Vztahy Německa a Turecka již delší dobu nejsou nejlepší a od chvíle, kdy německý parlament odhlasoval rezoluci označující turecké vyvraždění arménské menšiny během první světové války za genocidu, se zhoršují. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan obviňuje německé úřady z nacismu a vyhrožuje, že když bude do Německa chtít přijet, přijede, což patří k mírnějším projevům nevraživosti.
V prosinci 2016 byl ve své francouzské cele nalezen mrtvý agent turecké tajné služby Ömer Güney podezřelý z vraždy tří kurdských aktivistek v roce 2013. Současně byl v Hamburgu zatčen další agent Mehmet S. Fatih, který se měl podílet na přípravě vraždy dvou kurdských politiků – Remzi Kartala z Bruselu a Yüksel Koca z Brém. Krytí mu poskytoval post korespondenta kurdské televizní stanice Denge a jeho činností bylo shromažďování informací o kurdských opozičních politicích.
Turecká zpravodajská služba
V Německu našlo útočiště nejen mnoho kurdských aktivistů, ale žije v něm i početná kurdská komunita, jež je cílem tureckých zpravodajských služeb. Německá media uvádějí až šest tisíc tureckých agentů, kteří působí v turecké a kurdské komunitě v Německu. Turecká zpravodajská služba je aktivnější než CIA či dokonce východoněmecká tajná služba Stasi, jež měla před pádem berlínské zdi v roce 1989 v západním Německu „jen“ tři tisíce agentů.
Turecká zpravodajská služba je aktivnější než CIA či dokonce východoněmecká tajná služba Stasi, jež měla před pádem berlínské zdi v roce 1989 v západním Německu „jen“ tři tisíce agentů |
Penetrace je obrovská a je jejím cílem je ovlivnit různé organizace – od motorkářského klubu Osmanen Germania, který byl založen teprve v roce 2015, ale již má více než tisíc členů, až po Turecko-islámské sdružení pro náboženské záležitosti (DITIB), jež koordinuje náboženské, sociální a kulturní aktivity turecko-islámských spolků.
Imámové působící v Německu jsou vysíláni z Turecka a podle německých tajných služeb mají za úkol kontrolovat náboženské obce a hlásit jak kritiky, tak sympatizanty s hnutím kazatele Fethullaha Gülena, jehož turečtí lídři označují za hlavního strůjce loňského vojenského puče.
Zhoršení turecko-německých vztahů
Kritici současného tureckého režimu musejí počítat s pronásledováním. Podle nevládní organizace Reportéři bez hranic bylo v Turecku od loňského pokusu o vojenský puč zatčeno více než sto tureckých novinářů a v žebříčku svobody projevu je na 151. místě ze 180 zemí. Turecké úřady zatýkají i zahraniční novináře, například korespondenta německého deníku Die Welt Deniz Yücela, který má turecké i německé občanství.
Turecko-německé vztahy zhoršuje i to, že více než 40 vrcholných důstojníků turecké armády, kteří slouží v NATO, žádá o politický azyl v Německu, protože se obává, že po návratu do Turecka budou zatčeni |
Yücel se v únoru 2016 na tiskové konferenci při příležitosti uzavření dohody o uprchlících německé kancléřka Angely Merkelové zeptal, proč nekritizuje porušování svobody projevu a lidských práv v Turecku a mlčí o brutálních akcích turecké policie a armády v kurdských oblastech. Odpověděla mu, že se změnila situace, a přítomný tehdejší ministerský předseda Ahmet Davutoğlu dodal, že každý může klást otázky, ale musí počítat s tím, že dostane odpověď, jakou si zaslouží.
Turecko-německé vztahy zhoršuje i to, že více než 40 vrcholných důstojníků turecké armády, kteří slouží v NATO, žádá o politický azyl v Německu, protože se obává, že po návratu do Turecka budou zatčeni. Podle nich nemají s vojenským pučem nic společného, ale mohli by se stát obětí očištění turecké armády od sekulárních a prozápadních příslušníků.
Nezodpovědné německé elity
Zatýkání novinářů, likvidace politické opozice, špionáž a žádost o azyl důstojníků NATO jsou dostatečné důvody, aby německá vláda zaujala jasný postoj, ale reakce Merkelové a dalších vrcholných německých politiků jsou zatím zdrženlivé. Příčinou mohou být okolnosti doprovázející dohodu o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií. Nejnovější knihy ukazují, že německé politické elity nejsou ochotné převzít odpovědnost a prosadit nepříjemná rozhodnutí.
Německý novinář Robin Alexander ve své knize Die Getriebenen: Merkel und die Flüchtlingspolitik: Report aus dem Innern der Macht (Uhnaní. Merkelová a uprchlická politika. Zpráva z vnitřku moci) chronologicky líčí dnes již známá fakta, jak Merkelová z humanitárních důvodů otevřela 4. září 2015 hranice pro uprchlíky zadržované v Maďarsku.
Německé politické elity nejsou ochotné převzít odpovědnost a prosadit nepříjemná rozhodnutí |
Mezi nové informace však patří telekonference 12. září kancléřky Merkelové, ministra pro zvláštní úkoly Petera Altmaiera, ministr vnitra Thomase de Maiziera, předsedy bavorské vlády Horsta Seehofera, ministra zahraničních věcí Franka-Waltera Steinmeiera a ministra hospodářství Sigmara Gabriela, na níž se dohodli, že již 13. září začne Německo opět kontrolovat své hranice. Následně na ně byly přesunuty další policejní jednotky a všem uprchlíkům – včetně těch, kteří požádají o azyl – neměl být umožněn vstup do Německa.
Ministerstvo vnitra se však tázalo, je-li vše v souladu s právem. Proto Merkelová od ministra de Maiziera chtěla záruku, že tento krok obstojí i před soudy a že na hranicích nenastanou situace, které by v televizi působily negativně. Nikdo však takovou záruku nemohl poskytnout, a tak následoval obrat o 180 stupňů. Policejní posily vítaly každého, kdo vyslovil slovo azyl. Oficiálně se pak tvrdilo, že otevřené hranice nemají alternativu a jsou morálním požadavkem.
Dva argumenty
V březnu 2016 následovala jednání, jež za EU vedla Merkelová a nizozemský předseda vlády Mark Rutte, jehož země v té době předsedala unii, a za Turecko tehdejší premiér Davutoğlu. Alexander uvádí, že Merkelová a Rutte slíbili Turecku, že Evropa z něj vezme ročně 150 až 250 tisíc uprchlíků. Ostatním členským zemím EU ale tento údaj nebyl sdělen a plán byl prezentován jako nečekaný turecký návrh.
Na kritiku své politiky vůči Turecku německá vláda odpovídá dvěma argumenty. Za prvé, že byla by ohrožena dohoda s Tureckem o uprchlících. A za druhé, že v takovém případě by Turecko bylo zahnáno do náruče Ruska. |
Na kritiku své politiky vůči Turecku německá vláda odpovídá dvěma argumenty. Za prvé, že byla by ohrožena dohoda s Tureckem o uprchlících. A za druhé, že v takovém případě by Turecko bylo zahnáno do náruče Ruska. Otázkou je červená čára, kterou nelze překročit.
V současnosti německé politické elity kvůli pouhým obavám z negativního televizního zpravodajství nejsou ochotné převzít odpovědnost a riskují důvěru obyvatel v právní stát, ohrožení vnitřní bezpečnosti a rozpad sociálních systémů. Slabostí Evropy nejsou její ekonomicky erodující okraje, ale politická bezpáteřnost jejího středu. Postup Merkelové a Rutteho v průběhu migrační krize navíc ukazuje, co v budoucnu může znamenat vícerychlostní Evropa.