Při příležitosti konference Forum 2000 navštívil Prahu bývalý šéf izraelské zpravodajské služby Mosad, 79letý Efrajim Halevi, který spolupracovníkovi ČESKÉ POZICE Janu Čuříkovi poskytl rozhovor na téma syrské krize a situace na Blízkém východu.
Halevi, původní profesí právník, působil v Mosadu od roku 1961, přičemž jej v letech 1998 až 2002 vedl. Během své profesní kariéry spolupracoval s pěti izraelskými premiéry – počínaje Jicchakem Šamirem a konče současným Benjaminem Netanjahu – a zachytil ji v knize z roku 2006 Man in the Shadows: Inside the Middle East Crisis with a Man Who Led the Mossad (Muž ve stínu. Blízkovýchodní krize dle muže, který vedl Mosad). V letech 2011 a 2012 se pak Halevi podobně jako jeho nástupce v čele Mosadu Meir Dagan opakovaně vyslovil proti vojenskému zásahu v Íránu.
Halevi poprvé navštívil Československo na konci léta 1956, kdy vedl izraelskou delegaci na setkání Mezinárodního svazu studentstva. Ve vzrušené atmosféře blížící se tehdejší suezské krize byl delegátem Palestinců budoucí předseda Organizace pro osvobození Palestiny a prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat (1929–2004).
Rozhovor s Halevim připomíná listování historií Blízkého východu. Co se však skrývá pod brilantní analýzou konfrontací i vstřícných gest v uplynulých více než 60 letech arabských států Blízkého východu, Izraele, Íránu a velmocí? Pravděpodobně Haleviho konkrétní vzpomínky na konkrétní opatření a rozhodnutí, která doprovázela jeho profesní kariéru.
Halevi na začátku roku 2006 v britském deníku The Times tvrdě zkritizoval film Mnichov Stevena Spielberga z roku 2005. Jak při takovém rozhovoru zahnat vzpomínku na jednu z jeho závěrečných scén, v níž hlavní postava Avner po návratu do New Yorku vtrhne s výbuchem zloby na izraelský konzulát a oboří se na přítomného zaměstnance? A jak myšlenku, že americkou pobočku Mosadu vedl do roku 1973 Efrajim Halevi? Jako by v průběhu rozhovoru tázajícímu nebylo jasné, kde na Blízkém východě končí historická fakta a začíná historická fikce.
ČESKÁ POZICE: Při četbě knihy Asad: Zápas o Blízký východ britského novináře Patricka Seala – polooficiálního životopisu syrského exprezidenta Háfize Asada – se nelze ubránit dojmu, jak dobrým stratégem byl. Nedokázal-li protivníka přemoci vojensky, používal taktiku „meče a štítu“ – vlákat ho do nejistého prostředí a nechat v něm krvácet. Takto se postupně vyrovnal například s izraelskou intervencí do jižního Libanonu a západního Bejrútu v roce 1982. Existuje paralela mezi jednáním Háfize Asada a jeho syna Bašára, není-li dnes protivník za hranicemi, ale uvnitř Sýrie?
HALEVI: Příběh Háfize Asada je východiskem, bez nějž lze současnou Sýrii pochopit jen obtížně. Proto jej obšírně rozvedu. V prvé řadě je třeba vědět, že hlavní linie jeho politiky byla vybudovaná okolo dvou os:
- Obrany syrských strategických zájmů, jak je chápal.
- Udělat cokoliv, co považoval za nutné k zachování režimu, přičemž by ho nic reálně neohrožovalo zevnitř Sýrie – jeho samotného, jeho rodinu a klan ani alavitskou komunitu.
Kvůli tomuto cíli neměl Háfiz Asad žádné morální ani jakékoliv jiné zábrany. Když musel v roce 1982 při obléhání města Hamá, otevřeně se bouřícího proti damašské vládě, zabít 25 tisíc lidí ve velmi krátkém čase, nijak nezaváhal. Se svými vnitřními protivníky jednal přímo, někdy až brutálně. V případě zahraniční politiky, konkrétně Izraele, byla pro něho jedna věc osobní a dlouho v ní nebyl ochotný k žádným kompromisům – Golanské výšiny.
„Příběh bývalého syrského prezidenta Háfize Asada je východiskem, bez nějž lze současnou Sýrii pochopit jen obtížně“Nechat protivníky nepřímo krvácet byla jeho taktika, ale vedle toho měl jiný cíl. Pokoušel se po jistou dobu dosáhnout strategické převahy nad Izraelem a později, od poloviny osmdesátých let, aspoň rovnováhy sil. Vyzbrojování chemickými zbraněmi pro něho představovalo snahu dosáhnout této rovnováhy navzdory technologiím, o kterých byl přesvědčen, že je má Izrael k dispozici (jadernou zbraň – pozn. red.).
Až když měl pocit, že karty jsou rozdané zhruba stejně, byl ochotný začít s Izraelem jednat a k nemalým ústupkům. Nezanedbatelnou roli v tom hrálo, že ačkoliv do pozdních devadesátých let zůstal sovětským a později ruským klientem, vždy se snažil především dosáhnout dohody s USA.
Fascinoval ho bývalý egyptský prezident Anvar Sádát, který v sedmdesátých letech dostal od Sovětů vše, co si přál, a když měl pocit, že už mu více nemůžou dát, zavrhl je a obrátil se na USA. Vojenská a finanční pomoc, na které se Američané s Egypťany dohodli, byla pro Asada otce vzorem, jemuž se chtěl přiblížit. Proto začal s Izraelci jednat, a proto se ta jednání dostala natolik daleko, že se nějakou dobu dokonce hovořilo, zda může, jak říkáme, „ponořit nohu do Galilejského jezera“ – posunout syrskou hranici až k němu. Pro Izraelce to však bylo nepřijatelné.
Nezapomínejte také, že v devadesátých letech Izrael i jeho tehdejší premiér Jicchak Rabin opětovali Asadovu touhu po dohodě. Když v roce 1992 Rabin nastoupil, chtěl v prvé řadě dosáhnout dohody se Syřany, nikoli s Palestinci. Nepovedlo se mu to. Byl zastřelen v okamžiku, kdy syrská cesta byla více než živá. Jeho nástupce Šimon Peres se v tom ještě pokoušel na začátku roku 1996 pokračovat, ale musel jednání vzdát poté, co na jaře tohoto roku Palestinci poprvé použili v Jeruzalémě sebevražedné atentáty.
Na celou věc je třeba se dívat na více úrovních. A pak dospějeme k názoru, že prakticky všechny izraelské vlády, ty současného premiéra Benjamina Netanjahua nevyjímaje, se až do roku 2010 pokoušely skoro 20 let dosáhnout nějaké dohody se Sýrií a věřily, že to je hlavní klíč k otevření cesty k dalším arabským zemím včetně Saúdské Arábie. Myslím si, že to byla smysluplná cesta.
Má odpověď je obšírná, navzdory tomu opakuji – jakkoliv „Háfiz otec“ i „Bašár syn“ zůstali po celou dobu své vlády klienty Ruska, jejich skutečným strategickým cílem byl Washington. A do Washingtonu nevede jiná cesta než přes Izrael.
ČESKÁ POZICE: Jak překlenout čas od doby vládnutí syrského prezidenta Háfize Asada k jeho synovi Bašárovi a situaci, kdy se musí rozhodovat sám?
HALEVI: Pokud se obloukem přeneseme do současnosti, Bašár Asad ví, že jeho manévrovací prostor je velmi omezený. Obává se, že USA nemají zájem na ničem jiném než na odstranění jeho režimu, což vede k tomu, že se Asad více než dříve obrací na Moskvu a na Teherán. Ví, že jeho šance na přežití jsou problematické.
V příštích týdnech budeme svědky nečekaných piruet ve vztahu Moskvy a Damašku. Nevíme, když tu dnes sedíme, jestli a jak bude vypadat uskutečňování prvních kroků ženevského plánu, zda Damašek označí a zpřístupní místa, kde ukrývá chemické zbraně. Osobně se mi to jeví tak, že je dnes více než kdy jindy ruským dlužníkem, protože Rusové alespoň na čas odsunuli stranou Damoklův meč vojenského zásahu, který nad ním visel.
„Poprvé v historii Rusové převzali odpovědnost za činy a jednání svého klientského státu, v tomto případě Sýrie“To všechno je ale velmi zjednodušující. Celá věc má totiž ještě druhou rovinu. Podle mého názoru vůbec poprvé v historii Rusové převzali odpovědnost za činy a jednání svého klientského státu. Dlouhou dobu říkali: „My Asada nekontrolujeme, neumíme to, má svou hlavu a dělá si svoje.“ Uvědomovali si, že jejich vliv je omezený, zásobovali ho sice zbraněmi, ale jinak se spíše míjeli.
A teď najednou Rusové podepsali dokument, který Bašáru Asadovi ukládá povinnost připravit seznam (zásob) chemických zbraní a následně umožnit jejich likvidaci. Jsou v nové situaci „až po uši“, zaručují se za výsledek, za to, že to nebude jen bezcenným cárem papíru. Představte si, že se Asadův režim pokusí sehrát hru nějak jinak, a Rusové se ocitnou v nesmírně nepříjemné situaci!
Když to shrnu, na první pohled to vypadá, že Bašár Asad více než kdy jindy závisí na Rusech. Při detailnějším pohledu mám však pocit, že jsou naopak spíše Rusové svázaní a snad i ohrožení tím, co provede. A protože je v příběhu zainteresován ještě Írán, který má v Sýrii vlastní zájmy, myslím, že Rusko značně politicky a strategicky hazarduje.
USA také hazardují. Americký prezident Barack Obama prohlásil: „Fajn, dáte dohromady ten seznam a já půjdu s vámi. Stáhnu žádost z Kongresu, vyslechnu si x výtek, jak jsem měkký a bojím se jít do války.“ V důsledku však sází na to, že Rusové z Asada něco dostanou. A Rusové zase věří, že Asad něco vytvoří. A také, protože sami tu moc nemají, doufají a sází na to, že Íránci přinutí Asada něco vytvořit.
ČESKÁ POZICE: Máme tedy co činit s trojí sázkou, přičemž každá strana sází spíše na reakci těch ostatních?
„Prezident USA Obama na sebe vzal velké riziko, stejně jako jeho ruský a íránský protějšek, a teď jen čeká, v jaké pozici se ocitne, protože je součástí velké dohody“HALEVI: Hazard a loterie jsou možná přehnaná slova, ale americký prezident na sebe vzal velké riziko, stejně jako jeho ruský a íránský protějšek, a teď jen čeká, v jaké pozici se na konci tunelu ocitne, protože je součástí velké dohody. Nezapomeňte, že když Rusové oznámili svůj plán, syrský i íránský náměstek ministra zahraničí byli zrovna v Moskvě. Je to jako řetěz, ve kterém každý jeho článek závisí na jiném článku. Můžete o tom napsat pět set doktorátů, ale stejně budou hrát roli okamžitá lidská rozhodnutí, která nelze předvídat, přičemž fungují jako výhybky, které vlak pošlou jen na jednu z mnoha kolejí.
ČESKÁ POZICE: Dokážu si představit, že konečným cílem Izraele v Sýrii, jímž se ostatně netajíte ani osobně, je omezení íránské přítomnosti a vlivu v Sýrii ideálně na nulu. Nestalo se postupně trochu izraelskou obsesí vidět íránské zájmy v Sýrii a Libanonu úplně všude? Jako byste už nebyli ochotní si uvědomit, že Írán a Sýrie spojily své osudy před 30 lety v alianci, která vznikla jako obranná za konkrétních historických podmínek let 1980 až 1982, ale od té doby prošla šesti nebo sedmi stadii, různými peripetiemi a stále se mění.
HALEVI: Nemyslím si to. Koncovým hráčem toho vztahu je stále libanonský Hizballáh, který byl v osmdesátých letech zformován pod přímým vlivem Íránu. Pro Íránce má jejich přítomnost v Sýrii zásadní význam, a to symbolicky i finančně. Íránci stále mají místo v Poradním shromáždění Hizballáhu (madžlis aš-šúrá – orgán kolektivního vedení libanonského šíitského hnutí – pozn. red.).
Vaky s mrtvými Íránci se vracejí ze Sýrie domů. Pro íránskou ekonomiku je Sýrie obrovskou zátěží, což platí i pro jejich prestiž, a může se změnit ve vážný vnitřní problém, pokud bude obětí nadále přibývat. Hizballáh je kvůli syrskému konfliktu a roli, kterou se v něm rozhodl hrát, v Libanonu v nejobtížnější situaci, v níž kdy byl. Pokud to shrnu, Sýrie se může stát íránským Vietnamem, a proto nelze relativizovat pozornost, kterou jí Teherán věnuje.
ČESKÁ POZICE: Írán je schopný své národní zájmy, které jako vnější pozorovatel považuji za srozumitelné a pochopitelné, namísto Sýrie bránit snahou ovlivňovat, nechci říct kontrolovat, Irák. Znovu stejná otázka: Proč se stále diskutuje o ose Teherán–Damašek–Bejrút?
HALEVI: To je těžké. Víte, jaká je dnes v Bagdádu situace? Volný pád. Nikdo nic nekontroluje. Počet zabitých v Bagdádu každý den je neuvěřitelný, přičemž tomu nikdo nevěnuje pozornost. Američané opustili Irák a byla to pro ně forma porážky, to však neznamená, že pro Írán to je nějaké velké vítězství – kvůli téměř nezávislému kurdskému státu na severu země a 21 procentům sunnitů, kteří tvrdě prosazují své požadavky. Nutnost vyrovnat se současně s krizovou situací v Sýrii a Iráku je pro Teherán příliš velké sousto.
ČESKÁ POZICE: Před rokem jste poskytl rozhovor americké novinářce Lauře Rosenové zveřejněný pod titulkem Bývalý šéf izraelských špionů: Měli bychom hovořit s Íránem. Předpokládám, že jste předem počítal s ozvěnou této věty. Obrátím to ale jiným směrem.
V myšlení politického sionismu jsou historicky zřejmé dva protichůdné směry. Jeden vychází z moci slov, přesvědčení, že mohou utvářet realitu. Ten druhý naopak věří, že je třeba nejprve vytvořit fakta a slova následují. Pojetí slova jako „zbraně“ však má velkou tradici i v Íránu.
Středověký perský básník Faríduddín Attár má příběh o učiteli a jeho žákovi, který se ho ptá, v čem tkví síla moudrých lidí. V řeči, slovech, zní učitelova odpověď. Když moudrý muž poručí hoře, aby se pohnula, pohne se. A hora, na jejímž úpatí spolu sedí, se najednou začne otřásat.
Jak jednat na Blízkém východě, když všude okolo nás je tolik hluku, tisíce silných slov, jež však už nikdo nevnímá?
HALEVI: Rozumím tomu tak, že v naší rétorice se sousedy na Blízkém východě existují dvě roviny. První jsou naše potenciální schopnosti. Věřím, že pokud vás chci přesvědčit, musím nejprve položit pistoli na stůl, ukázat, že to myslím vážně, vzbudit dojem, že jsem schopný dosáhnout svého cíle, a to nikoli slovy, ale činy.
Druhou rovinu bych snad nazval myšlenkovou bitvou. Přeji si změnit váš pohled na mne – abyste se mnou hovořil a změnil způsob, jak o mně smýšlíte. A k tomuto cíli lze dospět jedinou cestou – slovy, jednáním, přímým i nepřímým hovorem. Přesvědčit vás, že je ve vašem zájmu se mnou hovořit. Vím, je to mimořádně náročné, ale z mého hlediska je cílem, aby Íránci sami změnili svůj názor na jednání s Izraelem a byli mu co nejotevřenější.
ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že nejste přítelem prognóz, ale jaká je vaše představa Blízkého východu v roce 2030? Kde si myslíte, že se bude nacházet?
„Největším problémem Blízkého východu v příštích 20 letech budou potraviny a voda“HALEVI: To můžeme politiku rovnou hodit za hlavu. Domnívám se, že největším problémem Blízkého východu v příštích 20 letech budou potraviny a voda. A podmínkou, bez níž nelze zajistit základní potřeby pro dramaticky narůstající počet obyvatel, je dobře zorganizovaný stát, systém jeho správy. Toho nedosáhnete žádnou ideologií, nemá to absolutně nic společného s demokracií nebo diktaturou, politickým systémem jako takovým. Je to otázka prosté organizace.
Vezměme si Egypt. Pád jeho prezidenta Muhammada Mursího měl dvě příčiny. Přál si umístit své lidi do všech klíčových postů, použít demokratický systém k zajištění toho, aby všechny budoucí výsledky egyptských voleb zajistily pokračování současných poměrů. Zejména však neměl téměř žádnou představu, jak řídit a spravovat stát. To přivedlo zemi letos v létě na pokraj chaosu. Vedle politických příběhů existují ještě jiné, důležitější.
