Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Evropská integrace včera, dnes a zítra

  8:45
Instituce Evropské unie jednají jako by pro ně voliči nebyli důležití. Evropská komise není zodpovědná poslancům Evropského parlamentu, ale hlavám členských států, které se musejí dohodnout. Kompromisy však neřeší problémy EU. Eurozóna pak musí nejprve vyřešit své současné potíže.

Krize identity Evropské unie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Historii a budoucnosti Evropské unie se věnuje mnoho politologů, sociologů ekonomů a politiků. Současné vedení EU – Evropská rada, Evropská komise (EK), Evropský parlament (EP) – však nedokázalo při zasedání Evropské rady k 70. výročí evropské integrace předložit společné doporučení k budoucnosti (ne)sjednocené Evropy. Evropská komise zveřejnila „pouze“ Bílou knihu EU27 do roku 2025.

Diskusi a argumentům akademiků se věnuje Ivan T. Berend, profesor historie na Kalifornské univerzitě, ve své knize The History of European Integration: A New Perspective (Historie evropské integrace. Nová perspektiva). Historie mu slouží k upozornění na budoucí trendy v EU a jejich ovlivnění geopolitickými, sociálními, ekonomickými a politickými faktory.

Vynucení jednotného trhu

Idea sjednocené Evropy vznikla především proto, aby se neopakovaly evropské konflikty, jako byla druhá světová válka – politická vůle směřovala k federalizované Evropě. Dalším motivem byla hrozba, že konflikt Východu a Západu, komunismu a liberální demokracie, Sovětského svazu a USA jako garanta euratlantické civilizace přeroste v jadernou válku.

Evropské korporace si vynutily na politicích jednotný trh konkurenceschopný a nezávislý na USA a dolaru. A vytvořily hospodářský rámec, který sloužil evropské ekonomice a udržoval později EU pohromadě.

USA byly jako lídr Západu odhodlané iniciovat a přinutit Evropu k integraci atlantickou spoluprací proti sovětskému bloku, což povzbudilo západní státy a jejich politiky, přičemž nadšení z padesátých let 20. století vydrželo až do šedesátých. V sedmdesátých letech se však supervelmoc USA obrátila k Číně, aby si vybudovala geopolitickou pozici, a tím oslabila vliv sovětského bloku.

Západní Evropa spojená Evropským hospodářským společenstvím začala díky schopnostem, americkému kapitálu a obnovené demokracii v Německu konkurovat USA a byla na nich stále méně závislá. V sedmdesátých letech přišla nová technologická revoluce a s ní spojená globalizace, které proměnily globální ekonomiku.

Západní Evropa v moderních technologiích „ztrácela dech“ a střetávala se stále více s mezinárodní konkurencí, přičemž americké, japonské a další společnosti nabývaly převahu. Za této situace si evropské korporace vynutily na politicích jednotný trh konkurenceschopný a nezávislý na USA a dolaru. A vytvořily hospodářský rámec, který sloužil evropské ekonomice a udržoval později EU pohromadě.

Důsledek tendence proti

V osmdesátých letech vzniklo nové globální ekonomické prostředí, které si vynutilo větší evropskou integraci. USA chtěly atlantickou spolupráci, ale nikoli federalizovanou Evropu. Evropské nadnárodní korporace požadovaly jednotnou Evropu, což vyvrcholilo Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 platnou od roku 1993 a v roce 1999 zavedením eura, jež používalo stále více evropských zemí.

Finanční krize v roce 2008 zasáhla Evropu a odstartovala novou kapitolu její integrace, již však ohrožuje situace na východní a jižní hranici EU. Do Evropy přicházejí masy muslimských migrantů, což poškozuje solidaritu a legitimitu EU. Její skryté problémy se dostávají na povrch a jsou hrozbou pro integraci vytvářenou více než 50 let.

Tendence obyvatel EU proti migraci, muslimům, integraci a euru může vést k vítězství nebo většímu vlivu politických stran, které chtějí reformovat EU včetně institucí, návrat k národním státům a měnám, ochranu hranic a omezit volný pohyb pracovních sil v unii

Na základě analýzy vzniku EU, integrace a řešení problémů Berend doporučuje spíše větší integraci než zúžení pravomocí institucí EU včetně návratu na její začátek ve formě volného pohybu zboží, služeb a kapitálu. Návrat k národním státům považuje za krok zpět v historii Evropy s možnými důsledky jako v první polovině 20. století.

Vývoj evropské integrace ovlivní zbytek světa. Globální ekonomická nestabilita, již odstartovala finanční krize, nebyla překonána, ale vyvolala nové hrozby. Snaha o rozšíření evropské integrace na východ v důsledku politického rozhodnutí EU způsobila na Ukrajině občanskou válku a střet s Ruskem, jež začalo vydírat svou ropou a plynem, na nichž Evropa závisí. Proto je energetická nezávislost, především východní Evropy, důležitá.

Muslimská migrace ohrožuje Evropu zevnitř. Tendence obyvatel EU proti migraci, muslimům, integraci a euru může vést k vítězství nebo většímu vlivu politických stran, které chtějí reformovat EU včetně institucí, návrat k národním státům a měnám, ochranu hranic a omezit volný pohyb pracovních sil v unii.

Kompromis vícerychlostní Evropy

Rozpadu integrované Evropy se věnuje mnoho knih, například amerického historika Waltera Laquera (1921–2018) The Last Days of Europe: Epitaph for an Old Continent (Poslední dny Evropa. Epitaf za starý kontinent) a After The Fall: The End of the European Dream and the Decline of a Continent(Po pádu. Konec evropského snu a úpadek kontinentu), v nichž navrhuje radikální i umírněná opatření, jež by zabránila tomuto rozpadu.

Americký ekonom Martin Feldstein konstatuje, že experiment s eurem nevyšel. George Soros, americký finančník maďarského původu, ve své knizeThe Tragedy of the European Union: Disintegration or Revival? (Tragédie Evropské unie. Dezintegrace nebo znovuzrození?) nabízí chmurnou předpověď: „Evropu čeká dlouhá stagnace. Dezintegrace je reálná.“

Protikladné názory odpůrců a zastánců větší integrace přinesly kompromis – „vícerychlostní Evropu“ členských zemí EU s eurem a bez něho. Byla by zachována eurozóna pro země ekonomicky vyspělé a kulturně si podobné, které by se fakticky změnily ve federaci, a zbytek zemí.

Americký ekonom Paul Krugman však říká: „Euro k překvapení mnoha analytiků včetně mě, kteří si mysleli, že zkolabuje, stále existuje. Evropské elity ho udržely naživu, a proto lze očekávat ekonomické oživení během několika let, tudíž i projektu evropské integrace.“. Britský sociolog Anthony Giddens má recept: „Radikální reforma v podobě federalizace Evropské unie, jinak nastane dezintegrace a řetězová reakce následků, na které členské státy nedokážou reagovat.“

Opačný názor zastává italský politolog Giandomenico Majone – EU je „přeintegrovaná“ a příliš velká, protože euro byl politický koncept motivovaný cílem politické unie, aby integrace byla nezvratná bez ohledu na ekonomickou realitu. Konec měnové unie je proto otázkou času. Současné evropské instituce odrážejí pouze ekonomickou vizi. Proto doporučuje návrat k národním státům. Pokles role demokraticky zvolených národních vlád je zničující. Současná EU je fakticky konfederací, ne-li federálním státem.

Protikladné názory odpůrců a zastánců větší integrace přinesly kompromis – „vícerychlostní Evropu“ členských zemí EU s eurem a bez něho. Byla by zachována eurozóna pro země ekonomicky vyspělé a kulturně si podobné, které by se fakticky změnily ve federaci, a zbytek zemí.

Odhalený rozpor

Pro budoucnost (ne)integrace je klíčová společná měna euro. A jeho zavedení navzdory varování mnoha ekonomů odhalilo rozpor mezi politickým přáním jednotné (kultury) Evropy a kulturní odlišností především severních a jižních evropských zemí. Směnný kurz bývalých měn vyspělých „západních států“ (marky, šilinku či guldenu) s měnami jižních států (liry, drachmy, pesety či escuda) vyjadřoval technickou vyspělost států (národů) i jejich kulturu.

Zavedení eura pro státy severní a jižní Evropy s jednotným směnným kurzem vůči ostatním měnám vedlo k nekonkurenceschopnosti výrobků zemí na periferii. Jejich trhy zaplavilo levné zboží ze zemí jádra, což způsobilo pokles výroby a narušilo způsob života. Kdyby existovaly původní měny, technickou i kulturní odlišnost by řešil směnný kurz, který spíše akceptuje většina obyvatel při hospodářských a společenských změnách v důsledku globalizace a technologické revoluce než opatření EU, respektive eurozóny.

Pro budoucnost (ne)integrace je klíčová společná měna euro. A jeho zavedení navzdory varování mnoha ekonomů odhalilo rozpor mezi politickým přáním jednotné (kultury) Evropy a kulturní odlišností především severních a jižních evropských zemí.

Důsledky společné měny pro země jádra a periferie ukazuje Německo, jež díky technické vyspělosti, ekonomické racionalitě a pracovitosti obyvatel vyrábí levněji než konkurence na periferii. Důsledkem je přebytek jeho obchodní bilance a deficit zemí periferie. Kdyby zůstaly národní měny, marka by byla zhodnocovaná vyšším kurzem vůči měnám periferie, německé zboží v zemích s vlastní měnou by bylo dražší, a tudíž by se po něm snížila poptávka. To platí nejen pro Evropu, ale i pro ostatní země, kam Německo vyváží.

V Německu by se musely zvýšit mzdy, nebo se orientovat na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, což vyžaduje kvalifikovanou pracovní sílu, a proto by se stalo tahounem technické vyspělosti Evropy a garantem liberální demokracie v globální ekonomické a politické soutěži. To by umožnilo zemím periferie do určité míry zachovat si výrobu a zaměstnanost a přechod na „nové technologie“, což nemůže při euru v podstatě nastat.

Ekonomické zákony jsou neúprosné, a navzdory politickým idealistům, dle nichž nástroje, jako jsou dotace zemím periferie, fondy pro vyrovnávání technické úrovně či předpisů pro unifikaci, pomohou vyrovnat rozdíly jádra a periferie. Namísto toho vedou k byrokratizaci, nepřirozené restrukturalizaci ekonomiky i ke korupci.

Pokles významu křesťanství

Negativní dopad eura dovršila finanční krize v roce 2008. Vyvolala v zemích periferie eurozóny vysokou nezaměstnanost, bezvýchodnou situaci především mladé generace a státní zadlužení kvůli sociálním podporám namísto devalvace měn a následné vyšší nabídky pracovních míst. Státy si na tyto výdaje musely půjčovat u domácích i zahraničních bank, které to ochotně činily, protože půjčky garantovala společná měna a Německo. Navíc půjčovaly spíše zemím periferie než podnikatelům, pro které bylo euro riskantní.

Sociální napětí narůstalo, snižování mezd bylo politicky nepřijatelné a odbory na ně nebyly ochotné přistoupit, protože viníka viděly ve vládách a neoprávněně i v podnikatelích, ale nikoli mimo jiné v korupci ve svých zemích. Zadlužené státy zachraňují před krachem evropské a mezinárodní finanční instituce, s čímž jejich vlády souhlasí. Proto EU i eurozóna potřebují systémové řešení. V Německu je stále více odsuzováno rozhazování vlád zemí periferie a jejich neochota platit nebo garantovat své dluhy.

Po náboženské nesnášenlivosti Evropanů v 16. až 18. století nastalo zakotvení v mravních hodnotách, toleranci, odpuštění a v právním systému. Význam křesťanství pro soudržnost společnosti a mravních zásad však začal po světových válkách v první polovině 20. století upadat, protože nedokázalo ztlumit ani zabránit konfliktům států.

Ukázalo se, že euro lze zavést jen v podobně ekonomicky a kulturně vyspělých zemích. Taková však současná eurozóna není. Z dalších podmínek pro fungování eura se nenaplňuje ta volného pohybu pracovních sil. Vývoj EU ukazuje, že se nedaří vytvořit (zrodit) evropského občana. Mladá a střední generace se sice volně pohybuje po celé Evropě především kvůli vyšším mzdám a podobně manažeři mezinárodních společností, špičkoví vědci, kulturní a vysokoškolští pracovníci a vysokoškolští a středoškolští studenti, což je však jen zlomek evropských občanů.

Učňovská mládež zůstává ve svém státě, takže většina obyvatel žije, kde se narodili. Tradiční spojování Evropy literaturou, hudbou, divadlem, malířstvím či tancem ustoupilo do pozadí ve prospěch sportu a popkultury. Po náboženské nesnášenlivosti Evropanů v 16. až 18. století nastalo zakotvení v mravních hodnotách, toleranci, odpuštění a v právním systému. Význam křesťanství pro soudržnost společnosti a mravních zásad však začal po světových válkách v první polovině 20. století upadat, protože nedokázalo ztlumit ani zabránit konfliktům států.

S volným pohybem pracovních sil souvisí vývoj cen a mezd v členských zemích EU, jenž nezávisí jen na produktivitě práce, ale i na vlivech odborů a politických stran, které podléhají tlaku voličů.

Obtížný úkol

Příkladem úspěšné integrace do státu se společnou měnou a politickými institucemi v rámci liberální demokracie jsou USA, jejichž podmínky se však lišily od Evropy. Imigranti do nich přišli s osobním nasazením, protože očekávali lepší život, a ztotožnili se s novým státem, neboť věděli, že jim umožní, pokud budou chtít, zachovat etnické zvyky a že budoucnost záleží na nich, nikoli na sociálních dávkách. Původní indiánské kmeny a Afroameričané se však často neidentifikují se společnou kulturou – nepřijímají ekonomický liberalismus a zůstávají soudržní, což vede k jejich sociální deprivaci a relativní chudobě.

Snaha o integraci Evropy Napoleonovou Francií v 19. století a Německem ve 20. století skončila ve druhém případě katastrofou a ztrátou její vůdčí role ve světě. Přinesla však i přesvědčení o evropské integraci na základě dobrovolnosti, vzájemné výhodnosti, respektování práv malých národů a menšin, liberální demokracie a sociálně-tržní ekonomiky. Ukázalo se ale, že ji lze obtížně uskutečnit.

Příkladem neúspěšné integrace je Rusko od 19. století a následně Sovětský svaz. Národy s odlišnými kulturami, náboženstvími a jazyky se spojily v jednom státě, formálně federálním se společnou měnou, ale vůdčí byl ruský národ, ruština a pravoslaví. S nástupem liberální demokracie nastalo rozštěpení na autoritářské Rusko, státy, jež s ním více či méně spolupracují, a baltské země, které se s Ruskem a jeho kulturou nechtějí integrovat a usilují o integraci s EU.

Snaha o integraci Evropy Napoleonovou Francií v 19. století a Německem ve 20. století skončila ve druhém případě katastrofou a ztrátou její vůdčí role ve světě. Přinesla však i přesvědčení o evropské integraci na základě dobrovolnosti, vzájemné výhodnosti, respektování práv malých národů a menšin, liberální demokracie a sociálně-tržní ekonomiky. Ukázalo se ale, že ji lze obtížně uskutečnit.

Příkladem úspěšné integrace původně samostatných kmenů s odlišnými jazyky, kulturními zvyky a tradicemi je Švýcarsko, jež vzniklo na základě dobrovolnosti a společné obrany proti habsburské rozpínavosti ve střední Evropě.

Ztotožnění s výhodami

Dosavadní evropská integrace není spojená jen s technickým problémem zavedení eura, ale především se týká ztotožnění obyvatel s výhodami, které přináší, a jejich politických aktivit včetně překonávání překážek, neporozumění a zvyklostí původních států. Na začátku integrace bylo odstranění německo-francouzského nepřátelství a tmelem odpor k totalitnímu Sovětskému svazu.

Dosavadní evropská integrace není spojená jen s technickým problémem zavedení eura, ale především se týká ztotožnění obyvatel s výhodami, které přináší, a jejich politických aktivit včetně překonávání překážek, neporozumění a zvyklostí původních států

Ten pominul na začátku devadesátých let 20. století s jeho rozpadem, ale opět jej oživil souboj velmocí poté, co USA začaly ztrácet dominantní postavení. Jimi vedený unipolární svět se po pádu sovětského Ruska a vzestupu Číny mění v multipolární, přičemž tento jejich střet a současně islámu je zatím kulturně-politický.

Integraci Evropy vzhledem k její tradici národních států nešlo vytvořit vyhlášením sjednocení, zavedením společných zákonodárných, exekutivních a soudních institucí a jejich ponecháním v pravomoci členských zemí, aby řešily úkoly, jež by zůstaly původním (národním) států, jak tomu bývá ve federaci. Proto jsou od prvních pokusů o sjednocenou Evropu její občané vystaveni experimentům s těmito institucemi, což by nebylo špatné, kdyby toto experimentování nepovažovali za oslabování svých práv a za vzdalování institucí.

Do devadesátých let, kdy fungovalo Evropské hospodářské společenství, to nebylo příliš vidět, ale globalizace a geopolitický vývoj ukázaly, že taková integrace nestačí. Proto byla zavedena společná měna a otevřen evropský prostor pro občany EU. Euro bylo příliš rychlý a neuvážený krok, druhé bylo přijímáno nadšeně až do multikulturního soužití s islámem, protože instituce EU nehájily evropský prostor před nezákonným vniknutím občanů za zemí s jinou kulturou a náboženstvím, za což však nikdo nebyl odvolán ani potrestán.

Proměna pravolevého střetu

Instituce EU jednají jako by pro ně voliči nebyli důležití. Evropská komise není zodpovědná poslancům EP, ale hlavám členských států EU, které se musejí dohodnout. Výsledkem bývají kompromisy, jež neřeší problémy unie, a předložení scénářů občanům, přestože hlavy států by měly vybrat scénáře, s nimiž předstoupí před voliče, a ponesou za tento výběr odpovědnost.

Pravolevý střet politických stran – hybná síla demokracie – se proměňuje v názorový, zda multikulturně jednotná a centrálně řízená Evropu, nebo návrat k větším pravomocem národních států, zachování jejich kultur a odbyrokratizování institucí EU

V důsledku zvolené integrace zbytněl byrokratický aparát institucí EU, což vede nejen k vlažnému postoji občanů k evropanství, ale i k nevraživosti, která se projevuje ve volbách. Pravolevý střet politických stran – hybná síla demokracie – se proměňuje v názorový, zda multikulturně jednotná a centrálně řízená Evropu, nebo návrat k větším pravomocem národních států, zachování jejich kultur a odbyrokratizování institucí EU.

Evropský parlament s jeho současnými pravomocemi a složením je podle evropských občanů spíše kamufláží parlamentní demokracie a dobře placeným postem pro poslance bez politické a morální odpovědnosti, přičemž národní uvědomění je považované za populismus. A ve volbách se pak tvrdě střetávají tyto dva názory (politiky).

Zavedení eura

Navzdory všem nedostatkům eura EK hodlá rozšířit pravomoci příslušných institucí o jednotnou daňovou a rozpočtovou politiku pro země eurozóny, čímž by se oslabily pravomoci národních států a šlo o další krok k federální Evropě. Většina ekonomů, sociologů a politologů se domnívá, že zavedení eura v tehdejším stadiu EU byla chyba, přičemž jeho zrušení by vyvolalo zmatek s nedozírnými politickými a ekonomickými následky pro všechny evropské státy.

Většina ekonomů, sociologů a politologů se domnívá, že zavedení eura v tehdejším stadiu EU byla chyba, přičemž jeho zrušení by vyvolalo zmatek s nedozírnými politickými a ekonomickými následky pro všechny evropské státy

Americký ekonom Krugman řekl: „Náklady spojené s opuštěním eura a zavedením vlastních měn zemí eurozóny by byly obrovské. Masivní odliv kapitálu by vyvolal bankovní krizi, následně by musel být omezen tok kapitálu a výběry z bank. Vznikl by právní chaos, protože by nebylo jasné, jakou hodnotu mají a v jaké měně platí obchodní dohody. Korporátní sféra by dlouho tápala v nejistotě a zmatku.“

Mnohem větší dopad by mělo opuštění eura a zavedení národních měn na země eurozóny zadlužené v euru. V nespokojenosti občanů s eurem se promítá vliv globalizace na národní státy. Země

jádra i periferie si stěžují na politickou a ekonomickou nespravedlnost. Státy jádra získaly na úkor států periferie odbytiště pro své výrobky, a proto se mohou soustředit na výzkum, jenž přináší výrobky s vysokou přidanou hodnotou, které jsou exportované do zemí periferie (a ostatních zemí EU a světa), čímž jsou uhrazeny náklady na něj.

Solidarita

Kvůli odbytištím se v minulosti vedly v Evropě války včetně první světové, jíž začal pokles, ne-li konec autority Evropy ve světě. Pokud by nejen Německo, ale i ostatní země jádra opustily euro, jejich měny by se rychle zhodnotily, čímž by poklesl vývoz a následně zvýšila nezaměstnanost v některých odvětvích, a omezila ekonomická, sociální a kulturní podpora v Evropě. Navíc státy jádra čerpají levné úvěry od Evropské centrální banky i ostatních bank, pro které je „laciné“ euro zárukou přebytků obchodní bilance Německa.

Pokud by země periferie opustily eurozónu, všechny výhody pro státy jádra by zmizely, proto se zdůrazňuje větší solidarita jádra s periferií. Solidarita se zeměmi, které promrhaly nebo rozkradly finanční pomoc, by měla skončit a měly by vyřešit své problémy samy – politicky i právně.

Pokud by země periferie opustily eurozónu, všechny výhody pro státy jádra by zmizely, proto se zdůrazňuje větší solidarita jádra s periferií. Lze však vysvětlit německému voliči, především důchodci, že se má rozdělit s ostatními? Solidarita se zeměmi, které promrhaly nebo rozkradly finanční pomoc, by měla skončit a měly by vyřešit své problémy samy – politicky i právně.

Opuštění eura státy periferie by vyvolalo zmatek v eurozóně, devalvaci nástupnických měn (drachmy či liry), inflaci a nesplatitelnost jejich dluhů v eurech, protože v národních měnách by se zvýšily, na což nejsou připravené. K politickému vlivu (moci) by se mohly dostat extrémní levicové i pravicové strany. Proto i státy periferie musejí něco obětovat na záchranu eura.

Česko

Islámský multikulturalismus Bruselu jeho odpůrcům poskytuje argumenty i pro opuštění eura a posílení národních států a uvědomění. Odpůrci eura však nejsou připravení na jeho odmítnutí. Proto by neměl být spojován odpor proti islámskému multikulturalismu s tím proti evropské integraci a euru. Evropská unie by měla přijmout opatření proti multikulturalismu a chránit evropský prostor před jeho porušováním.

Česká republika má zatím prospěch z toho, že není členem eurozóny. Česká národní banka může měnovými intervencemi chránit ekonomiku i její strukturu, která spíše nahrává „montovnám“ než digitalizaci a modernizaci. Odpověď na otázku, zda euro, nebo koruna není jednoduchá a záleží na rozhodnutích a opatřeních velkých evropských hráčů Německa a částečně Francie, Italie a Španělska poté, co se Velká Británie (ne)rozhodla EU opustit.

Česká národní banka může měnovými intervencemi chránit ekonomiku i její strukturu, která spíše nahrává „montovnám“ než digitalizaci a modernizaci. Odpověď na otázku, zda euro, nebo koruna není jednoduchá a záleží na rozhodnutích a opatřeních velkých evropských hráčů Německa a částečně Francie, Italie a Španělska poté, co se Velká Británie (ne)rozhodla EU opustit.

Otázkou také je, zda je Česká republika, její voliči a politici, připravená na tvrdší podmínky po zavedení eura poté, co by eurozónu opustily některé státy periferie – Řecko a možná i Itálie, Španělsko a Portugalsko –, liší-li se postoj jejích obyvatel k práci a odpočinku od zemí jádra. V kladném případě by to znamenalo větší přimknutí k Německu, což by nebyl rovný vztah. Češi se zřejmě vyrovnají se změnou ekonomických podmínek, ale nebudou ochotni akceptovat islámský multikulturalismus, pokud jej vůdčí státy Evropy, Německo a Francie, nevyřeší pro celou EU.

Problémem Evropy poté, co euro nelze použít pro všechny její státy, je dvourychlostní EU a její instituce. Možná Německo nebude chtít být evropské v tandemu s Francií a obrovské, v podstatě nesplatitelné zadlužení periferie vůči jádru a světovým finančním institucím kazí „zítřky“ EU, ať bude její uspořádání jakékoli. Česko se musí připravit na tvrdá vyjednávání v rámci (ne)integrace Evropy a podle nich se rozhodovat.

Eurozóna musí nejprve vyřešit své současné problémy, k čemuž jsou třeba schopní političtí vyjednavači a experti. České národní uvědomění, „identita“, není, a nejen v důsledku 40 let nedemokratického komunismu („socialismu“) a poté privatizace, která upřednostnila zahraniční kapitál, stejně silné jako Švýcarsko a Norsko. Ty sice nejsou v EU, navzdory tomu se jejich občané cítí bytostnými Evropany.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...