Ceska Pozice

Film hraje v současném Rusku roli kolektivní paměti

Odmyslí-li se patos a konstrukce nových hrdinů, některé filmy ruského Hollywoodu se podobají jeho americkému protějšku. Na rozdíl od Američanů točí Rusové filmy o nich téměř jen pro své publikum. Nejen to mladé, které Sovětský svaz nepamatuje, ale i pro generaci 40+, jež si jej potřebuje připomenout.

Současný ruský film. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Současný ruský film. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Současný ruský film.

Součástí myšlenkového světa současného Ruska je i představa, že Západ cíleně pošlapává historické sovětské hrdinství. V ruské kinematografii jako protiofenzíva vzniká řada děl, která se snaží hrdiny z Východu znovu uvádět na scénu. A někdy i vytvářet bez ohledu na historickou zkušenost a zdravý rozum.

Pětidílný televizní seriál Černobyl z produkce stanice HBO se u nás i ve světě setkal s nadšeným přijetím diváků i odborníků na jadernou fyziku. Málokdy se totiž podaří skloubit historickou věrnost s morálním poselstvím, a přitom zachovat napínavé vyprávění a vizuálně bohatou filmařinu. V Rusku ale Černobyl ani zdaleka takové ovace nevyvolal.

Černobyl

Ukazuje sice ohromné nasazení zaměstnanců elektrárny, horníků i vojáků, kteří se snažili zabránit ještě horším následkům neštěstí, ale také selhání režimu, který hnal mírové využití atomu za hranu technologických i lidských možností. „Z propagandistického hlediska je to perfektní film. Ale bez lidského dotyku, z nějž by se svíralo srdce. Zkrátka to není film o hrdinství ruského lidu, který zachránil svět před katastrofou,“ napsal v listu Komsomolskaja pravda Aleksander Koc.

V reakci na odvysílání amerického Černobylu ruská televize NTV, která spadá do impéria státního koncernu Gazprom, oznámila, že dokončí vlastní dvanáctidílnou seriálovou verzi největší jaderné katastrofy v dějinách lidstva. Rozpracovaný projekt, na nějž přispělo také ruské ministerstvo kultury 30 miliony rublů (deset milionů korun), přitom staví na konspirační teorii, podle níž za havárií reaktoru stojí agent CIA, zatímco sovětská kontrarozvědka se snaží sabotáži zabránit.

„Pravdivou“ ruskou filmovou verzi o Černobylu bychom mohli považovat za ojedinělý výstřelek možná až příliš konspirujících tvůrců. Jenže výroba nových sovětských hrdinů není v současné ruské kinematografii výjimečná. Naopak, zažívá velkou renesanci a může se opřít o ohromnou podporu diváků.

Hrdina: Legendární tank

Platí to zejména o žánru, který ruští tvůrci vždy ovládali mistrně – o válečném filmu. Loni natočený snímek T-34, jehož hlavním hrdinou je legendární sovětský tank, měl premiéru letos na Nový rok. A ještě před tím, než letos v květnu běžel ve státní televizi Rossija 1, jej v kinech vidělo více než devět milionů diváků. Čím je T-34 režiséra Alexeje Sidorova tak mimořádný?

Loni natočený snímek T-34, jehož hlavním hrdinou je legendární sovětský tank, měl premiéru letos na Nový rok. A ještě před tím, než letos v květnu běžel ve státní televizi Rossija 1, jej v kinech vidělo více než devět milionů diváků.

Určitě ne dějovou linkou. Píše se rok 1941, začala Velká vlastenecká válka a před Moskvou německá jednotka pod velením Standartenführera Klause Jägera zajme posádku sovětského tanku. Poručík Ivuškin a řidič Vasilenok padnou do zajetí a znovu se s Jägerem setkávají na jaře 1944 v Durynsku. Ambiciózní Němec si tu v zajateckém táboře Rusy vyhlédne, chce je posadit do ukořistěného T-34 a použít je jako cvičný cíl pro výcvik nových německých tankistů.

Netuší ale, že se ruské posádce podařilo ukořistit munici a ze snadného cíle se stává predátor. Začíná velká tanková honička plná momentů, nad nimiž vojenští historici musejí kroutit hlavou. Na zneškodnění jediného tanku, navíc v otevřené krajině, by stačil jediný nálet, popřípadě jednotka vybavená panzerfausty. Nic z toho kupodivu Jäger nepoužije. Sází totiž na gentlemanský souboj tank proti tanku.

Jako počítačová hra

Až na samotnou hranu parodie ale scénáristé zašli, když sovětský tank nechávají prchat do Protektorátu Čechy a Morava, který si z neznámých důvodů posádka vyhlédla jako svobodnou zemi. Třísetkilometrový úprk se ve filmu zdaří. Pro českého diváka pak jako nechtěný černý humor působí záběry na hrad Loket (ve skutečnosti v Sudetech, a tedy na území Německé říše), který má symbolizovat konec vítězného útěku do bezpečí.

Odepsat T-34 kvůli chabému scénáři plnému technických i historických omylů by ale bylo příliš snadné. Ve skutečnosti je film nabitý speciálními efekty a působí jako počítačová hra (navíc nasnímaná ve 3D), což je pro mladé publikum atraktivní.

Odepsat T-34 kvůli chabému scénáři plnému technických i historických omylů by ale bylo příliš snadné. Ve skutečnosti je film nabitý speciálními efekty a působí jako počítačová hra (navíc nasnímaná ve 3D), což je pro mladé publikum atraktivní. Navíc tematizuje hrdinství Velké vlastenecké války, a přesně ve stylu, který odpovídá tradičnímu pojetí ruské historiografie.

Stojí tu rudá hvězda proti hákovému kříži, ruský voják s holýma rukama proti nacistické „bestii“, vojenskou mašinerii překonává vůle a vytrvalost, nic jiného jako by neexistovalo. Není náhodou, že film, jako je T-34, vznikl v současném putinovském Rusku. Ostatně, ukrajinské velvyslanectví ve Washingtonu proti filmu protestovalo s tím, že snímek „otevřeně šíří a popularizuje současnou agresi Ruské federace ve světě“.

Sovětští kosmonauti

Není to ale jen válka, která se stala projekční plochou pro nová pojetí ruského hrdinství. Specifickou odnoží moderního ruského hrdinského filmu, který čerpá náměty z historických událostí, jsou snímky o kosmonautech. Vzniklo jich několik, a tak bychom je mohli považovat za typicky ruský subžánr.

Specifickou odnoží moderního ruského hrdinského filmu, který čerpá náměty z historických událostí, jsou snímky o sovětských kosmonautech. Ti jsou často vykresleni jako protiklad amerických astronautů, byť byla fáze soupeření o prvenství v kosmu záležitostí především šedesátých let 20. století. Být první je ale pro ruské filmaře natolik silný motiv, že jej nelze jen tak obejít.

Ostatně, nejen co do syžetů, ale i distribuce – až na výjimky v podobě festivalů či nadšenců, kteří si film stáhnou z internetu, se tato ruská produkce na Západě nepromítá a nedá se sehnat ani legální cestou. Jsou to ruské filmy pro ruské publikum. A to i co do terminologie – sovětští kosmonauti jsou často vykresleni jako protiklad amerických astronautů, byť byla fáze soupeření o prvenství v kosmu záležitostí především šedesátých let 20. století. Být první je ale pro ruské filmaře natolik silný motiv, že jej nelze jen tak obejít.

Ostatně snímek, který před šesti lety odstartoval „kosmickou“ vlnu v ruské kinematografii, nese titul Pěrvyj v kosmose (První ve vesmíru). Debutující režisér Pavel Parchomenko v něm po vzoru hollywoodských hrdinů zvěčnil Jurije Gagarina. Film zaujme opulentní výpravou i snahou o pečlivou práci s dobovými reáliemi. Nakonec ovšem vznikl oslavný snímek, který se v zásadě nijak neliší od „druhého“ Gagarinova života, jak byl podáván ve školních osnovách celého socialistického bloku.

Gagarin bezpochyby byl mladý sympaťák a měl charisma, které učarovalo mnoha lidem na Západě, zásadním otázkám se ale Parchomenkův film vyhýbá. Neletěl Gagarin do vesmíru právě kvůli tomuto kalkulu – aby v době studené války sovětský režim Západu předvedl odvážného mladíka, kterého nelze nemít rád?

Překonání dvojího strachu

Ani druhé slavné ruské prvenství v kosmu – výstup Alexeje Leonova do vesmírného prostoru – nezůstalo bez nákladného filmařského zpracování. Vremja pěrvych (Doba průkopníků) režiséra Dmitrije Kiseljova z roku 2017 kromě nádherných záběrů vesmírných dálav (nasnímaných ve 3D) tematizuje i politiku. Ostatně fakt, že Leonovův výstup byl uspěchán, aby o necelé tři měsíce trumfl Eda Whita, prvního Američana ve vesmírném prostoru, je dostatečně známý.

Alexej Leonov nejen riskantní dvanáctiminutovou vesmírnou procházku absolvoval, ale navíc věděl, že celá akce je mizerně připravena a případný neúspěch byl předem stranickými orgány vyloučen. Kosmonaut tak překonal strach z kosmického neznáma i z komunistické strany.

V moderním ruském pojetí je to ale dvojí hrdinství – Leonov nejen riskantní dvanáctiminutovou vesmírnou procházku absolvoval, ale navíc věděl, že celá akce je mizerně připravena a případný neúspěch byl předem stranickými orgány vyloučen. Kosmonaut tak překonal strach z kosmického neznáma i z komunistické strany.

K Leonovově hrdinství přispělo i to, že po svém historickém výletu s kolegou Pavlem Běljajevem tvrdě přistáli v hluboké tajze a museli vyčerpaní noc přečkat v mraze a sněhu. Ve své době to byla lapálie, kterou se nikdo příliš nechlubil. V dramatu Doba průkopníků se tento mužický motiv naopak hodí.

Hoax

Vesmírné hrdiny najdeme i v dalším ruském filmovém opusu. Také předloni natočený Saljut 7 režiséra Klima Šipenka se inspiruje historií – konkrétně záchrannou misí posádky Sojuz T 13 (tvořil ji Viktor Savinych a Vladimir Džanibekov), která v roce 1985 odstartovala k zamrzlé stanici Saljut, aby její solární panely natočila ke světlu a probudila ji k životu. Šlo o náročnou, riskantní, nakonec ale úspěšnou opravu. Filmařům jako by tato skutečnost nestačila.

Ve filmovém Saljutu 7 najdeme třeba smyšlené zprávy západních médií, která varují před pádem neřiditelného vesmírného vraku do atmosféry, incidenty, které se v průběhu letu vůbec nestaly, či umělou konstrukci amerického nepřítele. Raketoplán Challenger se například v představách ruských scénáristů připravuje na nepřátelské převzetí neovladatelného Saljutu. Chronologicky i technicky jde o často tradovaný hoax.

Ve filmovém Saljutu 7 najdeme třeba smyšlené zprávy západních médií, která varují před pádem neřiditelného vesmírného vraku do atmosféry, incidenty, které se v průběhu letu vůbec nestaly, či umělou konstrukci amerického nepřítele. Raketoplán Challenger se například v představách ruských scénáristů připravuje na nepřátelské převzetí neovladatelného Saljutu. Chronologicky i technicky jde o často tradovaný hoax.

Byť Američané přehled o stavu sovětské techniky na orbitu měli, hlavním úkolem Challengeru (a souběžně fungujícího raketoplánu Discovery) bylo budování orbitálního komplexu Spacelab. Vrcholem je závěr filmu, kdy nejprve velitel letu těsně před fyzickým zhroucením kladivem odseká vadnou součástku na trupu lodi, aby vzápětí zasalutoval posádce prolétajícího Challengeru. Byť jde zřejmě o snovou vizi, ani na tu v reálu nebyl čas.

Lakonicky to vyjádřil kosmonaut Viktor Savinych, skutečný účastník opravárenské mise, který ve filmu vystupuje jako Viktor Aljochin. „Já jim věnoval svou knihu (Zápisky z mrtvé stanice – pozn. red.), oni si k ní něco přidali. Vlastně si toho přidali celkem dost. Především požár, ke kterému při našem letu nedošlo,“ řekl loni v Praze na adresu filmařů Savinych serveru Technet. Skepticky se dívá i na filozofující pasáže, kdy si kosmonauté mezi sebou vyměňují názory na vesmír a lidstvo.

„Pro nás to byla práce. Byli jsme záchranáři, kteří vědí, že došlo k neštěstí, a musíme situaci napravit. Stanice byla pro nás důležitá, přišla na spoustu prostředků a bylo by plýtvání nechat ji jejímu osudu. Nevnímali jsme to jako hrdinství,“ dodal svou realistickou verzi Savinych. Kriticky se k filmu vyjádřil i druhý účastník skutečné mise Vladimir Džanibekov (ve filmu přejmenovaný na Vladimira Fjodorova). „Natočili hollywoodský trhák s prvky nevyčerpatelné fantazie a množstvím technických chyb. To není o nás,“ postěžoval si.

Tržby nad výrobními náklady

Všechny zmíněné filmy vznikly za podpory ruského státu – ať formou grantu z ministerstva kultury, vládního Fondu kino nebo v koprodukci státní televize Rossija 1 či tiskové agentury Rossija Segodnja. Do propagace nových hrdinských snímků se zapojují i jiné společnosti ovládané státem. Loni v listopadu například v Praze proběhl festival Nový ruský film pod záštitu prezidenta Miloše Zemana. Hlavním sponzorem akce, kam přijel i dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, kosmonaut Savinych, byl jaderný gigant Rosatom.

Tržby jsou vysoko nad výrobními náklady – Doba průkopníků producentům v kinech vydělala o 162 milionů rublů (58 milionů korun) víc, než do filmu vložili, Saljut 7 přes 300 milionů rublů (107 milionů korun), T-34 se stal v klíčovém prvním víkendu v kinech rekordmanem ruské kinematografie a nakonec tržby z pokladen kin trumfly výrobní náklady o 1,6 miliardy rublů (570 milionů korun).

To nic nemění na faktu, že ruská protiváha hollywoodské produkce umí vyrobit blockbustery. Tržby všech zmíněných snímků jsou vysoko nad výrobními náklady – Doba průkopníků producentům v kinech vydělala o 162 milionů rublů (58 milionů korun) víc, než do filmu vložili, Saljut 7 přes 300 milionů rublů (107 milionů korun), T-34 se stal v klíčovém prvním víkendu v kinech rekordmanem ruské kinematografie a nakonec tržby z pokladen kin trumfly výrobní náklady o 1,6 miliardy rublů (570 milionů korun).

O čem to svědčí? Odmyslí-li se patos a filmová konstrukce nových hrdinů, často vědomě proti historické věrnosti, není ruský Hollywood nepodobný svému slavnějšímu americkému protějšku. T-34 je variací na Železná srdce (Fury), Saljut 7 zase leckomu může připomenout americký snímek Apollo 13.

Hledání ruské duše

Na rozdíl od Američanů však točí Rusové filmy o svých hrdinech téměř výhradně pro vlastní publikum. Nejen to mladé, které již éru Sovětského svazu nepamatuje a je třeba dovzdělat, ale i pro generaci 40+, která si potřebuje znovu připomenout pocit sounáležitosti se zemí, která se v minulosti honosila přídomkem „šestina světa“. Film hraje v současném Rusku roli kolektivní paměti.

Běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. Ve své knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, koláži vzpomínek, názorů a tesknění, které nahrála na magnetofon a přepsala, hledá popis ruské duše. A mimo jiné ji nachází v minulosti.

Snad nejlépe tento nostalgický pocit zmapovala nositelka Nobelovy ceny za literaturu, běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. Ve své knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, koláži vzpomínek, názorů a tesknění, které nahrála na magnetofon a přepsala, hledá popis ruské duše.

A mimo jiné ji nachází v minulosti.„Ohlížím se: opravdu jsme to my, já? Vzpomínala jsem si se svými hrdiny. Kdosi z nich řekl: Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka. Byli jsme lidé se společnou komunistickou pamětí. Sbratřeni pamětí,“ píše Alexijevičová. A jak se zdá, filmové plátno je pro takové sbratření ideální plochou.

Blahoslav Hruška
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.