Lidovky.cz

Folková legenda Pete Seeger byl komunista. Přesto slušný člověk.

USA

  23:34

Co spojuje českého folkaře Vladimíra Mertu se zesnulým americkým písničkářem, jehož každá druhá skladba obsahuje radikálně levicové sdělení?

foto: © ReutersČeská pozice

Zhruba před deseti lety mi hudební kritik Jiří Černý zdůrazňoval: „Hlavně si nemyslet, že písničkářství je nějaký český fenomén, nechlácholit českou kotlinku víc, než je třeba. A teď nemluvím o Dylanovi, poslechněte si třeba Peta Seegera.“ Někdy v té době jsem začal připravovat knihu o československém folku v době normalizace, o svých dětských hrdinech, jako byli Jaromír Nohavica, Vladimír Merta nebo Oldřich Janota.

Na Černého upozornění jsem si vzpomněl, když 27. ledna v nedožitých 95 letech americká folková legenda Pete Seeger zemřela. Radikální levičák Seeger zakusil za svůj dlouhý život mnohé. Zažil nesmírný obdiv publika i vyšetřování slavně neslavným Výborem pro neamerickou činnost, po kterém několik let nesměl veřejně v USA koncertovat.

Nahrávky ze Seegerových koncertů jsem si na Černého radu sehnal a spojitost Nohavici, Merty a Janoty s tímto americkým písničkářem jsem chápal i nechápal. Na jedné straně tu byla stejná forma – charismatický muž sám na pódiu s banjem nebo dvanáctistrunnou kytarou a proti němu houf mladých lidí uhranutých každým jeho slovem a magično, kdy se koncert měnil v obřad, zpěvák v kazatele.

Na druhé straně však existovaly odlišnosti: Co má Merta, který za takzvané normalizace v sedmdesátých letech jednou koncertovat mohl a pětkrát nemohl, společného s mužem, jehož každá druhá skladba je prodchnuta radikálním levičáctvím? Například ty, jako je Which Side Are You OnIf I Had A Hammer nebo Solidarity Forever, jsou plné stejného levicového idealismu, jímž se honosil i československý socialistický režim, který bránil Mertovi koncertovat.

Náraz na realitu

Od Černého rady uplynulo pár let a já četl román Mirákl, v němž si Josef Škvorecký pohrával se svou vzpomínkou Seegerův koncert v Československu v roce 1965. Obecenstvo mu aplaudovalo jen do chvíle, než Seeger ohromený úspěchem chtěl, aby byla jeho příští skladba Working Class Unite! (Dělnická třído, spoj se!) přeložena do češtiny.

Překladatel Lubomír Dorůžka a Škvorecký dostanou text, který je přirozeně, jak u Seegera také jinak, protiamerický, protikapitalistický a prokomunistický. Zdráhají se jej přeložit, protože tuší, co nastane, Seeger však na překlad naléhá: „Spoj se, dělnická třído, spoj se, spoj, spoj se a kráčej vpřed, na obzoru svítí jasné slunce socialismu.“

Reakce obecenstva je v románu popsaná následovně: „Teplota v sále klesla, pak se střemhlav řítila níž a níž, až se dala zima i do zpěváka a v závěru písně dvakrát kiksnul. Skončil, pár tuctů nejslušnějších zdvořile zatleskalo.“

Seegerův levicový idealismus narazil na československou socialistickou realitu šedesátých let. Možná by na ni nenarazil v letech 1945 až 1948, a ani dnes kvůli více než 20leté české zkušenosti s kapitalismem, demokracií a nárůstu „ostalgie“ ve společnosti.

  • Nakolik by při případném Seegerovu koncertu v dnešní České republice rezonovaly jeho revoluční písně?
  • Nenabyla by po více než 20 letech od listopadu 1989 v Česku jiného významu jím zpopularizovaná evangelijní skladba We Shall Overcome, kterou v češtině zpíval pod názvem Jednou budem dál Spirituál kvintet?
Pochybná tvrzení

Seeger byl komunista, byť z Komunistické strany USA na začátku padesátých let vystoupil – prý na protest proti jejímu dogmatismu a konspiračním metodám. Jeho komunistické přesvědčení spočívalo v jisté spřízněnosti s některými znaky tribalismu ať už indiánů nebo afrických kmenů – třeba s tím, že v době hojnosti se mají všichni jejich příslušníci dobře, za nedostatku pak hladoví nejen oni, ale i náčelník.

Někteří konzervativci mu dodnes vyčítají nedůsledný rozchod se stalinismem. Přitom Seeger často citoval z dopisu zavražděné spoluzakladatelky Komunistické strany Německa Rosy Luxemburgové (1871–1919) Vladimiru Iljiči Leninovi z roku 1919:

„Soudruhu Lenine, slyšela jsem, že jste zavedli cenzuru tisku a omezili právo lidí svobodně vyjadřovat své názory. Neuvědomuješ si, že za několik málo let budou všechna rozhodnutí vycházet jen z úzké elity a že masa lidí tu bude jen od toho, aby tato rozhodnutí za nadšeného potlesku schvalovala?“

Nepředstavuje takový postoj odklon od stalinistické formy komunismu, od centralistické diktatury? A co třeba Seegerova píseň The Big Joe Blues, explicitně zmiňující Stalina?

I’m singing about old Joe, cruel Joe,
He ruled with an iron hand
He put an end to the dreams
Of so many in every land
He had a chance to make
A brand new start for the human race
Instead he set it back
Right in the same nasty place.

(Zpívám o starém Joeovi, krutém Joeovi / Vládl železnou pěstí / Zničil sny / Mnoha lidí v každé zemi / Měl šanci dát / Lidstvu úplně nový začátek / Místo toho ho uvrhl nazpět / Přesně na totéž hnusné místo.)

Není to sice žádná oslava kapitalistického světa, ale ani Stalina. Ten podle Seegera naopak zničil naděje lidstva na lepší svět, když byla šance je uskutečnit.

Dle jednoho českého levicového nekrologu zase Seeger zosobňuje vše, co dělá USA obdivuhodnými. Takové tvrzení je však stejně pochybné jako sklon konzervativců spojovat ho se Stalinem. Jde totiž o projekci vlastních postojů do Seegera a následné označení těchto postojů za obdivuhodné. Autor nekrologu sice chválí Seegera, ale jeho prostřednictvím především sám sebe.

Osobní statečnost

Až časem jsem si uvědomil pravdivost výroku Jiřího Černého. „Ve stejné době, kdy českým folkařům znepříjemňoval život socialistický režim, a Pete Seeger snil na Západě o komunismu, je totiž spojovalo to, že se nebáli jít proti proudu.“ Poukazovali na malost establishmentu a jeho pokrytectví a upozorňovali na problémy systému, čímž se protivili mocným a často i společnosti. Jaromír Nohavica mi pak po smrti folkové legendy řekl: „Seeger mě v podstatě minul, dostal jsem se k němu pořádně až teď, když jsem se blíž věnoval Dylanovi.“

Dle mne je osobní statečnost znamením slušnosti. A Pete Seeger byl slušným člověkem, přičemž vůbec nezáleží na tom, že byl přesvědčeným komunistou. Kdyby byli všichni komunisté stejní jako on, nebylo by třeba se jich štítit ani obávat. A možná bychom si jich mohli i vážit.

 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.