Dva týdny to už už vypadalo, že bývalý ministr školství Josef Dobeš dostane šanci vrátit se do Poslanecké sněmovny, a to na společné palubě sportovců a Zemanovců. Myšlenka našla příznivce, naopak řadu lidí, kteří nemohou zapomenout na Dobešovo angažmá ve Věcech veřejných a posléze v křesle ministra školství, znechutila, nicméně se z pragmatického hlediska jevila reálně. Ve druhé polovině srpna SPOZ a hnutí Pro sport a zdraví, které Dobeš založil, začaly oficiálně hovořit ospolupráci na přípravě voleb a o společných kandidátních listinách.
Vize velkého návratu se však pro Dobeše nakonec vyvinula ve velké fiasko, nakonec dokonce rezignoval na post předsedy sportovců. Když zapátráme, co bylo příčinou tak hektického zvratu, v podstatě narážíme na tytéž interpretace a argumenty z různých stran.
Podle místopředsedy sportovců Stanislava Eichlera nedokázal Dobeš dotáhnout dohodu se SPOZ do úplného konce. „Byl to přitom on, kdo v srpnu přišel s nápadem, že budeme spolupracovat se Zemanovci. Jenomže vedení SPOZ ho nechtělo na kandidátce a on to neunesl,“ řekl ČESKÉ POZICI bývalý hejtman Libereckého kraje za ČSSD.
Místopředseda sportovců: „Pan Dobeš si asi vzpomněl na praktiky ve Věcech veřejných. Nejsme ale žádní pepíci a nenecháme se vydírat.“
Dobeš podle Eichlera na postoj Zemanovců reagoval požadavkem přerušit se SPOZ veškerá jednání a kandidovat samostatně. Vedení hnutí se však takový postup nelíbil, obávalo se, poměrně logicky, že při samostatné kandidatuře nemá projekt šanci na úspěch. Dobeš pak vedení hnutí pohrozil vlastní rezignací, na niž nakonec došlo. „Pan Dobeš si asi vzpomněl na praktiky ve Věcech veřejných. Nejsme ale žádní pepíci a nenecháme se vydírat. Třeba v Libereckém kraji máme spolupráci se SPOZ dobře rozjednanou,“ dodal Eichler.
Předseda SPOZ Zdeněk Štengl k tomu ČESKÉ POZICI řekl: „Na začátku jsme si jen podali ruku a řekli si, že budeme jednat. Od té doby jsme se neviděli. Stáli jsme o spolupráci se sportovním hnutím, někteří jednotliví sportovci by za nás mohli klidně kandidovat. S panem Dobešem to ale nešlo. Nelíbilo se nám, jak coby ministr prosazoval školné. To je v rozporu s naším programem. Proti se postavila členská základna.“
Nelze říci, že by Štenglovy a Eichlerovy argumenty postrádaly logiku. Vycvičeni dennodenní záplavou zákulisních spekulací a politických intrik, které se k nám donesou, už se však ani nechce věřit, že Dobeš by projekt, který celý zkonstruoval a byl jeho „mozkem“, jen tak opustil. Co kdyby se stáhl do ústraní, na starost dostal shánění sponzorů (jedním z nich, jak se v politických kruzích šíří, by mohl být i Jaroslav Starka) a hnutí dirigoval z pozadí? Podle Eichlera a Štengla takový plán v žádném případě neexistoval.
Pražský podnikatel, který má k hnutí Pro sport a zdraví blízko a okolnosti vyjednávání mezi SPOZ a sportovci zná, nám poskytl věrohodné vysvětlení bez obalu: místopředseda SPOZ a prezidentův poradce Martin Nejedlý začal Dobešovi z hnutí vyzobávat jednotlivé osobnosti, neboť vedení Zemanovců s Dobešem skutečně spolupracovat nechtělo. Výměnou za poskytnutí sportovců-kandidátů se prý uvažovalo, že by Dobeš získal nějakou zajímavou funkci jako náplast. Z toho sešlo, neboť Dobeš se zkrátka urazil. Pro kdysi nejlepšího ministra školství (dle úsudku Václava Klause) to znamená minimálně dočasný konec ve vrcholné politice.
