Lidovky.cz

Filmové Zlaté glóby: Nová vlastní identita v materialistickém světě

Filmové Zlaté glóby. foto: Searchlight, Netflix, Amazon

Letošnímu udílení filmových Zlatých glóbů, tradičnímu aperitivu před Oscary, dominovalo téma osamělosti, strefování se do bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa, silné ženy či utlačování Afroameričanů – nechybělo nic, co rezonovalo americkou společností v uplynulém roce.
  9:30

Nejlepším snímkem filmových a televizních cen, které uděluje Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu, a letos se odehrál na začátku března, se stala opuštěná, ale vřelá Země nomádů. Příběh Fern, která přišla o manžela i domov a celý život se jí začal točit okolo dodávky, v níž jedla, spala a cestovala za prací, si získal srdce porotců, proto si kromě ceny za nejlepší film odnesl i tu za režii.

Na pozadí současných kulturních a společenských tendencí se to stalo senzací, protože tento počin režírovala pekingská rodačka Chloé Zhaová, jež se po vyhlášení výsledků stala první ženou asijského původu, která dosáhla na takové prestižní ocenění. Čím si málomluvná „one woman show“ o stopáži necelých dvou hodin takřka bez hudebního doprovodu porotu získala?

Pokud by divák nevěděl o knižní předloze Nomadland: Surviving America in the Twenty‑First Century (Nomadland, Přežít v Americe 21. století) americké novinářky Jessiky Bruderové představující fenomén Američanů, kteří se po recesi v letech 2007 až 2015 uchýlili k cestování USA za sezonními pracemi, mohl počin interpretovat současnou koronavirovou situací, jež nutí každého vyrovnat se s pocity izolace. Mlčení, odcizení, přehodnocování cílů a hledání vlastního já jsou momenty, jimiž se dnes většina lidí znovu zabývá.

Domov

Na začátku snímku zazní věta „I am not homeless, I am just house less“ tedy „nejsem bezdomovkyně, nýbrž postrádám dům“. Definice „domova“ totiž nemá žádné pevné mantinely – pro někoho je domov tam, kde je on sám, pro jiného tam, kde má rodinu. A pro někoho je domov hmatatelnými zdmi ohraničujícími metry čtvereční vyměřené plochy. V době karantény se však vlastní domov stal pro řadu lidí vězením a ztělesněním čirého zoufalství.

Otázka vlastní identity v materialistickém světě není nijak objevná, ale v posledním roce získala nový rozměr. A pohled na nekonečné scenerie různých koutů USA s příchutí volnosti je přesně tím nádechem naděje, která poslední dobou chybí. Jedním z nejčastěji používaných slov v USA během uplynulého roku byla bezpochyby „demokracie“. Tažení proti tomuto politickému uspořádání po celou dobu svého mandátu verbalizoval bývalý prezident Donald Trump.

Definice „domova“ nemá žádné pevné mantinely – pro někoho je domov tam, kde je on sám, pro jiného tam, kde má rodinu. A pro někoho je domov hmatatelnými zdmi ohraničujícími metry čtvereční vyměřené plochy. V době karantény se však vlastní domov stal pro řadu lidí vězením a ztělesněním čirého zoufalství.

„Kdyby Trump 3. listopadu vyhrál a já bych nebyl schopen natočit tento film, nemohl bych se sebou žít,“ nechal se při ceremoniálu slyšet britský filmový tvůrce Sacha Baron Cohen alias oceněný Borat. Ten podle svého tvůrce vznikl jen kvůli Donaldu Trumpovi a Cohenovým obavám, co všechno může nyní již bývalý americký prezident s demokracií provést. Načasování premiéry ještě před volbou nové hlavy státu proto bylo klíčové.

Postava Borata Sagdiyeva, fiktivního kazašského reportéra vyslaného do velké a mocné Ameriky, aby zjistil, jak to v zemi neomezených možností chodí, se na obrazovky dostal poprvé v roce 2006. Na chvíli jej sice vystřídaly další Cohenovy počiny Bruno a Diktátor, ale loni se Borat vrátil ve vší své chlupaté a vyzývavé „kráse“, aby naposledy nastavil Americe zrcadlo a udělal tlustou čáru za mandátem prezidenta Trumpa.

A ta tlustá čára se porotě Zlatých glóbů pozdávala natolik, že si Borat odnesl ceny za nejlepší počin a také herce v kategorii Muzikál/Komedie, přitom na serveru IMDB.com má hodnocení pouze necelých sedm hvězd, což není nic zázračného. Uspělo však společensky žádané téma rozdělených USA a politických hrátek. Lidé jsou podráždění, navzdory tomu autentičtí jako nikdy – a do toho přichází specifický Cohenův humor, který oblečený v šedivém saku čeká, až finále snímku zařídí náhodní „komparzisté“.

Nefalšovaný feminismus

Filmy přinášející příběhy souboje Američanů afrického původu a majoritní bílé většiny byly v uplynulých letech stále významnějším fenoménem. Také jich dost bylo odměněno glóbem. Za ztvárnění hlavní postavy v hudebním životopisném dramatu The United States vs. Billie Holiday (Spojené státy americké versus Billie Holidayová) o jedné z nejlepších jazzových zpěvaček všech dob a jejím problému s návykovými látkami, jejíž původ byl těsně spjat s otrokářskou minulostí země, si odnesla cenu herečka Andra Dayová.

Obdobně uspělo další hudební téma spojené s neshodami tvůrců tmavé pleti s „bílým managementem“ Ma Rainey – matka blues, v němž se představuje zlomek první generace profesionálních bluesových umělců (samozřejmě černé pleti) z dvacátých let 20. století. Chadwick Boseman, který loni zemřel ve 43 letech na rakovinu tlustého střeva, se za hlavní mužskou roli dočkal ocenění alespoň posmrtně.

Letošní vítěze spojuje ještě jedno téma – zdůraznění vnitřní ženské síly, kterou by milovníci nálepek mohli označit za nefalšovaný feminismus. Řeč je o šachistce ze seriálu Dámský gambit a postavách princezny Diany a bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, které se objevily v prozatím nekončícím seriálu Koruna.

Na ceny dosáhl i diváky dobře hodnocený film Judas and the Black Messiah (Jidáš a černý Mesiáš) vyprávějící příběh boje hnutí Černých panterů proti policejní brutalitě v kalifornském Oaklandu. Daniel Kaluuya, který propůjčil tvář postavě Freda Hamptona, proměnil nominaci jako nejlepší herec ve vedlejší roli. A poslední kategorii vítězných snímků, která stojí za zmínku, tvoří díla, u nichž se dopředu očekává, že nějaké ceny získají.

Obvykle jde o stylová dramata na pokračování, v nichž se kromě akcentu na herecký projev sází i na práci se světlem a barvami a často klíčovou roli hraje dobová móda. Shodou okolností letošní vítěze spojuje ještě jedno téma – zdůraznění vnitřní ženské síly, kterou by milovníci nálepek mohli označit za nefalšovaný feminismus. Řeč je o šachistce ze seriálu Dámský gambit a postavách princezny Diany a bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, které se objevily v prozatím nekončícím seriálu Koruna.

Kontrast odhodlání, odevzdanosti, schopnosti a talentu na jedné straně a ženské křehkosti a občasné rozervanosti na druhé získal nejen diváky, ale i porotu. Opominutou zůstala sestra Ratchedová ze stejnojmenného seriálu – nehledě na stejně precizní výpravu a výraznou hlavní ženskou hrdinku Ratchedovánejenže získala slabé zastoupení v nominacích, ale žádnou neproměnila.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.