Povšimněme si po bombovém útoku v Bostonu mediálního obrazu pravděpodobných pachatelů. I jejich obrazu v českých médiích, přestože ta povětšinou z logiky věci přejímají obraz těch anglofonních.
Bratři Carnajevové jsou zobrazováni jako „čečenští bratři“ (například web České televize, idnes.cz, Roman Joch na ČESKÉ POZICI), byť starší se narodil v Rusku, mladší v Kyrgyzstánu, starší se přestěhoval do USA v šestnácti, mladší v devíti letech a s Čečenskem mají pramálo společného. Nejsou více Američané než Čečenci?
Skoro všechna mainstreamová česká média taktéž hovoří o příklonu zejména staršího bratra Tamerlana k islámu, prý dokonce naléhal na matku, ať se zahaluje, strávil půl roku v Dagestánu a tak dále. Na jednom z amerických webů se dokonce u článku Elizy Shapiro objevil titulek: „Is Tamerlan Tsarnaev Named After a Brutal Warlord?“ Tamerlan (čili Timur) byl totiž ve 14. století muslimem a dobyvatelem, pověstným svou krutostí. Jakoby terorismus měl zakódovaný už v genech rodičů pocházejících odjinud...
Závěr – někdy přímo vyřčený, někdy pouze naznačený – je pak ten, že útok nějak souvisí s vírou – s islámem, že nějakým způsobem má v sobě tato víra zakódován terorismus, protože, jak říká omšelé dehonestující rčení: „Všichni muslimové nejsou teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové.“
Být ostražitý k „cizímu“
Mediální tvář bratrů Carnajevových je v příkrém rozporu s případy, kdy vražedné útoky spáchal „bílý muž“ – Timothy McVeigh, Anders Breivik a mnozí jiní (třeba střelci na amerických školách). Rozdíl v obrazu je v tom, že tito bílí muži jsou líčeni jako odpadlíci, frustrované osoby, psychopati, blázni, deprivovaní lidé uzavření před společností.
Jakmile to alespoň trochu lze, vykážeme pachatele mimo okruh „naší“ civilizace a nazveme je narušiteli a nepřáteli, s kterými je třeba bojovat
Tato „individua“ nejsou brána jako obecný vzorek „naší“ společnosti. U bratrů Carnajevových ale mainstreamová média argument „blázna“ jako první v pořadí nepoužívají. Proč se o starším bratrovi v prvé řadě spekuluje jako o radikálním islamistovi, nikoli jako o deprivantovi trpícím nějakou duševní chorobou?
Mnohé publikace antropologů, filozofů či psychologů pracují (zjednodušeně řečeno) s konceptem, že dávné lidské komunity fungovaly a přežívaly díky tomu, že byly ostražité až velmi nepřátelské k „cizímu“. V poměru k tomu si upevňovaly svou vlastní identitu, rozvíjely vlastní symboliku a rituály – vytvářily si prostě svůj smysl existence.
Mediální obraz pravděpodobných pachatelů útoků v Bostonu ukazuje, že podobné vzorce platí i dnes. Jakmile to alespoň trochu lze (byť třeba u mladšího z Carnajevových tomu celkem nic nenapovídá), vykážeme pachatele mimo okruh „naší“ civilizace a nazveme je narušiteli a nepřáteli, s kterými je třeba bojovat. Když to nelze, protože je není možné z „naší“ civilizace odpárat (viz Breivik), uchýlíme se alespoň k tomu, že je vyloučíme z „dobré“ společnosti. Problému – existenci deprivovaných psychopatů – se nicméně „vývozem“ nezbavíme.
