Ministr financí a vicepremiér v demisi Jan Fischer dosud uspokojivě nevysvětlil, odkud pochází část peněz na jeho prezidentskou kampaň. Což vyvolává mnoho otázek, z nichž jedna zdá se být klíčová: Nelze náhodou v kauze financování Fischerovy kandidatury hovořit o politické korupci, byť třeba ve stádiu pokusu?
O analýzu ČESKÁ POZICE požádala bývalého policistu Kamila Koubu, který se specializuje na praní špinavých peněz. V prvním ze série připravovaných článků se věnuje definici pojmů „legalizace výnosů z trestné činnosti“ a „politická korupce“ obecně a nabízí několik možných úhlů, z nichž lze na Fischerův případ pohlížet.
Praní špinavých peněz, neboli v českém právním řádu jev označovaný jako legalizace výnosů z trestné činnosti, je již samotným názvem zavádějící – legalizovat výnos z trestné činnosti totiž není možné. Výnos z trestné činnosti se totiž legálním příjmem nikdy nestane. Zločinci se proto snaží zastírat skutečný původ svých zisků. Praní peněz je proces, který začíná v momentě, kdy zločinec vygeneroval z nelegální činnosti zisk (nebo jakoukoli ekonomickou výhodu) a začne usilovat o to, aby kriminální původ nebyl odhalen.
Dlouhé roky zločinci neměli potřebu prát špinavé peníze, protože jen zřídkakdy jim je orgány činné v trestním řízení zajistily. Policejní statistiky ukazují, že tento trend se mění a každým rokem se suma majetku zajištěná v rámci trestního řízení zvyšuje. Zároveň s tím, jak toto číslo roste, jsou zločinci nuceni domýšlet legální původ nelegálně nabytého majetku. Pokud například někdo prohlásí, že daroval svému politickému favoritovi finanční prostředky, které rok spořil z dividend, přičemž orgány činné v trestním řízení zjistí, že to tak nemohlo být, dotyčný zastřel jejich skutečný původ – ať už je jakýkoli.
I když se k praní peněz přiznáte v přímém televizním přenosu během tiskové konference, neznamená to, že budete potrestániOvšem i když se k praní peněz přiznáte v přímém televizním přenosu během tiskové konference, neznamená to, že budete potrestáni. Abyste mohli potrestat zločince, musíte prokázat zločin, ze kterého peníze pocházejí. Což je logické, ale obtížné.
V zemích, kde si to uvědomili, snížili míru prokazování takzvaného zdrojového trestného činu na hranici pravděpodobnosti, což v praxi znamená, že stačí 51procentní jistota, že byl spáchán zdrojový trestný čin. V Česku máme povinnost prokázat zdrojový trestný čin se stoprocentní jistotou. Jinými slovy – za to, za co jde politik v Americe do vězení, u nás v lepším případě jen rezignuje.
Případ amerického kongresmana
Významný texaský kongresman Tom Delay, který si pro svou odhodlanost ve financování a hájení zájmů strany vysloužil přezdívku „kladivo“, byl 10. ledna 2011 odsouzen ke třem letům odnětí svobody za praní peněz, které mělo posloužit nelegálnímu financování kampaní republikánských kandidátů ve volbách.
Soudce zdůraznil nutnost, aby ti, co tvoří právo, byli tímto právem také vázáni, a odmítl tvrzení Delaye, že byl pouze politickou obětí a že byl nesprávně odsouzen za dělání něčeho, „co dělají všichni“. Soudce se ztotožnil s verdiktem poroty, že Delay spáchal závažný zločin praní peněz tím, že nelegálně používal peníze firemních fondů k financování volebních kampaní, a nařídil na kongresmana, který byl oděn v modrém obleku se sponou americké vlajky na klopě, okamžité uvalení vazby. Nakonec byl Delay propuštěn, když obhájce rychle složil kauci deset tisíc dolarů.
Soudce se ztotožnil s verdiktem poroty, že senátor Delay spáchal závažný zločin praní peněz tím, že nelegálně používal peníze firemních fondů k financování volebních kampaníSoudce zároveň Delaye odsoudil na pět let do vězení za jiný zločin praní peněz, ale souhlasil s podmíněným trestem deset let veřejně prospěšných prací. Delay se chystá odvolat k vyššímu soudu, neboť odsouzení na základě ustanovení paragrafu praní peněz, jež postihuje praní peněz uloupených v bankách, peněz drogových dealerů a z podvodů, považuje za nespravedlivé. (Delay již za obhajobu utratil deset milionů dolarů.)
Konkrétně byl Delay odsouzen za schválení převodu 190 tisíc dolarů z firemních fondů do pokladny republikánského výboru ve Washingtonu, přičemž peníze se vrátily do Texasu v podobě šeků určených na podporu kandidátů. Texas – stejně jako dalších 21 států unie – má zákaz používání firemních fondů k financování volebních kampaní.
Žalobce ve svém projevu uvedl, že k tradičním hodnotám patří dodržování práva státu a přijetí osobní zodpovědnosti. Pokud by podle návladního Delay dostal pouze podmínku, „nosil by tuto podmínku“ jako Ježíš a nazýval by se mučedníkem.
Jiný žalobce zdůraznil, že podmíněný trest by nejen vyslal negativní zprávu ostatním členům Kongresu, ale zároveň i signál střední vrstvě: „Delay nebyl potrestán, protože nosí oblek a kravatu.“ Zároveň navrhoval trest odnětí svobody na deset let s nástupem ihned.
Delay na svou obhajobu uvedl: „Nikdy jsem neporušil zákon, vždy jsem hrál v rámci pravidel a v duchu zákona, nejsem přeci hlupák. Vše, co jsem udělal, bylo posvěceno účetními a právníky.“
Pramen: The Washington post, článek od R. Jeffreyho Smithe z 10. ledna 2011, překlad autor
Odhalit politickou korupci mnohdy znamená začít prověřováním praní špinavých peněz, neboť první stopa se zpravidla objeví ve finančním systému, který pro zločince představuje nejslabší místo. Stopu zachová napořád. Špinavé peníze se začnou tvářit jako legální teprve tehdy, když je finanční systém přijme jako čisté.
Odhalit politickou korupci mnohdy znamená začít prověřováním praní špinavých peněz, neboť první stopa se zpravidla objeví ve finančním systému Korupce ze své podstaty předpokládá protislužbu a ta, pokud má podobu finančního plnění (může mít podobu mocenského vlivu, který je zcela jinde přetaven ve finanční prospěch), odehraje se opět v rámci finančního systému – jako transakce plynoucí například z veřejné zakázky. Až tady celý proces končí.
Z politiky dělá korupce výnosný byznys, jehož zisky je třeba vyprat. Politickou korupci je potřeba stopovat (nejlépe by bylo eliminovat) od jejího počátku, což znamená od finančních toků na předvolební kampaň až po finanční toky z veřejné zakázky. Politická korupce je tedy neoddělitelná od praní špinavých peněz a je potřeba tyto dva jevy posuzovat společně.
Několik úhlů pohledu
V kauze „transparentně netransparentního“ financování neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera možná stojíme u zrodu (nebo alespoň pokusu) politické korupce. Možná nikoli. Kauza nabízí několik možných úhlů pohledu.
- Podnikatel Ladislav Dráb poskytl Janu Fischerovi finanční prostředky, které si ušetřil. Samotné provedení vkladu v hotovosti označil za nešťastné, dnes by již peníze poslal bankovním převodem. Na transakci lze pohlížet jako na podezřelou právě proto, jakým způsobem byla provedena. Způsob provedení naznačuje, že Dráb si nepřál odhalit skutečný původ nebo skutečného majitele finančních prostředků, ačkoli později jejich původ dosti krkolomným způsobem doložil. Neznamená to však, že pokud by Dráb poslal dar bezhotovostním převodem, bylo by vše v pořádku. Současný stav nevypovídá o politické korupci, nikdo z účastníků se nepřiznal, takže jediné, co zůstává, je nešťastně provedený vklad v hotovosti a známé vzájemné vazby z minulosti.
V případě bezhotovostního převodu by se transakce zařadila mezi mnoho dalších bezhotovostních transakcí tekoucích na účty prezidentských kandidátů. Pak by se musely prověřovat veškeré transparentní bezhotovostní platby, respektive motivace donátorů tak, aby se vyloučila možnost politické korupce, protože ani bezhotovostní platba transparentnost nezaručuje. - David Sivor bezhotovostně převedl Janu Fischerovi finanční prostředky na účet. Jde o důchodce žijícího v Izreali, o němž toho česká veřejnost moc neví, kdežto jeho syn Omri je v Česku aktivním podnikatelem. Ačkoli šlo o bezhotovostní transakci, jako taková nabízí podezřelé okolnosti. Pokud by transakci provedl Sivor mladší, vzbudilo by to menší podezření, než když dva miliony korun daruje 78letý důchodce, otec podnikatele aktivně působícího v České republice.
- Do třetice, bezhotovostní transakce Štefana Havlíka na transparentní účet prezidentského kandidáta Fischera s označením půjčka. Srdce policejního důstojníka ve výslužbě zaplesalo. Půjčka je totiž správné slovo v celém systému financování předvolebních kampaní. Možná ještě lepší označení transakce by byla investice, nicméně půjčka postačuje k tomu, aby si příjemce byl vědom, že finanční prostředky bude muset vrátit.
Dozví se veřejnost více?
Veřejnost by měla poděkovat pánům Drábovi, Sivorovi a Havlíkovi, že udělali drobnou chybu, a trvat na tom, aby společnost využila všech dostupných prostředků k odhalení, proč se tak stalo a jak systém zabezpečit do budoucna. Ostatně lépe fungující systémy nemusíme vymýšlet, stačí se podívat do zahraničí. (Popisovat zde snahy českých politiků o „transparentně netransparentní“ financování volební kampaně je spíše téma do tragikomické knihy se špatným koncem.)
Vzájemný propletenec byznysu a politiky zde byl a bude, což nepředstavuje nic závažného, pokud je prováděn transparentně a veřejné zakázky se získávají férovým způsobemÚtvar odhalování korupce a finanční kriminality v souvislosti s financováním předvolební kampaně Jana Fischera obdržel již tři trestní oznámení. Pokud se vyšetřovatel neomezí jen na prokazování, že finanční prostředky poskytnuté Fischerovi jsou úplatek (v takovém případě by kauza skončila na důkazní nouzi), mohla by se veřejnost dozvědět více o způsobu propojení byznysu a politiky. Mimochodem, vysvětlení už dávno mohl poskytnout David Rath, ale své tajemství zřejmě střeží pro vyjednávání se sociální demokracií nikoli o vině, ale o trestu.
Vzájemný propletenec byznysu a politiky zde byl a bude navždycky, což nepředstavuje nic závažného, pokud je prováděn transparentně a veřejné zakázky se získávají férovým způsobem. V opačném případě je celý systém lehce zneužitelný k plnění stranických pokladen a financování volebních kampaní.
Jaké má policie možnosti a jak by vyšetřovatel v tomto konkrétním Fischerově případu měl postupovat, aby se dobral odpovědi, zda byl porušen zákon, či nikoli, o tom příště.
