Od narození legendárního italského filmového tvůrce, režiséra a scenáristy Federika Felliniho v lednu uplynulo sto let, což je důvod k ohlédnutí nejen za jeho filmy, ale především za jeho múzami. Nejvíc mu dala ta nejdůležitější – žena. Asi nejsem sama, koho v životě provázely Felliniho filmy. Od první chvíle jsem milovala jeho fantazii, smysl pro skurilitu života, odvahu, s níž točil o lidské sexualitě, svobodomyslnost, ironii a sarkasmus.
Myslím, že první Felliniho film, který jsem viděla v běžné distribuci, byl nádherný Amarcord, vzpomínka na rodné Rimini. Přitom je to „jen“ sled epizod různých žánrů, skoro anekdot nebo i klauniád, ironických, smutných, kabaretních, melancholických..., ale geniálně seskládaných. Trafikantka, Štěstíčko, prďoch řítící se na motocyklu sněhovými závějemi města Rimini, strýček řvoucí na stromě „já chci ženskou“ a malinká sestřička, která ho přijde rezolutně sundat. Školáci masturbující v garáži a nezapomenutelné panoptikum gymnaziálních profesorů.
Itálie poloviny třicátých let, navíc v mikrokosmu provinčního města je vlastně příšerná, ale také viděná s láskou a pochopením pro lidské slabosti. Jak poznamenal režisérův životopisec Tullio Kezich, Fellini nedokázal nenávidět, i fašisty považoval za podivné, zvrácené klauny. |
I ta scéna s ricinovým olejem, který při výslechu nalijí fašisti do krku Tittovu otci, byla napůl opereta, napůl horor. Tahle Itálie poloviny třicátých let, navíc v mikrokosmu provinčního města je vlastně příšerná, ale také viděná s láskou a pochopením pro lidské slabosti. Jak poznamenal režisérův životopisec Tullio Kezich, Fellini nedokázal nenávidět, i fašisty považoval za podivné, zvrácené klauny.
Fellini, milovník kašírek a filmových ateliérů, které mají magickou moc změnit se v cokoli, celé Rimini postavil v ateliérech Cinecitt’a. Navzdory tomu se lze dnes po Rimini projít a najít pár předobrazů z třicátých let – Grandhotel, místo zapovězených požitků, kde Štěstíčko potká svého knížete, je tu i kino Fulgor v paláci Valloni, kde ji Titto neobratně svádí.
Režisér Federico Fellini
Casanova jako stroj na sex
V osmdesátých letech se občas daly vidět Felliniho snímky ze šedesátých let v Ponrepu nebo ve Filmovém klubu v Klimentské, takhle jsme vystáli frontu na Sladký život. Navzdory tomu jsme hned v roce 1990, když jej promítali v Kongresovém sále, na něj spěchali znovu. I tehdy bylo vyprodáno. Neměli jsme komu svěřit pětiletého syna a táhli jsme ho s sebou, strašně se vzpíral a nakonec v sále vzteky usnul...
Film Casanova Federika Felliniho byl sofistikovaný, ironicky perziflující mýtus nadsamce. Fellini Casanovou pohrdal jako strojem na sex. Chtěl ho ukázat jako výsměšnou karikaturu lidského typu, však také varianty tohoto antihrdiny nacházíme ve všech jeho filmech, ale i jako odlidštěné monstrum. Felliniho Casanova sex provozoval ve směšném „nachtlajblu“ a nosil s sebou metronom v podobě kovového ptáka, který určoval rytmus jeho kopulačních pohybů. |
Nezapomenutelný byl zážitek ještě předtím, v polovině osmdesátých let, kdy jsme jako frekventanti kurzů italštiny mohli v Italském kulturním institutu zhlédnout film Casanova di Federico Fellini, který v Československu nikdy do distribuce nešel, nejspíš aby se občané žijící v reálném socialismu nezkazili hanbatými scénami. Měl pověst skandálního dílka, ale jak se ukázalo, nic hanbatého tam nebylo. Byl to snímek sofistikovaný, ironicky perziflující mýtus nadsamce. Fellini Casanovou pohrdal jako strojem na sex.
Chtěl ho ukázat jako výsměšnou karikaturu lidského typu, však také varianty tohoto antihrdiny nacházíme ve všech jeho filmech, ale i jako odlidštěné monstrum. Za tím účelem jeho představitele Donalda Sutherlanda vydatně „mučil“. Kanadský herec byl profesionál a mučit se nechal, přestože trávil hodiny v maskérně, vyholili mu obočí a „zvedli“ čelo. Diváci ovšem z jeho těla viděli jen málo, Felliniho Casanova sex provozoval ve směšném „nachtlajblu“ a nosil s sebou metronom v podobě kovového ptáka, který určoval rytmus jeho kopulačních pohybů.
Film se promítal v kapli Šporkova paláce praskající ve švech, i když 80 procent diváků tomu, co se na plátně říkalo, nerozumělo. Důležité bylo vidět aspoň kus. Při rvačce o místa se ohledy nebraly, vzpomínám na Josefa Kemra, na kterého zbyla židle za sloupem, takže viděl jen polovinu plátna, ale vydržel. Z horečnaté atmosféry v sále a bizarních dějů na plátně mi uvázl moment, kdy při scéně s obryní v kádi v cirkuse zazní česká věta „kroutí se jako had“. Dodnes nevím, jestli se mi to zdálo, ale protože Felliniho obklopovaly i české dámy, mohl něco takového do svého panoptika vsunout.
Fascinace živočišností
Fellini měl rád ženy bujných tvarů. Dokonce měl slabost pro ženství téměř obludné, vzpomeňme na prsatou trafikantku v Amarcordu, která přitiskne nebohého školáka mezi svá ňadra, až skončí v posteli s horečkou. Fascinovala ho živočišnost. Marie Párová, česká herečka, která se usadila v Římě, kde hrála v četných muzikálech a vytvořila epizodní role v několika Felliniho filmech, vzpomínala, že ji nadšeně pozoroval, když s chutí jedla, byl tím přímo uchvácený.
Fellini měl rád ženy bujných tvarů. Dokonce měl slabost pro ženství téměř obludné, vzpomeňme na prsatou trafikantku v Amarcordu, která přitiskne nebohého školáka mezi svá ňadra, až skončí v posteli s horečkou. Fascinovala ho živočišnost. |
Připomínat Anitu Ekberg snad ani nemá cenu, tato švédská valkýra Fellinimu učarovala. Ještě jednou jí složil hold ve snímku Interview, v trochu hořkém a nostalgickém dodatku ke Sladkému životu. Marcello Mastroianni, věčné režisérovo filmové alter ego, přivádí japonské novináře do její římské vily na via Appia. Marcello jako kouzelník vyvolá mladou Anitu zpoza filmového plátna, jejich současné siluety spolu tančí a rázem se všichni přenesou do slavného filmu, do časů svého mládí. Oba herci se znovu drží v náručí při tanci v Caracallových lázních.
Střihy do reality vyvolávají nepojmenovatelný smutek z nemožnosti zastavit čas, z toho, jak i když duše nestárne, tělo ji zrazuje. Tak nádherně nostalgickou scénu uměl natočit jen Fellini. Anebo divoženka Saraghina, démonická nadžena ve snímku Osm a půl. Má své doupě u moře a pro puberťáky znamená první erotickou zkušenost. Zajímavé je, že pěvkyně Edra Gale, která ji hrála, byla původem rovněž Češka z Chicaga a snila, že se prosadí v Itálii.
Role Saraghiny odstartovala její kariéru, která nebyla nijak oslňující, hrála spíš střední role třeba ve filmu plném hvězd Co je nového, kočičko, jehož scénář napsal Woody Allen. Přitom byl Fellini ženatý s křehkou a něžnou Giuliettou Masina. Věrný jí nebyl, ale celý život ji miloval, a nikdy by ji neopustil. Poznali se v době, kdy Giulietta studovala literaturu na římské univerzitě La Sapienza. K divadlu ji přivedla ovdovělá teta, u níž v Římě žila.
Giulietta Masina
S Federikem se potkali roku 1943 v rozhlasových studiích EIAR (předchůdce RAI). Mladá herečka vytvořila postavu Palliny v seriálu o mladém manželském páru Cico a Pallina, jehož scénář budoucí režisér napsal, také začínala v divadle. Federico teprve nedávno dorazil do Říma, pracoval v oblíbeném satirickém časopise Marc’Aurelio a snil o dráze režiséra. Když vzpomínal, jak se seznámili, řekl:
„Nepamatuji si naše první setkání, protože ve skutečnosti jsem se narodil v den, kdy jsem Giuliettu poprvé uviděl. Měla v sobě tajemství, to ona držela v ruce klíč ke všem kouzlům a záhadám života, vzala mě za ruku a odvedla do míst, kam bych sám nikdy nedošel.“ Zůstala jeho múzou po celý život. V závěru svého života připomínali mytický pár věrných staroušků Filémóna a Baucidu. Giulietta zemřela jen pět měsíců po svém muži a přála si, aby jí na pohřbu zazněla hudba Nina Roty ze Silnice.
Giulietta Masina zůstala Felliniho múzou celý život. V závěru svého života připomínali mytický pár věrných staroušků Filémóna a Baucidu. Giulietta zemřela jen pět měsíců po svém muži. Jejich hrob je surreálná plastika, připomíná kovovou příď lodi, ale může to být i plachta, která se chce rozletět. Stojí na žulové desce, do níž je zapuštěná vodní plocha. |
Jeden z přátel povahu jejich manželství vyjádřil lapidárně: „Giuliettu zrazoval tělem mnohokrát, nikdy však srdcem.“ Spojoval je i smutek ze smrti syna Pierfederika, který zemřel měsíc po narození. Všichni tři spočívají na hřbitově v Rimini. Jejich hrob je surreálná plastika, připomíná kovovou příď lodi, ale může to být i plachta, která se chce rozletět. Stojí na žulové desce, do níž je zapuštěná vodní plocha.
Fellini miloval lodě, však to byl kluk, který vyrostl u moře. Ale jeho velkou láskou byli klauni, učaroval mu cirkus jako životní filozofie. Na jeho hrobě by mohli být i oni. A jistě by se mu líbilo, že do jeho pomníku před pár lety naboural 80letý stařík, který jel na hřbitově autem, a voda na žulové desce ho prý oslnila.
Giulietta byla výjimečná herečka. Byla to klaunka, u nás k ní byla často přirovnávaná podobně éterická Jiřina Třebická. Měla jedinečný dar mimiky a její schopnost vyjádřit hloubku citu, bezelstnost a důvěru chyceného zvířátka jen pohledem očí nepřestane udivovat. Je to nejen dojemná a melancholická Gelsomina v Silnici, ale ještě smutnější postava byla její důvěřivá prostitutka Cabiria v Cabiriiných nocích, která nikdy nepřestane snít o lásce.
Barvité sny
Fellini ženy miloval, měl různé avantýry, jeho žena byla trpělivá, tichá a odpouštějící. Pravý opak trochu cirkusové a smyslné krásky Sandry Milo, s níž měl Federico 17 let paralelní vztah. Do vily, kterou manželé Felliniovi měli u moře ve Fregene pár kilometrů severně od Říma, kde pláže navazují na piniové lesíky, ji přivedl scenárista Ennio Flaianno. A ona pak hrála ve Felliniho skvělém filmu Osm a půl Carlu, milenku hlavní postavy, režiséra Guida Anselmiho, který prochází tvůrčí krizí.
Milo to po letech nevydržela a o vztahu promluvila, ale měla tolik vkusu, že to učinila po smrti Federika a jeho ženy. Režisér ji prý přemlouval, aby svůj vztah zveřejnili, s tím, že se s ní ožení, ona ale odmítla. Giuliettu měla velmi ráda, vážila si její inteligence a taktu, nežárlily na sebe a vlastně žili ve třech, prý to byla společná domluva. Dnes 86letá Sandra má zjevně štěstí, že oba svědci této symbiózy už nežijí. Fellini ale měl i jiné milenky, stálicí byla lékárnice, která mu pomáhala s depresí, a provokativní feministická spisovatelka. A ještě ke snímku Giulietta a duchové.
Fellini líčí, že se řada jeho filmů zrodila z barvitých snů, které se mu od dětství zdály. Makabrální defilé kléru v šílených kreacích, stejně bizarní jako ironické, muselo mít původ v nočním snění. V Romě dosáhla Felliniho mánie vytvářet dokonalou umělou realitu vrcholu, nechal například postavit půl kilometru dálnice se vším všudy. Roma je ale také film o neodvratném zániku a pomíjivosti. Všechno zmizí stejně jako antické fresky náhodně objevené při ražení tunelu metra, které nemilosrdně zničí denní světlo a vzduch. |
Není snadný k pochopení, možná až přehlcený symbolikou, ale Felliniho imaginace tu vystoupala do oblačných výšin. Je to jeho první barevný film. Nevznikal lehce, je plný přízraků, sen se mísí s realitou, nejspíš se v něm odráží i psychedelická inspirace (Fellini tehdy experimentoval s LSD). Ale je to také příběh Giulietty, podváděné manželky, ženy ve středním věku, která neví, co si má počít se životem, jak se osvobodit. Ženy hledající a nacházející sebe sama, svou nezávislost. Masina tu hraje sama sebe, a ani nepřekvapuje, že milenku jejího muže (Suzi-Iris) ztvárnila Sandra Milo.
Autorem výpravy byl Piero Gherardi a jeho úchvatné fantaskní kostýmy, jako by otevřely novou etapu Felliniho tvorby. Mistrovským kusem tohoto opulentního výtvarného stylu je církevní módní přehlídka v Romě, po Rimini dalším městě, z jehož lásky se Federico vyznal. V knize Dělat film Fellini líčí, že se řada jeho filmů zrodila z barvitých snů, které se mu od dětství zdály. Makabrální defilé kléru v šílených kreacích, stejně bizarní jako ironické, muselo mít původ v nočním snění.
V Romě dosáhla Felliniho mánie vytvářet dokonalou umělou realitu vrcholu, nechal například postavit půl kilometru dálnice se vším všudy. Roma je ale také film o neodvratném zániku a pomíjivosti. Všechno zmizí stejně jako antické fresky náhodně objevené při ražení tunelu metra, které nemilosrdně zničí denní světlo a vzduch.
Sebeironie tvůrce
Ještě zpátky k Felliniho ženám. Vždy uměl najít originální představitelky a také z nich uměl dostat to, co potřeboval. Nádhernou Anouk Aimée, Francouzku, která hrála ve Sladkém životě znuděnou bohatou dědičku Maddalenu, přinutil, aby pro roli utrápené manželky v Osm a půl zhubla, nasadil jí brýle a namaloval pihy na nos.
Často také jeho herečky v jiných filmech tolik nezářily – třeba představitelka Marcellovy přítelkyně Emmy ze Sladkého života Yvonne Furneaux, stejně jako Magali Noël, jež hrála ve Sladkém životě a v Satyriconu, a obzvlášť se proslavila v Amarcordu. Její Gradisca – Štěstíčko, jeden z erotických idolů puberťáků, byla neopakovatelná. A stejně významná filmová role ji už nepotkala.
Úctu, obdiv i dobrovolné podřízení se ženám Fellini demonstroval ve Městě žen, jakkoli je film míněn i jako výsměch militantnímu feminismu. Hlavní hrdina Snaporaz (Marcello Mastroianni) tu prožije horečnatý sen, dostane se do světa žen, je jimi zajat, sváděn, hýčkán i terorizován. Některé motivy a vize se opakují nebo se rozvíjejí do jiných poloh, ale film opět nese nádherná sebeironie tvůrce. |
Úctu, obdiv i dobrovolné podřízení se ženám Fellini demonstroval ve Městě žen, jakkoli je film míněn i jako výsměch militantnímu feminismu. Hlavní hrdina Snaporaz (Marcello Mastroianni) tu prožije horečnatý sen, dostane se do světa žen, je jimi zajat, sváděn, hýčkán i terorizován. Některé motivy a vize se opakují nebo se rozvíjejí do jiných poloh, ale film opět nese nádherná sebeironie tvůrce.
Žena je podle Felliniho nadaná mnohem větší životaschopností než muž, je také prozíravější – a co více, muži dojdou spásy jen díky ženám. Tento faustovský motiv se vine celou Felliniho tvorbou. Možná by se i Fellini dnes dočkal obvinění ze svádění hereček, jeho harém by byl odsouzen a asi by se do dnešní hyperkorektní a vlastně nesvobodné doby nehodil. Když to píšu, uvědomuji si, jak je to absurdní.
Natočil nádherné filmy plné erotiky, ironie a nadhledu, i když ho za ně katolická církev dávala do klatby a označovala za antikrista, což v Itálii nebylo a není zanedbatelné. Zůstal svůj do poslední chvíle, vždyť den před smrtí mu přítel přinesl časopis, na jehož obálce byla fotografie italské modelky v natolik přiléhavé róbě, že vypadala nahá. Federico na jednu půlku jejího pozadí svižně nakreslil panáčka s bublinou: „Tady chci zůstat...“
