Lidovky.cz

Evropská unie na rozcestí

Evropa

  15:16
Pro osud Evropy bude v europarlamentu důležitý poměr sil mezi „federalisty“ a „stoupenci suverénního státu“. O tom ale výsledky letošních voleb vypovídají jen mlhavě. Je třeba se rozhodnout pro federaci, nebo pro „Evropu národů“.

Evropská unie foto: Richard Cortés, Česká pozice

Činit z voleb do Evropského parlamentu (EP) obecnější závěry bývá obtížné. Tradičně totiž slouží k odreagování různých frustrací, pro které se obtížně hledá společný jmenovatel. Z průzkumů také vyplývá, že v rozhodování voličů převažují vnitrostátní témata a celoevropské otázky – pokud vůbec existují – jsou na okraji jejich zájmů. Hlavním vítězem pak bývá nízká volební účast, což se potvrdilo i letos – celoevropsky zhruba 43 procent.

Z výsledků voleb vyplývá, že voliči prokázali menší motivaci v nových členských zemích Evropské unie – až na Litvu a Estonsko –, přičemž absence dosáhla vrcholů v Česku a na Slovensku. To by mohlo svědčit o tom, že jejich občané chápou EU jako čistě materiální a pragmatickou záležitost. Etický rozměr či ideál evropské integrace je míjejí. Prostě chybí vize.

Snadný cíl

Tento přístup prokázal například chorvatský předseda vlády Zoran Milanovič, který 1. července 2013, kdy jeho země vstoupila do EU, na otázku, v čem vidí hlavní přednost členství, s odzbrojujícím cynismem prohlásil: „Ve snazším přístupu k evropským fondům.“ Je evidentní, že takové jednorozměrné chápání evropského sjednocování nadšení vyvolávat nemůže a občana do volební místnosti neláká.

Nutno však dodat, že EU si na sebe bič plete často sama. Ve věku politického marketingu a komunikace se nedokáže prodat. Občanům zůstává nečitelná. Jeví se jako vzdálený subjekt, který jim otravuje život předpisy o zakřivení banánů v situaci, kdy mají stále hlouběji do peněženky. Málokdo zná svého poslance v EP a ví, co ve Štrasburku či Bruselu během svého mandátu dělá.

EU proto slouží jako snadný cíl, a to nejen demagogům. Na bruselské byrokraty se s oblibou nadává od Helsinek po Lisabon. Politikům slouží jako vítaná výmluva při téměř každém nepopulárním kroku. V EU přitom mají stále rozhodující slovo národní státy a v Bruselu vlastně jen přepisují, na čem se národní politici dohodli.

Povzbuzení eurofobové

Z letošních výsledků voleb do EP dále vyplývá dosud neobvyklá polarizace. Občané nehlasovali o podobě EU, nýbrž pro, nebo proti procesu evropské integrace. Eurofobové se cítí povzbuzeni. V novém EP by jich měla být zhruba sedmina z celkového počtu 751 europoslanců. Vítězství strany Národní fronty Marine Le Penové (25 procent, 24 europoslanců) způsobilo ve Francii „politické zemětřesení“, jak prohlásil premiér Manuel Valls.

Francie spolu s Velkou Británií (Strana nezávislosti Spojeného království. UKIP – 27,5 procenta, 24 mandátů) a Dánskem (Dánská lidová strana – 26,6 procenta, čtyři mandáty) tvoří trojlístek členských zemí EU, v nichž se eurofobové stali nejsilnějšími stranami. Populisté a nacionalisté posílili rovněž v Itálii (25 europoslanců) a Rakousku (čtyři).

„Hnědá vlna“, jak tuto událost nazval francouzský deník Le Monde, se tedy odehrála, ale tam, kde ji v podstatě nikdo nečekal. Předvolební prognózy tvrdily, že přijde z nových členských zemí EU. Zcela však selhaly. Maďarský Jobbik klesl na 14,68 procenta a zastupovat jej budou tři europoslanci. Slovenská Národná strana ze hry vůbec vypadla – 3,7 oproti 5,83 procenta v roce 2009. Ani Rumuni nevyšlou do Štrasburku a Bruselu zástupce extremisty Vadima Tudora a jeho strany Velkého Rumunska. Totéž platí pro Chorvatsko, Slovinsko či Lotyšsku. Politická mapa evropských extrémů z voleb vyšla značně přerytá.

Posedlost imigrací a islamofobie

Někteří političtí komentátoři pochybují, že se eurofobům podaří přeměnit volební úspěch v trvalejší zisk. K účinnému „rozbíjení Evropy zevnitř“, jak prohlásila Le Penová, potřebují vytvořit parlamentní klub, což bude problém. Nacionalistické strany po sobě koukají s ostražitou nedůvěrou. Britská UKIP spolupráci s francouzskou Národní frontou odmítá, protože podle jejího šéfa Nigela Farage má „antisemitismus v genech“.

Dánští lidovci se zase snaží zamlžit svůj původ na extrémní pravici a jejich předseda Morten Messerschmidt v neděli 25. května nevyloučil spolupráci se sociálnědemokratickou vládou premiérky Helle Thorning-Schmidtové. Společný klub s francouzskými nacionalisty by mu ve snaze o převedení strany více do středu politického spektra byl na obtíž.

Jediné, co eurofobní populistické strany spojuje, je posedlost imigrací z třetího světa a islamofobie. Novinkou je, že UKIP a dánští lidovci neskrývají averzi ani vůči imigraci z nových členských států EU. Hospodářská a morální krize vedou obvykle k uzavření se a nedůvěře vůči všemu cizímu. Tento postulát se však nekryje s hlasováním evropských voličů.

  • Jak vysvětlit, že prosperující Rakousko vyšle do EP čtyři zástupce Svobodné strany Rakouska (FPÖ), zatímco za v krizích se zmítající Rumunsko v něm nebude sedět žádný eurofob?
  • Proč hospodářsky rozvrácené Řecko masivně hlasovalo pro extrémní levici (Syriza – 26,51 procenta, šest mandátů) či neonacisty ze Zlatého úsvitu (9,34 procenta, tři mandáty), zatímco stejně postižené Irsko, Portugalsko či Španělsko na vábničky extrémních řešení neslyšelo?

Politologové mají nad čím bádat.

Eurofilové stále v čele

Rozporuplné jsou také výsledky stran, které v jednotlivých zemích usilují o nezávislost svého regionu, ale chtějí zůstat v EU. V Belgii triumfovala separatistická strana Barta De Wevera (NVA – více než 30 procent), která je v čele téměř všech vlámských kantonů. V Katalánsku levicová separatistická Esquerra republicana (23,7 procenta) předstihla vládnoucí koalici v Barceloně (UiC – 21,86 procenta), která přitom slibuje vyhlásit 9. listopadu referendum o nezávislosti. Naopak ve Skotsku nedosáhla Skotská národní strana (28,9 procenta) předpovídaných 37 procent, což problematizuje výsledek referenda vyhlášeného na 18. září.

Evropský parlament budou nadále ovládat eurofilové. Sociální demokraté kvůli katastrofálnímu výsledku francouzských socialistů (13,85 procenta, nejhorší výsledek v dějinách strany) v EP oslabili (190 poslanců) a politické těžiště se vychýlilo napravo. Největší stranou proto jsou konzervativci (213 mandátů). Jazýčkem na vahách budou liberální demokraté (64 mandátů).

Rozložení sil je letos důležité, protože Evropský parlament bude mít poprvé slovo při určení předsedy Evropské komise. Odstraní se tím jeden z demokratických deficitů, který je EU často předhazován. Lucemburčan Jean-Claude Juncker proto hned v pondělí 26. května prohlásil, že má na předsednictví „legitimní nárok“.

Zásadní rozhodnutí

Evropský parlament se bude také podílet na dalším směrování evropské integrace. V tomto ohledu však tradiční dělení na pravici a levici nestačí. Důležitější se ukazuje dělicí čára, která kromě naprostých euroskeptiků prochází všemi stranami. Evropská unie se dnes ocitá na rozcestí. Ze všech průzkumů vyplývá, že k hlavním celoevropským tématům patří imigrace, ochrana vnějších hranic, společná měna euro či neexistující společná hospodářská politika. Pro řešení těchto otázek se jednomyslné rozhodování všech 28 členských zemí EU ukazuje zcela nefunkční.

Evropská integrace je nastavena směrem k federalizaci – ovšem poněkud stydlivě a potajmu. Současný kočkopes však je neudržitelný. Je proto třeba se rozhodnout buď pro skutečnou federaci, nebo pro „Evropu národů“ coby prostor volného obchodu suverénních států, které mezi sebou pouze spolupracují v rámci určitých otázek. Někteří komentátoři v této souvislosti upozorňují na zajímavou historickou paralelu s USA. Ty také okolnosti donutily před více než dvěma sty lety přeměnit se z konfederace ve federaci.

Pro další osud starého kontinentu proto bude důležitý poměr sil v EP mezi „federalisty“ a „stoupenci suverénního státu“. O tom však výsledky letošních voleb do Evropského parlamentu vypovídají jen mlhavě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.