Od 12. září letošního roku žijeme my, Evropané, v jiné historické epoše. V ten den dal německý Spolkový ústavní soud volnou ruku tamnímu parlamentu ke schválení záchranného mechanismu ESM a evropské fiskální unie, a přitom zcela správně omezil celkovou eventuální angažovanost země v řešení eurozónního dobrodružství na 190 miliar eur. Ve stejný den téměř imperátorsky vyhlašoval novou dobu – tedy co se týká ovládání EU – její nejvyšší úředník José Manuel Barroso.
Opravdu nastala nová historická epocha, alespoň v té části Evropy, která se zve EU (přinejmenším pak v té části, jež se zve EMU – ať už je výklad zkratky jakýkoli). S pravomocemi uzurpovanými členským zemím a jejich klimbajícím parlamentům přebírá řízení v teritoriu EMU finančně-byrokratická oligarchie.
Bude se nám stýskat
Když jsme byli nuceni v době studií tato nabubřelá a frázovitá slovní spojení selektovaných klasiků drmolit bez víry v ně, ani v bujných snech jsem netušil, že bych je někdy v budoucnu potkal naživo. Ani v reálném socialismu ani v kapitalismu, kterého jsme se doufali dožít. A ono ano. Teď, v nové epoše. Archeologové ji jednou nazvou jako období „Post Karlsruhe I. – raná vrstva“.
Finančně-byrokratická oligarchie EMU nepřejímá odpovědnost. Má však moc manipulovat s penězi jiných lidí.Tato oligarchie nepřejímá odpovědnost, ani osobní, ani institucionální. Má však moc manipulovat s penězi jiných lidí. Berte nebo běžte – stejně nemáte kam. Věci jsou dohodnuty, řádně „prohlasovány“ na národních úrovních. Vlak odjel.
Chce se říci: Když jste to tak plánovali od počátku, už od chvíle přiznání před třemi roky, že máme krizi dluhovou a krizi systému, mohli jste to uskutečnit již tehdy. A nerozšiřovat škody, které vznikají nehospodárností v zemích PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko) i jinde. Nemusel být extrémně ždímán Mezinárodní měnový fond. Mohli jste být dál v řešení, tedy pokud o ně skutečně jde.
Teď už jdou ceremoniální tanečky volených politiků stranou. Už žádné zbytečné čekání na summit, na to, co kdo prázdného řekne cestou na večeři nebo nad ránem po „maratónu vyjednávání“. Dohodnuto, nalinkováno. Bude se mi stýskat po atmosféře nadějí při netrpělivém čekání, co nového řekne Merkozy. Sbohem soubore řeckých písní a tanců – papanderovců. Teď budeme mít již jen šedivé úředníky – mocenské a finančně bankovní.
Co se vše událo během právě minulého týdne
Ve čtvrtek 11. října, v předvečer výročního zasedání MMF v Tokiu, jeho šéfka Christine Lagardeová naznačila, že fond sice bude spoluúčinkovat v dalším „neřešení“ krize smrtícího projektu eurozóny, ale vlastní odpovědnost již poněkud zmírní.
Zatímco donedávna slavná Trojka (MMF, Evropská centrální banka a Evropská komise) tvrdila, že tentokrát klade požadavky na zadlužené země už skutečně naposledy a naostro, Lagardeová nyní pléduje za prodloužení termínů nápravy například v Řecku, a to o dvě léta až na rok 2016: „Bylo nezbytně nutné, aby země (míněno Řecko – poznámka autora) mohla skutečnou konsolidaci rozpočtu zvládnout“. Lagardeová žádá pro Řeky více pochopení. A také více času a prostoru pro další jižní hříšníky – třeba Španělsko a Portugalsko.
Zatímco donedávna slavná Trojka tvrdila, že tentokrát klade požadavky na zadlužené země už skutečně naposledy a naostro, šéfka MMF nyní pléduje za prodloužení termínů nápravy, například pro Řecko o dva rokyTo „jenom ty trhy selhaly“. Tak se praví. To by sice bylo pěkné, jen kdyby trhy neběžely jako obvykle dál a jejich hodnotitelé a analytici dál nehodnotili podle nastavených kritérií. Ve čtvrtek snížila agentura Standard & Poor´s rating Španělska (otálejícího se žádostí o „bail out“) hned o dva stupně na BBB minus. Níž jsou již jen stupně neinvestiční. Takový rating prodraží již tak katastrofální dluhovou službu, pokud ovšem Evropská centrální banka nespustí svoji neomezenou mašinérii na rozmělňování špatných úroků špatných ekonomik po celé Evropě, jako že již spustila mechanismus Outright Monetary Transaction. (Nějaké námitky? Jsou snad?! Nevadí!).
Španělsko slovy svého ministra pro ekonomiku Fernanda Latorreho jen sdělilo snad i upřímně míněné: „Snížení jsme nečekali“. Prý snad to ještě Standard & Poor´s vezmou zpět, až je země přesvědčí o svých poctivých úmyslech. Boží prostoto!
Německá spolková kancléřka Angela Merkelová byla zase v úterý v Aténách. Historická událost. Kromě zhruba 40 tisíc rozhořčených řeckých demonstrantů plus jednoho protestujícího člena Bundestagu za stranu Linke ji čekaly ještě sprosté transparenty a hákové kříže. Žádná vděčnost. I tak vyjádřila pocit, že by ti Řekové přece jen měli dostat další dva roky pauzičku, aby zvládli (teď již opravdové) polepšení. Její ministr financí Wolfgang Schäuble sice s evropskou novou dobou samozřejmě souhlasí, ale všimněme si, že ty dva roky by zatím Řekům neslíbil.
Dosavadní šéf EFSF (European Financial Stability Facility) Klaus Regling se tento týden postavil do čela nové instituce ESM a má se k dílu. Věc dobře zná. Ví, co má dělat a jak potíže vznikly: „Peníze samy problémy neřeší. (…) Finanční krize mají vždy stejný mustr: Něco běží špatně v hospodářské politice (jedné) země, napřed to investoři nezmerčí (...). A pak přijdou názory, že země jde do bankrotu, a nikdo jí už nechce půjčit peníze“.
Jako zkušenému praktikovi je třeba Reglingovi věřit. Již v devadesátých letech byl u zrodu Maastrichtské smlouvy o přechodu k Evropské unii a její měnové podobě EMU. Jako vysoký úředník na ministerstvu financí Theo Weigela přímo šil zadluženostní (evidentně špatná) kritéria a regule. Později byl vrchním ředitelem pro hospodářství a měnu Evropské komise v Bruselu. A pak ta nezastupitelná zkušenost s vedením EFSF... Ví dobře, jak to vždycky dělali a jak to budou dělat dobře. To jenom „trhy zklamaly“.
Regling byl celých dvacet let u věci, ale, jak říká, „tehdy zcela jistě nepředvídali, že k takovéto krizi by mohlo dojít“. Tak si ani nemohl představit, že by taková organizace jako ESM byla nutná. „V institucionální výstavbě měnové unie byly díry a ty budou nyní uzavřeny“. Je dobře, že zkušení lidé tedy už nyní vědí, že doby a díry byly, že byly různé, ba dokonce hrůzné. Zkušenost s nadměrným pitím alkoholu říká, že ranní kocovina se nejlépe napraví další dávkou.
Ve stejném období, kdy Klaus Regling v EFSF usiloval, co mu síly stačily, aby zachránil například Řeky, stejní Řekové jako občané, podnikatelé a rezidenti vyvedli na svá soukromá zahraniční konta podle odhadů 250 miliard eur. Tato částka je o 10 miliard eur vyšší nežli skoro již vydaná suma, kterou schválil na pomoc Řekům EFSF, tedy 110 plus 130 miliard eur. Největší řecké firmy nyní, stejně jako dříve, vyvážejí svá daňová sídla do zahraničí (teď právě nějaká sodovkárna). A Řekové mezitím každý kvartál mobilizují svět, že od příštího prvního opravdu, ale opravdu nevyjdou s gáží.
Ostatně i šéfka MMF Lagardeová (dřívější francouzská ministryně financí) ví velmi dobře, jak to v Řecku i jinde chodí. Nyní i sama vybídla Samarasovu vládu, ať zabrání odtoku kapitálu do zahraničí a přijme efektivní opatření proti daňovým únikům. Řekové sami to také dobře vědí; ostatně u nich to nikdy jinak nechodilo. Teď to ale všechno spraví gentlemanská dohoda, že ano.
Odpovědná opatrnost
Mnohé z toho nasvědčuje, že éra „Post Karlsruhe I – vrstva raná“ skutečně nastala. Je třeba se podle toho zařídit. Momentálně je módní mluvit o „road map“ k bankovní unii. Česká vláda a ČNB se zatím drží stanoviska, že si své banky uhlídáme sami a lépe. Nicméně vláda i centrální banka posvětily garančním vládním aktem dřívější topolánkovskou velkorysost, co se týká dodání peněz Mezinárodnímu měnovému fondu pro operace ve vztahu k zemím PIIGS, a to i s letošním navýšením členských kvót. K fiskálnímu paktu se přidaly všechny země EU kromě České republiky a Velké Británie. Ke zdanění finančních transakcí se jich hlásí již více než tucet. Kdo jede na tygrovi, nemůže seskočit.
Země mimo eurozónu reagují národní politikou na fakt neodvolatelného vzniku mocenského masivu v Evropské uniiZemě EU mimo eurozónu se snaží plnit nezbytné závazky vůči EU, ale také zamezit rozšiřování škod, plynoucímu z některých eu-ropských ideologií nebo opatření. Britský premiér David Cameron rezolutně vystoupil proti dalšímu rozšiřování „zelené“ energetiky ve většině jejích forem, zvláště ve větrných farmách. Sponzorování jejich provozu daňovými poplatníky omezí. Bude rozvíjet těžbu břidlicových plynů. Nový britský ministr ekologie Owen Patterson již přislíbil budoucí souhlasy a povolení pro využití tohoto „daru shůry“. Také jeho kolega, ministr energetiky a klimatických změn (pěkný název, není-liž pravda?) Ed Davey, uvolňuje těžbě plynu z břidlic cestu. Mistr financí George Osborne tento týden oznámil výrazný podpůrný daňový režim pro investory do nových plynových nalezišť.
Také další země reagují národní politikou na fakt neodvolatelného vzniku mocenského masivu v Evropské unii. Maďarský premiér Viktor Orbán oznámil v rozhovoru pro Handelsblatt, že zavedení eura není již maďarským závazkem: „Když jsme dohodu o vstupu podepisovali, vypadala eurozóna úplně jinak. Povinnost vstupu do měnové unie již proto nemůže být automatická.“ Byl by to nezodpovědný krok a premiér Orbán je muž zodpovědný za osud maďarské ekonomiky.
Už jsme přispěli
A co Česká republika? Jsme zemí přebohatou na špatné zkušenosti, máme povědomí o nákladnosti a bezednosti jejich náprav za peníze daňových poplatníků a důchodových předplatitelů. Přeskočme velkoryse téměř „pobělohorské“ škody způsobené nezpůsobilými privatizacemi a manipulacemi se státním majetkem – ty ostatně EU zná dobře, třeba z Řecka, ale i odjinud. Omezme se jen na bankovní sektor.
Mohli bychom poradit, jak ucpat díry velikosti jednoho státního rozpočtu celé země prostřednictvím úmyslně neprivatizovaných post-socialistických státních bankMůžeme přispět soubornou analýzou destruktivních kroků při vytváření novodobého českého bankovního sektoru s desítkami neprofesionálních malých i středních bank. Rozborem, jak krvavě musely být sanovány centrální bankou i státním rozpočtem, jak byly peníze občanů na důchodovém účtu vyrabovány ve prospěch rozpočtových kouzel a přikrývání škod. Mohli bychom poradit, jak ucpat díry velikosti jednoho státního rozpočtu celé země prostřednictvím úmyslně neprivatizovaných post-socialistických státních bank. Mohli bychom popsat funkci bezedné díry jménem Konsolidační banka, která musela být přeměněna na agenturu, jenom aby utajené zadlužení ekonomiky z devadesátých let pokryla.
Také bychom měli upozornit na skutečnost, že jsme později při skutečné privatizaci havarovaných trosek (s výjimkou ČSOB) polostátních bank do rukou západoevropských finančních domů peníze ve výši národních českých rozpočtů do evropského bankovnictví de facto vložili.
Bylo to jediné možné řešení, jak ozdravit český bankovní sektor – předat jej do zkušených rukou opravdových bankovních domů. A tyto matky našich hlavních bank jsou v dnešní bankovní krizi podporovány masivními zisky a poplatky ze svých českých dcer. Jsme jistě rádi, že u některých z nich představuje český příspěvek nejdůležitější část jejich zisku a podepírá jejich existenci.
Musíme však proto také připomenout výrok Jeana Gabina z kultovního francouzského filmu Svatý rok. Týkal se požadavku na další příspěvky na naddimenzovanou veřejnou stavbu: „Vypadněte, my jsme už přispěli!“
