Sedm let fotografoval řemeslníky módního domu Hermes při práci. Projekt významného jihoafrického fotografa Kota Bolofa nazvaný La Maison vznikl poté, co jej v roce 2002 přijal ředitel domu Hermes Jean-Louis Dumas a ke svému překvapení zjistil, že Bolofovi předkové zachránili život jeho pradědečkovi, který byl činný v Jižní Africe jako misionář.
Koto Bolofo je všestranný umělec. V roce 1995 natočil dokumentární film The Land is White, The Seed is Black (Země je bílá, semeno černé) o návratu svého otce z Anglie do Jižní Afriky poté, co padl režim apartheidu. Věnoval se i literární tvorbě. Napsal knihu nazvanou Sibusiso Mbhele a jeho rybí helikoptéra, do níž promítá vzpomínky na své dětství. Od osmdesátých let spolupracuje především s časopisem Vogue, dále s italskou a francouzskou Marie Claire, GQ, Esquire a dalšími módními magazíny.
Minulý týden byl Bolofo přítomen otevření výstavy svých fotografií projektu La Maison v Galerii 35 ve Francouzském institutu v Praze. Spolupracovnici ČESKÉ POZICE Janě Máchalové poskytl samostatný rozhovor.
ČESKÁ POZICE: Říkáte, že pokud chcete někoho fotografovat, potřebujete získat přátelský kontakt. I já, pokud mám s vámi udělat rozhovor, musím se s vámi skamarádit... Řekněte mi, jaký byl váš nejsilnější zážitek z dětství.
BOLOFO: Moje dětství nebylo nejlepší. Pocházím z Jižní Afriky a vyrůstal jsem v době apartheidu. Moji rodiče se angažovali v politice a usilovali o změnu režimu. Můj otec byl učitel dějepisu a jednou napsal na tabuli známou větu z Marxe: „Proletáři všech zemí, spojte se.“ My Afričané jsme byli utiskovaní, a tak jsme se domnívali, že by bylo dobré se spojit. Inspektor to pokládal za provokaci, prohlásil otce za komunistu a chtěl ho nechat zavřít. Ale tatínek se bránil a prokázal, že věta je opsána z učebnice doporučené osnovami. To ho sice zachránilo, ale ne tak docela. Udělal z inspektora hlupáka a začal být podezřelý. Brzy pochopil, že bude nejrozumnější zemi opustit.
Takže jsem to neměl lehké. Stěhovali jsme se z místa na místo, a i když jsme už byli v zahraničí, věděli jsme, že nás sleduje tajná policie B.O.S.S. (South African Bureau for State Security). Bylo třeba mít oči stále otevřené, neboť se staly i případy, že politické uprchlíky pro jistotu zavraždili. Jako dítěti mi to nedávalo smysl, ale nasál jsem atmosféru a později jsem byl rád, že jsem měl takového statečného otce. Díky němu jsem dokázal lépe rozlišovat mezi dobrým a špatným.
ČESKÁ POZICE: Jaké lidské vlastnosti máte rád a jaké vám jsou nepříjemné? Našla jsem si, že jste něco napsal o žárlivosti...
BOLOFO: Mám rád lidi, kteří chtějí pomáhat druhým, Martina Luthera Kinga, Gándhího. Ale říci, jaké lidi neobdivuji – to je pro mne příliš těžká otázka.
ČESKÁ POZICE: Vidím, že jste velmi otevřený člověk a máte rád život.
BOLOFO: Lidé se dívají na moje fotografie a myslí si, že jsem nějaký intelektuál, že jsem přečetl spoustu knížek, ale to není pravda. Je to daleko jednodušší. Musíš mít rád sám sebe a pak je snadné mít rád druhé. Lidé si říkají: on je hipík, ale to nejsem. V každém člověku je třeba hledat světlo. A když mi druhý předá svoje světlo, smísí se s tím mým – a z toho pak lze tvořit. Když neumíte v druhém najít jeho světlo, vidíte jen tmu a říkáte si: to je ale nudný patron, je to s ním depresivní. Strašně záleží na zázemí, ve kterém člověk vyrůstá. Nese si s sebou smutek, bolest nebo radost, moudrost, všechny možné takové zkušenosti, ale nejpodstatnější je umět se zasmát, radovat se a udržet si v sobě kus dítěte.
ČESKÁ POZICE: Manažer legendární punkové skupiny Sex Pistols Malcom McLaren tvrdil, že kdo v sobě ztratí duši dítěte, přestane tvořit.
BOLOFO: Ano, s tím souhlasím. Mnozí dospělí v sobě dítě ztratí, a přicházejí tak o zvláštní kouzlo. Někteří mi říkají: Koto, ty jsi takové děcko, jako by chtěli říct, je to hlupák, ale pro mne je to kompliment. Udržíte -li si v sobě element dítěte, můžete připravit i lepší svět pro děti.
ČESKÁ POZICE: Fotografoval jste ikony módní fotografie, kdo vám z nich byl nejbližší? A co jste se od nich naučil?
BOLOFO: Nejbližší mi byl anglický fotograf Lord Snowdon. Velký význam pro mě ale mělo setkání s americkým fotografem Richardem Avedonem. Bylo to on, kdo mě představil řadě významných osobností módního světa. V roce 1988 jsem na záznamníku našel vzkaz: „Dobrý den. Jsem Richard Avedon a chtěl bych mluvit s panem Kotem Bolofem.“ Řekl jsem si, to je dobré, to si ze mě vystřelil nějaký kamarád. Nechal jsem to plavat. Další den se vzkaz opakoval. Obvolal jsem přátele a ti se dušovali, že oni to nebyli. Zavolal jsem tedy svému manažerovi do anglického časopisu Vogue a sdělil mu, co se mi přihodilo. Odpověl mi: „Avedon tě opravdu sháněl, dal jsem mu tvůj telefon“.
Koto Bolofo o setkání s Richardem Avedonem, které změnilo jeho život.
Byl jsem z toho strašně nervózní a zavolal jsem mu. „Líbí se mi, co děláte, chci vidět vaše práce, stavím se u vás,“ prohlásil, a protože byl tehdy v Londýně, zastavil zanedlouho v naší malé ulici obrovský Rolls-Royce. Celá ulice se seběhla kolem a všichni zírali, kdo to přijel ke Kotovi. Z auta vystoupil docela malý chlápek. Mě to zaskočilo. Avedon – to pro mne byla osobnost, když člověk vyslovil jeho jméno, představoval si ho jako statného, vysokého muže. Ale byl docela drobný, měl bláznivě rozcuchané vlasy, a když jsem ho přesvědčil, že Koto Bolofo jsem já, podivil se zase on: „Vy jste mladík a já jsem si myslel, že jste starý pán.“
Bydlel jsem tehdy ve velmi malém bytě, neměl jsem žádnou holku, a tak jsem mu nabídl pomerančový džus, sušenky a byl jsem úplně vykolejený. On mluvil hrozně rychle a jen chtěl vidět můj archiv. „Líbí se mi to, máte jiskru,“ prohlásil, „ale něco vám řeknu: Nenechte se změnit.“ Kdo by mě měl měnit? Nechápal jsem, co myslí. „No to je tak – jeden vám řekne: Lepší by bylo ubrat barvy, druhý by chtěl jinak tohle, jiný támhleto. Ale vy nesmíte dát své pistole z ruky. Musíte si je držet. Přijeďte v lednu do New Yorku, já vás tam představím.“ A odešel. Za týden mi přišla jeho kniha fotografií s věnováním „Welcome Koto Bolofo“ a velkým podpisem „Richard Avedon“. Do New Yorku jsem odjel, i když jsem si myslel, že na mě třeba zapomene nebo nebude mít čas. Ale on mne skutečně přivedl do redakce společnosti Condé Nast, která vydává Vogue, a představil mě legendárnímu Alexandru Libermanovi.
ČESKÁ POZICE: Jak se díváte na Terryho Jonese, zakladatele časopisu i-D? Měla jsem dojem, že i pro něho jste pracoval.
BOLOFO: Ne, pro něho ne, ale znám se s ním. Vážím si toho, co dělá. Před těmi více než třiceti lety začal téměř na koleně. Obyčejný papír, psací stroj, časopis pro ulici. Dnešní generace už by to nevzala. Mnohé se změnilo v technologiích, ale tento časopis si stále zachovává své původní jádro, stále má tým, který běhá po ulicích, fotografuje lidi a zachycuje jejich identitu.
ČESKÁ POZICE: Charles Frederick Worth, považovaný za „otce haute couture“, a francouzská ikona módního návrhářství 20. století Paul Poiret se oba zasloužili o to, aby své módní výtvory mohli podepisovat. Nyní se návrháři schovávají za značky. Co si o tom myslíte?
BOLOFO: To je jasné, nikdo nechce riskovat, že když návrhář selže, stáhne s sebou i firmu.
ČESKÁ POZICE: Móda se v 80. letech asimilovala do sféry umění. Možná, že to vše začala již italská návrhářka Elsa Schiaparelliová o půl století dříve. Tak co je dle vás móda: řemeslo, nebo umění?
BOLOFO: Móda je i není umění. V muzeích se na vás jako na módního fotografa dívají s pocitem, že to žádné umění není. Umělec by měl žít v malém domečku, být špinavý, třeba k tomu ještě malovat a uříznout si ucho. Takový Alfred Steichen – za života byl módním fotografem, po smrti velkým umělcem. Dnes fotografuje každý. Je jiná doba, dříve jste nemohli jít na festival s videem, bylo třeba mít 32mn nebo 16mm film. Doba je rychlá, a tak není čas se ptát, jestli je móda umění nebo řemeslo.
ČESKÁ POZICE: V oblasti módy se dnes všichni obracejí k historii, umělci i návrháři vykrádají kulturní skříně minulosti. Nové jsou jen výrobní technologie. Co vás fascinuje z minulosti a jak se to staré snažíte prezentovat nově?
BOLOFO: Na minulosti mě fascinuje, jak lidé měli vášnivý vztah k věcem a používali svých pět smyslů, hmat, zrak, sluch, čich, chuť. Věci z minulosti byly vyrobeny rukama a je to cítit. Sáhnete na to a cítíte ty souvislosti. Úžasná textura kabátu po prababičce.
ČESKÁ POZICE: Šaty se dědily z generace na generaci, byly bohatstvím...
BOLOFO: Nové technologie umožňují vyrábět rychleji a laciněji. Když váš diktafon hodím na zem, rozbije se. Staré věci se dělali tak, aby vydržely, aby se mohly odkázat dalším generacím. S novými technologiemi se podle mého názoru vytrácejí souvislosti. Já se snažím dělat fotografie pohledem z minulosti, nepodceňuji ji. Nejsem jako ti, co ohrnují nad minulostí nos a říkají: to je nuda. Z minulosti je možno se poučit. Snažím se, aby ty staré věci vyvolávaly v lidech dobrý pocit, dělám své fotografie samozřejmě moderně. Minulost spojená s moderností dodává fotografiím jakousi nadčasovost. A o to mi jde, o nadčasovost. Dnešní doba není moc úžasná.
La Maison (Koto Bolofo)
Galerie 35, Francouzský institut
Štěpánská 35, Praha 1
Výstava 33 fotografií probíhá do 21. března 2012
