Když loni v červnu Nejvyšší soud USA vyvodil z více než dvousetleté americké ústavy právo párů stejného pohlaví na uzavření manželství, vzbudilo toto jeho rozhodnutí velkou mediální pozornost. Soud jím sice zvrátil výsledky většiny referend o této otázce v amerických státech, v nichž veřejnost včetně liberální Kalifornie preferovala tradiční rodinu, ale zdálo se, že pokrok směřuje jasně.
Nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 7/15, umožňující osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství, potvrzuje trend postmoderní západní společnosti. V mediálním stínu však zůstal střízlivější rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Chapin a Charpentier proti Francii z letošního 6. června. ESLP v něm na rozdíl od Nejvyššího soudu USA potvrdil pravomoc států podléhajících jeho jurisdikci neumožnit manželství párům stejného pohlaví.
Na rozdíl od Nejvyššího soudu USA, který rozhodl ve prospěch manželství párů stejného pohlaví nejtěsnější většinou, přičemž největší část rozhodnutí tvoří nesouhlasné postoje, mezi nimiž ten předsedy soudu Robertse má 29 stran, ESLP rozhodl jednomyslně – údajnou diskriminaci párů stejného pohlaví z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod – výrazně mladší než americká ústava – nevyčetl.
Porušení základního práva
V červnu 2004 starosta města Bègles v jihozápadní Francii Noël Mamère (tehdy člen francouzské Strany zelených) oddal dva snoubence stejného pohlaví, Stéphana Chapina a Bertranda Charpentiera, a to navzdory dikci zákona a námitkám prokurátora. Toto manželství následně soud prohlásil za nicotné, od samého počátku neexistující, neboť francouzské právo v té době připouštělo manželství pouze mezi mužem a ženou. Rozhodnutí poté potvrdily i další soudní instance včetně nejvyššího soudu.
Chapin a Charpentier tvrdili, že odepření možnosti uzavřít stejnopohlavní manželství porušuje jejich základní práva dle článku 8 a 12 ve spojení s článkem 14 úmluvy |
Věci se následně věnovala francouzská Ústavní rada, která mimo jiné dospěla k závěru, že z práva vést běžný rodinný život nelze vyvozovat právo na uzavření manželství osobami stejného pohlaví. Starosta, jenž snoubence oddal, byl za svůj nezákonný krok ministerstvem vnitra odvolán.
Chapin a Charpentier se v roce 2007 obrátili na ESLP, neboť v postupu francouzských orgánů viděli porušení svých práv dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, již Francie stejně jako Česká republika a 45 dalších států ratifikovala. Chapin a Charpentier tvrdili, že odepření možnosti uzavřít stejnopohlavní manželství porušuje jejich základní práva dle článku 8 a 12 ve spojení s článkem 14 úmluvy.
(Článek 8 garantuje právo na respektování soukromého a rodinného života, článek 12 právo věkem způsobilých mužů a žen uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony a článek 14 zakazuje diskriminaci z jakéhokoli důvodu při užívání těchto práv.)
Zamítnutí stížnosti
Chapin a Charpentier se cítili v právu na manželství a vedení rodinného života diskriminováni na základě sexuální orientace, neboť jim tím byl odepřen jeden z právních institutů zajišťujících soužití v páru, tedy manželství, přestože ve Francii v té době již existovala forma registrovaného partnerství, takzvaný občanský pakt solidarity, o němž ale tvrdili, že nezajišťuje srovnatelné právní postavení jako manželství.
Evropský soud pro lidská práva stížnost přijal, nicméně rozsudkem zveřejněným letos 6. června ji jednomyslně zamítl, neboť neshledal žádné porušení práv zakotvených v uvedených článcích úmluvy |
Evropský soud pro lidská práva stížnost přijal, nicméně rozsudkem zveřejněným letos 6. června ji jednomyslně zamítl, neboť neshledal žádné porušení práv zakotvených v uvedených článcích úmluvy. ESLP zdůraznil a na základě své současné judikatury zopakoval, že instituce manželství se sice od přijetí úmluvy výrazně otřásla, ale neexistuje žádný evropský konsensus v otázce stejnopohlavního manželství.
Navíc vzhledem ke společenskému a kulturnímu kontextu manželství, který se v každé společnosti liší, nehodlá nahrazovat uvážení orgánů jednotlivých států, které jsou nejpovolanější ke vnímání dané společenské situace. Podle ESLP jim z úmluvy nevyplývá povinnost rozšířit manželství i na stejnopohlavní páry.
Naopak uznal jejich právo takové manželství nepřipustit a vymezit přesnou právní povahu registrovaného partnerství či obdobných svazků. ESLP dále připomněl, že stěžovatelé měli možnost uzavřít občanský pakt solidarity přiznávající jeho subjektům řadu práv a povinností.
Článek 12
Evropský soud pro lidská práva tímto rozhodnutím potvrzuje závěry, ke kterým dospěl v klíčovém případě Schalk a Kopf proti Rakousku v roce 2010, jehož věcný základ byl v mnohém obdobný. Dva muži, H. M. Schalk a J. F. Kopf se v Rakousku domáhali uzavření manželství, což jim národní úřady a posléze i soudy odepřely.
Článek 12 sice lze použít i ve věcech týkajících se stejnopohlavního manželství, ale podle ESLP z něj nelze konstruovat povinnost státu takový typ manželství zavést do svého právního řádu |
Poté podali stížnost k ESLP vymezenou stejnými články, který ji zamítl, mimo jiné s důrazem na neexistenci evropského konsensu v otázce stejnopohlavních manželství s tím, že řešení je lepší nechat na státech. V případě Schalk a Kopf proti Rakousku sice ESLP na jedné straně odmítl z Úmluvy automaticky vyvodit právo na stejnopohlavní manželství, na druhé však tento svůj výklad navázal na existenci, či neexistenci evropského konsensu v této otázce.
ESLP se ve svém rozsudku také odkázal na rozsudek ve věci Hämäläinen proti Finsku z 16. července 2014, který vykládá právo uzavřít manželství dle článku 12 úmluvy jako základní právo muže a ženy vstoupit do manželství a založit rodinu, tedy jako právo zakotvující tradiční manželství coby svazek mezi mužem a ženou. Článek 12 sice lze použít i ve věcech týkajících se stejnopohlavního manželství, ale podle ESLP z něj nelze konstruovat povinnost státu takový typ manželství zavést do svého právního řádu.
Příliš široký výklad
ESLP nicméně i kvůli společenské citlivosti tohoto tématu rozhoduje v některých případech méně zdrženlivě. V rozhodnutí ve věci Oliari a další proti Itálii z 21. června 2015 sice zopakoval své stanovisko odmítající dovozovat z úmluvy povinnost států umožnit stejnopohlavní manželství, konstatoval však jejich povinnost, nepřipouštějí-li ho, zavést do svého právního řádu institut obdobný registrovanému partnerství, který zajistí právní uznání a ochranu stejnopohlavního soužití.
Příliš široký, podle některých kritiků dokonce aktivistický výklad rodinného příslušníka, který umožňuje sestěhování osob s blízkými vztahy do některého členského státu EU, je však v řadě evropských států kritizován ve vztahu k nadnárodním soudním instancím |
Jiným takovým případem je rozsudek z konce letošního června ve věci italsko-novozélandského páru Taddeucci a McCall proti Itálii, jenž přiznává novozélandskému občanu McCallovi právo na pobyt v Itálii jako rodinnému příslušníku svého partnera, ačkoli italské právo takový postup připouštělo jen u sezdaných manželů. ESLP navíc prohlásil, že stejný přístup italských orgánů k nesezdaným heterosexuálním a homosexuálním párům je diskriminací na základě sexuální orientace.
Příliš široký, podle některých kritiků dokonce aktivistický výklad rodinného příslušníka, který umožňuje sestěhování osob s blízkými vztahy do některého členského státu EU, je však v řadě evropských států kritizován ve vztahu k nadnárodním soudním instancím. Může totiž vytvořit problém do budoucna v kontextu sílící imigrace do Evropy ze zemí Blízkého východu, kde nad evropským nukleárním modelem rodiny převažuje širší příbuzenská provázanost rodinného soužití.
Významné definitivní rozsouzení
V roce 2013 bylo sice ve Francii uzákoněno stejnopohlavní manželství, navzdory tomu definitivní rozsouzení případu Chapin a Charpentier proti Francii nepozbylo na významu |
O rozhodnutí ESLP ve věci Chapin a Charpentier proti Francii pak lze konstatovat, že tímto rozsudkem byl po dvanácti letech definitivně uzavřen případ ve Francii známý také jako „mariage de Bègles“. V roce 2013 – za vlády socialistů – bylo sice ve Francii uzákoněno stejnopohlavní manželství, navzdory tomu definitivní rozsouzení tohoto případu nepozbylo na významu.
Zejména s ohledem na turbulence ve výkladu pojmu rodinných příslušníků, které lze kvůli pokračující migraci z mimoevropských zemí do Evropy očekávat, je střízlivost ESLP a ponechání regulace na evropských státech a jejich politické reprezentaci na místě.
