Evropská unie mezi vizemi a pragmatismem

Politizace evropské exekutivy v podobě přímé volby předsedy Evropské komise může ledaskoho znepokojovat. Evropský projekt dlouho stál mimo tradiční ideologické zlomy, byl jaksi pragmatičtější než vnitřní politika. Právě to bylo pro mnohé jeho předností. Píše Juraj Draxler.

Evropská unie. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie. Ilustrační foto. | foto: Reuters
Evropská unie. Ilustrační foto.

Britský konzervativní autor a komentátor Auberon Waugh v 80. letech s nadsázkou říkával, že ideál vlády pro něj představuje „junta belgických revizorů lístků“. V nepolitické evropské byrokracii shledával záruku, že kontinent neovládne jedna země a kultura. Jako tradiční konzervativec nesnášel „novou pravici“ Margaret Thatcherové. Nelíbil se mu rostoucí vliv financí ani hospodářská a kulturní amerikanizace Albionu. V evropské spolupráci viděl protiváhu.

Evropská unie má před sebou složité období. Britský ministerský předseda David Cameron se zavázal, že pokud konzervativci vyhrají příští rok volby, nejpozději do roku 2017 proběhne referendum o vztahu Spojeného království k Unii. A i bez toho hledá vláda způsoby, jak zemi vyvázat z některých smluvních mechanismů.

Na druhé straně sílí také jisté „europopulistické“ tendence. Ve volbách do Evropského parlamentu si občané poprvé v historii jako by přímo volí předsedu Evropské komise. Jednotlivé frakce totiž představily kandidáty, které po volbách budou prosazovat. A ti se střetli v několika televizních „prezidentských“ debatách.

Dítko pragmatických konzervativců

Oba hlavní kandidáti – socialista Martin Schulz a lidovec Jean-Claude Juncker – jsou si programově hodně blízcí. I tak může tato politizace evropské exekutivy znepokojovat. Evropský projekt dlouho stál mimo tradiční ideologické zlomy, byl jaksi pragmatičtější než vnitřní politika. Právě to bylo pro mnohé jeho předností.

Po válce si myšlenka jednotné Evropy jako cesta k zajištění trvalého míru rychle získala popularitu. Recepty ovšem byly dva. V kruzích italských a francouzských odbojářů se za války začalo diskutovat o federalistickém sjednocení. Vytvořit strukturu nadřazenou národním vládám, jakousi silnější verzi OSN. Tak vznikla Rada Evropy. Vlády ovšem okamžité omezení svých pravomocí nechtěly. Rada rychle změnila zaměření. Místo motoru integrace se z ní stal evropský dozorčí nad lidskými právy.

Naopak, zastánci postupného, funkčního sjednocení kladli důraz na hospodářskou spolupráci. „Evropa nevznikne naráz nebo na základě jednoho plánu,“ řekl ve své slavné řeči roku 1950 francouzský křesťanský demokrat a ministr zahraničí Robert Schuman. „Vznikne řadou kroků, které postupně vytvoří skutečnou solidaritu zemí.“ To našlo pochopení u německých křesťanských demokratů Konrada Adenauera. A přidaly se vlády dalších zemí.

Tak vznikla nejdřív zóna volného obchodu pro uhlí a ocel a pak Evropské hospodářské společenství. To bylo ve své první fázi projektem celní unie, ale dlužno říci, že jeho zakladatelé se dívali na desetiletí dopředu. Předpokládali, že společenství jednou bude mít i společnou měnu.

Po relativně rychlém zavedení celní unie se ovšem integrace postupně zpomalila. Ani na počátku 80. let neexistoval jednotný trh. Zboží v holandském supermarketu bylo především holandské, v německém německé. Podnikatel z Itálie nebo Dánska musel při investicích ve Francii překonávat řadu diskriminujících překážek. V polovině 80. let se proto členské země rozhodly jít dál. Vytvořit rámec pro společné technické standardy a pravidla pro ochranu spotřebitele. A vymýtit bariéry pro pohyb kapitálu. V roce 1986 se k tomu zavázaly v Jednotném evropském aktu. Do roku 1992 pak skutečně vznikl jednotný trh pro zboží a omezeně i pro služby.

Právě tak ovšem v tomto období vznikly zlomy, které debaty o osudu Evropy poznamenávají dodnes. V roce 1986 se londýnská City otevřela přílivu zahraničního, především amerického kapitálu. Cílem bylo vytvořit z ní finanční centrum světa. Ovšem právě snaha chránit jej je důvodem dnešní nepřátelskosti vůči evropské koordinaci ekonomické politiky.

Neúprosná logika integrace

Především však se společným trhem vznikla otázka, jestli se vůbec dá integrovat dál. Třeba sjednocování sociální a daňové politiky silně omezí národní suverenitu. Nicméně na ně tlačí logika integrace. Neharmonizované daně znamenají, že z jednotného trhu víc těží velké firmy. Se svými armádami daňových specialistů přeshraniční transakce zvládají a přímo využívají na daňové optimalizace. Nejednotnost sociálních systémů znamená, že pracujícím se migruje hůř než kapitálu. A jak říkává George Soros: Tam, kde je kapitál mobilnější než práce, získává kapitál.

Ve skutečnosti je možné dosáhnout částečnou daňovou harmonizaci se zachováním některých národních výsad i částečné provázání sociálních systémů. Je to ovšem hodně technická diskuse. Nemůže ji suplovat europopulismus s prezidentskými debatami. Spíše než ten evropský projekt zachrání poctivé debaty na národní úrovni o tom, v čem je integrace přínosem. Tak, jak to ukazuje příklad Británie. Tam opravdu i uvnitř zdánlivě euroskeptických konzervativců vždycky existoval i proevropský proud, dnes představovaný třeba bývalým Cameronovým poradcem a zastáncem tradičního konzervatismu Phillipem Blondem. A na úrovni vyjednávání mezi členskými zeměmi potřebujeme znovu najít rovnováhu vizionářství a pragmatismu otců zakladatelů.