Říká se, že slavní muži mají dvě možnosti: Zemřít jako hrdinové, anebo žít tak dlouho, než se z nich stanou ničemové. Cyklista Lance Armstrong si mohl nespočetněkrát zajistit svou vlastní smrtí nesmrtelnost: mohl zkolabovat v cíli Tour de France na Champs Élysées po svém fenomenálním comebacku v roce 1999; nebo mu mohlo selhat srdce poté, co na proslulé Alpe d’Huez v roce 2001 deklasoval soupeře včetně svého úhlavního rivala, Němce Jana Ullricha; klidně ho mohl trefit šlak, když o dva roky později dojel popáté v řadě ve žlutém trikotu do Paříže a zařadil se mezi nesmrtelné legendy cyklistiky Jacquese Anquetila, Eddyho Merckxe, Bernarda Hinaulta a Miguela Induraina.
Neomylný Armstrong nakonec přeci jen chyboval – rozhodl se žít. A tak se koncem tohoto týdne stal z hrdiny padouch. V závodě si na kolo už možná nikdy nesedne, americká antidopingová agentura USADA dokonce pohrozila, že cyklistovi sebere všech sedm titulů vítěze Tour de France. Je ale Lance Armstrong opravdu jakýmsi „maillot jaune“ světa dopingu, nebo pouze oním stromem, za nímž se skrývá les, jak již v pátek napsal kolega Petr Bušta?
Odpověď na tuto otázku se ČESKÁ POZICE pokusila najít společně s bývalým českým profesionálním cyklistou, který na vrcholu své kariéry jezdil za zahraniční stáje, a párkrát dokonce po boku famózního Lance. Z pochopitelného důvodu se dnes již sportovní důchodce, jenž byl na přelomu tisíciletí na seznamu osob sledovaných světovou antidopingovou organizací, rozhodl zůstat v anonymitě.
ČESKÁ POZICE: Všichni cyklisti dopují. Je to tak?
Jasně a všichni muzikanti a herci fetují. Je to tak?
ČESKÁ POZICE: Je.
A proč tedy ve zprávách nikdy neslyšíme, že například Madonna dostala doživotní distanc, protože se před koncertem musela vyčůrat do zkumavky a v její moči byly nalezeny stopy kokainu, a ona už nesmí vystupovat, jelikož by nebyla vhodným příkladem pro mládež? Jaký je rozdíl mezi mnou a ní anebo manažerem, který si dá lajnu, aby vydržel ještě jednu poradu, dotáhl projekt a vydělal miliony?
ČESKÁ POZICE: Že by pravidla? Dráhu profesionálního cyklisty jste si přeci vybral dobrovolně sám a dobře věděl, co to obnáší.
Nikdy jsem se nepovažoval za sportovce. Když se mě někdo zeptal, co dělám, odpověděl jsem, že se živím jako billboard, že pracuji v showbyznysu. Živily mě reklamy na mém trikotu. Nikdy jsem po nikom nic nechtěl. Ze svých výher jsem platil daně a značnou mírou přispíval i na antidopingové organizace. Cyklistika je dnes plně profesionalizována, stejně jako například NHL a různé další severoamerické ligy. Tam se dopingové kontroly nedělají. Nikdo se o ty hráče nezajímá, protože to je jejich věc. Oni si vybrali nějaké povolání, to povolání má svá specifika a tím to končí.
V jednu chvíli v cyklistice stačilo, aby vás někdo obvinil z dopingu, a preventivně vám zakázali jezdit. Velmi to poškodilo například Jana Ullricha. Jeho případ nebyl nikdy pořádně vysvětlen. Jeho kariéra ale přesto skončila (během závodu Giro d’Italia v roce 2006 byl Ullrich zmíněn v dopingovém skandálu Operación puerto, o rok později skončil s profesionální kariérou – pozn. red.). Na přelomu tisíciletí se cyklistika stala naprosto nezajímavou, protože jakmile se objevil někdo, kdo byl alespoň trochu dobrý, hned ho sejmuli.
ČESKÁ POZICE: Armstronga ne. Není to nespravedlivé?
Armstrong byl prostě obyčejný cyklista, kterému řekli, že když bude vyhrávat závody, tak se bude mít dobře. On šel a udělal to. Teď mu vezmou tituly, a co bude dál?Celý ten případ připomíná hon na čarodějnice. Je to novodobá inkvizice, a to nejsem žádný jeho fanoušek. Armstrong dokázal něco, co nikdo jiný nedokázal, a to nejen jako sportovec. Prostřednictvím své nadace nasbíral přes deset miliard korun na boj proti rakovině. Jeho vítězství inspirovala miliony lidí. Změnil cyklistiku. Vydělal spoustě lidí spoustu peněz. Měl by získat nějaký řád, a oni ho namísto toho pranýřují za něco, k čemu ho možná dohnaly okolnosti. Byl prostě obyčejný cyklista, kterému řekli, že když bude vyhrávat závody, tak se bude mít dobře. On šel a udělal to. Teď mu vezmou tituly, a co bude dál? Jak to bude s penězi, které vyhrál? Ty nedostal samotný Armstrong, tradičně se rozdělují mezi celý tým. Zavolá tedy mechanikovi a řekne mu: „Hele, sorry, já jsem dopoval a teď potřebuju vrátit ty miliony, které sis u mne vydělal. Mohl bys prosím prodat barák?“
ČESKÁ POZICE: A koho jmenují vítězem?
Byla by chyba se domnívat, že jeho soupeři, kteří se ho snažili porazit, byli v něčem znevýhodněni. Ať už to bylo jakkoliv, tak stoprocentně měli stejné podmínky, jaké měl on. Nevyhráli jen kvůli tomu, že v té době byli horší, měli horší tým, neměli štěstí, nebyli ve správnou dobu na správném místě.
ČESKÁ POZICE: A jsem zase u toho. Dopovali všichni?
Schválně se podívejte na stránky antidopingové organizace a porovnejte si, jaké procento vzorků je pozitivní u jakých sportů. Možná vás překvapí, že to u cyklistiky bude někde kolem jednoho procenta, zatímco například motocyklový sport má v Česku téměř deset procent, podobně to bude i u jiných sportů. Neočekáváte to tam, a tak si myslíte, že to tam není. Přitom se v jiných sportech berou mnohem horší svinstva. Cyklisti se většinou pouze snaží ochránit své zdraví. Berou věci, které jim umožní regenerovat a přežít. Tělo je pro nás výrobním prostředkem a závody vyhrává ten, kdo má tělo nejvyladěnější, a tudíž i nejzdravější.
Navíc nejsme jako desetibojaři anebo Ironmani, kteří mají ročně tři, čtyři závody, mohou se na pár měsíců uklidit někam na druhý konec planety, tam se nadopovat anabolickými steroidy a za půl roku přijet ve skvělé fyzické formě a naprosto čistí na olympiádu. Cyklista je v práci téměř každý den. Nevybavím si žádný jiný sport, ve kterém by bylo tolik závodů. Přesto si nevzpomenu na případ, kdy by v posledních patnácti letech chytili cyklistu, který by měl v krvi látku s vyloženě stimulujícím účinkem.
ČESKÁ POZICE: Vy nemáte doma prášky, které z vás dělají nadčlověka?
Přesně v tom je ten problém. Když se mluví o dopingu, běžný člověk se domnívá, že máme pod postelí pytlík pilulek, které z nás dělají Supermany. Myslí si, že před závodem jednu spolkneme, získáme nadlidské schopnosti a všem ujedeme. Kdybyste dnes požil preparáty, které se v cyklistice běžně podávají, tak byste to na svém výkonu nepoznal. Leda, že byste se trochu zlepšil díky placebo efektu. Cyklistika je sport s enormní zátěží. Špičkový cyklista ročně najede kolem třiceti tisíců kilometrů. To, co cyklisti berou, berou proto, aby ráno mohli vůbec vstát z postele.
ČESKÁ POZICE: Spíš než o dopingu bychom tedy měli mluvit a regeneračních kúrách?
Kdybyste dnes požil preparáty, které se v cyklistice běžně podávají, tak byste to na svém výkonu nepoznalKdybyste vzali závodníka, který právě dojel horskou etapu Tour de France, na běžné vyšetření k běžnému doktorovi a ten lékař by nevěděl, že se jedná o profesionálního cyklistu, tak by ho po prohlídce napumpoval přesně těmi preparáty, které jsou u nás zakázány. Cyklista by totiž vykazoval podobné známky jako pacient po těžké operaci. Doktor by v první řadě chtěl stabilizovat jeho životní funkce.
ČESKÁ POZICE: Cyklista je tedy v podstatě nemocný člověk, který se musí léčit?
Ano. Jednou jsem měl po náročných závodech tak špatný krevní obraz, že mi byla málem pozastavena činnost. Naordinoval jsem si několikadenní přestávku a EPO (erythropoetin, což je lidský hormon, který stimuluje tvorbu červených krvinek – pozn. red.). Kdybych v takovém stavu dorazil k doktorovi, tak by mě začal léčit na chudokrevnost – pravděpodobně něčím, co by se EPO velmi podobalo. Proč já jako nemocný člověk bych v tu dobu neměl mít nárok na stejnou zdravotní péči jako každý jiný? Já jsem přeci nechtěl podvádět. Já jsem jenom chtěl mít hodnoty krve takové, jaké je po mě vyžadují v práci. Zdravotní systém mě prohlásil za nemocného a dopingový systém mi řekl, že se nesmím léčit, protože jsem sportovec. K takovým absurditám docházelo běžně.
ČESKÁ POZICE: Povídejte…
Ke sklonku své kariéry jsem začal mít obrovské problémy s alergiemi. V podstatě jsem nemohl dýchat. Běžně by to vyřešil inhalátor s kortikoidy. Jenže kortikoidy při sportu velmi pomáhají, a jejich užívání je tudíž zakázané. K tomu, abych se mohl začít léčit, jsem potřeboval povolení antidopingové komise. Jelikož docela rád dýchám, nečekal jsem na její svolení a začal jsem léky užívat bez něj. V ten moment jsem byl dopingovým hříšníkem. A co si myslíte, že se stalo? Po třech měsících, tedy v momentě, kdy už jsem ty léky dávno nepotřeboval, jsem od komise konečně dostal razítko, že mohu kortikoidy používat, aniž bych se musel někomu ospravedlňovat. Potvrzení jsem nezneužil a kortikoidy jsem si pomáhat nezačal. Věděl jsem, že má cyklistická kariéra někdy skončí a já si kvůli pár rokům ježdění na kole přeci nezničím zdraví pro zbytek života. Ten strašák je obrovský a přijde mi, že se ze sportovců dělají nějaké stroje, které tohle jaksi nevnímají.
ČESKÁ POZICE: Je pravda, že cyklisté musejí Světové antidopingové agentuře WADA hlásit půl roku dopředu, kde a kdy budou?
Je to taková forma nevolnictví. Na půl roku dopředu jsem musel ohlásit, kde se budu pohybovat. Jednou pršelo a já se vrátil z tréninku o dvě hodiny později. Výsledek byl ten, že jsem dostal první varování, protože jsem v danou hodinu nebyl doma, aby mě mohli namátkové otestovat dopingoví komisaři.
ČESKÁ POZICE: Pravidlo zní třikrát a dost?
Když jsem jel s přítelkyní na výlet, musel jsem ohlásit, ve kterém hotelu budu, aby mě tam mohli přepadnout a zkontrolovatPřesně tak. Třikrát, a máš problém. Protože jsem tehdy věděl, že má kariéra už pomalu končí, odepsal jsem jim, ať mi pošlou předpověď počasí na příštích šest měsíců. Moc vtipné jim to nepřipadalo. Navíc se všechny změny musely posílat faxem do Lausanne a já v té době neměl v bytě telefonní linku. Celé mě to strašně iritovalo. Když jsem jel s přítelkyní na výlet, musel jsem ohlásit, ve kterém hotelu budu, aby mě tam mohli přepadnout a zkontrolovat.
Když se po aférách na Tour de France začal doping kriminalizovat, situace se podobala spíše akčnímu filmu než realitě. Jakmile jsem například překročil hranice Francie, vytáhl jsem si stopky a jen tak pro zábavu měřil, jak dlouho to bude trvat, než nás zastaví policie a prohledá nám vůz. Podle nálepek na autě věděli, že jsme cyklisti. Většinou to moc dlouho netrvalo. Stejně běžné byly přepadovky na hotelech anebo vyděšené telefonáty manželek – policie totiž s oblibou dělala domovní prohlídky v nepřítomnosti závodníků.
ČESKÁ POZICE: Bylo by lepší doping legalizovat?
Určitě se shodneme na tom, že existují látky, které do těla nepatří. Jestliže si dám před závodem lajnu kokainu, tak to správné není, stejně jako by neměly být legální anabolické steroidy a měl by se hlídat doping u dětí. Ale hrabání se v různých drobných látkách a skutečnost, že člověk může být pozitivní kvůli kapičkám proti kašli? To je naprostá blbost.
ČESKÁ POZICE: Co by případná legalizace dopingu znamenala pro myšlenku fair play?
V době, kdy vrcholila éra EPO, tedy kolem roku 2000, byla cyklistika nejférovější. Neexistoval způsob, jak EPO detekovat, a tak ho brali všichni.Z mého pohledu byla cyklistika v době, kdy vrcholila éra EPO, tedy kolem roku 2000, nejférovější. Neexistoval způsob, jak EPO detekovat, a tak ho brali všichni. Každý závodník, který za něco stál, měl takový plat, aby si ho mohl dovolit. Velká část světové produkce EPO v té době končila v rukou sportovců. Komisaři hlídali, aby nikdo neměl větší počet červených krvinek, než bylo povoleno, a tak záleželo jen na tom, kdo jak trénuje a jak je dobrý. Věděl jsem, že když budu trénovat, budu mít dobré výsledky, dostanu vyšší plat, koupím si EPO a budu schopný soutěžit s absolutní špičkou. V té době byla cyklistika prostě spravedlivá.
Pak nastaly represe a EPO z cyklistiky téměř vymizelo. Začala se používat mnohem větší svinstva – krevní konzervy a tak podobně. Cyklisty to dohnalo k tomu, že na sobě začali páchat nevídaná zvěrstva, a navíc si to drtivá většina lidí nemohla dovolit. Takže ti, co měli peníze a byli dobří, byli ještě méně porazitelní. Měli doktory, kteří byli ochotní riskovat, měli prostředky zaletět si do laboratoře, nechat si odebrat krev a vyrobit si z ní tu konzervu. To už se ale týkalo jen malé skupinky vyvolených, do které Armstrong možná patřil. My ostatní jsme se mohli s vrcholovou cyklistikou v podstatě rozloučit.
ČESKÁ POZICE: Podle vás tedy Armstrong dopoval?
Vítězové nejsou čistí. Látek, které jim pomáhají ráno vstát z postele a zajistí jim, aby z nich nakonec nebyli mrzáci, je strašně moc a většinou jsou na tom zakázaném seznamu. Z tohoto hlediska sypou všichni. Běžný člověk má ale s dopingem spojenou neférovou výhodu, a ta tam není. Doping z nich lepší jezdce neudělá, zajistí jim pouze zdraví a to, že jsou schopni ujet více závodů. A o to nám všem přeci jde. Sport je dnes podstatnou součástí zábavního průmyslu. Na Tour de France jde především o zábavu. Lidé chtějí vidět to heroické úsilí, ty nadlidské výkony.
ČESKÁ POZICE: Jenže jakmile dojedou, tak ti samí lidé začnou křičet, že vítěz dopoval.
Běžný člověk má s dopingem spojenou neférovou výhodu, ale ta tam není. Doping z cyklistů lepší jezdce neudělá, zajistí jim pouze zdraví a to, že jsou schopni ujet více závodů.Myslím si, že to řeší spíš média a ta část veřejnosti, kterou ten sport beztak moc nezajímá. Ortodoxní fanoušci jsou spokojení, že jim Lance Armstrong zpříjemnil sedm let svou naprostou dominancí a stylem, jakým závodil. Osobně jsem si ty závody nesmírně užil. Byly to krásné chvíle, ze kterých vznikly neuvěřitelné příběhy. S tím já mám Lance Armstonga navždy spojeného. To, že mu možná seberou tituly, na věci nic nemění. Armstrong bude navždy ten, kdo dokázal sedmkrát vyhrát Tour de France.
ČESKÁ POZICE: Ikona Armstrong tedy nepadne?
Lidé ho určitě nepohřbí, těm je to úplně šumák. Na psychopatické vlně dopingu německá veřejnoprávní televize přestala vysílat Tour de France. Práva koupila soukromá televizní stanice a měla mnohonásobně vyšší sledovanost, protože všechny zajímalo, co se tam děje. Myslíte si, že bývalému šéfovi Škody Vratislavu Kulhánkovi vadilo, že na Tour dopují? Jemu záleželo především na tom, aby byla na každém záběru škodovka. Cyklistiku sledují miliony lidí po celém světě a kvůli dopingu nepřestanou, naopak. Největší legendy vznikaly v době, kdy se nejvíc dopovalo. Nakonec se totiž všichni nejraději díváme na zápasy typu Sparta versus Barcelona. Chceme vidět, jak vypadá opravdová dominance, chceme vidět, jak je tam ti kluci opálení sfouknou jako svíčku.