účtů, které často měly s vlastní krizí málo společného.

Hlavní viníci

Političtí komentátoři jásali – do suchopárných evropských záležitostí se vrátila politika, a tím vítané osvěžení. Nastalo dojemné názorové souznění obou krajů politického spektra. Jak Levicová fronta Jean-Luc Mélenchona, tak Národní fronta Marine Le Penové považují liberální kapitalismus za hlavního nepřítele. Podle nich mohou za řecký průšvih mezinárodní kapitál, Evropská unie a německá kancléřka Angela Merkelová.

Podle Levicové fronty Jeana-Luca Mélenchona i Národní fronty Marine Le Penové mohou za řecký průšvih mezinárodní kapitál, Evropská unie a německá kancléřka Angela Merkelová

Mélenchon, který s oblibou označuje německou kancléřku za nového Bismarcka a o severských či východoevropských státech hovoří jako o satelitech Německa, prosazoval jako řešení smazání celého řeckého dluhu. V případě odmítnutí věřitelů pak Řekům doporučoval, aby dluh přestali splácet. Le Penová je vyzývala, aby opustili eurozónu. Podle vůdkyně krajní pravice by následoval odchod dalších zemí, a tím i konec nenáviděné společné měny.

Všeobecné veselí vyvolávaly dialektické piruety skalních levičáků po 9. červenci, kdy tehdejší a dnes znovu řecký premiér Alexis Tsipras svými návrhy přijal podmínky věřitelů. V televizních debatách se vážně snažili prodat, že jejich řecký hrdina program Syrizy nezradil, ale naopak naplnil. Krajní levici bylo po celou dobu hodně slyšet, ale vzhledem ke své síle představuje ve Francii stále jen politický folklór. Naopak starosti vzbuzuje trvající destruktivní potenciál Národní fronty, která je dnes nejsilnější politickou stranou, téměř 30 procent hlasů.

Klidný ostrůvek ekonomů

Klidný ostrůvek ve zjitřené atmosféře ideologických vášní představovala většina ekonomů. Bez ohledu na nabízená řešení se shodovali, že nejen krachující Řecko, ale i Francie jsou zády ke zdi. Vysoce zadlužená země galského kohouta nemá na záchranu Atén vlastní zdroje a na svůj příspěvek si musí půjčovat na mezinárodních finančních trzích.

Od začátku řecké krize v roce 2009 se na záchranu balkánského státu podařilo jednotlivým francouzským vládám zadlužit každého občana včetně kojenců ve výši 700 eur. Novým záchranným balíčkem z letošního léta se dluh na osobu zvýší téměř na tisíc eur. A to v zemi, jejíž zadlužení dosahuje dvou bilionů eur (více než 30 tisíc eur na osobu a 97,5 procenta HDP), nemluvě o chronicky deficitním zdravotním pojištění, neudržitelném systému důchodového zabezpečení a kolosálních dluzích místních samospráv.

Bez alespoň mizivého světélka na konci tunelu řecké krize se podle francouzských ekonomů mění solidarita Paříže s Aténami z podání záchranného pásu ve stržení do propasti

Bez alespoň mizivého světélka na konci tunelu řecké krize se proto podle francouzských ekonomů mění solidarita Paříže s Aténami z podání záchranného pásu ve stržení do propasti. Řecká krize přinesla Francouzům prozření. Například s „překvapením“ zjistili, že eurozóna má 19 členských zemí, které nepřebírají automaticky jejich stanoviska. A také že dnes nemají dostatečnou váhu, aby si mohli dovolit bouchnout do stolu.

Nepříjemná zjištění o oslabeném postavení země se odrazila i ve veřejném mínění. Podle průzkumu z poloviny července, kdo v Evropě rozhoduje, vyhrála celkem bez překvapení Angela Merkelová se 67 procenty, zatímco francouzský prezident François Hollande se ocitl na chvostu s pouhými dvěma procenty. Předstihl ho dokonce Francouzům jinak neznámý polský předseda Evropské rady Donald Tusk – čtyři procenta. Německá kancléřka boduje také v jiné oblasti – 66 procent Francouzů ji považuje za důvěryhodnou a upřímnou političku.

Konsensus politických stran

Mezi etablovanými politickými stranami převládal po celou dobu krize konsensus, že Řecko musí zůstat v eurozóně. Je otázkou, nakolik byla tato shoda vyjádřením solidarity a nakolik se za ní skrývaly vlastní zájmy. Podle řady zahraničních pozorovatelů a také většiny francouzských komentátorů nebyla Francie vedena pouze altruismem či láskou k Řecku. Konsensus vyjadřoval obavu, že po vypadnutí Řecka přijdou na řadu další slabší články eurozóny.

Mezi etablovanými politickými stranami převládal po celou dobu krize konsensus, že Řecko musí zůstat v eurozóně. Je otázkou, nakolik byla tato shoda vyjádřením solidarity a nakolik se za ní skrývaly vlastní zájmy.

Hrozba, že by se v blízké budoucnosti mohla krizová jednání euroskupiny svolávat kvůli zemi galského kohouta, je ve Francii vnímána s rostoucími obavami. Politika francouzské vlády proto vycházela podle některých pozorovatelů z analýz, které se během krize objevily. Připomínají trochu pohádku o třech prasátcích.

Podle nich se eurozóna rozdělila na přísný sever, který vyznává dodržování pravidel, a rozhazovačný jih, jenž volá v nouzi po solidaritě. Rozdělení má odrážet kulturní rozdíly mezi protestantskými a katolickými zeměmi. Zatímco pracovitý „sever“ moralizuje a trvá na zásadě, že dluhy se mají splácet, ležérní „jih“ je k hříšníkům shovívavější a k problému přistupuje více politicky. Francie má být v tomto ohledu rozpolcená, protože mentalitou patří k jihu a ambicemi by ráda na sever.

Ambivalentní postoj

Bez ohledu na váhu, kterou lze podobným analýzám přisoudit, zůstává skutečností, že se Francie v řecké krizi opět pokusila hrát vůdčí roli, na niž byla v minulosti zvyklá. Nejprve se sama pasovala na „mluvčí“ jižních států. Jak Itálie, tak Španělsko však ambice Paříže vyloučily, a proto Francie změnila slovník a začala o sobě mluvit jako o „pojítku“ mezi krizí zasaženými zeměmi a Bruselem. Narazila na nezájem na obou stranách. Až tehdy se soustředila výlučně na Řecko.

Její postoj se zdál přinejmenším ambivalentní. Jeden z účastníků nekonečných debat na informačním kanálu BFMTV proto v červenci prohlásil: „François Hollande mluví s Řeky řecky a v Bruselu německy.“ Není to úplně pravda, protože Francie skutečně vyvinula maximální úsilí, aby Řecko udržela v eurozóně. Bez ohledu na důvody, které ji k tomu vedly.

Současný prezident Hollande v předvolebním projevu označil za nepřítele „anonymní a krutý svět mezinárodních financí“. Dnes žije Francie každoročně od října na dluh jen díky půjčkám od „nepřítele“.

Britský deník The Guardian například zjistil, že v době vyvrcholení krize po řeckém referendu vyslala Francie tajně do Atén několik vrcholných státních úředníků z pařížského ministerstva hospodářství, aby pomohli Řekům formulovat, přesněji řečeno uhladit nabídky reforem, které Tsipras slíbil předložit. Měli zajistit, aby řecká nabídka nepopudila ostatní partnery už svou formou. Podle britských novinářů doporučili Francouzi rovněž Řekům několik bodů odstranit a jiné přidat.

Následně zájem o řeckou krizi výrazně poklesl. Ve francouzských médiích se probírala jen otázka, zda je Tsipras charismatický levicový demagog, nebo naopak mistrný politik. Většina novinářů se po jeho červencovém obratu klonila ke druhé variantě, přičemž odkazovali na francouzskou levici a připomínali, že za uplynulých 40 let vždy vyhrála volby s hurá programem, který vzápětí strčila do šuplíku.

Zesnulý prezident François Mitterrand (1916–1996) se tak v roce 1981 dostal do Elysejského paláce slibem „rozchodu s kapitalismem“, aby po dvou rocích začal masivně privatizovat. Lionel Jospin, premiér v letech 1997 až 2002 slíbil zakroutit krkem nezaměstnanosti a po roce přiznal, že „stát není všemohoucí“. Současný prezident Hollande v předvolebním projevu označil za nepřítele „anonymní a krutý svět mezinárodních financí“. Dnes žije Francie každoročně od října na dluh jen díky půjčkám od „nepřítele“.

Levice a intelektuální terorismus

Migrace, přesněji řečeno imigrace, je ve Francii citlivé téma. Podle sílících názorů stojí za rostoucím vlivem krajní pravice především levice obecně a konkrétněji levicoví intelektuálové, kteří několik desetiletí problémy soužití různých kultur tabuizovali. Diskuse se nevedla žádná, a pokud se někdo ozval, byl automaticky označen za rasistu.

Podle zesnulého liberálního esejisty Jeana-Françoise Revela (1924–2006) uvažuje levice podle světa, jaký by měl podle ní být, a nikoliv podle světa, jaký ve skutečnosti je. Úporným popíráním reality a jejích problémů uplatňuje intelektuální terorismus, kterému podléhá také demokratická pravice. Strkání hlavy do písku se dnes Francii mstí.

Úporným popíráním reality a jejích problémů uplatňuje francouzská levice intelektuální terorismus, kterému podléhá také demokratická pravice. Strkání hlavy do písku se dnes Francii mstí.

V oblasti imigrace a integrace přistěhovalců je Francie velmi podivná země. Její přístup lze částečně vysvětlit koloniální minulostí. Historicky ale nerozlišuje mezi státním občanstvím a národností. Nejen běžnému Francouzovi je něco podobného zcela nepochopitelné. Nabytím francouzského občanství tak nový občan přichází o svůj původ a kořeny. Své by mohli vyprávět Korsičané, Alsasané, Baskové či Bretonci, o Alžířanech, Tunisanech nebo Marokáncích ani nemluvě.

Francie sice podepsala, ale nikdy neuskutečnila evropskou úmluvu o regionálních jazycích. Používání „nářečí“ bylo až do osmdesátých let minulého století dokonce trestné. Pravda, jen teoreticky, protože v praxi se tolerovalo téměř vše, včetně bretonských školek. Vrcholem pokrytectví je zákon zakazující uvádění etnického původu.

Podle statistik žije ve Francii zhruba pět milionů Arabů, kolik jich ale ve skutečnosti je, nikdo neví, protože ze statistik vypadli všichni, z nichž se stali „Francouzi“. Groteskou se zákaz stává při policejních pátráních, kdy se hledaný popisuje obraty jako „člověk severoafrického vzhledu“ místo Arab či „typ ze subsaharské Afriky“ místo černoch. Jako by se tvůrci podobných zvráceností domnívali, že cítit se Arabem, černochem či Vietnamcem s francouzským pasem je něco ponižujícího.

Problém imigrace

„Národní fronta klade správné otázky, ale nabízí špatné odpovědi,“ prohlásil v osmdesátých letech dnešní ministr zahraničních věcí a tehdejší premiér Laurent Fabius. Nastal povyk, který jakoukoliv diskusi o novodobé imigraci nadlouho znemožnil. „Francie nemůže přijmout veškerou bídu světa,“ připustil v roce 1991 další socialistický předseda vlády Michel Rocard. Spáchal tím politickou sebevraždu.

Existence problému imigrace byla připuštěna, až když se v roce 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb předák a zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen

Existence problému imigrace byla připuštěna, až když se v roce 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb předák a zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Po bouřích v příměstských ghettech v létě roku 2005 francouzské intelektuální, tedy medializované, kruhy opatrně uznaly, že drancování obchodů a pálení aut nelze vysvětlit pouze nezaměstnaností. Mezitím si krajní pravice a různí populisté mnuli ruce a sbírali hlasy „lidu“.

Oproti poměrům před 20 lety je posun ve veřejné diskusi o imigraci značný. Jenže konkrétní problémy a fakta stále narážejí na zbožná přání. Sem patří například skutečnost, že složení imigrace se značně změnilo. Často používaný argument, že „Francie vždy byla zemí imigrace“ je, historicky vzato, správný, ale před sto lety přicházely do země statisíce Italů, Španělů či Poláků, tedy lidí ze stejné kulturní oblasti, a kvůli další generaci se nemusely zavádět nákladné – a neúspěšné – „politiky integrace“.

Míra integrace

Od nazývání věcí pravými jmény je stále daleko. Posun spočívá především v tom, že člověk, který některé skutečnosti připomene, není automaticky mediálně odstřelen. Výrazně konzervativní, antiliberální, polemický ale nikoliv extrémně pravicový novinář Eric Zemmour loni před Vánocemi zveřejnil knihu Le Suicide française (Francouzská sebevražda), v níž uvedl, že dveře nekontrolovatelné a nezvládnutelné imigraci otevřel začátkem sedmdesátých let minulého století liberální prezident Giscard d’Estaing politikou slučování rodin, aniž si uvědomil, co arabská rodina obnáší.

Obecně se také ve Francii začíná připouštět míra, do které je integrace přistěhovalců ještě možná. Sociologové ji před léty a téměř tajně stanovili na přibližně 20 procent.

Podle Zemmoura tím otevřel dveře masivnímu přílivu lidí z jiné kulturní oblasti, jejichž počet dosáhl výše, že jejich integrace není možná. Nejde o Zemmourovy názory, s nimiž lze více než polemizovat, ale o skutečnost, že nevycházejí od extrémní pravice, že jsou argumentovány a diskutovány, aniž by si jejich vyřčením autor vypálil Kainovo znamení.

Obecně se také začíná připouštět míra, do které je integrace přistěhovalců ještě možná. Sociologové ji před léty a téměř tajně stanovili na přibližně 20 procent. Odmítání stanovení jakýchkoliv hranic (žádný problém přece neexistuje) vedl ke vzniku příměstských ghett, kam policie odmítá vstupovat, hasiči jezdit a záchranky zachraňovat. Dnes sžírají větší francouzská města, nikdo si s nimi navzdory řadě „politik oživování měst“ neví rady a opatrně se začíná připouštět, že tam nebydlí „oběti systému“, ale grázlové. Jenže k uznání evidentního faktu bylo třeba, aby původní obyvatelé těchto čtvrtí začali houfně volit extrémní pravici.

Moralizování a zapomínání

Politika, kterou se dnes Francie snaží prosadit na evropské úrovni vzhledem k aktuální migrační vlně, proto stojí na značně vratkých základech. Integrace à la française je kolosální neúspěch, což se v Paříži obecně uznává, její model řešení slouží řadě evropských států jako odstrašující příklad a provází ji notná dávka pokrytectví.

„Kolébka lidských práv“, jak se Francie ráda nazývá, moralizuje o plotě na maďarských hranicích, ale zapomíná, že před rokem neváhala vyslat na italské hranice tisíce četníků a policistů, kteří nemilosrdně vraceli do Itálie uprchlíky, převážně frankofonní Tunisany. Opatření bylo zákonné, pragmatické a logické, jen s Itálií nepříliš „solidární“.

Francie moralizuje o plotě na maďarských hranicích, ale zapomíná, že před rokem neváhala vyslat na italské hranice tisíce četníků a policistů, kteří nemilosrdně vraceli do Itálie uprchlíky

Několik stovek, kterým se sanitárním kordónem na hranicích podařilo proniknout, dnes živoří ve stanech podél okružní dálnice hlavního města, kde francouzská vláda nechává problém vyhnít. A také v nové džungli v Calais brání utečencům v cestě do vysněné Velké Británie systém bariér a plotů, o kterém se Maďarům ani nesní.

Pokud jde o kvóty rozdělení uprchlíků mezi jednotlivé státy EU, které Francie spolu s Německem prosazuje, lze si o tomto „řešení“ myslet své. Jen překvapivě selhávají francouzská média. Informační zdroje papouškují vládní prohlášení, aniž by se namáhaly uvést argumenty protistrany. Ve francouzském veřejném mínění tím vzniká velice nepříjemný obraz „nesolidárních a profitujících“ nových zemí včetně Česka.

„Stát nemá přátele, ale zájmy,“ parafrázoval v minulosti zesnulý francouzský prezident generál Charles de Gaulle (1890–1970) jednoho anglického lorda. Při řecké a dnešní migrační krizi Francie s nelibostí zjišťuje, že se tím neřídí jen ona. Pro evropskou budoucnost to není příjemné konstatování.

Z. Hlásek Hloupí a slepí politici. Skvěle napsáno. 11:30 16.11.2015
R. Hledík Odložit brýle mámení pekelného!! 22:34 15.11.2015

Počet příspěvků: 14, poslední 18.11.2015 11:27 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.