Evropská unie prohrála jednu bitvu o Ukrajinu

Hněv protestujících, kteří v Kyjevě demonstrují za Evropu i proti zvyšování ruského vlivu, ukazuje, že válka ani zdaleka nekončí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Protagonistou vilniuského summitu Východního partnerství 28. a 29. listopadu byl i v nepřítomnosti Vladimir Putin. Právě na Putina a na ruský tlak se totiž odvolávalo ukrajinské vedení, když vysvětlovalo důvody, proč nepodepsalo dohodu o přidružení země k Evropské unii. Na Moskvu ovšem poukazovala i samotná EU, když se pokoušela zakrýt svůj geopolitický neúspěch.

Ruský prezident takříkajíc ukradl show. Kreml, který využil ukrajinské bezmocnosti a nemohoucnosti EU, vyhrál jednu bitvu, ovšem válka ani zdaleka nekončí. O tom svědčí rovněž výdrž a hněv protestujících, kteří v centru Kyjeva demonstrují za Evropu i proti zvyšování ruského vlivu.

Kdo se pouští do bitvy, musí mít nabitou zbraň! Tak by se možná dalo shrnout ponaučení, které vyplývá z nejnovějších událostí geopolitického boje o vliv nad Ukrajinou. Zdá se, že EU, přivyklá poněkud decentnějším prostředkům, na tuto věčnou pravdu zapomněla a neměla dost munice, aby tuto bitvu dovedla do vítězného konce. A i když je model, který nabízí, lákavější, v boji o trh a vliv mohou mít význam také jiné argumenty. Například každá země může mít své krátkodobé elementární zájmy, které mohou zastřít i sebekrásnější dlouhodobé vyhlídky.

Evropská unie se dopustila chyby, zaspala – a neprobudila ji ani náhlá, zářijová změna postoje Arménie –, když nebrala v úvahu problémy ukrajinského rozpočtu, které jsou den ode dne palčivější. EU řeční o hodnotách, lidských právech a politicko-společenském systému prostém korupce ve chvíli, kdy se druhá strana snaží uniknout státnímu bankrotu. Navíc to činí pokrytecky, jako by nechtěla totéž co Rusko.

Nicméně ať už svá stanoviska prezentuje jakkoliv, ve skutečnosti se za jejími kroky skrývají stejné zájmy orientované na získání trhu a zvýšení vlivu. V podobné hře je ovšem třeba rovněž demonstrovat sílu. Toho je však EU schopná čím dál vzácněji. V zásadě je k tomu nevhodná její vnitřní struktura a navíc si netroufá přiznat mocenské ambice v tradičním smyslu slova. Nemluvě o tom, že se potýká s hlubokou krizí ekonomiky a hodnot.

Proč Janukovyč nepodepsal

EU řeční o hodnotách, lidských právech a politicko-společenském systému prostém korupce ve chvíli, kdy se druhá strana snaží uniknout státnímu bankrotuVilniuský nezdar jasně a bolestivě ukázal, že král je nahý. Brusel však místo toho, aby si z toho vzal nějaké ponaučení a snažil se vyhnout dalším chybám, hledá příčiny svého neúspěchu jinde – například v nedůvěryhodnosti Kyjeva či agresivitě Moskvy. Uraženě zdůrazňuje ruský tlak vyvíjený na Ukrajinu, přičemž zapomíná, že udělal vše, aby Kyjev odradil od integrace směrem na východ. V zájmu toho sice EU slíbila, že se přimluví u Mezinárodního měnového fondu (MMF), jenže ten si pro udělení úvěru ve výši 15 miliard dolarů stanovuje podmínky, mimo jiné 40procentní zvýšení cen komunálních služeb či zmrazení růstu mezd, které jsou pro jakéhokoliv prezidenta před volbami nepřijatelné.

Částka 610 milionů eur nabízených Evropskou unií by totiž byla pro Ukrajinu, která balancuje na hranici krachu, v případě podpisu pouhou kapkou v moři, zatímco 300 milionů ročně slibovaných v rámci sousedského programu hudbou budoucnosti. Státní pokladna v současnosti zeje prázdnotou, Kyjev má mimo jiné více než miliardovou pohledávku vůči Moskvě za již odebraný plyn, nemluvě o tom, že se blíží zima. Obchodní válkou, kterou Rusko odstartovalo v uplynulých měsících, Moskva zároveň demonstrovala, jak velké škody by pro hospodářství Ukrajiny, které pojí s jejím východním sousedem tisíce vazeb, znamenalo zhoršení oboustranných vztahů. Současně tím Moskva poukázala na možnost, jak by tyto vztahy mohly vypadat v případě, že se bude Ukrajina chovat jako její partner.

Můžeme se sice pouze dohadovat, jaké perspektivy Vladimir Putin načrtl Viktoru Janukovyčovi během tří setkání v uplynulých týdnech, nicméně z kroků ukrajinského prezidenta lze více než pravděpodobně usuzovat na příslib několika půjček a mnohem výhodnější ceny plynu, která by v žádném případě neměla přesáhnout 300 dolarů za tisíc krychlových metrů (nyní platí 400 dolarů, což je jedna z nejvyšších cen v Evropě). Nemluvě o tom, jak obrovský význam by měl pro ukrajinský rozpočet hladce probíhající, bezproblémový bilaterální obchod.Rusko nezajímá, za co Ukrajina půjčku utratí a jaký bude další osud její expremiérky

Dalším neopominutelným hlediskem u ukrajinské mocenské elity také je, že jednání s Moskvou sice nejsou o nic snazší než s Bruselem, neboť ani od ní nedostane Ukrajina nic zadarmo (cenou za právě projednávaný záchranný kruh může třeba být, že se systém plynovodů nebo řada fungujících podniků dostanou do ruských rukou), ale východního souseda nezajímá, za co Ukrajina půjčku utratí a jaký bude další osud její expremiérky.

O západní hodnoty opravdu nejde

Tolik o tom, jak se soupeřící geopolitické strany vměšují do vnitropolitických záležitostí. Ačkoliv EU prohlašuje, že ji zajímá pouze rozkvět demokracie a ekonomicko-politická modernizace země, ve skutečnosti si přeje přeměnit Ukrajinu k svému obrazu. Fakt, že se EU rozhodla poté, co se zalekla síly ruských obchodních kruhů, otestovat proevropskou angažovanost ukrajinské mocenské elity, která se kvůli podpisu vilniuské dohody dříve div nepřetrhla, právě na kauze bývalé premiérky, v zásadě svědčí o jejím maximálním sebevědomí.

Bruselu totiž nestačil samotný podpis, ale chtěl Ukrajinu okamžitě převychovat, přestože tamní oligarchové a ukrajinští politici nejsou do náruče EU hnáni ani zdaleka entuziasmem pro evropské hodnoty, nýbrž nadmíru střízlivými zájmy. Snahu o zakořenění západních hodnot lze ostatně jenom těžko prezentovat tak, že Brusel současně neshledává nic závadného na přístupu k otázkám menšin anebo pod pohnutkou tlaku na vládnoucí moc v podstatě legitimuje krajně pravicovou stranu Svobodu, jež má k evropským ideálům opravdu daleko.

Nepomohlo ani to, že si EU vytkla za cíl propuštění mírně řečeno kontroverzní Julije Tymošenkové. Je sice pravdou, že její současné věznění je politicky motivované, našly by se však kauzy, za které by někdejší premiérka mohla dostat nikoliv sedm, ale hned dvakrát sedm let. O tom však Brusel zarytě mlčí.

Stejně jako o tom, že volný obchod poskytuje příležitost spíše silným a Evropa se nesnaží získat Ukrajinu proto, aby mohla vyměnit belgické pralinky za bonbony značky Roshen ukrajinského oligarchy Petra Porošenka. Janukovyč má například zcela pravdu, že otevření trhu má ve skutečnosti smysl pouze v případě konkurenceschopné ekonomiky, která je v dobré kondici. Přestože mu ještě před pár týdny tento fakt příliš nevadil.

Východní partnerství ztratilo smysl

Po tom všem se vilniuský summit změnil z vítězného tažení ve výprask Evropské unii. Před necelými pěti lety vyhlášené Východní partnerství bylo v podstatě vždy v nevýhodě oproti projektu Unie pro Středomoří, za kterým se skrývala silnější lobby, potažmo více peněz, a bez Ukrajiny s 46 miliony obyvatel už úplně ztrácí smysl.

Janukovyčovy machinace mezi oběma geopolitickými póly ještě zhoršily vztahy mezi Evropskou unií a RuskemNa Bělorusko, jednu ze šesti zúčastněných zemí, uvalil Brusel sankce, a Minsk proto ve Vilniusu nereprezentoval jeho prezident, nýbrž zaměstnanec ministerstva zahraničí. Ve vztahu k Ázerbájdžánu bohatého na ropu a plyn EU sice není natolik citlivá, co se týče lidských práv, a nad politickými vězni elegantně přivírá oči, nicméně Baku si razí vlastní cestu a nemíní přijímat žádné závazky vůči Moskvě ani Bruselu. Arménie v září odmítla utužení vztahů a se zřetelem k vlastním zájmům si to namířila vstříc rusko-bělorusko-kazašské celní unii. Moldavsko a Gruzie sice ve Vilniusu v souladu s původními plány dohodu o přistoupení k EU ratifikovaly, ani to však nedokáže zakrýt nezdar programu Východního partnerství.

Tento nezdar je pro Západ o to bolestivější, že mu jeho show ukradl právě Putin, se kterým si čím dál více neví rady. Nepodepsání vilniuské dohody si nyní ruský prezident může vytknout vedle svého úspěchu při řešení situace v Sýrii, nicméně bylo by předčasné oddávat se samolibosti. Opletačky s Ukrajinou ho totiž teprve čekají a Janukovyčovy machinace mezi oběma geopolitickými póly navíc ještě zhoršily vztahy mezi Evropskou unií a Ruskem, které si od sebe i tak poslední dobou udržují značný odstup, což není dobré ani pro jednu ze zúčastněných stran.

Trhliny ovšem dostává i radost Viktora Janukovyče, jenž lavíruje mezi Východem a Západem. Vzhledem ke skutečnosti, že se jeho země dokáže vyhnout bankrotu jen s pomocí zvnějšku a dříve či později si bude muset vybrat jednoho z uchazečů, kteří začínají být politikou připomínající houpačku pomalu unaveni, ho čekají ještě krušné chvilky. Ve výčtu nedořešených otázek bychom mohli pokračovat, nicméně jádrem věci je, že Evropská unie prohrála bitvu ve válce o Ukrajinu.

Vilnius přepsal Janukovyčovy plány

Nepodepsání vilniuské dohody ukrajinským mocenským představitelům zmařilo plány postupu v roce 2015. Politici Strany regionů se budou muset vrhnout do prezidentské kampaně uprostřed sílícího vnitřního i vnějšího tlaku, což významně oslabuje šance Viktora Janukovyče na jeho znovuzvolení. Ve světle možných následků se tedy logicky naskýtá otázka, zda se prezident odkladem dohody o přidružení nepřepočítal. Anebo neměl jinou možnost?

Se snadným průběhem nemohl Janukovyč počítat ani na základě scénářů, jež se ještě před pár týdny zdály reálné, ovšem historický krok směrem k evropské integraci by jeho šance v roce 2015 výrazně zvýšil. Dosažení přidruženého členství a volného obchodu by totiž zbavilo opozici jejích největších trumfů, přičemž by zároveň zastínilo neúspěchy sociálně-ekonomického kurzu, bující korupci a nepotismus. A v neposlední řadě by také vytvořilo konsenzus mezi oligarchickými skupinami. Navíc vítěze obvykle voliči netrestají.

S takovým pozadím by se vládnoucí moc nejspíš nemusela obávat nového Majdanu (náměstí Nezávislosti), stejně jako by jí nikdo neustále nepodsouval – dodejme, že mylně –, že je proruská. Vyšachováním umírněné opozice proto mohly nerušeně fungovat techniky držící na uzdě voličskou aktivitu a ve druhém kole, v němž by byl Janukovyčovým protivníkem ultrapravicový Oleh Ťahnybok, by všichni považovali za proevropskou volbu právě současného prezidenta.

Situace se změnila

Oproti tomu je nyní situace taková, že si Janukovyč bude muset vybojovat svoji snad nejdůležitější bitvu opět uprostřed vyostřených modro-oranžových bojů. Události uplynulých dnů konfrontovaly současného prezidenta se skutečností, že takzvané barevné technologie fungují i po devíti letech. Facebooková generace, aktivisté a vedoucí opoziční politici protestují na náměstí Nezávislosti, kde se takřka nelze vyhnout střetům davu s policií, a snímky demonstrací a zkrvavených tváří kolují světovými médii.

Evropa a USA jsou pobouřené a lze jen těžko pochybovat o tom, že udělají vše, aby současný režim padl. To ostatně dokazují také polští a litevští politici, kteří se hned objevili v Kyjevě. Vodou na mlýn politiků Strany regionů není ani to, že se za této situace dostává do popředí otázka integrace.Proč vlastně Janukovyč, který se jinak léta snažil napomáhat integraci, od podpisu vilniuské dohody na poslední chvíli ustoupil?

Naopak – Janukovyč bude mít dost práce zmobilizovat i vlastní tábor, neboť tím, jak nyní připomíná ideu federalismu nebo opakuje návrh, aby byla ruština uzákoněna jako úřední jazyk, budí dojem manžela, který se levnou bonboniérou snaží zachránit nevydařené manželství. Navíc jeho vyzyvatelem ve volbách zcela určitě nebude silně kontroverzní vůdce strany Svoboda, nýbrž Vitalij Kličko, jenž se těší Ťahnybokově podpoře a ve kterém spatřují věčně doufající voliči novou sílu.

Není však třeba předbíhat, neboť v Kyjevě se právě teď pomalu hraje už i o samotné udržení moci. Emoce stoupají a vládnoucí moc se v extrémně napjaté situaci dopouští jedné chyby za druhou. Například hrubý a nerovný zásah proti protestujícím pouze přilil olej do ohně. V reakci na to překročili Rubikon i demonstranti a nejnovější události se začínají čím dál více podobat scénářům radikálů. Sdružení Svoboda si současnou situaci přímo užívá a není náhoda, že představitelé umírněné opozice už se od některých akcí distancovali.

Současně se zdá, že se opět vyostřuje rozpor mezi oběma částmi země. Zatímco východ zatím stále mlčí, západní Ukrajina se už vydala na pochod do hlavního města. Opozice vyhlásila všeobecnou stávku, která může zemi zcela ochromit. V rostoucím chaosu začala také eroze vládnoucí strany. Poslanecký klub opustilo hned několik jeho členů, a jak je v podobných situacích obvyklé, od Strany regionů by se mohli začít odvracet i někteří oligarchové. Události spějí čím dál více k předčasným volbám, které by takřka jistě znamenaly Janukovyčův pád.

Všechno by nejspíš vyřešila otázka podpisu dohody o přidružení, zatímco Ukrajina by se dál vesele hnala do propasti. A právě proto by se i ti, kteří nyní na Majdanu volají po změně režimu, měli alespoň na chvíli zamyslet, proč vlastně Janukovyč, který se jinak léta snažil napomáhat integraci, od podpisu vilniuské dohody na poslední chvíli ustoupil. Odpověď by nejspíš mohla trochu zkalit růžový sen o Evropě.