Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Evropská unie se rozpadá. Ale kvůli svému bezpáteřnému středu

  16:21
Německé politické elity nejsou ochotné převzít odpovědnost a riskují důvěru obyvatel v právní stát. Postup kancléřky Angely Merkelové a nizozemského premiéra Marka Rutteho v průběhu migrační krize ukazuje, co může znamenat vícerychlostní Evropa.

Němcká kancléřka Angela Merkelová. foto: Reuters

Vztahy Německa a Turecka již delší dobu nejsou nejlepší a od chvíle, kdy německý parlament odhlasoval rezoluci označující turecké vyvraždění arménské menšiny během první světové války za genocidu, se zhoršují. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan obviňuje německé úřady z nacismu a vyhrožuje, že když bude do Německa chtít přijet, přijede, což patří k mírnějším projevům nevraživosti.

V prosinci 2016 byl ve své francouzské cele nalezen mrtvý agent turecké tajné služby Ömer Güney podezřelý z vraždy tří kurdských aktivistek v roce 2013. Současně byl v Hamburgu zatčen další agent Mehmet S. Fatih, který se měl podílet na přípravě vraždy dvou kurdských politiků – Remzi Kartala z Bruselu a Yüksel Koca z Brém. Krytí mu poskytoval post korespondenta kurdské televizní stanice Denge a jeho činností bylo shromažďování informací o kurdských opozičních politicích.

Turecká zpravodajská služba

V Německu našlo útočiště nejen mnoho kurdských aktivistů, ale žije v něm i početná kurdská komunita, jež je cílem tureckých zpravodajských služeb. Německá media uvádějí až šest tisíc tureckých agentů, kteří působí v turecké a kurdské komunitě v Německu. Turecká zpravodajská služba je aktivnější než CIA či dokonce východoněmecká tajná služba Stasi, jež měla před pádem berlínské zdi v roce 1989 v západním Německu „jen“ tři tisíce agentů.

Turecká zpravodajská služba je aktivnější než CIA či dokonce východoněmecká tajná služba Stasi, jež měla před pádem berlínské zdi v roce 1989 v západním Německu „jen“ tři tisíce agentů

Penetrace je obrovská a je jejím cílem je ovlivnit různé organizace – od motorkářského klubu Osmanen Germania, který byl založen teprve v roce 2015, ale již má více než tisíc členů, až po Turecko-islámské sdružení pro náboženské záležitosti (DITIB), jež koordinuje náboženské, sociální a kulturní aktivity turecko-islámských spolků.

Imámové působící v Německu jsou vysíláni z Turecka a podle německých tajných služeb mají za úkol kontrolovat náboženské obce a hlásit jak kritiky, tak sympatizanty s hnutím kazatele Fethullaha Gülena, jehož turečtí lídři označují za hlavního strůjce loňského vojenského puče.

Zhoršení turecko-německých vztahů

Kritici současného tureckého režimu musejí počítat s pronásledováním. Podle nevládní organizace Reportéři bez hranic bylo v Turecku od loňského pokusu o vojenský puč zatčeno více než sto tureckých novinářů a v žebříčku svobody projevu je na 151. místě ze 180 zemí. Turecké úřady zatýkají i zahraniční novináře, například korespondenta německého deníku Die Welt Deniz Yücela, který má turecké i německé občanství.

Turecko-německé vztahy zhoršuje i to, že více než 40 vrcholných důstojníků turecké armády, kteří slouží v NATO, žádá o politický azyl v Německu, protože se obává, že po návratu do Turecka budou zatčeni

Yücel se v únoru 2016 na tiskové konferenci při příležitosti uzavření dohody o uprchlících německé kancléřka Angely Merkelové zeptal, proč nekritizuje porušování svobody projevu a lidských práv v Turecku a mlčí o brutálních akcích turecké policie a armády v kurdských oblastech. Odpověděla mu, že se změnila situace, a přítomný tehdejší ministerský předseda Ahmet Davutoğlu dodal, že každý může klást otázky, ale musí počítat s tím, že dostane odpověď, jakou si zaslouží.

Turecko-německé vztahy zhoršuje i to, že více než 40 vrcholných důstojníků turecké armády, kteří slouží v NATO, žádá o politický azyl v Německu, protože se obává, že po návratu do Turecka budou zatčeni. Podle nich nemají s vojenským pučem nic společného, ale mohli by se stát obětí očištění turecké armády od sekulárních a prozápadních příslušníků.

Nezodpovědné německé elity

Zatýkání novinářů, likvidace politické opozice, špionáž a žádost o azyl důstojníků NATO jsou dostatečné důvody, aby německá vláda zaujala jasný postoj, ale reakce Merkelové a dalších vrcholných německých politiků jsou zatím zdrženlivé. Příčinou mohou být okolnosti doprovázející dohodu o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií. Nejnovější knihy ukazují, že německé politické elity nejsou ochotné převzít odpovědnost a prosadit nepříjemná rozhodnutí.

Německý novinář Robin Alexander ve své knize Die Getriebenen: Merkel und die Flüchtlingspolitik: Report aus dem Innern der Macht (Uhnaní. Merkelová a uprchlická politika. Zpráva z vnitřku moci) chronologicky líčí dnes již známá fakta, jak Merkelová z humanitárních důvodů otevřela 4. září 2015 hranice pro uprchlíky zadržované v Maďarsku.

Německé politické elity nejsou ochotné převzít odpovědnost a prosadit nepříjemná rozhodnutí

Mezi nové informace však patří telekonference 12. září kancléřky Merkelové, ministra pro zvláštní úkoly Petera Altmaiera, ministr vnitra Thomase de Maiziera, předsedy bavorské vlády Horsta Seehofera, ministra zahraničních věcí Franka-Waltera Steinmeiera a ministra hospodářství Sigmara Gabriela, na níž se dohodli, že již 13. září začne Německo opět kontrolovat své hranice. Následně na ně byly přesunuty další policejní jednotky a všem uprchlíkům – včetně těch, kteří požádají o azyl – neměl být umožněn vstup do Německa.

Ministerstvo vnitra se však tázalo, je-li vše v souladu s právem. Proto Merkelová od ministra de Maiziera chtěla záruku, že tento krok obstojí i před soudy a že na hranicích nenastanou situace, které by v televizi působily negativně. Nikdo však takovou záruku nemohl poskytnout, a tak následoval obrat o 180 stupňů. Policejní posily vítaly každého, kdo vyslovil slovo azyl. Oficiálně se pak tvrdilo, že otevřené hranice nemají alternativu a jsou morálním požadavkem.

Dva argumenty

V březnu 2016 následovala jednání, jež za EU vedla Merkelová a nizozemský předseda vlády Mark Rutte, jehož země v té době předsedala unii, a za Turecko tehdejší premiér Davutoğlu. Alexander uvádí, že Merkelová a Rutte slíbili Turecku, že Evropa z něj vezme ročně 150 až 250 tisíc uprchlíků. Ostatním členským zemím EU ale tento údaj nebyl sdělen a plán byl prezentován jako nečekaný turecký návrh.

Na kritiku své politiky vůči Turecku německá vláda odpovídá dvěma argumenty. Za prvé, že byla by ohrožena dohoda s Tureckem o uprchlících. A za druhé, že v takovém případě by Turecko bylo zahnáno do náruče Ruska.

Na kritiku své politiky vůči Turecku německá vláda odpovídá dvěma argumenty. Za prvé, že byla by ohrožena dohoda s Tureckem o uprchlících. A za druhé, že v takovém případě by Turecko bylo zahnáno do náruče Ruska. Otázkou je červená čára, kterou nelze překročit.

V současnosti německé politické elity kvůli pouhým obavám z negativního televizního zpravodajství nejsou ochotné převzít odpovědnost a riskují důvěru obyvatel v právní stát, ohrožení vnitřní bezpečnosti a rozpad sociálních systémů. Slabostí Evropy nejsou její ekonomicky erodující okraje, ale politická bezpáteřnost jejího středu. Postup Merkelové a Rutteho v průběhu migrační krize navíc ukazuje, co v budoucnu může znamenat vícerychlostní Evropa.

Autor: