Euro, tedy eurozónu včetně Řecka a spol., je nutné zachovat! Navzdory tomu, že se jeho udržení příčí zákonu o zachování hmoty. Proč? Protože si to všichni přejí, čímž nastává vítězství myšlenky nad hmotou. Tak nějak vyznívají dokumenty a slova lídrů před pátečním klíčovým jednáním ministrů financí eurozóny ve Wroclawi. Přání je sice pěkná věc, ale peníze za ně nekoupíš.
Zdá se, že zachování eurozóny je minimální podmínkou existence Evropské unie. S pádem Evropské měnové unie (EMU) údajně padne i EU. Tak to však být nemusí. Dokument připravený pro napjatě očekávaný páteční summit zmiňuje problém udržování eurozóny na současném principu, kdy z ní nelze ani vystoupit, ani z ní problematický členský stát vyloučit. To ničí důvěru v instrumenty mezinárodních finančních trhů a jejich fungování.
„Navzdory citelnému navýšení kapitálu ve srovnání s lety 2008 a 2009 měly v nedávné době evropské banky potíže s financováním. Jejich příčinou je mimo jiné zhoršená likvidita na velkoobchodních trzích a vysoké úrokové rozpětí na sekundárních trzích. Některé banky v EU mají také stále větší problémy získat financování od amerických bank,“ uvádí jako Mene Tekel dokument.
Německá kancléřka Angela Merkelová se snaží novému silnému tlaku „jetřebismu“ nepodlehnout a vytrvale se pokouší najít zásadní věcné řešení
Německá kancléřka Angela Merkelová se snaží novému silnému tlaku „jetřebismu“ nepodlehnout a vytrvale se pokouší najít zásadní věcné řešení. V úterý jednala se svým finským protějškem Jyrkim Katainenem. Ten je mluvčím skupiny zdravého rozumu a chce za další vyhazované peníze skutečné záruky od Řecka nebo od kohokoli, kdo by je samaritánsky zastoupil. Žádní dobrovolníci se však zatím nehlásí. Oficiálně se Merkelová a Katainen příliš nedohodli, na vnímání reality a kauzality krize se však asi shodli.
Přiznat, co je třeba přiznat
Včera se odehrála telekonference řeckého premiéra Jorgose Papandrea s kancléřkou Merkelovou a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Pro páteční jednání ministrů financí eurozóny navzdory dokonalé přenosové technice nic nového nepřinesla – jen stará dogmata, omšelé sliby a vážná varování. Bez skutečného řešení však žádné řešení není možné. To by totiž někdo musel přiznat, co je třeba přiznat, a říct, jak se provede mobilizace, úvodní fáze střetu, nezbytná přechodná omezení a co nového bude postaveno.
Olli Rehn, finský eurokomisař zodpovědný za oblast hospodářské a měnové politiky, tvrdí, že bankrot Řecka nebo jeho opuštění eurozóny by přinesly dramatické náklady pro tuto zemi, region i pro globální ekonomiku. Neuvedl však řešení pro EMU. Chce zachránit současnou formu eurozóny vydáváním eurobondů. To však není řešení systémové. „Několik slov k názorům, že Řecku bude lépe mimo eurozónu. Rozhodně nesouhlasím. Ani Řecku, ani eurozóně by se lépe nedařilo,“ prohlásil veřejně Rehn. Doufejme, že alespoň neveřejně respektuje evropskou realitu.
Polsko, jež právě předsedá EU, je dle jeho ministra financí Jacka Rostowského více v reálu: Evropa je kvůli současné dluhové krizi v nebezpečí a případný rozpad eurozóny by mohl vést ke konci EU. Má pravdu, ale jen částečnou. Zachovávání současné formy EMU její rozpad zaručeně způsobí.
Předseda Evropské komise José Manuel Barroso ve stejné souvislosti jen zopakoval návrh eurobondů. To sice krizi teď ani později neukončí, ale něco důstojného říct musel. A také sdělil, že eurozóna potřebuje hlubší integraci.
Změny jsou nutné
Finančně tržně jde o zásadní rozdíl mezi krizí likvidity dlužníka, jenž je schopný pokrýt dlouhodobě ze svých příjmů výdaje a krátkodobě výkyv komerční ceny reálných peněz, a krizí solventnosti země, která mnoho let utrácí několikanásobně víc, než by vytvořila za těch nejoptimističtějších scénářů. V takových případech standardní úvěrové výbory bank půjčky neschválí. Jinak se však banky chovají, když jim u takových dlužníků váznou jejich dřívější peníze. Především se snaží přehrát financování na evropskou veřejnou sféru.
Evropská komise hlásí, že Řecko letos i v příštím roce svůj rozpočtový deficit zvýší ještě víc, než slibovalo
Evropská komise hlásí, že Řecko letos i v příštím roce (dál není třeba pohlížet) svůj rozpočtový deficit zvýší ještě víc, než slibovalo. Letošní měl být snížen z loňských 10,5 procenta HDP na 7,7, klesne však zřejmě jen na 9,5 procenta. V příštím roce by pak namísto slibovaných 6,5 měl být 9,3 procenta HDP. Řecko výjimečně hlásí, že má na svůj nákladný provoz peníze pouze do října. Věřitelé, starejte se!
Politici i státníci, ba i pouze celoživotní státní úředníci pláčou, že se nedá nic změnit, poněvadž dokumenty – od Maastrichtské smlouvy a že po Lisabonskou smlouvu – neumožňují ani vyloučit katastrofálně hospodařící členský stát eurozóny, ani z ní vystoupit té členské zemi, která se již katastrof nechce účastnit. Přes tento fakt nejede vlak. A co zrušit celou EMU?
Lisabonská smlouva není žádnou Magna Charta ani zákonem Habeas Corpus, což jsou civilizačně zlomové dokumenty. Je to jen kniha sepsaných přání a byrokratických opatření, která se nemusejí osvědčit. Nic víc. Stejně jako byla vytvořena, mohou být v rámci dosavadních procedurálních regulí změněna, zrušena či vrácena před „Maastricht“. Nežijeme v EU, jež by byla sektářským teokratickým státem, ani nemáme žádný národní socialismus, který v roce 1933 uzavřel parlamentní demokratickou tvorbu zákonů a pravidel i přenos poznatků zdravého selského rozumu do konstrukce a funkce státu.
Postoj USA
Páteční summit ministrů financí eurozóny navštíví i jejich americký protějšek Timothy Geithner. Všichni očekávají, že jeho vystoupení bude jakýmsi „deus ex machina“, či že se snad nechá ukřižovat, aby sejmul hříchy tvůrců a zaťatých udržovatelů EMU a eura. Geithner se však už sešel s některými ministry financí těchto zemí před necelým týdnem na zasedání G7 a debatovali o stejných věcech.
Argumenty, že by státy skupiny BRICS – zejména Čína a Brazílie – mohly dluhy EMU sanovat a umožnit jí přežít, jsou iluzorníGeithner představil americký názor, že Evropa má finanční i hospodářskou kapacitu k vlastnímu řešení krize. Musí jen zvýšit své úsilí, které zvenku vypadá menší než žádoucí nebo jen markýrované. Navíc USA mají dost vlastních starostí.
Americký prezident Barack Obama tlumočil svůj vzkaz EU prostřednictvím španělských médií. Dle něho by bylo dobré, kdyby se EU víc semkla a prohloubila unii až k evropské federaci. Něco říct musel. Byl totiž vychován, aby ctil ideály, na kterých americká Unie vznikla a vyrostla a jimiž se stále úspěšně udržuje.
Obama sice Evropě rozumí, ale nemůže cítit jako Evropan. Nechtějme po něm víc, než může. Zopakoval známá klišé o dominovém efektu, jenž se v důsledku krachu skrznaskrz zadluženého Řecka přenese na další státy či domeček z EMU karet. Neodvážil se je však dále specifikovat.
EMU jako Jericho
Dominový efekt je sice pěkný příměr, ale nepatřičný. Navrhuji lepší – hradby biblického Jericha. Ty nepadly dominovým efektem. Stačilo, aby je Jozuovi bojovníci mlčky šest dnů obcházeli. Sedmého dne pak obešli Jericho sedmkrát, sedm kněží zatroubilo na sedm polnic, bojovníci spustili bojovný pokřik a hradby se i bez dominového efektu najednou zhroutily. Obcházení dnešního Jericha – EMU – se již děje. EMU obchází realita, trhy a trpělivost celého světového finančního společenství.
Možná evropská hospodářská integrace v této fázi EU a EMU příliš neodpovídá přirozeným možnostem vývoje evropské komunity národů. Možná by díky několika zmírňujícím korektivům mohla pokračovat. Nemůže však přežít s chybně zavedeným eurem a EMU. A nechce-li padnout, musí to změnit.
Argumenty, že by státy skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) – zejména Čína a Brazílie – mohly dluhy EMU sanovat a umožnit jí přežít, jsou iluzorní. To ani země BRICS, ani USA, pokud si zachovají zdravý rozum, nemohou přinést a ani nepřinesou na oltář nezodpovědné EU.