Neštěstí, která mohou spisovatele postihnout, je spousta. Může se narodit v režimu knihám natolik nepřátelském, že si za život ani neškrtne a ještě ho nakonec oddělají. Ruský básník Daniil Charms a generace jeho vrstevníků by mohli vyprávět. Vlastně nemohli, proto jsou zajímavější o záhadu svých zoufalých životů a krutých konců.
Spisovatele také může umlčovat cenzura či ho přinutit okolnosti, aby se zabýval tématy, která nemají s jeho posláním nic společného. To byl případ autorů tvořících v totalitních režimech všech barev a odstínů od starověku po dnešek. Padnou-li později překážky, jsou jejich knihy spíše dobovým dokumentem než čtenářským zážitkem. Příkladem za všechny může být Arthur Koestler, jehož pronikavá inteligence a charakter způsobily, že sice viděl mnohem dál než jeho vrstevníci, ale protože trpěl potřebou otvírat jim oči, je jeho dílo desítkami nitek svázáno s dobou svého vzniku.
Nemluvě o neštěstích, která si spisovatel na sebe uvalí sám. Angažovanost, lichocení průměrnému čtenáři, posedlost nesmrtelností, mediální prostituce, lačnost po poctách a funkcích či nutkavá potřeba vyjadřovat se k čemukoli jsou spolehlivé prostředky, jak zapudit čtenáře, o jejichž zájem má smysl usilovat. Příklady uvádět netřeba, nechť si je dosadí každý sám.
Spisovatelské tragédie
Spisovatelské tragédie, které mě dojímají nejvíc, jsou poněkud jiného ražení. Je to neštěstí jedinců vidoucích tak daleko, že jejich vrstevníci jim prostě nemohli porozumět. Existují tři postavy spadající do této kategorie, jejichž malér, z důvodů až příliš zřejmých, je o to větší, že se proměnily v symbolické obyvatele měst s nimi spojovaných. V četbě jejich úctyhodného zakladatelského díla překážejí trička a suvenýry, hospody pyšnící se tím, že je navštěvovali, cirkus, který z nich nestydatě tyje. Jsou to James Joyce z Dublinu, Franz Kafka z Prahy a Fernando Pessoa z Lisabonu.
Humbuk rozpoutaný okolo nich je jako spisovatele zabíjí ještě spolehlivěji než zapomnění. Mladému vnímavému člověku je prakticky nemožné vysvětlit, proč by měl číst knihy autora, jehož tvář na něho civí z půllitru nebo z přívěsků na klíče. Na tom mnoho nezmění ani fakt, že všichni tři měli s městy, která je zneužívají k vyprazdňování peněženek turistů, problematické vztahy.
Joyce (1882–1941) prožil většinu života mimo Irsko a do Dublinu se vracel, jen aby jej mohl opět opustit. Kafka (1883–1924) z nepřátelského rodného města neustále prchal alespoň v imaginaci a ve svém díle Prahu nejmenuje. Pessoa (1888–1935) prožil mládí v Jižní Africe a trvale se v Lisabonu usadil až v roce 1905.
Knihovna zabývající se touto nesvatou trojicí už dávno mnohonásobně přerostla čtenářské možnosti. Ten, kdo by se chtěl obeznámit se vším, co bylo o každém z nich napsáno, by nemohl číst nic jiného a stejně by to za život nestihl. Tak proč, a především co dalšího o nich psát?
Důvody jsou buď ostudné (přihřát si vlastní polívčičku), snobské (předvést vzdělanost), megalomansky zpupné (objevil jsem něco, co tu ještě nebylo), kariérní (potřebuji to k získání diplomu) nebo prostě zištné (třeba z toho něco kápne). Stále je však možné udělat další krok naznačeným směrem, což pouze důležití autoři umožňují.
Rovnocenná alter ega
Vnitřní život Fernanda Pessoy byl natolik bohatý, že o jeho vnějším životě lze jen říct, že se narodil v Lisabonu, mládí prožil v Jižní Africe a živil se jako korespondent několika lisabonských firem. Za svého života publikoval jedinou podstatnou knihu a několik článků v literárních revue, z nichž jednu založil. Po jeho smrti však byla v pozůstalosti bedna s 27 543 texty. Jako by tím chtěl naplnit prokletí svého jména Pessoa znamenajícího Nikdo. Je obtížné nevzpomenout, jak se Odysseus představil kyklopovi Polyfémovi...
Pessoa za svého života publikoval jedinou podstatnou knihu a několik článků v literárních revue, po jeho smrti však byla v pozůstalosti bedna s 27 543 texty
Hlavní Pessoovo tvůrčí gesto je notoricky známé. Jak se píše v předmluvě k českému vydání Knihy neklidu: „Celý život, vlastně už odmalička, si plachý a samotářský Pessoa tvořil různé osobnosti básníků, prozaiků, dramatiků, filozofů, literárních kritiků a překladatelů. Dával jim jména anglická, portugalská nebo francouzská, jako skutečný stvořitel jim určil data narození a někdy i smrti, dal jim životní osudy, povolání, horoskopy, estetické a filozofické koncepce, případně i politické přesvědčení, nechal je psát v různých jazycích, vystupovat v časopisech, které zakládal, uvádět nové literární směry, vést dialog, ovlivňovat se.“
Nejznámější jsou básníci Alvaro de Campos, Ricaerdo Reis nebo Alberto Caeiro, kteří po sobě zanechali samostatná díla. Nejde o prosté pseudonymy, nýbrž heteronyma, do nichž Pessoa uměl své „já“ doslova rozmnožit. Že nejde o banální skrývání za cizí identitu, dokázal třeba tím, že Bankéře anarchistu napsal pod vlastním jménem. Všichni jím stvoření autoři jsou rovnocenná alter ega, která nutně potřeboval k uchopení mnohoznačné reality. Do své tvůrčí dílny dal nahlédnout v posmrtně vydané Knize neklidu, jež je příznačně připsaná pomocnému účetnímu Bernardu Soaresovi.
Zkomplikované vlastní „já“
Výchozí idea je v zásadě prostá. Skutečnost se s každým dalším pohledem mění, a proto je třeba pohledy neustále zmnožovat, aby její hrubé rysy mohly začít konečně vystupovat v celé své mnohovrstevnosti a nejednoznačnosti. Dříve byl neuchopitelností postižen pouze ten druhý, čili „ne-já“. Například Giordano Bruno mohl být zcela legitimně chápán jako kacíř, geniální myslitel, bloud, představitel vědeckého myšlení, mystik, uvědomělý bojovník za nový svět, renesanční dobrodruh, mučedník, předchůdce osvícenství nebo třeba člověk uzavírající středověk.
Počínaje Pessoou se však dramaticky zkomplikovalo i vlastní „já“. Pessoa ukázal a doložil rozporuplnost, nejednotnost a proměnlivost toho, co bylo do té doby chápané jako celistvé, nebo nanejvýš svárlivé. Tradiční dualismus těla a duše se rozpadá a na scénu vstupuje polyfonie. Už není možné nadřazovat a kategorizovat, je nutné tolerovat a usilovat o pochopení. Nejde o intelektuální hříčku, ale o zásadní objev, jímž zpochybnil samotné základy přístupu k člověku jako takovému a který lze přirovnat k objevům kvantové mechaniky.
Sloučit pessoovského člověka s člověkem hegelovským nebo rousseauovským je ještě těžší než teorii relativity s teorií kvantovou. Není-li „já“ vystaveno pouze vývoji a stárnutí, změna pouhou adaptací, a pokud nejsou vnitřní rozpory způsobené jen rozdílnými požadavky těla a duše, ale dokáže být jiné ráno, v poledne i večer, aniž by ho bylo možné osočit z chameleonství, pak je třeba přehodnotit celý vztah k okolí, minulosti i budoucnosti. Ponechám stranou ostatní aspekty Pessoova díla a soustředím se na tento jediný, netvrdím, že nejdůležitější rys.
Znát se znamená mýlit se
Nepatří mezi přísně střežená státní tajemství, že člověk není monolit. Navzdory tomu, nebo pravděpodobně právě proto, úsilí vnutit všem lidem stejný životní styl neustále roste. Je-li podstata člověka nepolapitelná, a pokud se prazákladní motivace skrývají v končinách, kam nedohlédneme, je nutné k němu přistupovat s tímto vědomím.
Všichni Pessoou stvoření autoři jsou rovnocenná alter ega, která nutně potřeboval k uchopení mnohoznačné reality
„Znát se znamená mýlit se, a orákulum, které pravilo ,poznej sám sebe‘, uložilo úkol větší, než byly práce Herkulovy, a hádanku temnější, než jakou kladla sfinga. Vědomě se neznat, toť cesta. A neznat se uvědoměle je aktivní používání ironie. Pro člověka, který je opravdu velký, neznám nic většího ani podstatnějšího než trpělivý a výstižný rozbor způsobů, jak se neznat, vědomý záznam nevědomosti svého vědomí, metafyziku autonomních stínů, poezii soumraku deziluze,“ napsal Bernardo Soares v Knize neklidu.
Literatura hodná toho jména je odhalováním lidské rozmanitosti, nezredukovatelnosti, nepřevoditelnosti na jediného jmenovatele. Proto je důležitých knih tak málo. Pessoův objev posouvá chápání lidských bytostí na novou rovinu. Není možné Pessou překročit. Důležité je přijmout závěry, k nimž se dopracoval. Příběh rozkladu je v hrubých rysech známý.
Odklon od mytických reků vytesaných z jednoho kusu, přes štěpení na tělo a duši, zmatení způsobené stykem s odlišně se vyvíjejícími kulturami končí, alespoň pro tuto chvíli, tázáním o roli a povaze podvědomí. Nemá smysl jednotlivé etapy popírat, je nutné se pokusit je nějak skloubit. To však vyžaduje přinejmenším odvahu rozloučit se s pohodlnými myšlenkovými stereotypy.
Návrat k tělesnosti
Částka, o niž se hraje, je totiž vysoká. Intelektuální svět evropského člověka byl dlouhá staletí modelován představou, že tělo je překážkou spásy duše, a proto často muselo být pro její spásu obětováno. Inkvizitor odsuzující čarodějnici na hranici nebyl nutně sadista, mohla to být vskutku soucitná bytost, jíž šlo o záchranu toho, co on považoval za podstatné.
Podstata tedy není ani zdaleka objektivní pravdou, na kterou je možné přistoupit, ale pravdou subjektivní, již je snadné zlehčit a napadnout. Při rozhodování nelze použít argumentů racionálních, nýbrž instinktivně-intelektuálních. Navzdory tomu jsme dodnes obleženi zástupy dobře smýšlejících, kdykoli ochotných nás přivést na správnou cestu. K nim patří též stavitelé nových chrámů, kteří se se svými předchůdci neshodli zhola v ničem, vyjma toho, že „já“ je majetkem státu nebo strany, pro něž se musí obětovat nebo pro jejichž blaho může být obětováno.
Pessoův návrat k tělesnosti spolu s intelektuálním přesahem tělesné determinace je především návratem k rozcestí, na němž jsme se vydali špatnou cestou. Proti majitelům řešení stojí bezmocný tvor, jemuž pud sebezáchovy napovídá, že někde něco nehraje. Právě k tomuto sporu se Pessoa ze skrytu své nenápadné existence vlastním dílem vyjadřoval. Jeho současníci neměli příležitost se s jeho názorem seznámit, my už ano.
O tom, jak přesně situaci vyhodnotil, například svědčí, že znovu a znovu hovoří o tvorbě moderní senzibility. Tím dobovým slovníkem naznačuje, že člověk pro něho není hotovým tvorem, ale spíše materiálem k tvorbě čehosi nového, přicházejícího, rodícího se. Na rozdíl od Nietzscheho však nevolá po příchodu nadčlověka, ale experimentuje sám na sobě.
Naštěstí má v sobě dostatek pesimismu, aby se vyhnul osvícenské iluzi o polepšitelnosti a převychovatelnosti člověka. Nikoli tedy nepopsaný list, ale přesně naopak tvor zatížený nejen minulostí, dobovými trendy, idejemi, ale i sny a plány do budoucna.
Rozpoznání nebezpečí
Pessoa patří k těm, kdo již na počátku 20. století davů rozpoznali nebezpečí, jež člověku hrozí, vzdá-li se svého „já“, jak to po něm žádají vlasti, církve a strany. Svěřit „já“ do péče jakékoli vyšší autority je sice pohodlné, ale výsledkem je přinejmenším frustrace, ne-li rovnou spoluvina. Člověk, nic, před čím by bylo třeba padat na kolena, pouze tvor nadaný možností sebetvorby, tvoření vlastního mnohafasetového „já“, jež je neslučitelné s kolektivismem jakéhokoli typu.
A jak už to tak bývá, jeho předtuchu potvrzují se zpožděním i vědci. Zjištění, za něž byl Giulio Cesare Vanini v roce 1619 upálen v Toulouse, že člověk není od zvířete oddělen ostrým předělem, ale naopak, že jde o plynulý přechod, se teprve dnes pozvolna stává obecným intelektuálním majetkem. Rovněž podmíněnost duševních a intelektuálních pochodů na fyzickém a psychickém fungování těla i jeho ustrojení dokládají nové a nové experimenty.
Představa, že by revolucionář mohl usilovat o rozpoutání revoluce jen proto, aby zvýšil produkci adrenalinu, který potřebuje na vlastní boj s astmatem a horlivou činností řešil své problémy s matkou, a nikoli z historické nutnosti, konečně přestává být odmítána jako absurdní nesmysl. Obliba adrenalinových sportů vypovídá o naší době mnohem víc, než se obecně připouští. Možná, že jednoho dne bude rozluštěna i chemie lásky a bude nutné podobným způsobem přehodnotit i postoj k ní.
Ani zrůdy, ani pasivní oběti
Po základní lekci mnohosti a možností vlastního „já“, kterou nám Pessoa udělil, je mnohem lehčí zahlédnout i nebezpečí přicházející tentokrát z opačné strany. Totiž hrozbu zbytnělého ega sobců a nenažraných oportunistů, vězňů vlastního biologického těla, neschopných vymanit se z determinace pudů. Obrana před uměle vytvořenými potřebami si žádá prohlédnutí jejich zbytečnosti.
Sednout na lep slabomyslnému a bezohlednému konzumnímu hédonismu vyzývajícímu k neustálému ukájení instinktů a pudů onoho primárního „já“ je totiž zase jen popřením lidských možností. Zříct se sebe ve prospěch vyššího ideálu nebo propadnout bulimii má zhruba stejně zničující následky. Jediný známý způsob umožňující prožít vzrušující život je vymezen slovy ani – ani. Ani obžerství, ani askeze, ani pouze tělo, ani pouze duše.
Pessoa kráčí sám, bloumá však ulicemi všech velkoměst obklopen zástupem spřízněných duší
Lidé zpravidla nejsou ani zrůdami, ani pasivními oběťmi, ale obojím se mohou stejně snadno stát. Záleží jen na tom, které z jejich četných „já“ se chopí slova. Zbývá už jen maličkost: nenechat si „já“ zkonfiskovat a nedovolit egu, aby zbytnělo.
Poselství
Přesně tak totiž vypadá člověk, o jehož příchod Pessoa usiloval a kterého netrpělivě vyhlížel: „Jediný postoj hodný vyspělého člověka je houževnatě setrvávat v činnosti, která je nepochybně zbytečná, zvyknout si na disciplínu, která zřejmě nikam nevede, a neustále dodržovat normy filozofického a metafyzického myšlení, které nemá žádný význam.“ Za to, že je podobné poselství vůbec možné dešifrovat, je nutné poděkovat nenápadnému průkopníkovi nezneužitelného individualismu.
Pessoa kráčí sám, a jinak tomu být nemůže. Bloumá však ulicemi všech velkoměst obklopen zástupem spřízněných duší. Za jeho časů to byly jen stíny zrozené v jeho imaginaci. My už máme možnost stát se jedním z jeho heteronym a prohodit s ním v kavárně pár slov. Je to sice dřina, ale stojí to za to.
